Ludvík Jagellonský
1516 - 1526
Historie
(1516–29. srpna 1526)
Ludvík, syn uherského a českého krále Vladislava a jeho manželky Anny de Foix se narodil 1. července 1506 v Budíně. Když zpráva o jeho narození došla do Prahy, vyzváněly tu zvony a bylo zpíváno slavné Te Deum. Ale radost z narození následníka trůnu zkalila smrt jeho matky královny Anny 26. července.
Už 4. června 1508 byl Ludvík korunován za krále uherského, aby tak bylo zajištěno jeho nástupnictví na uherském trůně. V následujícím roce se král Vladislav s maličkým synem Ludvíkem a dcerou Annou vypravil do Prahy, kde byl slavnostně přivítán 17. února. V neděli 11. března 1509 byl Ludvík, kterému bylo přes dva a půl roku, v katedrále sv. Víta na Pražském hradě korunován. Když Ludvíkovi vsadili na hlavu korunu, dal se do pláče a plakat začala i jeho sestra Anna, které bylo líto, že není také korunována. Krýál Vladislav jí prý sám vsadil korunu na hlavu. S přísným a posvátným ceremoniálem korunovačního obřadu tento laskavý rodičovský počin krále Vladislava v souladu nebyl.
Staré letopisy české o Ludvíkově korunovaci přináší následující zprávu: „Toho léta w auterý před přenesením S. Wáclawa sněm walný byl položen od krále Wladislawa na hradě Pražském o korunování syna jeho krále Ludwíka na České králowstwí; na který se mnoho pánůw, rytířstwa, z Čech, z Morawy, z Slez, kteří k České koruně příslušejí, sjelo; k tomu také markrabě s swau markrabinau před neděli Reminiscere tu sobotu s swým synem a se čtyrmi dcerami a znamenitým lidem, pan Štefan z Uher také přijel, a knížat Saských do osmi. A měl korunowán býti tu neděli Reminiscere; a nemohli se o něco smluwiti, odložili byli do druhé neděle Oculi… Tu neděli před S. Řehořem, král Ludvík, již král Uherský korunovaný, jsa stáří půl třetího léta, též korunován jest skrze tři biskupy, Olomouckého, Vratislavského a Míšeňského, a přijat jest za krále Českého na hradě Pražském v kůru u S. Wíta; a když korunu biskupi stavili jemu na hlawu, on plakal, a stěžkem to pamatovati mohl. Při tom korunowani bylo mnoho panůw, knížat, biskupůw, hrabi z okolních zemí, z Uher a Morawy, Slez, Rakaus etc. Tu byl markrabě Brandenburský s knežnau swau krále Wladislawa sestra, a z Uher pan Štefan hrabě Spiský, kníže Lacek Těšínský, kníže Bartoloměj, wnuk slawné paměti krále Jiřího, kníže Karel Minsterberský etc. Pan Lew nejwyšší purkrabí a pan Petr z Rosenberka nesli korunu před králem, pan Pernšteinský sceptrum a pan sudí jablko zlaté. To korunowaní bylo jakés neswobodné: nebo na hrad nepauštěli než po přízni, ani do kostela; také ten den byl welmi proměnný, ráno pršelo, pak nic, po obědích opět pršelo a potom nic; také nebylo té hojnosti, jako někdy za jiných králůw při takowé slawnosti, aby bylo mnoho stolůw na paláci, než něco málo; a král starý w saudné swětnici obědwal s knížaty a s pány, a markrabě Brandenburský s syny swými, a kněžna sestra s králem seděla. Někdy stáwalo mnoho sudů wína a piwa na dwoře, aby sobě každý bral, kdo co chtěl; a teď ani peněz nesypali…“. Ve srovnání s korunovačními slavnostmi z minulosti tato působila jen skromným dojmem.
Když král Vladislav 13. března 1516 zemřel, nedošlo ani v Uhrách, ani v zemích České koruny k žádným otřesům, nástup Ludvíkův tu byl všude zajištěn. Za několik let byla naplněna i svatební smlouva s Habsburky z roku 1515. V prosinci roku 1521 byla Marie Habsburská ve Stoličném Bělehradě korunována na uherskou královnu a 13. ledna 1522 byla v Budíně oddána s Ludvíkem Jagellonským.
Marie se narodila v září roku 1505 v Bruselu jako dcera Filipa Sličného a Jany Kastilské. Spolu se svými sestrami Eleonorou a Isabellou vyrůstala pod ochranou své tety Markéty v bohatém Nizozemí. Odtud přesídlila do Vídně a pak do Innsbrucku, odkud přišla do Uher. Už jako mladá Ludvíkova žena a pak po jeho tragické smrti prokázala jak odvahu, tak i velké nadání, rozhled a schopnosti. Na svého manžela měla patrně nemalý vliv.
Ještě v roce 1522 se Ludvík se svou ženou Marií vydal do Čech. Na zemské hranici u Polné byl 22. března 1522 přivítán. Požadavek stavů, aby složil přísahu „jakož ten řád jest a práwo na pomezí“ však odmítnul. Před Prahou byl Ludvík přivítán 28. března a v pátek po svátku sv. Stanislava (9. května) s korunou na hlavě a „w zlatohlawowé kápi“ při mši složil přísahu na misál. Za české království přísahal panovníkovi nejvyšší pražský purkrabí Zdeněk Lev z Rožmitálu.
V neděli 25. května 1522 bylo v pražských kostelích oznámeno, že Ludvíkova žena Marie bude na svátek Nanebevstoupení Páně (29. května) korunována. Ale došlo ke sporu mezi pány a rytíři o to, kdo má při korunovaci nést korunu, žezlo a zlaté jablko. A tak byla korunovace odložena na následující neděli (1. června). Podle českého letopisce: „… tu neděli před slavností hodu Ducha Sw. královna Maria uherská a česká též korunowána jest na hradě w kostele od biskupůw, Olomouckého a uherských, kteří s nimi přijeli; a když šli k korunowaní, král Ludwík sám na sobě korunu nesl a sceptrum i jablko, markrabě meč. Při kterémžto korunowání mnoho z urozených bylo, markrabě Míšenské, radda krále Polského, Mistr Pruský, radda panůw Benátčan, opatowé, proboštové, pan Lew neyw. purkrabí Pražský, pan Petr Rosenberský a jiní mnozí, páni z rytiřstwa, páni Pražané, páni Horníci a z měst králowstwí českého a komonstwa rozličného množstwí. Při tom také korunowaní mnoho dobrých lidí na rytířstwí pasowáno…“.
Téměř rok po svém příjezdu do Prahy odtud Ludvík se svým doprovodem 16. března 1523 odejel. Na cestě do Uher se ještě zastavil v Kutné Hoře a v Olomouci a do Čech se již nikdy nevrátil. Nebyl mu tedy popřán delší čas, aby jeho vláda nalezla vyjádření ve velkých monumentech. Na Pražském hradě Ludvíkovu královskou hodnost dodnes hlásá iniciála L s navlečenou korunou v tzv. Ludvíkově křídle královského paláce, které nese jméno bylo po tomto králi. Ještě více než na starším díle Benedikta Rieda ve Vladislavském sále přichází tu vznešeně klasické formy italské renesance. Korunovaná iniciála L byla vytesána i v chórovém zábradlí chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Sám Ludvík objednal u zvonaře Bartoloměje pro chrám sv. Víta na Pražském hradě nový zvon zvaný Patron a ke dvěma křížům v pokladnici svatovítské katedrály dal udělat nové nohy.
Už politické sbližování Vladislava s Jagellonského s císařem Maximiliánem, které vedlo k sňatkovému spojení česko-uherské větve Jagellonců s Habsburky, mělo za následek i výraznější provázání kulturní. Na této bázi vznikl patrně obraz Vladislava Jagellonského a jeho dětí, jehož tvůrcem byl Bernhard Strigel, který od let pracoval pro Maximiliána Habsburského. V roce 1515 Bernhard Strigel pracoval na obrazu císaře Maxmiliána a jeho rodiny, na němž nechybí ani tehdy devítiletý Ludvík Jagellonský. Tehdy vznikl i Strigelův obraz Ludvíka jako ženicha. Z následujících let pochází řada podobizen Anny Jagellonské i jejího manžela Ferdinanda I. Habsburského, Annina bratra uherského a českého krále Ludvíka a jeho ženy Marie Habsburské. Vliv Bernharda Strigela nezapřou ani podobizny, jejichž tvůrcem byl Hans Maler působící převážně v městě Schwaz u Innsbrucku. Chybí jim plasticita, životnost a plnokrevnost a působí dojmem jisté strnulosti a loutkovitosti, kterou snad ještě podtrhují poněkud mdlé barevné tóny. Nicméně požadavkům na reprezentativnost jistě tyto obrazy dobře vyhovovaly, mimo jiné i svým aranžmá, v němž hrají podstatnou roli nádherné oděvy zobrazených. V letech 1522-1526 působil ve službách Ludvíka Jagellonského nejprve v Praze, následně v Budě malíř Hans Krell, jenž po katastrofě u Moháče přesídlil do Freibergu a Lipska. Jeho podobizny Ludvíka Jagellonského jsou chovány ve Vídni a v Bruselu. Za svého předpokládaného pobytu v Praze v roce 1522 snad Krell vyhotovil i podobizny jiných osobností, které se pohybovaly na dvoře Ludvíka Jagellonského. K roku 1522 se také vztahuje zpráva o tom, že za jakýsi obraz namalovaný pro krále Ludvíka bylo vyplaceno 30 kop grošů. O jaké dílo se jednalo a kdo byl jeho tvůrcem však nevíme.
Podobizny Ludvíka Jagellonského a jeho ženy však neměly jen podobu deskových obrazů, jak je prováděli Bernhard Strigel, Hans Krell či Hans Maler. Vyobrazení Ludvíkovo a Marie Habsburské přicházelo i na stříbrných medailích a mincích. Už když byly Ludvíkovi dva roky a byl korunován za krále uherského, byla vyrobena medaile s vyobrazením Ludvíka jako korunovaného dítěte. V Kremnici byl ražen tolar s Ludvíkem jako rytířem na cválajícím koni zcela v duchu staré tradice zobrazování panovníků a velkých teritoriálních pánů, jak bylo užíváno na středověkých pečetích. Medaile nese jméno autora, kterým byl je Bernhard Beham (BERNHART BECHEM), snad onen, kterého v roce 1511 jmenoval císař Maximilián I. nejvyšším mincmistrem rakouským. Z roku 1523 pochází skvostná stříbrná medaile s reliéfem Ferdinanda Habsburského a Anny Jagellonské, jejíž autorství bývá někdy připisováno v Augsburku činnému mistru Hansi Daucherovi.
Z roku 1526, kdy došlo ke katastrofě u Moháče, pochází několik stříbrných medailí, na nichž je v reliéfu vyobrazen král Ludvík Jagellonský a jeho manželka Marie. Tvůrcem medaile pocházející z kremnické mincovny byl patrně Christoph Fueszl (Füssl). Jiné medaile s vyobrazením Ludvíka Jagellonského a Marie Habsburské, popřípadě Ludvíka Jagellonského na aversu a Štěpána Šlika na reversu, navrhoval patrně Hieronymus Magdeburger, který působil jako zlatník v saském Annabergu a pracoval i pro šlikovskou mincovnu v Jáchymově. Ve třicátých let 16. století vyšly z jáchymovské mincovny i medaile s vyobrazením krále Ludvíka v Štěpána Šlika, jejichž tvůrcem byl mistr signující svá díla značkou Œ. Ale nejskvostnější medaile na paměť krále Ludvíka Jagellonského a Štěpána Šlika pocházející z jáchymovské mincovny, bývají pokládány za dílo augsburského Hanse Dauchera. Ludvík Jagellonský je tu vyobrazen tak, že jeho poprsí se z profilu mírně natáčí do popředí, aby tak vynikl řád zlatého rouna zavěšený na těžkém řetěze spočívajícím na velkém kožešinovém límci. Hlava krále je již viděna z profilu. Ludvík má na tomto vyobrazení knír a nakadeřený vous, hlavu mu kryje široký klobouk. Obličej panovníkův je provedený s mimořádnou jemností a zároveň i natolik plasticky, jak to jen drobná velikost reliéfu a materiál dovolily. Ušlechtile utvářená podoba panovníka vzbuzuje pocit realistické životnosti. Svou vysokou kvalitou medaile připisované Daucherovi vysoko předčí ty medaile z Jáchymova, jejichž tvůrcem byl mistr používající značky Œ, či Hieronymus Magdeburger. Zpodobení Štěpána Šlika na rubu medaile, na jejíž čelní straně je umístěn obraz Ludvíka Jagellonského, nepostrádalo zřejmě politické konotace. Ludvík Jagellonský, který v roce 1520 prohlásil Jáchymov horním městem a o tři roky později udělil Šlikům právo ražby mincí, tu byl patrně oslaven jako ochránce a příznivec rodu Šliků. Na medaili zobrazený Štěpán Šlik, zakladatel Jáchymova, beze stopy zmizel za osudového tažení v roce 1526.
I v letech po smrti Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče vznikaly jeho podobizny. Dílem německého či nizozemského mistra je jeho podobizna chovaná v Budapešti, několik podobizen Ludvíkových maloval nizozemský malíř Barend van Orley. V upomínku na svého manžela, jenž tak tragicky ztratil život, dávala Ludvíkovy obrazy malovat Marie Habsburská.
V roce 1521, kdy byla Marie Habsburská v Uhrách korunována, byl jako kacíř zavržen Martin Luther na sněmu ve Wormsu, jehož se zúčastnila řada významných říšských knížat. To ale již nemohlo zabránit nástupu reformace. V následujícím roce 1522, kdy byly v Budíně vykonány svatební obřady Ludvíka Jagellonského a Marie Habsburské, dosáhl turecký sultán Süleyman Nádherný velkého vítězství. Zatímco dva nejmocnější z křesťanských vládců, císař Karel V. a francouzský král František I. spolu válčili, vylodilo se turecké vojsko na ostrově Rhodos a po druhé oblehlo tamní stejnojmenné město, nejmocnější pevnost křesťanského světa. Proti ohromné turecké armádě jí dlouho a statečně hájili rytíři z řádu johanitů. Žádné pomoci se nedočkali a tak na konci roku byla dohodnuta kapitulace a prvního ledna 1523 opustily Rhodos lodě s jeho ochránci. Od střední Evropy leží sice Rhodos velmi daleko, až u pobřeží Malé Asie. Ale důsledky tohoto tureckého vítězství byly nedozírné. Uvolnilo tureckému sultánovi ruce k další expanzi a za tři roky a osm měsíců stáli již Turci hluboko v Uhrách.
Uherský a český král Ludvík vytáhnul se slabou a špatně připravenou armádou proti vojsku sultána Süleymana. Střetnutí skončilo pro Ludvíkovo vojsko katastrofální porážkou u Moháče. Na útěku ze ztracené bitvy přišel 29. srpna 1526 tehdy dvacetiletý Ludvík o život. U Moháče zahynulo velké množství nejen uherských, ale i českých bojovníků. Ti, kteří upadli do zajetí, byli na místě popraveni nebo uvrženi do otroctví. Život ztratili i mnozí prominenti.
Turecké vojsko dočasně obsadilo i Budu, která byly stejně tak jako na druhé straně Dunaje ležící Pešť zničena. Až když Turci odtáhli, dorazila v polovině října k Moháči malá výprava, jejímž úkolem bylo vyhledat tělo mrtvého krále. To bylo vskutku nalezeno, bylo převezeno do Stoličného Bělehradu a tady pohřbeno vedle hrobů krále Vladislava Jagellonského a sv. Emmericha.
Korunovaná uherská a česká královna Marie Habsburská, vdova po Ludvíkovi, se poté, co opustila Uhry ještě jednou zastavila na půdě českého království ve Znojmě. Od roku 1531 dlouhých 24 let vykonávala místodržitelský úřad v habsburském Nizozemí a zbytek svého života dožila ve Španělsku, kde zemřela 18. října roku 1558. Definitivní místo posledního odpočinku nalezla tato česká a uherská královna daleko od střední Evropy v Escorialu, kde byla pohřbena v roce 1574. Svého manžela Ludvíka přežila o 32 let, o jedenáct let i sestru Ludvíka Jagellonského královnu Annu (†1547). Po tragické smrti Ludvíkově se již nevdala. Přívěšek ve tvaru srdce, který Ludvíkovi darovala, byl nalezen u jeho mrtvého těla a Marie Habsburská ho nosila až do své smrti.
Ludvík neměl potomky a jím vyhasla linie jagellonského rodu, která ve střední Evropě získala tak význačné postavení. V Čechách byl za nástupce na královském trůně zvolen manžel Ludvíkovy sestry Anny Ferdinand Habsburský. Složitější byla situace v Uhrách, kde Ferdinandovu nástupu na trůn stál v cestě protikrál Jan Zápolský. Ale i tam se Ferdinand Habsburský prosadil a tak obě královské koruny, českou i uherskou, získal na staletí rod Habsburků. Teprve tehdy, po moháčské katastrofě, se Habsburkům naplnil plán, o jehož uskutečnění již několikrát usilovali - ovládli rozsáhlé končiny střední Evropy.
Literatura:
Orsolya RÉTHELYI/Beatrix F. ROMHÁNYI/Enikő SPEKNER/András VÉGH (ed.): Mary of Hungary. The Queen and Her Court 1521-1531. Budapest 2005, s. 169 (č. kat. II-1); Srov.: Matthias Corvinus und die Renaissance in Ungarn 1458-1541. Katalog des Niederösterreichischen Landesmuseums. Neue Folge 118. Wien 1982, s. 504-505; K Ludvíkově manželce Marii Habsburské: Rudolf URBÁNEK: Marie Habsburská a Anna Jagelovská. In: Karel STLOUKAL (red.): Královny, kněžny a velké ženy české. Praha 1941, s. 204-220; Gernot WEISS: Politik und Ratgeber der Königin Maria von Ungarn in den Jahren 1521-1531. In: Mitteilungen des Instituts für österreichische Geschichtsforschung 82, 1974, s. 120-180; VOREL, Petr. Ludvík Jagellonský. In: RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2008. S. 287-300; ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1437–1526, II. díl : Jagellonci na českém trůně. Praha: Libri, 2012; Jiří KUTHAN. Královské dílo za Jiřího z Poděbrad a dynastie Jagellonců. I. Král a šlechta. Praha 2010; Jiří KUTHAN: Královské dílo za Jiřího z Poděbrad a dynastie Jagellonců II. Města, církev, a vedlejší země. Praha 2013
Mapy
Cesty a výpravy Ludvíka Jagellonského.
