Vladislav Jagellonský

1471 - 1516

Historie

(1471–13. března 1516)

Po smrti polského a uherského krále Ludvíka z Anjou († 1382) vládla v Polsku jeho dcera Hedvika (1383-1386). Za manžela si vzala litevského velkoknížete Jagella pod podmínkou, že spolu se svým lidem přijme křest. Velká část Litvy, která byla dotud posledním pohanským územím v Evropě, tak přijala křesťanství římského ritu, zatímco v části Litvy již dříve zakořenilo křesťanství ortodoxní. Nejprve jako manžel a spoluregent Hedviky († 1399), dědičky polského království, pak samostatně, vládl Vladislav II. Jagello (1386-1434) v Polsku bez dvou let čtyři desetiletí. V jeho době utrpěl velký soupeř Polska řád německých rytířů 15. července 1410 velikou porážku v bitvě u Grunwaldu.

Na krále Vladislava a na jeho bratrance litevského velkoknížete Vitolda se obrátili čeští husité v roce 1421 s nabídkou českého královského trůnu. Ale polský král Vladislav jí nepřijal a na sněmu v Lublinu dal 15. srpna 1421 vyhlásit právoplatnost nároků Zikmunda Lucemburského. Velkokníže Vitold tak zdrženlivý nebyl a podpořil vyslání svého a současně i Vladislavova synovce Zikmunda Korybuta do Čech. Korybut se s vojenským doprovodem na Moravu a do Čech skutečně vypravil a pokusil se tu zaujmout postavení „správce království“, trvalý úspěch ale nezískal. Znovu se polská kandidatura na český královský trůn objevila po smrti císaře Zikmunda Lucemburského, kdy část stavovské obce 29. května 1438 zvolila na Mělníku jako krále Kazimíra Jagellonského, kterému bylo tehdy jedenáct let. Když pak 27. října 1439 zemřel Zikmundův nástupce český a uherský král Albrecht Habsburský, opět v Čechách patřil Kazimír Jagellonský mezi ty, o nichž se uvažovalo jako o kandidátech trůnu. Polský král Vladislav III. Jagellonský byl v téže době zvolen a také korunován na krále v Uhrách. Protože ale 10. listopadu roku 1444 během bitvy u Varny zmizel, jagellonská dynastie se v uherském království neprosadila. V Čechách poznovu jako jeden z pretendentů trůnu figuroval Kazimír Jagellonský v roce 1458 po smrti Ladislava Pohrobka. S polským královským dvorem vstoupil v jednání i Jiří z Poděbrad, když seznal, že pro svůj rod nebude schopen do budoucna držení českého královského trůnu zajistit. Jiřího plán na sňatek dcery Ludmily se synem polského krále a jeho následný nástup na český trůn schválil dokonce český sněm v červnu roku 1469. Pro polského krále Kazimíra († 1492) a zejména pro jeho manželku Alžbětu (1436-1505) však nebylo spojení s rodem kacířského utrakvisty nalézajícího se v klatbě přijatelné. Možnost získání českého trůnu pro Jagellonskou dynastii, latentní téměř půlstoletí, však v Krakově ze zřetele nepustili.

Když Jiří z Poděbrad 22. března 1471 zemřel, sešel se 20. května český sněm v Kutné Hoře, aby jednal o obsazení uprázdněného královského trůnu. Do Kutné Hory přijelo poselstvo Matyáše Korvína, aby prosadilo kandidaturu svého pána. Úspěch si ale odnesli vyslanci z Krakova, jejichž kandidátem byl polský princ Vladislav. Jeho legitimita se mohla opírat o dědické nároky polské královny Alžběty, pravnučky císaře Karla IV. V té době patnáctiletý Vladislav, syn polského krále Kazimíra a jeho ženy Alžběty, byl v pondělí 27. května 1471 ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře za českého krále zvolen. Ve dnech 14. - 15. června za přítomnosti polského krále Kazimíra a mnoha světských a církevních hodnostářů Vladislav v královském paláci v Krakově potvrdil volební kapitulaci – práva českého království a závazky, které spolu s královským trůnem přijal. V nich se zřetelně zračí sebevědomí české stavovské obce. Mimo jiné to zaznívá v ustanovení týkajícím se Karlštejna, královské koruny, zemských klenotů a zemských desek a privilegií: „Item přiřkli sme hradu Karlštejna, koruny, klénotuov všelikterakých zemských i také desk i privilejí neporúčeti ani svěřovati žádnému bez vuole a raddy pánuov, rytieřstva království českého i měst pražských, kteří právo mají“.

Dne 19. srpna 1471 vjel Vladislav Jagellonský se svým doprovodem do Prahy a 22. srpna tu byl v katedrále sv. Víta korunován. Staré letopisy české o tom přináší následující svědectví: “… král volený Vladislav slavně jest přijat do Prahy v pondělí (19. srpna) po Nanebevzetí Panny Marie. Tu mistři, vítajíce ho na dvoře královském, dali mu v ruce za dar Zákon Boží, velmi čistě napsaný a připravený, aby v něm čta i se i lid podlé vuole Boží uměl spravovati. A ihned ten čtvrtek (22. srpna) v uochtáb Nanebevzetí Panny Marie jest korunován od biskupuo, kteřížto jsú s ním přijeli z Polsky. A když v koruně jel s Hradu do Prahy, ten den metali peníze a groše míšeňské“.

Protože Praha byla bez arcibiskupa a olomoucký biskup Tas z Boskovic (1457-1482) patřil k přívržencům Korvínovým, vykonal obřad Vladislavovy korunovace polský biskup Mikuláš Próchnicki z Kamience Podolského, jemuž asistoval biskup z Chełmna Vincent Kielbasa a krakovský sufragán Pavel. Nápadné je, že ani jeden z nich nepatřil ke špičkám polské církevní hierarchie. Mezi hosty byl tehdy přítomen i Vladislavův někdejší vychovatel a proslulý polský kronikář Jan Długosz.

Vladislav Jagellonský se narodil v roce 1456 a po matce v jeho žilách kolovala krev Habsburků a Lucemburků. Vladislavovým pradědem byl císař Zikmund a prapradědem sám císař Karel IV., který byl po své matce Elišce pokračovatelem rodu Přemyslovců. Tato úctyhodná genealogická řada Vladislava Jagellonského k nástupu na český královský trůn znamenitě doporučovala a mluvčí poselského poselstva Dobiesław Kurozwecki zvaný Lubelczyk to ve svém vystoupení na kutnohorském volebním sněmu vzpomenul.

Za novým českým králem Vladislavem stály silné osobnosti jeho otce polského krále Kazimíra a matky Alžběty Habsburské. Za života tohoto manželského páru se dynastie Jagellonců zařadila k předním panovnickým rodům evropského kontinentu. Na přelomu 15. a 16. století Jagellonci vládli na rozsáhlém území od Smolenska a Bílé Rusi na východě až na hranice Bavor na západě, od Baltického moře na severu, až k Černému moři na jihovýchodě a k Jadranu na jihu. Velikost krále Kazimíra, tvůrce tohoto rodového rozmachu, snad nejlépe vyjádřil norimberský sochař Veit Stoß svým velikým dílem – náhrobkem Kazimírovým v katedrále na krakovském Wawelu.

Z manželství krále Kazimíra a Alžběty Habsburské vzešla řada synů a dcer. Tři synové stanuli postupně na trůnu polských králů – Jan Albrecht (1492-1501), Alexandr I. (1501-1506) a Zikmund I. zvaný Starý (1506-1548). Dcery byly provdány do významných vladařských rodů střední Evropy. Jagellonci tak byli spřízněni nejen s Habsburky, ale i s bavorskými Wittelsbachy, saskými Wettiny, braniborskými Hohenzollerny, s vévody pomořanskými a s rodem Piastovců. Příbuzenské vazby Jagellonců tak byly v této generaci vskutku impozantní.

Podobu krále Vladislava Jagellonského zachytil malíř na východní stěně svatováclavské kaple pražské katedrály. Je tam vyobrazen jako robustní a podsaditý muž. Tak ovšem vypadal až v pokročilejší době svého života. Pokud jde o délku vlády, byl mu osud nakloněn, protože v Čechách panoval čtyři a půl desetiletí, jak do té doby žádný jiný vladař.

Už vůbec ne tak příznivé byly okolnosti, za nichž na český trůn nastoupil. Země byla rozpolcena nábožensky, Vladislav se stal panovníkem „dvojího lidu“. Velkou část zemí náležejících do státního svazku české koruny obsadil Matyáš Korvín, který používal i český královský titul. Vladislavův předchůdce Jiří z Poděbrad po sobě zanechal kolosální dluhy, k jejichž splácení se nový panovník musel zavázat. Navíc na úkor královské moci podstatně vzrostla mocenská váha stavovské obce. A konečně vlastní hospodářská a majetková základna královského trůnu se v předcházející době z velké části rozplynula. Zatímco Václav IV. před husitskou revolucí pobíral příjmy z 67 hradů a měst, Vladislav držel v českém království pouhé čtyři hrady. Rozsáhlý majetek církve, který býval pro vladařskou pokladnu vydatným zdrojem, byl za husitských válek rozchvácen. Kdysi velké a bohaté kláštery ležely v ruinách a v nejlepším případě jen živořily. Příjmy z měst byly zastaveny na úhradu dluhů a totéž platí i o zdrojích z horního podnikání a mincování.

S tím by se nelehko vyrovnával velmi energický vladař. Takovou osobností ale Vladislav Jagellonský nebyl. Už ze samotného panovníkova ustrojení vyplývalo, že nebyl náchylný provádět politiku expanzivní, agresivní a násilnickou. Naopak rysem jeho konání byla smířlivost a ústupnost, znepřátelené strany se neustále snažil upokojit. Neintrikoval, ani záměrně neklamal a nepodváděl své spojence. Byl člověkem bytostně počestným, tolerantním a snášenlivým a tak se projevoval i ve věcech náboženských. Svým postojem přispíval k obecnému klidu a míru. Sám bezpochyby cítil povinnost dodržovat platnost učiněných dohod a převzatých závazků. Nicméně nebyl odolný nátlakům a tak se stávalo, že danému slovu mnohdy nedostál. Protože nerad druhým odpíral a na požadavky vznášené pod nátlakem odpovídal souhlasným slovem “dobře” - dostalo se mu přezdívky král “Bene”. To co může být nazváno měkkostí povahy, zvýrazňovalo se ještě s jeho vzrůstajícím věkem. Tradičně mu proto bylo vytýkáno slabošství či dokonce vladařská neschopnost. Tyto Vladislavovy vlastnosti měly i neblahé důsledky. O tom, jak to pociťovali současníci, kteří cítili odpovědnost k věcem veřejným, vydává svědectví kritická báseň Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic.

„*Co mi osude chystáš? Ach zamýšlím smutek ti seslat.* Proč? Že ty, Vladislave, neřídíš správně svůj lid. Jak to? Vždyť za tvého panství jen zvůle nejvyšší vládne U všech a spravedlnost nadarmo hledá svůj cíl. Pověz, co činím? Ach všude ty dovolíš tyranům řádit. Toho si nejsem vědom, zločin ten není mi znám. Pod tvým žezlem je deptán lid. Já příkazy k tomu Nedávám. Ale tomu sotva ty zabránit znáš. Já však chci laskavý být. Tvé vlídnosti směje se každý, Šlechta i vysoký klérus, liknavcem svorně tě zvou. Pokojný mír se líbí. Však Turci válkami hrozí, Málo je pevná věrnost lidu, jenž poddán ti jest…

Povahovými rysy se Vladislav naprosto lišil od svého agresivního a dynamického současníka - uherského krále Matyáše Korvína, s nímž se musel dlouho střetat. Nicméně dnes neoceňujeme aroganci diktátorské krutovlády, ale demokracii, byť vedle pozitivních rysů má i nemalé slabosti. A tak nám může být umírněný, snášenlivý a “slabý” král Vladislav bližší, než korunovaní vladaři neskonale „úspěšnější“, ale vládnoucí tyransky.

Samovláda nebyla ostatně v době Vladislavově v řadě končin Evropy myslitelná. Mimořádně velký podíl na výkonu vládní moci měla v době Vladislavově stavovská reprezentace, jmenovitě skupina bohatých a vlivných velmožů, kteří byli v letech 1471-1490 členy královské rady, zasedali na komorním soudu a měli v rukou zemské a dvorské úřady, popřípadě byli zemskými hejtmany. Vliv této oligarchie ještě zesílil po té, co král Vladislav opustil Prahu a přesídlil do Budína. Velmoži podílející se na výkonu vladařské moci získávali majetek a vliv, ale jejich možnosti byly přeci jenom ohraničené v provincionálním rámci, nedaly se v žádném případě srovnávat s širokou sítí mezinárodních vazeb Jagellonského rodu.

Téměř celá dvě první desetiletí své vlády byl Vladislav zle tísněn Matyášem Korvínem. Ale po letech došlo k neočekávanému vývoji událostí. Když 6. dubna 1490 ve Vídni Matyáš Korvín zemřel, rozpoutal se o uherskou korunu boj. Nakonec na volebním sněmu konaném v Pešti bylo rozhodnuto ve prospěch Vladislavův. A tak dobrotivý a nevýbojný Jagellonec usedl na trůn, z něhož dotud vládnul Matyáš Korvín. Novým centrem veliké jagellonské říše se stal Budín a Praha v těchto letech jako sídlo krále osiřela. Snahy českých stavů, aby Vladislav přenesl své sídlo do Prahy, nebyly úspěšné. Do konce své vlády sem zavítal už jen třikrát - v roce 1497 (na 5 měsíců), 1502 (na 2 měsíce) a 1509/10 (12 měsíců). Kdysi tak veliký význam Prahy jako panovnické rezidence v těch dobách velmi utrpěl.

V době, kdy Vladislav nastoupil na uherský trůn, nebyl stále ještě ženatý. V roce 1476 se jednalo o jeho sňatek s Barborou, vdovou po knížeti Jindřichovi Hlohovském, jejímž otcem byl kurfiřt Albrecht Braniborský. Svatební smlouva byla sice uzavřena, ale svatebčané se nikdy nesetkali a manželství nebylo naplněno. Důvodem tu byl tlak Matyáše Korvína, jenž zabránil, aby se Hlohovské knížectví stalo Barbořiným věnem. Papežem bylo toto manželství zrušeno až v roce 1500. V roce 1477 probíhala jednání o uzavření Vladislavova sňatku s dědičkou burgundského vévodství Marií, dcerou Karla Smělého a Isabely Bourbonské. Ani tento záměr se neuskutečnil, Mariiným manželem se stal syn císaře Friedricha III. Maximilián Habsburský. V době, kdy se rozhodovalo o obsazení uherského královského trůnu, slíbil Vladislav manželství vdově po Matyáši Korvínovi, ctižádostivé Beatrici Neapolské. Tehdy ale ještě nebyl s Barborou Hlohovskou rozveden. Nicméně i v tomto případě se Vladislav vyhnul společnému spolužití. Nakonec uzavřel manželství, které doporučila francouzská královna Anna. Vladislavovou ženou se stala mladá Anna, dcera hrabat z Foix Candale. Smlouva o uzavření sňatku byla podepsána na zámku francouzských králů v Blois 23. března roku 1502, vlastní svatební obřad se pak konal 6. října téhož roku ve Stoličném Bělehradě.

Ukázalo se, že toto spojení bylo šťastné. Mladé královně se po sobě narodily dvě děti - dcera, která po matce obdržela jméno Anna a 1. července 1506 syn a dědic trůnu Ludvík. Krátce po jeho narození však 26. července 1506 královna Anna zemřela a byla pochována ve Stoličném Bělehradě. Vladislavův a Annin syn Ludvík byl v roce 1508 korunován jako král uherský a ve věku dvou a půl let 11. března 1509 při poslední Vladislavově návštěvě Prahy v katedrále sv. Víta jako král český.

Už v roce 1491 uzavřel Vladislav Jagellonský se synem císaře Friedricha III. Maximiliánem v Prešpurku smlouvu, v níž bylo dojednáno nástupnictví Habsburků v Uhrách, pokud by rod Jagellonců vymřel. V předposledním roce dlouhé vlády Vladislava Jagellonského za jeho návštěvy Vídně v červenci 1515 byla ujednána smlouva s císařem Maximiliánem Habsburským. Vladislavova dcera Anna se podle ní měla stát manželkou jednoho z Maximiliánových vnuků a Ludvík Jagellonský měl dostat za ženu Maximiliánovu vnučku Marii Habsburskou.

Nedlouho poté, 13. března 1516 král Vladislav v Budíně zemřel a místo posledního odpočinku nalezl ve Stoličném Bělehradě po boku své manželky Anny. Do Prahy došla zpráva o jeho úmrtí 22. března. K poctě zemřelého panovníka tu byly uspořádány obřady, které připomínaly pohřby českých králů v dřívějších dobách.

V tzv. starých letopisech českých je zapsán pěkný Vladislavův nekrolog: “Tento král z přirozené náchylnosti byl velmi pokojný, jenž svá království a země pokojně zpravoval, a co mohl, způsobil jim mnoho dobrého, wíce než jiní slawní králowé dowesti mohli welikými boji a wálkami. A to hned od začátku swého kralowání wší snažnosti bez krwe proléwani o pokoj a řád usiloval až do svého skonání s swými raddami, kterak by ty strany, kteréžto w rozdilu jsau o přijimaní těla a krwe boží pod oboji způsobau a pod jednau, k sobě se zachowati měly… Nebo po mateři byl ještě z toho kmene císaře Karla čtwrtého, otce wlasti. Nemiloval peychy… Tak byl dobrotiwý, kdož jen chtěl a potřebowal toho, hned přístup měl k němu, a zač žádal obdržel….A kralowal w české zemi 45 let a w Uhřích 26 let. Pane bože račiž se nad jeho milau duší smilowati a dáti mu s sebau wěčné kralowáni w nebeské radosti“.

Přes to, že možnosti Vladislava Jagellonského byly neskonale menší, než jaké měla řada jeho předchůdců na českém trůně z řad Přemyslovců a Lucemburků, nebyla mu zjevně cizí potřeba reprezentace královské moci prostřednictvím staveb a uměleckých děl. Stavební počiny Vladislava Jagellonského se soustřeďovaly do nevelkého počtu rezidencí, které měl král k dispozici. Nevíme nic o tom, do jaké míry byl pro pobyt krále a jeho dvora upravován Královský dvůr na Starém Městě pražském, kde Vladislav sídlil po svém příchodu do Prahy. V jeho sousedství vyrostla první monumentální stavba doby jagellonské v Čechách – Prašná brána, k níž položil základní kámen sám panovník.Tento vpravdě „královský“ monument, budovaný mistrem Matějem Rejskem, nevyrůstal však nákladem krále, ale byl financován Staroměstskou obcí.

Velkolepá byla přestavba Pražského hradu, kam Vladislav přesídlil z Královského Dvora na Starém Městě po nepokojích v roce 1483. V tzv. starých letopisech českých je o tom následující zpráva: „… potom (král) hned o tom myslil, aby hrad svatého Václava opravoval a na něm bytem byl, nechtě viece již v Praze býti ve dvoře královském“.Na hradě dal Vladislav postavit jakousi věž, jejíž krov i zdivo v létě roku 1493 poškodil blesk.

Dílo se na Pražském hradě začalo ve výraznější míře rozvíjet až nedlouho před tím, než byl Vladislav zvolen uherským králem a přesídlil do Budína. Tehdy tu působil patrně jako vůdčí mistr Hans Spiess z Frankfurtu. Převážná část stavební činnosti jagellonského období na Pražském hradě, kdy se tu prosadil Benedikt Ried, spadá již do období, kdy Vladislav žil v Uhrách. Nákladně bylo zesilováno opevnění Pražského hradu a Hansem Spiessem a pak zejména Benediktem Riedem byl přestavěn královský palác. Vrcholným dílem Riedovým se stal Vladislavský sál, jehož velkolepá architektura dodnes skýtá rámec pro významné státní akty. V Riedově tvorbě, ať už to byly klenby Vladislavského sálu, či Jezdeckých schodů v královském paláci postoupila do krajnosti dynamizace výrazového rejstříku pozdní gotiky. Současně s tím tu ale přichází užití renesančních forem. Osobitá syntéza těchto komponent je pro jedinečné Riedovo dílo příznačná.

Do doby Vladislavovy náleží i přestavba královského letohrádku v Praze-Bubenči a rozhodující část velkorysého díla na královském hradu Křivoklátu – tady byl mimo jiné ve vnitřním hradě zřízen dobře dochovaný velký klenutý sál a bohatě utvářená kaple. Výraznější úpravy v další královské rezidenci – ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře byly provedeny v roce 1497. Na vybavení tamní kaple slavnostně vysvěcené za přítomnosti samotného Vladislava, se ovšem podílel mincmistr českého království Johann Horstoffar z Malesic.

Mimořádnou pozornost věnoval Vladislav Jagellonský pražské katedrále sv. Víta. Obnovu královské moci v ní symbolizovala nově zřízená královská oratoř. Ve prospěch katedrály a jejího vybavení učinil Vladislav Jagellonský řadu donací. Mezi nimi pak vynikají bysty zemských patronů – sv. Václava, Víta a Vojtěcha. Jejich pořízení bylo nepochybně jak projevem osobního panovníkova vztahu k těmto zemským patronům, tak i programovým navázáním na starou tradici této úcty pěstovanou vladaři za časů knížat a králů z rodu Přemyslovců a v době císaře Karla IV. Katedrála dostala od Vladislava Jagellonského nový veliký zvon, který si ovšem král vyžádal od kutnohorských měšťanů. Vladislav Jagellonský patrně uvažoval i o dostavbě katedrály, která byla sice před koncem jeho života zahájena, ale práce byly zanedlouho zastaveny.

Zachované okenní vitraje nasvědčují i tomu, že za Vladislava Jagellonského byl pod královským patronátem obnovován kostel P. Marie a sv. Karla Velikého v Praze na Karlově, založený a budovaný kdysi císařem Karlem IV. V katedrále sv. Víta i v kostela Na Karlově šel tedy Vladislav Jagellonský ve stopách Karla IV. a nejinak tomu bylo i v případě Karlštejna, kde byly na základě Vladislavova nařízení provedeny opravy.

Z dochovaných památek umění sochařského lze jen velmi malý počet pokládat za přímou objednávku královskou. Jsou to již zmíněné relikviářové bysty českých patronů v pokladu svatovítské katedrály, kamenná dekorativní výzdoba hradu Křivoklátu a zejména pak sochy v tamní královské kapli.

Pokud jde o díla malířská, o nichž by bylo možné soudit, že vznikla přímo na objednávku panovníka, pak ani jejich počet není nikterak veliký. V královském paláci Pražského hradu vznikla v době Jagellonské řada vyobrazení králů. O nich podává svědectví jen letmá kronikářská zmínka a kopiáře pořízené před jejich zničením. Pořízení takovéto vladařské řady patřilo zjevně k projevům vědomého navazování na tradice doby císaře Karla IV. – mělo v Čechách důležitý precedens, kterým byl tzv. lucemburský rodokmen v císařském paláci hradu Karlštejna. Přímo pro panovníka vznikl oltář křivoklátské hradní kaple. Jak v ikonografickém programu oltáře tak i celé kaple se velmi zřetelně ozývá královská nota. V královsky vznešeném tónu byly laděny i sklomalby v oknech. V nové výzdobě svatováclavské kaple v katedrále sv. Víta byl oslaven sv. Václav, patron české země a její někdejší vladař. Zároveň tu byly na východní stěně namalovány postavy Vladislava Jagellonského a jeho manželky Anny de Foix.

Konečně s osobou Vladislava Jagellonského souvisí iluminovaná modlitební kniha - Orationale Vladislava II. – chovaná v Jagellonské knihovně v Krakově (cod. 4289). Pro Vladislava Jagellonského, respektive pro jeho dvorní kapli vznikl graduál Ostřihomský.

Na jagellonský dvůr v uherském Budíně se dostávala i malířská díla vzniklá mimo území českého a uherského království. Na oslavě Vladislava a Ludvíka Jagellonského prostřednictvím výtvarných děl se příležitostně podíleli i umělci, kteří na jagellonský dvůr v Budě zavítali jen na krátko či vůbec ne, popřípadě s Vladislavem a Ludvíkem Jagellonským a jejich doprovodem přišli do styku za návštěv obou Jagellonců v Čechách, zejména v Praze či při návštěvě Vladislava a Ludvíka Jagellonského ve Vídni v roce 1515. Víme, že král Vladislav dostal v roce 1504 obraz slavného Albrechta Dürera – ten mu v Budíně darovali norimberští kupci, na jejichž jednání s králem měl veliký podíl Johann Horstoffar, který byl do roku 1499 nejvyšším mincmistrem království českého. Slavný obraz zachycující Vladislava s jeho dětmi chovaný v Budapešti (Szépművészeti Muzeum) je dílem Bernharda Strigela.

Velmi malý je počet uměleckořemeslných prací, která lze s osobami králů Vladislava a Ludvíka Jagellonského bezprostředně spojit. Brnění s korunovanou iniciálou W chované londýnské sbírce Wallaceově dostal snad Vladislav Jagellonský darem. Vzniklo nejspíše v některé jihoněmecké dílně. Umělecky vynikajícím symbolem vladařské moci jsou pečetě jak Vladislava, tak i jeho syna Ludvíka.

Pod patronátem Vladislava a Ludvíka Jagellonského vyrůstaly monumentální stavby nejen v českém království, ale i v Uhrách, kde však vesměs vzaly za své. Z nich jsou dnes nejlépe prozkoumány pozůstatky královských vil v Nyéku.

Za časů Vladislava a Ludvíka Jagellonského již nevznikaly velké a bohatě nadané církevní instituce, jako za králů z rodu Přemyslovců, či v letech císaře Karla IV. Ta doba byla již dávno pryč a v nábožensky rozpolceném království by tomu atmosféra nijak nepřála. Ale přesto se král Vladislav odhodlal ke zřízení nového kláštera františkánů-observantů v hornolužickém Kamenzi, který byl osazen jako filiace františkánského kláštera v jihočeské Bechyni.

Když se v roce 1502 matka Vladislava Jagellonského polská královna Alžběta za pomoci italského humanisty zamýšlela nad vlastnostmi vladaře, nezapomněla mezi nimi štědrost vůči umělcům a učencům. Svého syna Vladislava napomenula slovy: “Jestliže ty nedbáš na nadání umělců, rozvaž, co po tobě po smrti zbude!“. Nelze však pochybovat o tom, že Vladislav zálibu ve stavbách měl a že si byl dobře vědom toho, jak tyto monumenty působí. Svědectví o tom přináší jeho vlastní výroky. Z roku 1504 jsou králova slova v listu zaslaném z Budína nejvyššímu purkrabímu Jindřichovi z Hradce o pražském hradě a síních, které sám užíval, totiž že byly postaveny: „našimi zvláštními a velikými náklady znamenitými, nám i té koruně k poctivosti naší i budúcím králóm Českým k potěšení a spanilosti i ke cti tomuto království …“. A v roce 1510 psal král Vladislav Petrovi IV. z Rožmberka, že mu „to stavení na Pražském hradě velmi v hlavě leží“.

Na královském díle se Vladislav Jagellonský nepochybně podílel svou osobní angažovaností. Velká část prací byla realizována mistry trvaleji spjatými s panovníkem a jeho dvorem. Umělecká díla vzniklá v královském okruhu za Vladislava a Ludvíka Jagellonského oslavovala panovníka svou monumentalitou, svým charakterem a významovým nábojem. Této umělecké tvorbě tedy nechybí atributy dvorského umění. Nicméně situace, za níž „dvorské“ umění doby jagellonské v českých zemích vyrůstalo, se od jiných dvorských kultur přeci jen lišila. Stavby reprezentující stát, českou královskou moc a panovníka vyrůstaly, aniž král byl v zemi s výjimkou tří návštěv fyzicky přítomen a vládla zde úzká skupina držitelů zemských úřadů. Josef Petráň formuloval názor, že „v jagellonské době nám na místo dvorského umění vyrůstá spíše druh státní reprezentace, zahrnující silný prvek stavovský“.

Přese všechno ale velkorysou přestavbu Pražského hradu či královského hradu Křivoklátu nelze interpretovat jen jako projev reprezentace „stavovské“ , popřípadě reprezentace vládnoucí oligarchie (i když tento moment je tu nepochybně přítomný), protože královský majestát je zde všude připomínán velmi výrazně. Nelze pochybovat o tom, že Vladislav Jagellonský sám některé podniky a objednávky inicioval. V některých případech byla k poctě královské moci a k panovníkově reprezentaci realizována zadání placená odjinud. Takovým případem byla Prašná brána v Praze, jejíž budování bylo financováno městskou obcí. Při vědomí všech těchto okolností lze i v tomto případě hovořit o „dvorském umění“, přestože tu má uplatnění tohoto termínu jiné věcné, historické a sociální pozadí a dimenze, než tomu bylo v případě dvorského umění doby císaře Karla IV. a jeho syna Václava IV.

Odkaz někdejší slávy českého království byl v době Jagellonské nepochybně velikým, byť i jen v omezené míře následovatelným vzorem. A přeci jen krok za krokem Vladislav Jagellonský takto postupoval. Tak jako kdysi za Karla IV., i v době Vladislavově, byl podporován kult svatého Václava, patrona a ochránce země. Snad nejvýraznějším dokladem této renesance svatováclavského kultu je skvělá relikviářová bysta svatého Václava pořízená králem do pokladu pražské katedrály. Dílo Vladislavovo se neslo směrem, který lze označit devizou „renovatio Regni“ – obnova království.

Literatura:

KUTHAN: Královská hodnost českých vladařů, jejich dílo a reprezentace. In: Jiří KUTHAN / Miroslav ŠMIED (ed.): Korunovační řád českých králů. Praha 2009, s. 167–181. K umění doby vlády Vladislava Jagellonského: Jiří KUTHAN. Královské dílo za Jiřího z Poděbrad a dynastie Jagellonců. I. Král a šlechta. Praha 2010; Jiří KUTHAN: Královské dílo za Jiřího z Poděbrad a dynastie Jagellonců II. Města, církev, a vedlejší země. Praha 2013; K mincím krále Vladislava Jagellonského raženým v Uhrách: Michael ALRAM/Heinz WINTER (ed.): Münzen und Medaillen des ungarischen Mittelalters 1000-1526 (= Sammlungskataloge des Kunsthistorischen Museums Bd. 4). Wien 2007, s. 110-121; ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1437–1526, II. díl : Jagellonci na českém trůně. Praha: Libri, 2012; ČORNEJ, Petr. Vladislav II. Jagellonský. In: RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyš 2008; MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526). 1. Hospodářská základna a královská moc. Praha 1992; MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526). 2. Šlechta. Praha: Academia, 1994; MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526). 3. Města. Praha: Academia, 1998; MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526). 4. Venkovský lid, národnostní otázka. Praha 1999

Mapy

Korunovace a cesty Vladislava Jagelonského 1471 až 1478

Výpravy Vladislava Jagelonského 1490 až 1515.

Matyáš Korvín, květen 1469 až duben 1490.

Lokality