Praha – Kostel Panny Marie
Historie
konec 9. století - po polovině 13. století
Hrad
Kostel Panny Marie
Kostel vznikl patrně po přesídlení knížete Bořivoje I. z Levého Hradce do Prahy. Na základě nalezené tumby se lze domnívat, že kostel sloužil patrně jako pohřební. V 11. století byl kostel přestavován.
Legenda o životě sv. Ludmily (Diffundente sole) nás zpravuje o tom, že po té, co se kníže Bořivoj z vyhnanství na Moravě navrátil zpět do Čech, „dal k poctě blahoslavené panny Marie v městě Praze, jak ve vyhnanství byl přislíbil, chrám vystavěti“.
Z Kristiánovy legendy o životě sv. Ludmily a sv. Václava jsme zpraveni o tom, že kníže Bořivoj, když byl vyhnán z Čech, uchýlil se na Moravu - *„týž kníže za pobytu svého na Moravě všemohoucímu bohu zaslíbil, uvede-li jej pán se ctí domů nazpět, že vystaví chrám k poctě blahoslavené boží rodičky a neporušené panny Marie, navrátiv se bez meškání slibu svému dostáti hleděl v samém městě Pražském. Tento jest první zakladatel míst svatých, shromažďovatel kněží a závodčí náboženství, tenkrát jen malinko rozšířeného.“ *
Podle legendy Gumpoldovy chrámy stavěl i Bořivojův syn a nástupce Spytihněv – mezi jiným i kostel zasvěcený P. Marii – není však zřejmé, zda tu byl míněn kostel identický s kostelem založeným Bořivojem. Legenda Diffundente sole vypráví, že když byl kníže Bořivoj „se ctí z Moravy povolán nazpět, dal k poctě blahoslavené panny Marie v městě Praze, jak ve vyhnanství byl přislíbil, chrám vystavěti“. Podle staroslověnské legendy se v mariánském kostele odehrál obřad postřižin svatého Václava: „A hoch povyrostl, takže bylo třeba mu odejmouti mu vlasy. A pozval kníže biskupa jakéhosi se vším klérem. A když odezpívali liturgii v kostele svaté Marie, vzav hocha, postavil jej na stupni před oltářem …“
Stavební podoba kostela
Pozůstatky kostela P. Marie, nejstarší svatyně na Pražském hradě, byly odhaleny archeologickým výzkumem, který provedl Ivo Borkovský. Leží uvnitř křídla rámujícího na západě druhé nádvoří hradu a jsou dnes patrné rozměrným proskleným otvorem. Měl podélnou dispozici, na loď na východě navazoval presbytář patrně v podobě apsidy. Uvnitř lodi byl pod úrovní podlahy vzhledem k malé velikosti stavby rozměrný sklípek označovaný v literatuře jako „tumba“. Do ní byla dodatečně vložena hrobová komora, jejíž dno bylo vylito maltou a jejíž prostor byl na obvodu vyzděn. V ní bylo uloženo tělo muže a v časovém odstupu tělo ženy provázené stříbrnými tzv. hrozníčkovými náušnicemi a záušnicí s očkem. Už Ivo Borkovský předpokládal, že tu šlo o hroby knížete Spytihněva († 915) a jeho manželky. Z původní Bořivojovy stavby se nedochovalo mnoho – je to podle v nedávné době publikovaných revizních výzkumů jen severní bok sklepení (tzv. tumby), do něho vložená hrobka, nevelká substrukce zdiva lodi na severovýchodě a severní části apsidy.
V následující etapě byl na místě původní svatyně zbudován někdy v pokročilém 11. století nový kostel. Z velké části byla respektována pod podlahou původní stavby ležící komora (tzv. tumba) a v ní dodatečně umístěná hrobka. Nový kostel měl malou obdélnou loď (7,5 x 6 m) s apsidou na východě. Uvnitř byla apsida oproti lodi vyvýšena a v ní byla umístěna k obvodové zdi přisazená oltářní menza. Tento kostel zanikl pravděpodobně v době výstavby nového opevnění hradu za krále Přemysla Otakara II.
Literatura:
Václav RICHTER: O účelu československých rotund. In: Český časopis historický 42. Praha 1936, s. 262-275; Ivo BORKOVSKÝ: Objev nového kostela na Pražském hradě. In: Archeologické rozhledy 2. Praha 1950, s. 188-199; Ivo BORKOVSKÝ: Hrobka v nejstarším kostele na Pražském hradě. In: Archeologické rozhledy 3. Praha 1951, s, 3-6; Ivo BORKOVSKÝ: Kostel Panny Marie na Pražském hradě. In: Památky archeologické 44. Praha 1953, s. s. 129-198; Josef CIBULKA: Templum Sanctae Mariae. In: Kniha o Praze. Praha 1958, s. 26-46; Ivo BORKOVSKÝ: K otázce nejstarších kostelů. In: Památky archeologické 51. Praha 1961, s. 332-387; Ivan BORKOVSKÝ: Pražský hrad na rozhraní X. a XI. století. In: Zdeněk WIRTH / Augusta MÜLLEROVÁ (red.) Architektura v českém národním dědictví. Praha 1961, s. 37-41; Ivo BORKOVSKÝ: Pražský hrad v době přemyslovských knížat. Praha 1969; s. 90-102; Anežka MERHAUTOVÁ: Raně středověká architektura v Čechách. Praha 1971, s. 214-218; Jan FROLÍK / Jana MAŘÍKOVÁ KUBKOVÁ / Eliška RŮŽIČKOVÁ / Antonín ZEMAN: Nejstarší sakrální architektura Pražského hradu. Výpověď archeologických pramenů (= Castrum Pragense 3). Praha 2000, s. 17-96; Zdeněk DRAGOUN: Praha 895-1310. Kapitoly o románské a raně gotické architektuře. Praha 2002, s. 24-26.