Zikmund Lucemburský

Historie

(1419–1437)

Husitská revoluce a Zikmund Lucemburský

Dlouhodobě nazrávající náboženské, sociální i národnostní a hospodářské problémy dospěly již dlouho před smrtí Václava IV. do krizového stavu. Panovníkovo úmrtí doslova uvolnilo lavinu. Vzápětí poté, co se roznesla zpráva, že král zemřel, vypukly v Praze nepokoje. Svědectví o těchto událostech přinesl ve své kronice Vavřinec z Březové: „…dne 17. měsíce srpna, totiž následujícího dne po smrti krále Václava, shromáždili se někteří z lidu obecného neboli prostého a rozběhli se … beze všeho strachu po kostelích a klášteřích v městě Pražském a rozbíjeli, lámali a ničili varhany a obrazy kostelů, zvláště těch, v kterých nebylo nijak dovoleno přijímání z kalicha. … A konečně navečer vnikli do kartouzského kláštera a oloupili ho takřka o všechen majetek, opili se tam rozličnými nápoji a zbytek vylili na zem, všechny řeholníky toho kláštera zjímali a dovedli je v průvodu se silným křikem a hřmotem přes most na Staroměstskou radnici za to, že souhlasili s usmrcením nebožtíka Jana Husa a protivili se přijímání pod obojí způsobou. A nazítří, totiž v den sv. Agapita, což byl třetí den po smrti krále Václava, plameny ohně zničili ten kartouzský klášter, takže z něho zůstaly jenom zdi…. Potom v neděli nejbližší po Nanebevzetí blahoslavené Panny Marie jinak dne 20. srpna, obecný lid obojího pohlaví z kořene rozbořil a spálil klášter kazatelů Na písku (tj. klášter karmelitánů při kostele P. Marie Sněžné na Novém Městě Pražském)…“.

Hned v prvních dnech po smrti Václava IV. byla tedy napadena a zničena fundace Jana Lucemburského kartouza před hradbami Malé Strany v Praze a klášter karmelitánů založený Karlem IV. v den jeho korunovace českým králem. Vlna násilí a ničení se tak obracela vůči starému dílu českých vladařů. Vzápětí došlo na četné kláštery v Praze a jejím bezprostředním okolí - premonstrátů na Strahově a benediktinů v Břevnově, na komendu johanitů na levobřežním konci pražského kamenného mostu, na klášter augustiniánů-eremitů na Malé Straně, na ambrosiánský klášter na Novém Městě založený Karlem IV, na klášter augustiniánů Na Karlově, na klášter při kostele sv. Kateřiny na Novém Městě a klášter servitů při kostele P. Marie na Louži ad. Mnohé z toho, co kdysi budoval císař Karel IV. a jeho předchůdci na trůně českých králů, bylo poničeno a vydrancováno. Postižen byl mobiliář včetně oltářů, soch a malířských děl, umělecké výtvory se staly předmětem útoků. Tato vlna okamžitě přeskočila na venkov a tak dříve nebo později bylo dílo řady českých panovníků a mnoha generací stavitelů a umělců obráceno v ruiny a zničeno. Napadané instituce a monumenty ztělesňovaly nejen pozemskou církev, ale současně i ideu sakralizovaného královského majestátu, která tak nesmírně utrpěla.

Za situace všeobecného rozvratu nebylo ani pomyšlení na to, že by byl pohřeb Václava IV. uspořádán obvyklým způsobem. Podle výpovědi letopisce „jeho tělo bylo po několika dnech pro strach z lidu v noci na hrad pražský přivezeno a v kapli sv. Václava položeno, a po několika nedělách odtavad do kláštera, jenž slove Zbraslav, latině Aula regia, kdež sobě byl pohřeb zvolil, nočně a bídně přivezeno od rybářuov a pekařóv a konvršuov téhož kláštera pochováno. … Potom druhého léta tj. MoCCCCoXXo, když klášter vypálen, král Vácslav opět vykopán od Táboruov a položen jsa na oltář, udělavše jemu korunu z sena, pivem napájeli jej pravíce: Však kdyžsۥ byl, rád jsi s námi píjel! A tu jeho nechavše, klášter zapálili“. Tak bylo zničeno opatství Aula Regia – Síň královská na Zbraslavi, od svého založení až do těch dnů pohřebiště královského rodu.

Nevlastní bratr Václava IV., římský a uherský král Zikmund se v Brně v posledních dnech prosince 1419 setkal se zástupci české a moravské šlechty a královských měst včetně Prahy a ti ho přijali za krále a dědičného pána. Zdálo se, že Zikmund má ovládnutí českého království na dosah. Požadavky husitské strany ale vyhloubily propast mezi husitskou částí české společnosti a obecnou církví, prostor pro kompromisy tu nezbyl. Zikmund namísto, aby vjel do Prahy, obrátil se do slezské Vratislavi. Tady byla 17. března 1420 proti Čechům vyhlášena křížová výprava a to stav věcí ještě více vyhrotilo. Zikmund se svým vojskem vtáhnul do Čech a dobyl některá města, či byl do nich vpuštěn. Kroužil okolo Prahy, přijel na Nový Hrad u Kunratic, kde si prohlédl poklady nashromážděné Václavem IV. a stejně tak učinil na Václavově hradě Točníku. Navštívil Karlštejn a Zbraslav a přijel na Vyšehrad, kde mu naproti „vyšlo kněžstvo s ostatky svatých“. Dne 30. června 1420 se přiblížil se svým vojskem k Pražskému hradu a “po slavnostní mši byl sám s některými přednějšími od kněžstva s procesím, zvoněním na veliké zvony a chvalozpěvy a písněmi přijat na Pražský hrad“. Při útoku na Vítkovu horu však Zikmundovo vojsko utrpělo porážku a dobytí Prahy se nedařilo.

Za této situace se na Pražském hradě odehrála Zikmundova korunovace. Zikmundův finančník Eberhard Windecke zapsal slova, která údajně čeští páni pronesli k Zikmundovi: „Pane, chceme tě vésti k sv. Václavu na Hrad a korunovat tě za českého krále a chceme ti při svatých přísahat jako svému přirozenému pánovi. My jsme česká koruna, a ne ti sedláci“. Obřad vykonal k tomu příslušný pražský arcibiskup Konrád z Vechty. Přítomno bylo několik říšských knížat a biskupů, několik vévodů ze Slezska a mnozí z českých a moravských pánů. Zikmundova manželka Barbora zůstala spolu s královnou-vdovou Žofií v Kutné Hoře a korunována nebyla.

Podle Vavřince z Březové „28. července … byl o dvanácté hodině král Zikmund na Pražském hradě za přítomnosti jen neplného počtu pánů i pražských konšelů korunován na českého krále a pasoval tam mnoho nových rytířů, kteří předtím neukázali naprosto žádný rytířský čin pro obecné dobré. A tak byli od lidu nazváni rytíři ne pravými, nýbrž malovanými. Rovněž téhož dne neblahé korunovace a dne následujícího král Zikmund, pobrav z Pražského kostela a kláštera svatého Jiří hlavy, ruce, monstrance a ostatní klenoty ze zlata a stříbra, kázal je rozbíti a vyplatil žold, přičemž slíbil, že dá udělati lepší, až dá Bůh království pokoj a klid. Čí tedy hřích je těžší? Těch, kteří ničili dřevěné obrazy, nebo těch, kteří ničili stříbrné?“.

Korunovace tedy proběhla uprostřed válečného tažení nad obleženým městem, na jehož dobytí neměl Zikmund naději. Od tradiční cesty v předvečer obřadu na Vyšehrad a průjezdu městem muselo být upuštěno. Nic tu patrně tento den nebylo z radostné a slavnostní atmosféry, jaká vládla při většině předcházejících korunovací českých králů a královen.

Podobně jako Vavřinec z Březové i český letopisec vypráví, že „král Zigmund tu leže všemi poklady hnul, což jich bylo na Karlštajně a na Křivoklátě; ješto byl král Vácslav za mnohá léta pro zemské dobré nachoval, to tento král v polúletí všecko cizozemcuom a žoldnéřuom rozdal, a pro to tím pokoje ižádného nezjednal. A když se pokladuov nedostalo, tehdy král kázal oblúpati střiebro s obrazuov a s svátosti říské; naposledy pak i řískú svátost Normberským zastavil; kteréžto svátosti Česká země velikú čest a Praha nemalé póžitky měla, a zvláště Nové Město“.

Když Zikmund odjížděl ze země, odvezl říšský poklad a zemské desky. Aby získal prostředky na vedení války, zastavoval církevní a královský majetek a příjmy v nevídaném rozsahu. Úhrnná hodnota zástav byla tak ohromná, že jejich vyplacení nebylo v budoucnu reálné. Rozklad hospodářské báze královské moci se odehrál s dramatickou rychlostí.

Když Zikmund utrpěl 1. listopadu 1420 porážku v bitvě pod Vyšehradem, vzdala se Pražanům i posádka Vyšehradu - „… a Pražané, majíc Vyšehrad, zdi ot města, věže i kostely a domy kněžské zbořili jsú“. Podobně líčí osud Vyšehradu i Vavřinec z Březové: „Potom v den Všech svatých postoupili královští Pražanům podle znění listiny Vyšehrad… A hned téhož dne po obědě obecný lid násilně vtrhl na Vyšehrad, vpadli do kostelů a s velikým hřmotem rozbili a rozlámali obrazy, oltáře, varhany, stolice a ostatní kostelní ozdoby. V sobotu pak po svátku Všech svatých vyšli chudí i bohatí na Vyšehrad, politováníhodným způsobem rozbořili domy kanovnické i kostely i zeď k Novému Městu a celý den odnášeli do města, kdo co mohl pobrati, takže množství odnášejících bylo takové, jako bývalo v době, kdy se ukazovávaly ostatky a kdy lid vystupoval na Vyšehrad a z něho sestupoval; a tak postupně více a více ničili, že neušetřili ani královského hradu tam vystavěného, nýbrž jej takřka celý rozbořili“. Vyšehrad, který byl jedním z hlavních symbolů českého království a jeho historie, kde byly uloženy jako památky počátků vladařského rodu střevíce a mošna Přemysla Oráče, k nimž jezdili v předvečer své korunovace čeští králové, tento mýty opředený Vyšehrad byl zničen a v podobě dovršené za Karla IV. nebyl již nikdy obnoven.

V lednu 1421 se vzdal Pražanům jimi obléhaný Nový Hrad u Kunratic, poslední sídlo krále Václava IV, který tu před půldruhým rokem zemřel. Posádce hradu byl povolen volný odchod, ale když hejtman rytíř Fulštejn „naložil na vůz mu půjčený mnoho knih s jinými věcmi ne vlastními, nýbrž královskými, obořil se obecný lid před hradem náporem na vůz a rozchvátil všechen náklad, co kdo mohl pobrati. Proto chtěl obecný a hrabivý lid vejíti i do hradu, aby odnesl věci, a když tam nebyl vpuštěn, probouravše zeď, vnikli tam a vešli do klenuté místnosti s knihami, které rozkradli a potom obešli všechny místnosti odnášejíce, co obránci nenaložili, a prodávali to v Praze za laciné peníze. A potom následujícího dne zapálili Nový Hrad, a konečně najavše dělníky, až do základů ho zbořili a zničili“.

V květnu 1421 uzavřeli Pražané dohodu s posádkou Pražského hradu, na jejímž základě se jeho posádka 7. června vzdala. K tomu Vavřinec z Březové dodává: „A následujícího dne zvonili na Hradě a v Praze na všechny zvony a zpívali Tě Boha chválíme. A následující úterý potom spálili na návod kněze Jana s rouháním mistrovské obrazy a oltářní tabule velmi umělé a drahocenné … A kdyby se přemnozí páni s jinými šlechetnými muži o to nepřičinili, zamýšlela lotrovská obec rozbořiti Hrad s chrámem našich patronů“. Řádky napsané konzervativním husitou a univerzitním mistrem Vavřincem z Březové vypovídají o nebezpečí, jakému byl tehdy Pražský hrad vystaven.

Několik dnů před tím, než se vzdal Pražský hrad, započal začátkem června 1421 sněm v Čáslavi svolaný bez účasti panovníka. Tento počin obcházel výsostné právo krále sněmy svolávat. Čáslavský sněm přijal usnesení, že odmítá Zikmunda za krále, „leč by Pán Buoh ráčil a vuole i hlas najprve k tomu byly…“. Zadní vrátka pro možnost Zikmundova přijetí v budoucnosti tu byla ponechána. Sněm zaslal Zikmundovi dlouhý výčet činů, které mu jeho účastníci zazlívali. Mimo jiné to bylo odtržení Braniborska a Staré Marky od České koruny, tedy zemí, které kdysi získal císař Karel IV. s námahou a s vynaložením velkých prostředků získaných z Čech. Dále, že „korunu Českého královstvie k veliké hanbě a potupě královstvie Českého beze všeho povolenie obecného, panského, města Pražského, rytieřského, panošského i jiné všie obce České vyvezl z královstvie proti všemu řádu a mimo svuoj slib“. Mezi vyjmenovanými zločiny Zikmundovými bylo i vyvezení říšských svátostnin a pobrání, utracení a vyvezení klenotů z pražské katedrály, Karlštejna a klášterů a kostelů, „kterýchž naši předci dobyli, zjednali ke cti Bohu a k chvále našim dědicóm svatým a ku pokladu království Českému“. Zikmunda sněm vyzval, aby „korunu a svátost říšskú, klenoty svrchupsané a dcsky zemské zase vrátil a listy, kteréž na královstvie v Karlštejně a jinde pobral, kteréžto jsú buďto na svobodu i jiné řády ke cti a k koruně České“.

Na těžké výtky čáslavského sněmu odpověděl král Zikmund listem, v němž se mimo jiné obhajoval, že korunu a svátostniny odvezl ze země proto, aby nebyly zničeny. Naléhavými slovy se obrátil na českou obec ve věci Pražského hradu a Vyšehradu: „Také slyšíme, že ste obrazy zbili v kostele Pražském a na tom ste ostali, aby ten hrad a kostel obořen byl, kterýž jest ke cti a k chvále Pánu Bohu ustaven a svatým dědicóm. Protož pro Pána Boha, nečiňte toho, ani nedopúštějte, aby to bylo zbořeno, že ste již jednu stolici té koruny obořili na Vyšehradě i kostely k veliké hanbě té koruně, a oboříte-li druhú, tehdy vězte, že skrze to dokonce zbúříte na se všechno křesťanstvo i nás také pro tak nekřesťanské účinky a těch zlých nařčených skutkuov prvních dokonce na tu zemi potvrdíte i na sě a sě i tu korunu k větší hanbě i potupě připravíte. Neb viete, žeť jest hlava té koruny a že tu leží svatý Václav i jiní dědicové svatí i císař dobré a svaté paměti, otec náš, i s jinými králi a kniežaty té koruny“.

Přes to, že po dlouhá desetiletí vlády Václava IV. a pak v bouřích po jeho smrti byl podemílán a dehonestován královský majestát a byla rozvrácena základna panovnické moci, vůdčí síly české společnosti stále hledaly možnosti, jak královskou vládu znovu nastolit. Byla vyslána poselstva k polskému králi Vladislavovi i k litevskému velkoknížeti Vitoldovi. Ale všechny pokusy o obsazení českého královského trůnu někým jiným, než Zikmundem, vyšly naprázdno.

Naprostým fiaskem skončila i druhá křížová výprava do Čech. Zatímco v listopadu 1421 byl na moravském sněmu v Brně přijat za krále Zikmund a moravská šlechta se z velké části zřekla husitství, v Čechách byl v lednu 1422 Zikmund katastrofálně poražen a musel Čechy opustit. Královna Žofie, vdova po Václavovi IV., která tehdy rovněž uprchla, se sem už nevrátila nikdy. Zbytek života strávila v Prešpurku, kde 4. listopadu 1428 zemřela a byla pochována v tamním dómu sv. Martina.

Moravu svěřil Zikmund jako léno zeti své dcery rakouskému vévodovi Albrechtovi. Na katolické straně zůstaly i vedlejší země české koruny Slezsko a Lužice. V Čechách do přijetí Zikmundova uplynulo ještě hodně času. Cestu k tomu začalo otevírat české poselstvo, které se Zikmundem jednalo v srpnu roku 1434 v Řezně. Tzv. svatovalentinský sněm v Praze v březnu 1435 formuloval požadavky české šlechty a měst vůči panovníkovi.

Na sjezdu v Brně konaném od června do začátku srpna 1435 se setkali zástupci českých husitů, vyslanci basilejského koncilu a Zikmund. Mnozí vlivní představitelé husitské šlechty i měst si bezpochyby přáli obnovit v poničené a dlouhými boji zužované zemi mír, klid a pořádek. Do sporů mezi husitskými zástupci a vyslanci koncilu, které jednání zaváděly do slepé uličky, rozlobený Zikmund zasáhl důrazným napomenutím koncilních vyslanců s tím, že nechce přijít o vládu ve svém panství. Zjevně dával přednost praktickým politickým výsledkům před věroučnými rozpory, za nimiž se ovšem vznášel problém restituce rozchváceného církevního majetku. V Praze pak jednal o přijetí Zikmunda sněm na začátku října 1435. Jeho vyslanci se setkali se Zikmundem v prosinci roku 1435 ve Stoličném Bělehradě.

Závěrečné dohody bylo dosaženo v létě roku 1436 v Jihlavě. Sem přijel Zikmund 5. června, když už tu byli jak zástupci koncilu, tak českých stavů. Po předchozím svízelném jednání zde byly za přítomnosti císaře, rakouského vévody Albrechta a dalších hodnostářů 5. července 1436 veřejně vyhlášeny kompaktátní listiny stvrzující dlouho a těžce hledaný kompromis mezi husity a basilejským koncilem. Dne 20. července vydal Zikmund v Jihlavě velké privilegium pro české stavy, v němž potvrdil jejich svobody. Sankcionoval mimo jiné změny, k nimž došlo v průběhu revoluce a přislíbil navrácení královských insignií, korunního archivu a zemských desek. Korunovační klenoty přivezl do Jihlavy 10. srpna Zikmundův kancléř Kašpar Šlik a o čtyři dny později 14. srpna byl na náměstí v Jihlavě Zikmund přijat za českého krále.

Do Prahy dorazil Zikmund 23. srpna 1436. Před branou města byl slavnostně přivítán, konšelé mu předali podle starého zvyku klíče od bran i od Pražského hradu a císař jim je zase na znamení důvěry navrátil. O tři dny později 26. srpna 1436 „v neděli po svatém Bartoloměji Ciesařova milost seděl v svém majestátu v Starém Městě pražském na Rynku pod korunú na stoliciech povýšených. A tu léta téhož a túž neděli, když Ciesařova Milost seděl v svém majestátu pod korunú českú, konšelé Starého, Nového a Malé Strany, měst pražských, s obcemi slíbili jsú věrni býti a poslušni Jeho Milosti jakožto pána svého milostivého“. Na hlavě tedy neměl Zikmund korunu císařskou, ale tento manifestační akt, kterým prezentoval převzetí moci, vykonal s korunou českého království na hlavě. A později na staroměstském náměstí Zikmund přijal hold slezských knížat.

V následujícím roce 11. února se na Pražském hradě odehrála korunovace Zikmundovy manželky Barbory. Při slavné mši v chrámu sv. Víta tento obřad vykonal Filibert, biskup z Coutances. Podle starých letopisů českých „při tom jest byla abatyše svatojiřská a jiní opatové a preláti, kniežata, vejvody, páni, rytieřstvo etc. A když bylo po korunování, jela do Prahy v koruně a v královské přípravě až do svého dvoru poctivě“.

V pátek 12. dubna byl v kapli Božího těla na Dobytčím trhu, dnešním Karlově náměstí, oslaven svátek Svátostí zavedený kdysi Karlem IV. Při té příležitosti bývaly ukazovány svátostniny z říšského pokladu, který byl nyní chován v Norimberku. Slavnou mši celebroval biskup Filibert za přítomnosti císaře a podle starých letopisů českých tu byla „ukazována … Veronika, kteráž poslána byla od papeže Urbana ciesaři Karlovi…“ – neboli byl tu jako kdysi součásti říšského pokladu slavnostně ukazován Veraikon - „pravý“ obraz Krista. Do Prahy se tak navrátilo cosi ze starých časů císaře Karla IV.

Dne 11. listopadu 1436 se císař Zikmund s velikým doprovodem vydal z Prahy na dlouho připravovanou cestu do Uher. Přes Benešov a Telč dorazil do Znojma, kde dal pro podezření ze spiknutí uvěznit svou manželku Barboru Celskou (ta Zimunda o dlouhá léta přežila, zemřela 11. července 1451 na Mělníku). Zikmund ještě ustanovil poselstva do Prahy a k lužickým a slezským stavům, jejichž úkolem bylo dosáhnout, aby za českého krále byl přijat Zikmundův zeť Albrecht Habsburský. Devátého prosince 1437 císař ve Znojmě zemřel a jeho pozůstatky byly převezeny Uher, kde byly pochovány ve Velkém Varadíně (maďarsky Nagyvárad, rumunsky Oradea). Tady byly v roce 1755 nalezeny předměty – fragment koruny, vladařské jablko a odznak Zikmundova Dračího řádu, pokládané za součást výbavy císařova hrobu, ale jistoty tu není.

Osobnost Zikmunda Lucemburského nelze posuzovat jen optikou českých událostí a jeho podílu na nich. Zikmund byl panovníkem, jehož politické usilování mělo celoevropskou dimenzi. Poslední březnový den roku 1387 byl jako snoubenec Marie, dcery uherského krále Ludvíka (1342-1382, od r. 1370 také král polský) korunován svatoštěpánskou korunou ve Stoličném Bělehradě a podařilo se mu uherský trůn uhájit. Získal hodnost římského krále ztracenou pro lucemburskou dynastii sesazením Václava IV. v roce 1400. Jako římský král byl 8. listopadu 1414 v Cáchách korunován a spolu s ním byla jako královna římská korunována i jeho druhá manželka Barbora Celská.

Imponující je Zikmundův itinerář. Vzpomenout lze výpravu v letech 1396-1397, během níž Zikmund přes Nikopol dospěl do Konstantinopole a nazpátek se do Uher navrátil přes Dalmácii. Itálii navštívil v letech 1413-1414 a v letech 1415-1416 podniknul dlouhou cestu do Savojska, Francie a Anglie. Během tažení do Itálie v letech 1431-1433 byl Zikmund 25. listopadu 1431 v bazilice S. Ambrogio v Miláně korunován železnou lombardskou korunou a 31. května 1433 ho papež Evžen IV. v Římě korunoval jako císaře. Tuto událost a slavnostní jízdu císaře a papeže k Andělskému hradu zvěčnil Antonio Filarete na bráně svatopetrského chrámu v Římě. Na císařské pečeti zhotovené po korunovaci byl po stranách trůnícího panovníka umístěn vedle znaků Uher a Lucemburska i erbovní štítek s českým dvouocasým lvem a v opisu přichází i titul českého krále.

Během svého života se Zikmund osobně setkal s řadou evropských panovníků. S mnoha dalšími jednal prostřednictvím poselstev. Podporoval velké reformní koncily v Kostnici (1414-1418) a v Basileji a sehrál nemalou úlohu při snaze o odstranění papežského schizmatu. Pokoušel se o urovnání dlouhého konfliktu mezi Anglií a Francií a čelil velkému nebezpečí turecké expanze. Prosazováním Albrechta Habsburského vládnoucího v Rakousku jako svého nástupce v českém a uherském království a v Říši usiloval o sjednocení velké části evropského kontinentu pod jedním vladařem. Jako panovník byl neúnavný a v Říši i v Uhrách došel na rozdíl od Čech uznání. Protože jeho osobním rysem byla vytrvalá činorodost, nutně mu musela vadit nečinnost a apatie nevlastního bratra Václava IV.

V Čechách se Zikmund jako fundátor, stavebník a objednavatel uměleckých děl prosadit nemohl. Snad se za jeho pobytu v letech 1436-1437 stavělo na paláci Pražského hradu. Když v roce 1437 Zikmund spolu s legátem Filibertem navštívil Karlov, založený Karlem IV., nařídil ho opravit, ale co se skutečně stalo nevíme. Imponující roli ale na tomto poli sehrál ve svém uherském království.

Literatura:

BOBKOVÁ, Lenka. Velké dějiny zemí Koruny české IV.a 1310-1402. Praha: Paseka, 2003; Wilhelm BAUM: Císař Zikmund. Kostnice, Hus a války proti Turkům. Praha 1996; Jiří KUTHAN: Královská hodnost českých vladařů, jejich dílo a reprezentace. In: Jiří KUTHAN / Miroslav ŠMIED (ed.): Korunovační řád českých králů. Praha 2009, s. 140–148; ČORNEJ, Petr. Zikmund Lucemburský. In: RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2008, 223-236; HOENSCH, Jörg Konrad. Kaiser Sigismund. Herrscher an der Schwelle zur Neuzeit (1368–1437)_. München: C. H. Beck, 1996.

Mapy

Výpravy v letech 1393 až 1404

Zbavení krále Zikmunda trůnu.

Panovnické cesty v letech 1404 až 1428

Panovnické cesty v letech 1428 až 1437