Jiří z Poděbrad
1458 - 1471
Historie
(1458 – 22. březen 1471)
Skutečným vládcem v Čechách byl „zemský správce“ Jiří z Poděbrad dávno před svou volbou českým králem. Obdobná byla situace i v Uhrách, kde uherský sněm v červnu roku 1446 ustanovil jako „gubernátora“ mocného velmože Jana Hunyadiho († 1456) a jehož syna Matyáše Korvína zvolil krátce po smrti Ladislava Pohrobka 24. ledna 1458 za krále.
Uherská volba se vymykala evropským zvyklostem, protože obsazování královských trůnů se v případě jejich uprázdnění dělo povoláním některého člena z nevelkého počtu královských a vladařských rodů. Navíc bylo obvyklé nástupnickou legimitu zajistit příbuzenskýnmi svazky s rodem předcházejících vladařů tak, aby byla zajištěna dědická posloupnost. V případě uherské volby byly všechny psané i nepsané zásady ignorovány. Na královský stolec byl povýšen člen rodu Hunyadiů, v jehož žilách žádná královská a vladařská krev nekolovala. Tato volba rozbila i možnost další existence soustátí, konstruovaného kdysi císařem Zikmundem a uskutečněného nakrátko pod vládou Zikmundova zetě Albrechta II.
O český královský trůn bylo několik latentních zájemců. Dolnolužické stavy podporovaly Friedricha Braniborského. Mezi kandidáty byl polský král Kazimír Jagellonský, jehož žena byla mladší sestrou zemřelého Ladislava Pohrobka. O český trůn stál i vévoda Albrecht Rakouský, sám císař Friedrich III. a zejména Vilém Saský, manžel starší sestry Ladislava Pohrobka Anny. Viléma Saského podporovala skupina šlechty ze západních a severozápadních Čech, jejímž představitelem byl Matouš Šlik. Na jihu země měli pozice přívrženci habsburské vlády v čele s Janem z Rožmberka. V dopise Friedricha Saského Vilémovi Saskému je mezi kandidáty českého trůnu jmenován i Albrecht Braniborský. V Praze se objevilo i poselstvo francouzské, které ve jménu krále Karla VII. předkládalo kandidaturu jeho mladšího syna Karla.
Na sněmu zahájeném 27. února 1458 na Staroměstské radnici v Praze byl ale českým králem 2. března zvolen Jiří z Poděbrad. Hned po volbě vedl průvod nového krále do kostela Panny Marie Před Týnem, kde proběhlo slavnostní Te Deum. Legitimistické požadavky na volbu krále opřené o princip „dědičné“ posloupnosti se tentokrát neprosadily. Podobně jako v Uhrách, byl za krále zvolen člen panské obce, jehož předkové nebyli příbuzensky provázáni s předcházejícími králi a jehož rod k rodům královským a vladařským nepatřil. Svědectví o volbě Jiřího z Poděbrad se různí podle toho, z jaké strany politického spektra pochází. Zaznívají stanoviska souhlasná i odmítavá a tato rozpornost se přenesla i do dějepisectví 19. a 20. století, v němž byly zaujímány postoje k dávno minulým dějům z pozic národnostních a konfesních. Ale dnes snad není zapotřebí Jiřího z Poděbrad jednostranně idealizovat.
Výpověď vratislavského kanovníka Mikuláše Tempelfelda je nepochybně vůči Jiřímu z Poděbrad zaujatá, ale snad ve všem zcela smyšlená není, protože podobná obvinění a stížnosti na Jiřího volbu zaznívají i odjinud. Podle dopisu dr. Jindřicha Leubinga, vyslance Viléma Saského, bylo v době volby v komorách pražských domů připraveno mnoho set ozbrojenců. V dopisu rožmberského úředníka Ruprechta z Polheimu z 30. března 1458 je vylíčen velký nátlak činěný na Jana z Rožmberka, jenž byl zastáncem habsburské kandidatury. Z několika stran zaznívá tvrzení, že pohotově byli kati a že se volba odehrála pod tlakem „obecného lidu“. Svou roli tu asi sehrála i korupce, nejspíše sliby vlivným velmožům o zabránění restituce církevního majetku, který byl v držení panstva. Ironií osudu bylo, že navrácení církevních statků zabraných v době revoluce se mohl nejvíce obávat rod Rožmberků, od počátku husitských válek hlavní pilíř katolické strany v zemi.
Spis Aenea Silvia Piccolominiho o české historii je dílem stranickým, sepsaným z pozice vysokého katolického preláta, ale Piccolomoniho věcný a pragmatický komentář k tehdejší volbě českého a uherského krále není od věci: “Dvě velmi mocná království, zbavená ve stejnou dobu krále, se dostala z rukou mužů nejvznešenějšího a nejstarobylejšího původu do moci lidí prostředního rodu. Tak se zlíbilo Bohu. Lidé dávného věku by to byli označili za hříčku osudu. My všechno přičítáme boží prozřetelnosti. Někteří se hanlivě vyjadřují o volbě obou králů, říkají, že bylo užito násilí. A že podle práva neplatí to, co vynutil strach. My jsme přesvědčeni, že království se získávají zbraněmi, nikoliv zákony“.
Z dobových svědectví zaznívá, že při volbě sehrál velkou roli Poděbradův utrakvismus a jeho český původ, tedy důvody náboženské a nacionální. Češi a utrakvisté měli z výsledku nepochybnou radost zaznívající z českých letopisů: „A mnozí lidé plakali jsú pro velikú radost; a z toho se radovali, že milý Buoh vysvobodil je z toho,že jsú již vyšli z moci němečských králuov, neb jsú myslili zle učiniti lidu českému, a zvláště těm, kteří se přídrží pravd Božiech a jeho svatého čtenie. A takž tu v kostele s velikú radostí a s veselím zpievali Te Deum laudamus“.
Ještě před korunovačním obřadem složil Jiří z Poděbrad před uherskými a českými preláty přísahu, v níž se zavázal k poslušenství papežskému stolci, k jednotě víry a vymýcení bludů. Korunovační obřad pak byl vykonán v katedrále sv. Víta po Velikonocích dne 7. května 1458 a následující den byla na českou královnu korunována manželka Jiřího z Poděbrad Johana. Koronátorem krále Jiřího byl rábský biskup Augustin, jemuž přisluhovali vácovský biskup Vincenc a olomoucký biskup Tas z Boskovic.
Zpočátku se k Jiřímu z Poděbrad postavil příznivě papež Pius II. (Aeneas Silvius Piccolomini), jenž byl sám dobrým znalcem českých a středoevropských poměrů. Ale trvale si Jiří z Poděbrad přízeň papežské kurie neudržel. Po celou dobu své vlády musel čelit i opozici katolického panstva. Navíc byl od počátku husitských válek narušen vztah mezi českou zemí jako jádrem státního svazku České koruny a jejími vedlejšími zeměmi Slezskem a Lužicí. Zatímco Čechy byly převážně kališnické, Slezsko a Lužice zůstaly na straně katolické a to z nemalé míry platí i o Moravě. Navíc nejbohatší a nejvlivnější město Slezska Vratislav bylo německé a nejinak tomu bylo i ve většině dalších měst ve Slezsku. Tento náboženský a národnostní protiklad byl příčinou trvalého odporu vůči vládě Jiřího z Poděbrad v Lužici a zejména ve Slezsku, kde jeho pilířem byla Vratislav.
Situaci v nábožensky rozpolceném království vyhrotilo, když papež Pius II. zrušil 31. března 1462 basilejská kompaktáta. Katolickou Vratislav, která stála v opozice vůči poděbradské vládě, vzal Pius II. v březnu roku 1463 do ochrany. Krátce před svou smrtí vydal v červenci 1464 na Jiřího půhon a další papež Pavel II. ho v červenci roku 1465 obnovil. Ještě před koncem roku 1465 zbavil papež poddané českého krále poslušnosti a všech závazků vůči panovníkovi a v prosinci následujícího roku byl Jiří dán do klatby. Této situace využila katolická šlechta, která se vůči Jiřímu z Poděbrad v listopadu roku 1465 zformovala při setkání na Zelené hoře v západních Čechách.
Celá doba Jiřího vlády byla proto naplněna svízelným úsilím o její upevnění a to jak v Čechách a na Moravě, tak zejména ve vedlejších zemích České koruny – v Lužici a ve Slezsku. Nutností bylo dosáhnout uznání i za českými hranicemi a prolomit tak izolaci, v níž se Čechy jako utrakvistická země ocitly už na počátku husitských válek.
Jiří z Poděbrad nepochybně nebyl zcela bez úspěchů. Na sněmu v Chebu v dubnu 1459, kam přijelo několik říšských kurfiřtů a knížat, dosáhl u řady z nich uznání, s Hohenzollerny a s Wettiny zde uzavřel přátelské smlouvy. Celkem dobrý byl po dlouhou dobu poměr mezi Jiřím z Poděbrad a císařem Friedrichem III. Dne 31. července 1459 udělil císař v Brně Jiřímu z Poděbrad jeho državy v léno, o tři roky později v roce 1462 vysvobodilo vojsko Jiřího z Poděbrad Friedricha III. z obležení ve vídeňském hradě. S polským králem Kazimírem uzavřel Jiří smlouvu během osobního setkání ve slezském Hlohově v květnu 1462.
Skutečnost, že nebyl svým původem spjat s rody vladařů a velkých teritoriálních pánů, snažil se Jiří z Poděbrad cílevědomě prolomit navazováním nových příbuzenských spojení, jejichž úspěch znamenal zakotvení ve špičce středoevropské hierarchie. V roce 1461 provdal Jiří z Poděbrad za uherského krále Matyáše Korvína svou dceru Kateřinu, ale ta už v roce 1464 zemřela. Dcera Zdena se v květnu 1464 vdala za Albrechta, syna Fridricha Saského a Ludmila za knížete Fridricha I. Lehnického († 1488). Jiřího syn Jindřich starší si vzal v únoru 1467 za manželku Voršilu, dceru kurfiřta Albrechta Achilla Braniborského a syn Hynek (Jindřich mladší) se oženil v době masopustu roku 1471 s Kateřinou, dcerou míšeňského markraběte Viléma.
Od roku 1462 konstruoval Antonio Marini z Grenoblu, výrazná osobnost ve službách Jiřího z Poděbrad, projekt mírové unie evropských panovníků. Jejich společenství mělo v představách svých tvůrců garantovat soudržnost křesťanstva a jeho odpor proti turecké expanzi. Papežství tu žádná role přidělena nebyla. Za celým záměrem stála snaha zachránit český utrakvismus a tím i postavení Jiřího z Poděbrad. Vyhlídky na úspěch tento úmysl neměl.
V květnu roku 1464 vyjelo z Prahy do Francie za králem Ludvíkem XI. poselstvo vedené Antoniem Marinim a Albrechtem Kostkou z Postupic, fojtem Dolnolužickým. Velikou cestu po dvorech evropských vladařů podniklo české poselstvo v čele s Lvem z Rožmitálu, švagrem Jiřího z Poděbrad. Z Čech vyrazilo v listopadu roku 1465 a vrátilo se až za půl druhého roku. V roce 1467 se v Jiříkových službách vypravil za francouzským králem Ludvíkem IX. a milánským vévodou Mariem Galeazzem Sforzou Gosvin Špan, opat kláštera v Neuzelle.
V posledních letech své vlády byl Jiří z Poděbrad vystaven tlaku panské opozice, jejíž požadavky se týkaly i samotných atributů královské moci. Páni ze Zelenohorské jednoty požadovali, aby do jejich moci byly předány všechny zemské klenoty s tím, že žádný z předchozích králů „nižádný jich nechoval, neb sú naše, ale ne Vašie milosti“. Sebe pokládali za právoplatné držitele insignií, za volitele krále a reprezentanty stavů, jimž patří podíl na výkonu moci. Ke skupině českých katolických pánů se připojili i další odpůrci utrakvistů a Jiřího z Poděbrad - město Vratislav a s váháním i lužické Šestiměstí. Válka přerostla hranice České koruny, když Jiřího syn Viktorin vypověděl v lednu 1468 nepřátelství císaři Friedrichovi III. Vojsko uherského krále Matyáše Korvína vtáhlo na Moravu, kde postupně obsadilo Brno, Olomouc a Uherský Brod. Na území Čech a Moravy se na různých místech rozhořela mozaika střetnutí a bojů. Na konci února 1469 byl Matyáš na Českomoravské vysočině u Vilémova obklíčen a při osobním setkání s Jiřím z Poděbrad 27. a 28. února uzavřeli oba králové dohodu. Dne 7. dubna se opět sešli na Moravě na polovině cesty mezi Olomoucí a Šternberkem. Nedlouho poté 3. května 1469 byl v Olomouci prohlášen Matyáš Korvín „českým králem“, Jiří naopak zahájil jednání s krakovským dvorem o Jagellonském nástupnictví na českém trůně.
Boje trvaly dál a za této situace Jiří z Poděbrad 22. března roku 1471 zemřel. Dne 25. března bylo jeho tělo pohřbeno v katedrále sv. Víta na Pražském hradě, vnitřnosti pak v kostele P. Marie Před Týnem. Je to poprvé, co se v českém prostředí dovídáme o tom, že na rozličném místě bylo pochováno tělo panovníka a jeho vnitřnosti, jak to bylo obvyklé ve Francii, kde byly pro obojí pořizovány nákladné náhrobky s figurou pohřbeného.
Během vlády Jiřího z Poděbrad pokračovala na Starém Městě Pražském výstavba kostela Panny Marie Před Týnem. Vzhůru se zdvihalo jeho velkolepé západní průčelí obrácené do Staroměstského náměstí a k radnici Starého Města Pražského. Mistr Pavel Žídek, jenž se pohyboval v blízkosti Jiřího z Poděbrad, ve svém spisu „Spravovna“ určeném králi napsal, že „Vaše Jasnost kostel v Tajně dodělala“. Na jiném místě věnoval celou pasáž „obrazu“, t.j. soše krále Jiřího umístěné na průčelí Týnského kostela. „Ten obraz dělán s mečem mezi kalichy“, praví se doslovně. Král tu byl patrně zpodoben sedící na koni a držící meč. Ostatně tasený meč byl nesen před králem Jiřím, když v průvodu kráčel z volby na Staroměstské radnici do Týna. Nad sochou krále byl umístěn ve výklenku veliký kalich a nad ním byl nápis „Veritas Dei vincet“. Mnohem později, když vznikl Československý stát, bylo toto heslo ve zkrácené podobě použito na standartě prezidenta republiky – jen Bůh byl tehdy opomenut.
Západní průčelí Týnského chrámu, které je architektonickou korunou skvostného prostoru Staroměstského náměstí i celé pravobřežní části města, dostalo touto výzdobou královský akcent. Jiří Poděbradský tu byl prezentován jako záštita Božího slova a utrakvismu velkolepým způsobem. Žádným jiným monumentem nebylo přijímání z kalicha oslaveno tak, jako na západním průčelí Týna. Proto se také výzdoba štítu Týnského kostela stala předmětem církevní kritiky, bylo odsuzováno že jí dal zřídit „heretik“ Jan Rokycana k Jiříkově slávě - „ad Girsici gloriam“. K umístění Jiříkovy sochy se ve své „Spravovně“ odmítavě vyjádřil i Pavel Žídek s tím, že by bylo vhodné „obraz“ krále umístit někam jinam, že na chrámu by měl být „obraz“ Panny Marie, matky Boží nebo jiného světce – „…ale z … pýchy vysazeny a viec z neopatrnosti a neprohlednutí k konci muší od tvé Jasnosti doluov z pokory sňat býti a obraz Matky Boží, neb jiného Svatého na to miesto vsazen býti“. Mnohem později po bitvě na Bílé hoře se tak skutečně stalo.
S kostelem P. Marie Před Týnem byl Jiří spjat tím, že to byl hlavní kostel českých utrakvistů, v něm se odehrálo děkovné Te Deum po Jiřího volbě a tady byly Jiřího smrti uloženy jeho vnitřnosti. A tak tedy stál Týnský chrám na samém počátku i konci královské vlády Jiřího z Poděbrad.
Ale nebyl to jen Týnský kostel, budovaný už za Karla IV. a Václava IV., v jehož stavbě se za Jiřího vlády pokračovalo. Byly obnoveny práce i na jiném „královském“ díle v Praze – na kamenném mostě přes Vltavu. K roku 1464 se vztahuje zpráva o položení základu k nové věži na Malé Straně vedle Saského domu.Jedná se tu patrně o vyšší mosteckou věž na malostranské straně Karlova mostu.
Ze zmínky v pražské městské knize ze 4. srpna 1464 se dovídáme, že kameníku Matějovi dlužil Jiří z Poděbrad nedoplatek 3 kop grošů. Nevíme ale nic o tom, co tento mistr pro krále Jiřího dělal. Zdá se nicméně, že socha Jiřího z Poděbrad na průčelí Týnského kostela nebyla jediným monumentem svého druhu. V téže době byla snad umístěna na pražském mostě i jiná socha krále Jiřího, o níž se někdy předpokládá, že šlo dokonce o sochu jezdeckou. Za zpodobení krále Jiřího bývala pokládána i socha pocházející z Pražské brány ve Slaném, kde byla osazena ve výklenku, pod nímž byla heraldická výzdoba. Umístěním figury sedícího krále doprovázeného řadou erbů hlásajících rozsah jeho moci nemohla Pražská brána ve Slaném nepřipomenout Staroměstskou mosteckou věž v Praze. I tady bylo státně reprezentativní umění doby lucemburské vzorem.
Z doby Jiřího z Poděbrad pochází i vnější opevnění a brána na hradě ve východočeských Liticích, který byl Jiřího osobním majetkem. Na desce s heraldickou výzdobou spatřujeme nápisy: „Regnanti a. d. m.cccc. sex. viij regi Georgio“, “Tato weze dielana za neyjasniejsiehi krale girziho czeskeho kr(ale) markrab(i) morawskeho“. Úroveň kamenického díla v Liticích je veskrze provinciální, provedení hrubé a neobratné.
Jiří z Poděbrad se pokládal za potomka Bočka z Obřan, zakladatele kláštera cisterciáků ve Žďáru nad Sázavou, i když byl ve skutečnosti potomkem Bočkova bratra Kuny, od něhož se odvíjel rod pánů z Kunštátu. V rodové posloupnosti kotvil zvláštní vztah krále Jiřího ke klášteru ve Žďáru nad Sázavou. V duchu staré rodové tradice se cítil být patronem a ochráncem starého opatství, jeho druhým zakladatelem tzv. „štiftéřem“. Sám proto dal znovu do Žďáru povolat cisterciáky, kteří klášter opustili za husitských válek. Dbal i o obnovu zpustošených a poničených klášterních budov a o restituci starého klášterního majetku. Dne 27. března roku 1462 dostal klášter papežské privilegium povolující opatům užívat při bohoslužbách pontifikálie. Nosit berlu a mitru mohli podle tohoto privilegia žďárští opati i při jiných událostech, jakou byla korunovace krále a královny. V listině ze dne 25. ledna 1466 král Jiří z Poděbrad obnovil klášteru jeho práva a výsady dané mu předcházejícími králi a moravskými markrabaty, potvrdil mu donace, kterých se mu v minulosti dostalo a jeho majetkovou držbu.
Výrazem snah Jiřího z Poděbrad o nalezení kompromisu s církví a v Čechách se stranou katolickou byla i podpora reformního řádu františkánů observantů. Svým asketismem tato řehole souzněla s ideály utrakvistické reformy, ale na druhé straně právě františkáni observanti patřili k plamenným zastáncům návratu ke staré katolické víře. Tím více překvapí, že kališnický král Jiří se zasloužil o založení prvních českých klášterů františkánské observance - v Plzni a v Praze.
V Kladsku, které Jiří z Poděbrad koupil v roce 1454, probíhaly v jeho době práce na stavbě farního kostela, započaté ještě ve 14. století. Král Jiří na Kladsko často zajížděl, pobýval zde i delší dobu, přijímal zde významné návštěvy a vedl tu důležitá jednání.
Bylo takřka samozřejmostí, že čeští vladaři věnovali svou přízeň pražskému metropolitnímu chrámu sv. Víta. V něm byl Jiří z Poděbrad korunován a tady byl také po své smrti pohřben. Katedrála sv. Víta tedy podobně jako i kostel P. Marie Před Týnem na Starém Městě vymezovala počátek i konec královské vlády Jiřího z Poděbrad. Už jako zemský správce dal Jiří z Poděbrad v roce 1454 převézt do Prahy majetek Pražského kostela uložený na Karlštejně. Katedrále Jiří z Poděbrad sám věnoval purpurovou kasuli fialové barvy s příslušenstvím, bílý ornát purpurový a purpurovou kápi. Po pohřbu krále Jiřího zřídili jeho synové za duši zemřelého při otcově hrobě oltář s nadáním pro kněze.
Z majetku Jiřího z Poděbrad pochází i drobná modlitební kniha. Na jejím přídeští je česky psaná dedikace ve verších, z níž víme, že knihu králi na Štědrý den roku 1466 darovala jeho manželka královna Johana. Protože dedikace je psána stejným písmem jako text celé knihy, lze předpokládat, že kodex byl zhotoven na objednávku královny Johany a že byl od počátku jako dar pro krále Jiřího zamýšlen.
Kvalitou a rozsahem královských staveb a objednávek uměleckých děl se doba Jiřího z Poděbrad nemohla nijak měřit s časy posledních Přemyslovců a Lucemburků. Za krále Jiřího nevzniklo v Čechách dvorské umění, tak jako na dvorech jiných současných vladařů ve střední Evropě – v Rakousku za Friedricha III. či v Uhrách za Matyáše Korvína. Své postavení musel Jiří z Poděbrad postupně upevňovat a to navíc v zemi, kde byly monumenty reprezentující společenský řád v dobách husitské revoluce namnoze bořeny a ničeny. Husitskými radikály byla jakákoli okázalost odmítána a tvrdě napadána. Tato atmosféra zůstala v české společnosti bezpochyby latentní i dlouho po té, co léta husitských válek skončila.
Dobu Jiřího z Poděbrad v tomto ohledu kdysi krásně zhodnotil Jaroslav Pešina slovy: „Panovník nedynastického původu, vyšlý z husitského hnutí, a přece se dožadující reprezentace důstojné jeho nového majestátu, byl jistě v nesnadné situaci. Tísněn dvěma krajnostmi a vystaven výtce přepychu z jedné a chudosti z druhé strany, volil moudrou cestu takového kompromisu mezi oběma krajnostmi, který by smiřoval novou potřebu reprezentativnosti s husitskou střídmostí…“.
Literatura:
Jiří KUTHAN: Královská hodnost českých vladařů, jejich dílo a reprezentace. In: Jiří KUTHAN / Miroslav ŠMIED (ed.): Korunovační řád českých králů. Praha 2009, s. 156–161; Jiří KUTHAN: Královské dílo za jiřího z Poděbrad a dynastie Jagellonců. I. Král a šlechta. Praha 2010; Jiří KUTHAN: Královské dílo za Jiřího z Poděbrad a dynastie Jagellonců II. Města, církev, a vedlejší země. Praha 2013; K stavbě kostela P. Marie Před Týnem v době Poděbradské a Jagellonské: Dobroslav LÍBAL: Architektura. In: Emanuel POCHE (red.): Praha středověká. Čtvero knih o Praze. Praha 1983, s. 339- 340; Dobroslav LÍBAL/Jan MUK: Staré Město Pražské. Architektonický a urbanistický vývoj. Praha 1996, s. 228-229; K soše krále Jiřího na průčelí Týnského chrámu: A. LIŠKA: České sochařství v době slohové proměny kolem roku 1450. In: Umění IX. Praha 1961, s. 387; Západní průčelí kostela P. Marie před Týnem je zachyceno na tzv. Vratislavském prospektu Prahy – dřevorytu M. Peterleho a J. Kozla z roku 1562 a na tzv. Sadelerově prospektu Prahy z r. 1606, provedeném podle kresby Philippa van den Bossche..
Mapy
Královské cesty v letech 1448 až 1457.
Královské cesty v letech 1458 až 1462.
Královské cesty v letech 1468 až 1470.
