Křivoklát – hrad

druhá pol. 12. stol. - druhá pol. 15. stol.

Křivoklát se stal v období vrcholného a pozdního středověku předním královským sídlem v rozsáhlé lesní doméně českých panovníků a náležel k nejvýznačnějším zeměpanským hradům v zemi. Archeologický výzkum v jeho prostoru nezjistil výraznější doklady osídlení z 11.-12. století, a proto se soudí, že Křivoklát, připomínaný k roku 1110 v kronice Kosmově, neležel na místě hradu budovaného v době posledních Přemyslovců.

Na Křivoklátě podle Dalimilovi kroniky pobýval Přemysl Otakar I., jehož návštěva je doložena listinami z let 1222 a 1224. Často zde sídlil i Václav I. a Přemysl Otakar II. Do doby Otakarovy spadá nejspíše zřízení zdejší manské soustavy. Na Křivoklátě jsou doloženy i pobyty krále Václava II. Z listiny, zahrnuté do formuláře biskupa Tobiáše z Bechyně, lze soudit, že tu byla za Václavovy vlády svěcena hradní kaple. Hrad Křivoklát vyrostl v průběhu vlády posledních Přemyslovců, zejména za Václava I. a Přemysla Otakara II., v rozsáhlý a složitý architektonický soubor, který náležel k největším hradům v zemi. Budovaní nejstarších zachovaných částí hradu nezačalo dříve než v závěrečných letech vlády Přemysla Otakara I. a spadá asi z nemalé části do let Václava I.

Hrad Křivoklát vyrostl v průběhu vlády posledních Přemyslovců, zejména za Václava I. a Přemysla Otakara II., v rozsáhlý a složitý soubor, který svou velkolepostí náležel k nejvýstavnějším a největším hradům v zemi.

Nejvýznamnější částí celého areálu byl vnitřní hrad, jenž vznikl složitějším vývojem. V první fázi jeho výstavby byla vybudována válcová věž, natolik mohutná, že mohla sloužit obytným účelům, obvodová hradba a palác při západní straně. Okna dochovaná v přízemku paláce mají ještě románský tvar. V nevelkém odstupu, patrně v rámci téže fáze, vyrostlo i přízemí křídla při jižním boku vnitřního hradu. Jak ukázal výzkum T. Durdíka, byla současně založena i obvodová hradba předhradí a v něm mimo jiné palácové stavení při severní hradbě. Lze předpokládat, že budování nejstarších zachovaných částí hradu nezačalo dříve než v závěrečných letech vlády Přemysla Otakara I. a spadá asi z nemalé části do let Václava I.

Velkorysá přestavba vnitřního hradu byla zahájena v době vlády Přemysla Otakara II. V té době patrně vznikl průjezd v přízemku západního paláce vnitřního hradu. Bohaté členění jeho obvodových stěn lichými arkádami s řadami sloupků upomíná výrazně na bohatě utvářenou architekturu křížových chodeb některých klášterů v Rakousku i v českých zemích (Tišnov, Zwettl, Heiligenkreuz, Lilienfeld), v nichž klenby spočívají na skupinkách sloupků. To vedlo k časnému datování křivoklátského průjezdu. Nicméně jemný charakter rostlinného dekoru na původním svorníku klenutí, stejně jako velmi subtilní profilace záklenků slepých arkád, náleží již slohové fázi klasické gotiky s náznaky tendencí poklasických. Vznik průjezdu spadá nejspíše do let kolem roku 1270. Převzetí forem sakrální architektury, k němuž zde došlo, mělo patrně nejen umocňovat nádheru hradu, ale snad i dodávat královskému sídlu posvátný charakter, jak by to bylo v souladu s intencemi Přemyslovy vladařské ideologie, vytvářející kolem panovníka a jeho moci nimbus sakrality. Jednodušší obdobou nádherného křivoklátského průjezdu jsou vstupní prostory jiných Přemyslových hradů v paláci na Zvíkově a na brněnském Špilberku.

Nádhera panovníkova sídla byla vystupňována ve velikém, nejspíše současně s průjezdem zřízeném sále, který zaujímá první patro paláce vnitřního hradu. V něm asi byly na klenbě umístěny znaky zemí ovládaných Přemyslem Otakarem II., vzpomínané v kronice ze 14. století. Architektura a její doplňky tu zřejmě výmluvně vyjadřovaly postavení a moc tohoto panovníka. S podobně okázalým vyjádřením rozsahu moci českého krále pomocí řady heraldických znamení se setkáváme i na Přemyslových pečetích. Ikonografický program architektury a její výzdoby tu tedy výtečně souzněl i s jinými sférami dvorského umění.

O mimořádné honosnosti tohoto sálu vypovídají jak jeho velké rozměry, tak i pozůstatky bohatě utvářených oken. Pozoruhodné zde bylo i uplatnění bohatých šestidílných kleneb, užívaných původně v západoevropské katedrální architektuře. Veliký sál v paláci vnitřního hradu na Křivoklátě sloužil nepochybně za panovníkových pobytů pro audience, důležitá jednání a společenské události.

Přestavba provedená v době Přemysla Otakara II. dodala Křivoklátu mimořádně honosnou tvářnost, odpovídající velikým nárokům tohoto panovníka a vysoké úrovni tehdejší dvorské kultury.

Hrad navštěvoval i Karel IV. , který dal následně přednost Karlštejnu a stejně tak později Václav IV. než byl dostavěn hrad Točník.

Literatura:

August SEDLÁČEK: Hrady, zámky a tvrze království českého 8. Praha 1894 (2. vyd. 1935), s. 1-59; Dobroslava MENCLOVÁ: České hrady 2. Praha 1972 (2. vyd. 1976), s. 174-176; Tomáš DURDÍK: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha 1999, s. 299-303; Dobroslav LÍBAL: Katalog gotické architektury v České republice do husitských válek. Praha 2001, s. 208-211; Vladislav RAZÍM (ed.): Přemyslovské Křivoklátsko. Výstava k 900. výročí první písemné zmínky o hradu Křivoklátu (1110-2010); František ZÁRUBA: Hrady Václava IV. Od nedobytného útočiště k pohodlné rezidenci (= Opera Facultatis theologiae catholicae Universitatis Carolinae Pragensis. Historia et historia artium vol. XVII). Praha 2014, s. 160-169; GERLE Wolfgang Adolf / WÜRBS Carl: Bilder aus Böhmens Vorzeit. Prag 1842, s. 147-166; MIKOWEC Ferdinand B. / ZAP Karel: Starožitnosti a památky země české. Díl druhý. Praha 1865, s. 37-56; SEDLÁČEK August: Hrady, zámky a tvrze království českého 8. Rakovnicko a Slánsko. Praha 1891 (2. vyd. 1935), s. 1-59; CECHNER Antonín: Soupis památek historických a uměleckých v království českém 36. Politický okres rakovnický. I. díl: hrad Křivoklát. Praha 1911; KOČKA Václav: Dějiny Rakovnicka. Rakovník 1936 (reprint 2006), s. 9-121; ROUČEK Rudolf: Křivoklát (= Poklady národního umění sv. 25). Praha 1941; LÍBAL Dobroslav: Gotická architektura v Čechách a na Moravě. 1948a, s. 45; Jiří KUTHAN: Česká architektura v době posledních Přemyslovců. Města – hrady – kláštery – kostely. Praha 1994, s. 217-224; LÍBAL Dobroslav: Katalog gotické architektury v České republice do husitských válek. Praha 2001, s. 208-211; KYPTA Jan / MARETHOVÁ Barbara / NEUSTUPNÝ Zdeněk: K počátkům hradu Křivoklátu (výsledky archeologického výzkumu tzv. dolního hradu v letech 2004-2006). In: Průzkumy památek roč. 15, č. 2. Praha 2008, s. 39-68; RAZÍM Vladislav (ed.): Přemyslovské Křivoklátsko. 900 let hradu Křivoklátu. Praha 2010; FAJT Jiří / HÖRSCH Markus / RAZIM Vladislav: Křivoklát-Pürglitz. Jagd – Wald – Herrscherrepräsentation. Ostfildern 2014; ZÁRUBA František: Hradní kaple I. Doba přemyslovská (= Opera Facultatis theologiae catholicae Universitatis Carolinae Pragensis. Historia et historia artium vol. XIX). Praha 2014, s. 143-147.

druhá pol. 15. století

Pro příležitostné pobyty a zejména pro lov sloužil Vladislavu Jagollenskému hrad Křivoklát ve starém loveckém území českých vladařů.

Víme, že král Vladislav velmi holdoval lovu, který patřil k atributům aristokratického života. Rozsáhlé křivoklátské lesy s množstvím zvěře si proto nepochybně získaly jeho oblibu. I ve vzdáleném v Budíně na křivoklátskou honitbu pamatoval a staral se, aby byla ochráněna před loveckou vášní sousedních pánů.

Výpověď pramenů o přestavbě Křivoklátu v době jagellonské je nicméně velmi kusá. O tom, zda byly na Křivoklátě prováděny nějaké práce od roku 1473, kdy Vladislav Jagellonský hrad převzal, až do roku 1490, kdy z Čech odešel do Budína, nemáme žádných zpráv.

Na poprsnici velkého arkýře na průčelí západního paláce Horního hradu na Křivoklátě byla osazena dvě z kamene vytesaná poprsí. Je tu znázorněn starší vousatý muž s královskou korunou na hlavě a mladší bezvousý muž, na jehož hlavě spočívá vysoká okrouhlá čepice, zpod jejíhož dolního okraje vyrůstají na obě strany nakadeřené vlasy. Vesměs se soudí, že busty představují Vladislava Jagellonského a jeho syna Ludvíka (1506—1526). Pokud by tomu tak bylo, pak arkýř mohl být proveden před smrtí Vladislava Jagellonského (13. 3. 1516). Ten je na Křivoklátě připomenut vícekrát. Iniciálu jeho jména — písmeno W spatřujeme na řadě míst, a to jak v Horním hradě, tak i v dolní části hradního okrsku. Konečně až v roce 1522 údajně vysvětil hradní kapli na Křivoklátě biskup František ze Senje — tento údaj však není zcela nesporný.

Z toho mála, co víme, se tedy zdá, že rozsáhlá přestavba hradu Křivoklát proběhla zčásti v devadesátých letech 15. století, popřípadě v době následující. Po smrti krále Vladislava se již na Křivoklátě nejspíše nic podstatného neudálo. Přestavba hradní kaple a pořízení jejího vybavení se zjevně bezprostředně neváže ke zprávě o svěcení v roce 1522.

Nejrozsáhlejší a nejnákladnější práce na Křivoklátě byly tedy uskutečněny patrně až poté, co Vladislav Jagellonský přesídlil do Budína. V tom je Křivoklát obdobný Pražskému hradu, kde se také přistoupilo k nákladnému dílu až tehdy, když král České království opustil. Zdá se, jakoby velkrysá stavební činnost měla monumentálním způsobem reprezentovat přítomnost královského majestátu za situace, kdy skutečným sídlem panovníka byl vzdálený Budín.

Podobně, jako dostal Pražský hrad nové mohutné opevnění, byla vydatně zesílena i fortifikace Křivoklátu a to přesto, že pro její rozšíření ostroh, na němž hrad leží, mnoho místa nenabízel. Vnější parkánová hradba hradu byla na severovýchodě pod hlavní válcovou věží Horního hradu zesílena okrouhlou baštou zvanou „pruhovaná“, opatřenou klíčovými střílnami. Další, později zaniklá, bašta byla zbudována zhruba ve středu severního boku dolní části hradu v místě zvaném „Na liškách“. V severozápadním cípu hradního areálu byla přestavěna hranolová věž zvaná „Huderka“ ukončená vyzděnou helmicí. V jihozápadním nároží trojúhelné hradní dispozice zesílila parkánovou hradbu mohutná tzv. „Zlatá“ bašta na čtvrtkruhovém půdorysu se střílnami určenými pro umístění děl. Pod věží Huderkou na terénní výspě klesající k severozápadu bylo vybudováno předsunuté opevnění. Další vzniklo na temeni terénního hřbetu ve východním předpolí hradu. Soudí se, že nově upraveno bylo i předbraní na přístupové cestě pod jižním bokem Horního hradu. To bylo ovšem později odstraněno.

Už podobou a silou své samotné fortifikace byl Křivoklát bezpochyby výrazem královského majestátu. Když se prošlo prvním předbraním položeným pod jižním bokem Horního hradu, uzavírala tu přístupovou cestu k vlastnímu vstupu do dolní části hradního areálu brána s portálem, nad nímž byla při jagellonské přestavbě osazena kamenná deska. Její plochu vyplňuje bohatě a s nesmírnou jemností provedená filigránská rozvilina, podtesaná natolik, že působí dojmem, jakoby se zcela oprostila od svého podkladu. Svou drobnopisností připomene snad nejspíše bohatý vegetabilní dekor královské oratoře v katedrále sv. Víta v Praze, dekor na klenbě tzv. Vladislavova audienčního sálu v královském paláci Pražského hradu, či výzdobu okna v jižním průčelí Staroměstské radnice v Praze. V rozvilinách na desce nad portálem křivoklátské brány je osazeno znakové pole s dvouocasým lvem, znamením českého království. Na erbovním poli spočívá helmice s bohatě utvářeným klenotem v podobě orlího křídla, po jehož bocích jsou malé štítky s vloženým písmenem W, iniciálou Vladislavova jména. Nad iniciálou v levém znakovém štítku je dokonce královská koruna. Tato deska patří k nejlepším kamenosochařským pracím, jaké se v okruhu Vladislavova dvorského umění dochovaly. Prostřednictvím této okázalé desky dávala už samotná vnější brána na Křivoklátě najevo, že se tu vstupuje do panovnického sídla, o které má král Vladislav mimořádnou zásluhu.

Za touto branou prochází návštěvník branami a průjezdem v přízemku vysoké hranolové věže (je nazývána Prochoditá) do rozsáhlého nádvoří dolního hradu. Tady leží při jižní straně dvora budova někdejšího hejtmanství, jejíž vznik je datován již vzpomenutým nápisem z roku 1493. Jasný a velkorysý rozvrh této budovy a její měřítko vedly kdysi Václava Mencla k soudu, že pokud královský stavitel Benedikt Ried něco navrhoval na Křivoklátě, pak to byla právě budova hejtmanství. A to přesto, že nevelký počet dochovaných stavebních detailů se bezprostředně k Riedovu dílu nehlásí.

Nejrozsáhlejší a také nejpozoruhodnější práce byly na Křivoklátě uskutečněny v Horním hradě, jehož hlavní prostory byly vyhrazeny pro návštěvy samotného panovníka. V době Vladislavově přestavěné budovy Horního hradu nejsou však stylově zcela jednolité. Dobroslava Menclová tu kdysi rozlišila tři slohové etapy.

Charakteristickým znakem první z nich je souvislost s předhusitskou architekturou. Příznačné jsou tu sedlové portály s jednoduchými konzolami v rozích a s pravoúhlými rámy, jaké se běžně používaly v době předhusitské. Nebyly tu dokonce ani uplatněny přetínající se profily, tak příznačné pro tvaroslovný aparát pozdní gotiky. Takovým portálem se vstupuje do tzv. Stříbrnice v přízemku západního palácového křídla. Tato stylová poloha se uplatňuje na nejdříve přestavovaných částech západního a jižního křídla Horního hradu.

Za typický rys druhé etapy je pokládána dynamizace forem, součásti stavby, které svým charakterem jsou bližší dílu řezbářskému než kamenickému a naturalistické detaily. V nejnápadnější podobě přichází tato výrazová vrstva v křivoklátské hradní kapli. Konečně ve třetí etapě, v níž vznikl palác na severní straně Horního hradu, uplatnilo se tvarosloví vycházející z podnětů saské architektury.

Výrazně bylo v Horním hradě přestavěno západní křídlo. Jeho středem vedl honosně řešený průjezd z doby Přemysla Otakara II., kterým bylo možno vejít do nádvoří Horního hradu. Vedle vnějšího portálu tohoto průjezdu byl k průčelí paláce připojen na čtvercovém půdorysu založený a bohatě utvářený kamenný altán loggie, která měla zjevně sloužit jako vstupní strážnice. Do dvou stran se otevírá hrotitými oblouky spočívajícími na šroubovitě utvářeném sloupu. Zatímco na portálu Stříbrnice spatřujeme klasicky klidné členění, tady přišla ke slovu pozdně gotická dynamizace forem. Dvě figury andělů na nároží loggie nesou znakové štíty s písmenem W. Podobně utvářený anděl-štítonoš na Křivoklátě přichází i na ostění okna do tzv. Stříbrnice a spatřujeme ho i na kostele v Mělníku, kde jako stavitel působil Mistr Hans Spiess z Frankfurtu.

V prvním patře západního křídla Horního hradu na Křivoklátě byl už v době Přemysla Otakara II. zřízen rozměrný reprezentativní sál, sklenutý tehdy na čtyři pole šestidílnými klenbami. Prostor tohoto sálu byl při vladislavské úpravě zcela přestavěn, přičemž jeho původní rozčlenění bylo respektováno. Nově byl zaklenut tak, že náběhy kleneb byly ukotveny na pilířích připojených k vnitřním lícím obvodového zdiva síně. Nad čtyřmi takto vydělenými poli byly na Křivoklátě vyneseny klenby, komponované do čtyřcípých hvězdic s kosočtverci ve středu. S pilíři vtaženými do vnitřního prostoru se v době pozdní gotiky často setkáváme na sakrálních stavbách a použil je i v Praze Benedikt Ried při stavbě Vladislavského sálu. Oproti Riedovým originálně směle a dynamicky utvářeným klenbám ve Vladislavském sále, či na do něho vedoucích Jezdeckých schodech, působí klenby křivoklátského sálu konvenčním dojmem. V tom mají mnohem blíže ke klenbě Vladislavova audienčního sálu v královském paláci Pražského hradu, než k hybným kreacím Benedikta Rieda.

Klenební svorníky a konzoly velkého sálu na Křivoklátě zdobí tesané listoví a nechybí tu ani figurální plastika. Na jedné klenební konzole je postava nahé ženy, k níž se nachyluje zvíře, snad medvěd. Pokud jde vskutku o medvěda, lze připomenout, že ten býval někdy chápán jako alegorie ďábla, popřípadě nepravosti a neřesti. V daném případě se jedná patrně o alegorii pokušení a hříchu. Ta je tu snad zamýšlena jako protipól stojící figury muže držícího v jedné ruce znakový štít s iniciálou panovníkova jména — písmenem W a v druhé meč — symbol statečnosti, autority a výkonu spravedlnosti. Tato výzdoba je tu tak oslavou panovníka, jeho autority a jeho ctností. Panovník je tu připomenut iniciálou W i na portálu, jímž se z velkého sálu vstupuje do někdejších královských komnat na jižní straně.

Při vladislavské přestavbě dostal velký sál na Křivoklátu i nová pravoúhlá okna s dělícím křížem, která byla vestavěna do ostění velkých oken z doby Přemysla Otakara II. Od nich se odlišuje velké pravoúhlé okno členěné do tří svislých dílů, které bylo osazeno do velkého arkýře nad portálem průjezdu. Po jeho obvodu se rozprostřely v kameni tesané úponky se seschlým listovím, do spodní části arkýře pak byly osazeny dva vzpomenuté reliéfy staršího a mladého muže, snad krále Vladislava a jeho syna Ludvíka. Navíc pak byla k jižnímu konci západní fasády paláce připojena pavláč, rozpínající se nad koutem mezi palácem a vstupní věží dolního hradu. Tesaná výzdoba byla uplatněna i zde a to v podobě reliéfů v obdélných polích, která jsou osazena do poprsnice.

Architektura veliké síně na Křivoklátě nesnese jistě kvalitativní srovnání s velkým dílem Benedikta Rieda na Pražském hradě. Ani kamenická výzdoba tu není prvotřídní. Přesto však z křivoklátského paláce a jmenovitě z jeho velikého sálu vyzařuje královský majestát.

Avšak velký sál v západním křídle Horního hradu na Křivoklátě je zdaleka překonán bohatým utvářením hradní kaple v křídle jižním, jejímž předchůdcem byla kaple z doby Přemysla Otakara II. Podle jejích nevelkých, ale dostatečně výmluvných pozůstatků je zřejmé, že svým charakterem vycházela z francouzské architektury doby Ludvíka IX. Jak bylo u francouzských kaplí zvykem, i tady členily spodní část obvodových stěn slepé arkády.

Křivoklátská hradní kaple na první pohled působí jako pozoruhodně jednolitý celek, v němž se spojuje dílo architektonické s kamennou dekorativní skulpturou i řezanou plastikou, s deskovou a nástěnnou malbou i malbou na skle. Je tak vlastně jediným dílem jagellonského umění v českých zemích, na jehož úhrnné podobě a výrazu se podílejí téměř všechny druhy výtvarného umění.

Architektura i kamenický dekor křivoklátské hradní kaple a velikého sálu západního palácového křídla mají k sobě velmi blízko. Jedná se patrně o práci jednoho mistra. Charakter jeho díla se odlišuje od tvorby Benedikta Rieda, který získal rozhodující postavení při přestavbě Pražského hradu. Oproti Riedovu monumentálnímu pojetí architektury, v němž nebylo příliš místa pro výzdobný detail, je pro zmíněné části Horního hradu na Křivoklátu příznačný sklon k drobnopisnému dekorativismu a konzervativismus v utváření celkového architektonického výrazu. V tom nemají tyto křivoklátské prostory daleko k tzv. audienčnímu sálu královského paláce Pražského hradu. Proto také byla rozhodující fáze přestavby Horního hradu na Křivoklátě připsána mistru Hansi Spiessovi z Frankfurtu.

Vesměs se soudí, že v závěru stavební činnosti na Křivoklátě vznikl palác po severní straně nádvoří Horního hradu, který byl poté, co se zřítil, vybudován při novodobé obnově hradu znovu. Na rozdíl od jiných částí Horního hradu se zde projevila odezva saské architektury, patrná v uplatnění tzv. záclonových oken, jaká se objevují například na stavbě míšeňského Albrechtsburgu. Soudí se proto, že na Křivoklát byl k uskutečnění této stavby pravděpodobně povolán nový, jinak vyškolený a orientovaný mistr.

Pro určení doby vzniku křivoklátské kaple i velkého sálu v západním křídle tamního paláce nemáme bohužel dostatečně pevných opor v psaných pramenech. Jen zmíněná deska v budově křivoklátského hejtmanství z roku 1493 dokládá, že se na Křivoklátě pracovalo v první polovině devadesátých let 15. století. Pokud reliéfy starého krále a mladého muže na velkém arkýři západního palácového křídla vskutku představují ideální podobizny Vladislava Jagellonského a jeho syna Ludvíka, pak by bylo možné soudit, že tento arkýř vznikl až po narození Vladislavova syna v roce 1506. Protože mladý muž nemá na hlavě královskou korunu, pak by snad jeho reliéf mohl vzniknout před Ludvíkovou korunovací v roce v roce 1509. To by znamenalo, že rozhodující práce v Horním hradě na Křivoklátě probíhaly až v době okolo roku 1500, respektive v prvním desetiletí 15. století. To by mělo vést k novému zamyšlení nad datováním oltáře v křivoklátské kapli. Dobou jeho vzniku by snad mohla být léta po roce 1500, spíše než doba okolo roku 1490, kam býval jeho vznik často kladen.

Těžiště stavební činnosti na Křivoklátě spadá tedy nejspíše do let, kdy probíhaly práce na přestavbě královského paláce na Pražském hradě, kdy byl budován Vladislavský sál a následně i tzv. Ludvíkovo křídlo. Hlavní části Horního hradu na Křivoklátě jsou tedy asi současné s tímto velikým výkonem Benedikta Rieda. S tím by byla v souladu i skutečnost, že poté, co vedení prací na Pražském hradě bylo svěřeno Benediktu Riedovi, mistr, jenž se podílel na zbudování královské empory v katedrále a zbudoval část paláce s tzv. audienční síní Vladislavovou, již dál na Pražském hradě nepokračoval. Zatímco však na Pražském hradě dílo Benedikta Rieda asimilovalo podněty italské renesance, na Křivoklátě se odezva italského renesančního tvarosloví neprosadila. Už z tohoto srovnání stylu více méně současných královských staveb na Pražském hradě a na Křivoklátě je zřejmé, že o nějaké slohové jednolitosti královské stavební činnosti v době Vladislavově nelze hovořit.

V době na samotném sklonku života krále Vladislava byly práce na Křivoklátě v podstatě dokončeny. Po panovníkově úmrtí, kdy se hrad ocitl v zástavní držbě, se zde již nic nedělo a nejinak tomu bylo, když se hrad nakonec v roce 1523 ocitl v rukou krále Ludvíka, jenž o tři roky později ztratil život v bitvě u Moháče. Hrad Křivoklát v těch dobách svou výstavností patřil nejen k nejskvělejším hradům v zemích České koruny, ale i v rámci středoevropském. Podobně jako Pražský hrad v roce 1541, i jagellonský Křivoklát byl poničen požárem, k němuž zde došlo v roce 1643. I tady proběhla obnova velmi úsporným způsobem, takže Křivoklát ztratil velmi mnoho ze své jagellonské velkoleposti a malebnosti. Podoba Křivoklátu před osudným požárem je zachycena na vedutách. Silueta hradu je na nich velmi členitá. Vynikají vysoké strmé střechy věží, hradní kaple a paláce i dalších budov, obohacené navíc početnými malými vížkami a podsebitím s arkýřky. I Křivoklát tak působil „pěkným“, * „veselým“* a „strakatým“ dojmem, jak to kdysi napsal utrakvistický kazatel Jan Bechyňka o Pražském hradu.

Literatura:

August SEDLÁČEK: Hrady, zámky a tvrze království českého 8. Praha 19352 (1. vyd. 1891) , s. 27;V. KOČKA: Dějiny Rakovnicka. Rakovník 1936, s. 33; V. KOČKA: Dějiny Rakovnicka. Rakovník 1936, s. 33-34; K lovecké vášni Vladislava Jagellonského Josef MACEK: Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526) 1. Hospodářská základna a královská moc. Praha 1992, s. 194-195; Josef KALOUSEK: Archiv český X. Praha 1890, č. 1110, s. 85; Josef MACEK: Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526) 1. Praha 1992; Antonín CECHNER: Soupis památek historických a uměleckých v království českém XXXVI. Politický okres rakovnický. 1. díl: Hrad Křivoklát. Praha 1911, s. 64; Klára BENEŠOVSKÁ/Jan ŽIŽKA: Křivoklát. Hrad a okolí. 1987, nestránkováno - uvádí čtení 1479; Jiří KAŠE/Jan Jakub OUTRATA/Zdeněk HELFERT: Křivoklát. Praha 1983, s. 38-39; Václav MENCL: Architektura. In: Jaromír HOMOLKA/Josef KRÁSA/Václav MENCL/Jaroslav PEŠINA/Josef PETRÁŇ: Pozdně gotické umění v Čechách (1471-1526). Praha 1978, s. 87; Dobroslava MENCLOVÁ: České hrady 2. Praha 1972, s. 433-435; Antonín PODLAHA: Soupis památek historických a uměleckých v království českém VI. Politický okres mělnický. Praha 1899, s. 108, obr. 166; Engelbert KIRSCHBAUM (ed.): Lexikon der christlichen Ikonographie I. Rom–Freiburg–Basel–Wien 1990, s. 242-244; Antonín CECHNER: Sochařská výzdoba „Prašné brány“ v Praze. In: Památky archeologické a místopisné XXXV. Praha 1926-1927, s. 601; Rudolf ROUČEK: Křivoklát. Praha 1941; Bohuslav KRAUS: Mistr české gotiky. Matěj Rejsek z Prostějova. Život a dílo. Prostějov 1946, s. 145; Jaromír HOMOLKA: Pozdně gotické sochařství. In: Dějiny českého výtvarného umění I/2. Praha 1984, s. 545; K pozoruhodné ikonografii křivoklátského oltáře podnětně Peter KOVÁČ ve studii Rekonstrukce pozdně gotického sousoší z Rabí. In: Umění XXXVII. Praha 1989, s. 292-297; Viktor KOTRBA: Zwei Meister der jagellonischen Hofkunst. Meister Hanns (Hanusch) Spiess von Frankfurt und Meister Hanns (Hanusch) Schoeller von Nürnberg. In: Umění 20. Praha 1972, s. 261-262; Albert GÜMBEL: Hans Scholler, ein deutscher Bildschnitzer am böhmischen Hofe 1490-1517. In: Repertorium für Kunstwissenschaft XXXI. Berlin 1908, s. 232-335; Jiří FAJT: Late Gothic Sculpture in Bohemia during the Reign of Wladislaw II (1471-1516). In: Dietmar POPP/Robert SUCKALE (ed.): Die Jagiellonen. Kunst und Kultur einer europäischen Dynastie an der Wende zur Neuzeit. Nürnberg 2002, s. 254; Jaroslav PEŠINA: Česká malba pozdní gotiky a renesance. Deskové malířství 1450-1550. Praha 1950, s. 36-37,110; Jaroslav PEŠINA: Desková malba. In: Jaromír HOMOLKA/Josef KRÁSA/Václav MENCL/Jaroslav PEŠINA/Josef PETRÁŇ: Pozdně gotické umění v Čechách (1471-1526), s. 323-327; Jaroslav PEŠINA: Desková malba. In: Josef KRÁSA (red.): Dějiny českého výtvarného umění I/2. Praha 1984, s. 584; František MATOUŠ: Mittelalterliche Glasmalerei in der Tschechoslowakei. Corpus vitrearum medii aevi. Tschechoslowakei. Prag 1975, s. 53-55; Jaroslav PEŠINA: Desková malba. In: Jaromír HOMOLKA/Josef KRÁSA/Václav MENCL/Jaroslav PEŠINA/Josef PETRÁŇ: Pozdně gotické umění v Čechách (1471-1526). Praha 1978, s. 338-340; Karl FEUCHTMAYR: Wertinger Hans. In: Hans VOLLMER (ed.): Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler Bd. 35. Leipzig 1999, s. 425-431.