Zvíkov – hrad

první třetina 13. století

Hrad

Počátky středověkého hradu sahají asi do doby krále Přemysla Otakara I., který získal od kláštera premonstrátek v Doksanech újezd oslovský . Tak patrně vytvořil pozemkové zázemí nezbytné jak pro založení, tak i pro další existenci hradu. O něm se však dovídáme poprvé až v době vlády Václava I. Na listině z roku 1234 je mezi svědky jmenován Konrád, purkrabí na Zvíkově. O čtyři roky později pak mezi svědky v listině vydané Václavem I. vystupují dva zvíkovští purkrabí, a to opět Konrád a vedle něho Ivan, současně s purkrabími na Pražském hradě, jia Lokti a Přimdě. Zvíkov se tak řadí mezi nejstarší královské hrady v Čechách a od samého počátku nepochybně patřil i k nejvýznamnějším.

Ze zmínky v Neplachově kronice se dovídáme, že na Zvíkově pobýval Václav I. v době, kdy vypukla vzpoura panstva, které chtělo na královský trůn prosadit Václavova syna Přemysla. Za králem přijeli na Zvíkov vyslanci povstalců vedení pražským biskupem Mikulášem, panovník je však dal všechny na hradě uvěznit. V roce 1250 je na Zvíkově doložen jako purkrabí Hirzo, o němž víme, že dříve zastával úřad mistra královské kuchyně. Na listině, v níž je Hirzo poprvé jmenován ve své nové funkci, objevuje se poprvé německé jméno hradu- Klingenberg.

Zvíkovským purkrabím byl Hirzo i po smrti Václavově, když na český trůn nastoupil Přemysl Otakar II. Vedle Hirza jsou jako purkrabí na Zvíkově jmenováni Bavor a Purkart, který se dokonce stal zemským hejtmanem ve Štýrsku. S Purkartem i s Hirzem se mnohokrát setkáváme v okolí panovníka. Hirzo v jeho službách zřejmě řídil založení města Českých Budějovic a jeho účast je doložena, byť i jen pramenem pozdního původu, také při vzniku cisterciáckého opatství ve Zlaté Koruně, pro něž údajně vyměřoval pozemky v boletickém újezdu. Zdá se tedy, že zvíkovský purkrabí Hirzo, kteký zemřel v roce 1275 a byl pohřben ve Zlaté Koruně, sehrál v jižních Čechách úlohu realizátora význačných zakladatelských a stavebních podniků Přemysla Otakara II.

Pobyt krále Přemysla Otakara II. je na Zvíkově doložen jeho listinou, vydanou zde 15. května někdy v letech 1255-1258 (rok není v listině uveden), v záležitosti brněnského kláštera Cella S. Mariae. V roce 1273 tu byla za panovníkovy návštěvy vyhotovena listina pro klášter v Kladrubech. Víme, že když v roce 1268 Přemysl zakročil proti hrozícímu povstání šlechty ve Štýrsku, dal na Zvíkově uvěznit dva štýrské velmože Oldřicha z Lichtensteina a Wulfinga ze Stubenberka.

Nejspíše za Přemyslovy vlády, ne-li již dříve, byla u hradu Zvíkova zřízena manská soustava, o jejíž existenci jsme však zpraveni až v dobách pozdějších.

V závěrečném období Přemyslovy vlády jsou na Zvíkově doloženi jako purkrabí Alber a Dobeš, kteří hrad drželi i v době bojů u dvora v počátečních letech vlády Václava II. Vedle nich figuruje jako další purkrabí na hradě jakýsi Bohuslav. Protože držitelé zvíkovského purkrabství stanuli na straně nepřátelské Závišovi z Falkenštejna, který na sebe na čas strhl moc v zemi, byl hrad Závišovým vojskem dobýván. Jsme o tom zpraveni listinou vydanou roku 1285 Václavem II. za jeho návštěvy v Milevsku, v níž král tamní klášter odškodnil za újmu, kterou klášterní panství utrpělo za bojů o Zvíkov. Není jisté, zda byl hrad podruhé obléhán v roce 1287. V roce 1289 je pak jako zvíkovský purkrabí poprvé doložen Bavor (III.) ze Strakonic, jenž tento úřad držel ještě po vymření přemyslovské dynastie v roce 1306.

Hrad je položen na vysoké a protáhlé ostrožně nad soutokem řek Vltavy a Otavy. Prostor ostrožny byl přístupný jen od jihu po úzké terénní šíji, kde vstup do hradu chránilo čelní opevnění. Ve střední části hradu leží královský palác a na severní straně zadní dvůr lemovaný obvodovou hradbou. Pod tímto opevněním leželo na severním úbočí ostrožny podhradí s kostelíkem sv. Mikuláše.

Na jižní straně chránila přístup do hradu masívní štítová zeď, v níž je vstupní brána. Po jejím boku byla zbudována válcová věž s břitem na jižní straně, obráceným proti směru možného ostřelování. Do věže se vstupovalo ve výši prvního patra portálkem na severní, do nitra hradu přivrácené straně. Z této úrovně vedlo do výše položené etáže schodiště v síle zdivá, osvětlované úzkými střílnovitými okénky. V úrovni třetího poschodí je v obvodovém zdivu věže osazen věnec dosud dochovaných krakorců, původně nesoucí ochoz. Nad ním se zdvihalo horní patro věže. Čelní opevnění hradu na jižní straně zesílila dodatečně zřízená předsunutá fortifikace s hranolovou vnější vstupní branou, před níž šíji přeťal hluboký příkop.

V zákrytu za jižním opevněním leží střední část hradu s královským palácem. V jeho jihozápadním nároží je zaklíněna mohutná hranolová věž zvaná Hlízová. Vnější líc silného zdivá věže byla zbudována z tmavých bosovaných kvádrů, na nichž byly vytesány kamenické značky a od určité výše nad zemí vyvrtány pomocné otvory pro zdvihání při stavbě. Zatímco na jihu a západě byla z nich vyzděna celá vnější líc věže, na severu a východě (s výjimkou jihovýchodního a severozápadního nároží) počíná bosáž až ve značné výši nad úrovní terénu. Přízemí věže, přístupné od východu z přiléhajícího křídla, je sklenuto křížovou klenbou s kápěmi vyzděnými z cihel a s masívními, v profilu oblými žebry, jež jsou v bocích vybrána výžlabky provázenými oušky. V jižní a západní zdi věže jsou úzká obdélná okénka, otvírající se dovnitř širokou špaletou překlenutou cihlami.

Do prvního poschodí Hlízové věže se vstupuje od severu průchodem, který protíná zdivo věže v poměrně značné výši nad úrovní podlahy prvního patra paláce. Do vyústění průchodu byly z obou stran vsazeny prosté hrotité portálky. Z boční strany průchodu vychází schodiště v síle zdivá, spojující první patro věže s jejím druhým poschodím. Klenba schodiště byla provedena z cihel shora na dřevěné bednění, po němž se zachovaly otisky. Ne zcela jasné zůstává, jak původně vypadalo první patro věže. Zdá se, že prvotní klenbu nahradilo stávající klenutí s hranolovými žebry s vyžlabenými hranami, spočívajícími na krátkých válcových příporkách s kalichovitými hlavicemi a trojbokými abaky. Od jihu osvětluje patro věže úzké obdélné okénko, jehož vnitřní špaleta je půlkruhově zaklenutá.

V západní zdi věže je tu výklenek otevřený do nitra síně hrotitým obloukem a sklenutý křížovou klenbou s žebry hruškovitého profilu. Ve vnější líci zdi uzavírá tento výklenek rozměrné, hrotitě ukončené okno s dvoudílnou kružbou, jejíž obě části ukončují trojlisté záklenky. Zřízení výklenku i okna je patrně dílem dodatečné úpravy.

Z toho, že zdivo Hlízové věže není na severní a východní straně (s výjimkou jihovýchodního a severozápadního nároží) bosováno, lze soudit, že tu měly podle původního plánu přiléhat budovy. Nevíme, zda bylo zbudováno stavení, které mělo na Hlízovou věž navazovat na severu, ale v jádru se zachovalo křídlo, které se k Hlízové věži pojí na východě a tvoří podnož později zbudované hradní kaple. Jižní zeď tohoto křídla je svázána s Hlízovou věží a jeho jihovýchodní nároží si dosud uchovalo původní bosáž stejnými kvádry, jaké byly užity i na Hlízové věži.

Křídlo pod kaplí je v přízemku rozděleno ve tři prostory, navzájem spojené portálky zakončenými zahrocenými záklenky. Západní komora, přiléhající k Hlízové věži, má plochý strop, další dvě mají křížové klenby s hranolovými žebry zkosenými na hranách, která nasedají na konzoly v podobě obrácených jehlanců s krycími deskami.

Hlízová věž a budova přiléhající k jejímu východnímu boku byly začleněny do nové stavby královského paláce, jehož křídla obklopila ústřední, v půdorysu nepravidelný dvůr, lemovaný na všech stranách patrovou arkádou.

V západním křídle paláce je v přízemku portálem přístupný průjezd do nádvoří, opatřený valenou klenbou. Jeho boční zdi člení liché arkády sedilií s trojlistými záklenky, které spočívají na sloupcích s válcovými dříky, vyměněnými při novodobé obnově hradu. Talířovitým patkám sloupků jsou podloženy hranolové soklíky, osazené na kamenných lavicích.

Už samo architektonické členění tohoto vstupního průjezdu naznačuje neobyčejnou honosnost celé palácové architektury. Jako by od samotného vstupu měl návštěvník pociťovat, že stojí na půdě vskutku královského sídla. Tak bohatá rytmizace zdi byla ve své době charakteristická především pro sakrální architekturu, ale na hradech Přemysla Otakara II. není zjevem ojedinělým. Setkáváme se s ní ještě v průjezdech do nádvoří na Křivoklátě a na brněnském Špilberku.

Z průjezdu se na Zvíkově vstoupí do přilehlého pole nádvorní arkády a odtud do samotného palácového nádvoří, sevřeného ze všech stran patrovým arkádovým ochozem, který je největší architektonickou pozoruhodností hradu. Rytmus arkád, jejichž sice zahrocené, nicméně rozložité záklenky spočívají na masívních osmibokých pilířích, je těžký a tím i neobyčejně jasný a výrazný. Tato arkáda a její skladebné části nejsou ani vznosné, ani dekorativní. Naopak architektonická působivost tu tkví v monumentalitě a pádnosti forem a v jejich prosté a přísné strohosti nepřipouštějící drobný výzdobný detail. Duch této architektury jakoby vydechoval něco z grůnderské atmosféry, tak charakteristické pro vládu stavebníka zvíkovského paláce - krále Přemysla Otakara II. Architektura tu nanejvýš výmluvně dokládá neobyčejnou úroveň dvorské kultury i vysoké záměry stavebníkovy.

Arkádový ochoz zde vytvářel honosný rámec pro příležitostné pobyty krále a jeho dvora a pro jeho životní způsob, jehož neodmyslitelnou součástí byly dvorské slavnosti. Propojoval navzájem jednotlivé části paláce, jehož prostory byly odtud přístupné. Vlastní komunikační funkci ochozu by ovšem dostačovalo řešení mnohem prostší a skromnější. Kromě provozního poslání tu nepochybně mnohem výraznější zřetel hrál záměr ryze reprezentativní. Ochozlemující zvíkovské nádvoří měl své předchůdce v některých hradních stavbách italských. Připomíná i křížové chodby klášterů, které ovšem byly vždy jen přízemní. V českém prostředí měl Zvíkov pozoruhodnou obdobu v nádvorním ochozu městského hradu v Písku, zbudovaného pro Přemysla Otakara II. v téže době.

Přízemí s patrem ochozu spojovalo na Zvíkově ještě v minulém století patrně původní schodiště, situované v jižní části západního ramene ochozu hned vedle vyústění vstupního průjezdu. Dnes používané schody z přízemí do patra ve východní části nádvorních arkád vznikly snad až za renesančních úprav hradu.

Do dnešní podoby byl ovšem ochoz uveden až velkou obnovovací akcí v osmdesátých letech minulého století. Do té doby ležela jeho velká část ve zříceninách. O stavu před zahájením obnovy jsme zpraveni několika vyobrazeními, mimo jiné pak i litografií A. Hauna, provedenou podle kresby Kaliwodovy. Z prvního patra ochozu se tehdy zachovalo jen velmi málo, jeho čelní, do nádvoří obrácené oblouky byly z velké části zříceny, dobře však byla i tam patrná klenební čela, klenební konzoly a náběhy klenebních žeber. Z velké části se do té doby dochovala přízemní část ochozu, třebaže i tady se některé klenby zřítily. Na rozdíl od stávajícího stavu zesilovaly část nádvorní zdi ochozu výrazné opěrné pilíře, jejichž základy byly objeveny před západním křídlem nádvorních arkád. V některých obloucích přízemní části arkád byly kružby, které při rekonstrukci v přízemku obnoveny nebyly. Důsledně byl tento motiv uplatněn v nově obnovených arkádových obloucích prvního patra, kam bylo osazeno i několik kružbových dílců originálního původu.

Tyto kružby jsou sestaveny z masívních osmibokých profilů. Osmiboké jsou i pilíře nesoucí oblouky nádvorní arkády a z osmistěnu je odvozena i forma polygonálních konzol, na nichž spočívají klenby ochozu. Skládají se z nosné části v podobě obráceného jehlance, mezičlánku a houbovitě podvinuté a masívní krycí desky. Všechny tyto robustně utvářené polygonální články staly se pro tvorbu stavební huti činné na Zvíkově i na jiných místech přímo příznačné.

Široká a prostorná ramena nádvorního ochozu kryjí těžké křížové klenby. Jen ve východním křídle ochozu byly v prvním patře už původně uplatněny trojdílné obkročné klenby (stávající byly znovu zbudovány na starých nábězích). Namísto tradičních křížových kleneb, odpovídajících dobře půdorysu, nad nímž se zdvihají, bylo tu uplatněno řešení naprosto odlišné. Uzavřenost klenebních polí byla odstraněna, namísto jejich statického řazení zde byl použit princip pozoruhodně dynamický. Jednotlivé části klenby se navzájem propojily a klenební obrazec se tak rozvlnil. Jde tu o pozoruhodnou architektonickou inovaci, a to nejen v rámci českého prostředí, ale v měřítku celé střední Evropy.

Budování nádvorních arkád náleželo ovšem k časově mladším fázím výstavby paláce, prováděné bez přerušení jedinou hutí. Ramena ochozu vyrůstala buď po dokončení jednotlivých palácových křídel či současně s nimi.

S výjimkou průjezdu byly přízemní prostory v západním, severním, severovýchodním a východním křídle paláce prosté a je zřejmé, že měly podřadnější funkci. Část severního křídla a celé křídlo východní a severovýchodní bylo podsklepeno.

Obytným a reprezentačním potřebám bylo vyhrazeno první patro paláce. V západním vstupním křídle ležel z ochozu přístupný sál, sklenutý dvěma křížovými klenbami, jejichž žebra spočívají na konzolách tvořených obráceným jehlancem, mezičlánkem a abakem s houbovitě podvinutými okraji. Z větší části byly tyto klenby obnoveny při restauraci hradu v poslední čtvrtině minulého století. Velký sál osvětlují od západu dvě okna s rekonstruovanými kružbami. Jejich dva díly ukončují hrotité obloučky, nesoucí do záklenku vložený kruh s vepsaným čtyřlistém. Na severu s touto síní sousedí velká prostora, která má dnes trámový strop. Pozůstatky klenebních náběhů prozrazují, že byla původně klenutá.

Na jižní straně velké zaklenuté síně leží nad průjezdem položená komora s valenou klenbou. Je od západu osvětlována dvěma malými, půlkruhově ukončenými okny, nad nimiž je okénko kruhové. Podle analogie se severním křídlem zvíkovského paláce i s jinými hrady (Bezděz) soudila D. Menclová, že původně měla charakter jakéhosi do paláce vestavěného srubu.

Dále na jih je situována malá síň s krbem, sklenutá jednou křížovou klenbou a osvětlovaná velkým, hrotitě ukončeným oknem s kružbou, jejíž forma je převzata z tvaroslovného rejstříku klasické gotiky. Nic nevíme o podobě podstřešního patra, jehož někdejší existence se předpokládá.

V severním křídle, z něhož stojí obvodové zdivo, lze rovněž sledovat podobné rozvržení. Od západu na východ následovala místnost s plochým stropem, síň zaklenutá dvěma křížovými klenbami, valené klenutá komora a místnost zaklenutá jednou křížovou klenbou.

Jediná místnost v krátkém severovýchodním křídle byla celá přestavěna při renesanční úpravě. Ve východním křídle paláce byla v prvním patře velká síň, sklenutá šesti klenbami na dvě podpory v ose prostoru a zkrácené polygonální přípory, které se dosud zachovaly v obvodových zdech. Tato síň zjevně zaujímala v hierarchii prostor prvního patra paláce přední místo. Na jihu s tímto velkým sálem sousedí sakristie, přístupná z hradní kaple. Veliké sály v západním, severním i východním křídle zvíkovského paláce byly akcentovány nejen svými velkými rozměry a klenbami, ale i náročněji utvářenými portály, jimiž se do nich vstupovalo z nádvorního ochozu. Ty mají totiž do svých hrotitých záklenků vloženy trojlisty, zatímco záklenky ostatních portálů jsou jen jednoduché.

Portálem s trojlistem vloženým do záklenků je z jižního křídla ochozu přístupná předsíň kaple, položená v sousedství Hlízové věže. Je osvětlována od jihu vysokým a hrotitě ukončeným oknem s kružbou s kapkovitým motivem v záklenků. Po dřevěném schodišti se v předsíni vystupuje k hrotitému portálku v její východní zdi, kterým se vchází na tribunu hradní kaple.

Mnohem honosnější je veliký portál, otvírající se z předsíně do prostoru pod tribunou palácové kaple. Jeho proporce jsou poměrně štíhlé. Profilace, zejména v záklenků, je jemná, subtilní a členitá, ostění už není odstupněno tradičními pravoúhlými ústupky, aleje v základě nálevkovitě šikmé, jak to bylo příznačné pro portály klasické gotiky. Sloupky vložené původně do ostění zde již dnes nejsou, spatřujeme tu jen jejich patky a torza otlučených hlavic, původně zdobených rostlinným dekorem. Ve svém řešení je tento portál blízkou obdobou severního portálu děkanského kostela v Písku, a proto lze předpokládat, že je dílem téhož mistra. V záklenků portálu je osazen opukový tympanon, který patří k nejvýznamnějším součástem původní výzdoby hradu. Byl značně poškozen otlučením, přesto však lze jeho někdejší podobu dobře rozpoznat. Uprostřed je nepatrné torzo trůnící postavy, nad kterou byly dvě vznášející se figury andělů, z nichž je dobře dochována jen levá. Oba andělé drželi v ose scény umístěnou korunu - šlo tu tedy evidentně o výjev Korunování P. Marie. Ústřední scénu navíc dole po obou stranách doplňovaly klečící korunované figury. V levém rohu je patrné torzo jedné, v pravém pak je z velké části dochovaná klečící korunovaná figura, mezi níž a trůnem byla, jak se ukázalo v souvislosti s nedávnou restaurací, další korunovaná postava. Kaple, kam se zmíněným portálem vstupuje, náleží nesporně k nejpozoruhodnějším zjevům v celé české architektuře doby Přemysla Otakara II. Má podobu sálu zdvihajícího se nad obdélným půdorysem a sklenutého dvěma šestidílnými klenbami.

Zatímco architektonické formy jiných částí zvíkovského paláce, zejména ochozu i síní sloužících obytným potřebám, jsou těžké a robustní a proporcionalita těchto prostorů, krytých těžkými klenbami spočívajícími na konzolách, je rozložitá a nepříliš vznosná, charakter kaple je výrazně odlišný. Nápadné je především to, jak je její prostor bohatě naplněn světlem, pronikajícím sem rozměrnými okny. Nelze však vyloučit, že původní optický dojem světelných poměrů zde byl jiný, ovlivněný snad barevnými vitrážemi, jejichž osazení v okenních kružbách můžeme předpokládat už pro 13. století.

V architektuře zvíkovské kaple a v jejím velmi bohatém členění se zřetelně odráží ohlas francouzské klasické gotiky doby Ludvíka IX. Po způsobu staveb klasické gotiky byla tu užita velmi výrazná podokenní římsa, dělící obvodové stěny do dvou nad sebou položených etáží. Spodní je při tom rytmizována a pročleněna řadou slepých arkád, jejichž trojlisté záklenky spočívají na sloupcích s válcovými dříky. Zatímco hlavice sloupků na jižním boku kaple jsou prosté, na severu je zdobí tesaný dekor, který má většinou podobu listů, jejichž tvar je odpozorován z reálných přírodních vzorů. I tento přírodě věrný typ dekoru je příznačný pro vlnu klasické gotiky. Druhá horní etáž stěn nad vodorovnou podokenní římsou je pak prolomena již zmíněnými velikými, hrotitě ukončenými okny (tři jsou v jižní, jedno ve východní zdi) s vloženými kružbami, jejichž užití i tvar prozrazují rovněž původ ve francouzské klasické gotice. Zatímco v ostatních částech hradu spatřujeme většinou prosté jehlancové konzoly či jednoduché polygonální přípory, pak zdi kaple nad římsou, na východě a jihu z velké části umenšené okenními otvory, jsou členěny svazkovými příporami, nesoucími dvě šestidílné klenby. I tyto klenby se šesti paprsčitě rozloženými žebry, sbíhajícími se ve středových svornících, byly zjevně přejaty z výrazového aparátu západoevropské katedrální architektury, k němuž se hlásí i forma svazkových přípor.

Bohatý obraz tohoto prostoru doplňuje tribuna situovaná v západní polovině západního klenebního pole, podklenutá třemi křížovými klenbami. Její čelo nesou tři hrotité arkádové oblouky, spočívající na dvou štíhlých osmibokých sloupech.

Zvíkovská kaple celým svým zjevem tedy patří k význačným odezvám gotiky Ilede-France a severní Francie. Je ovšem pravděpodobné, že její zprostředkování tu nebylo přímé. Pro architekturu zvíkovské kaple nalezneme ostatně i určité předstupně přímo ve středoevropském prostředí - připomenout tu lze proslulá Capella Speciosa, nedochovaná kaple babenberské falce v Klosterneuburgu.

Z kaple je hrotitým portálkem přístupná obdélná sakristie, sklenutá dvěma křížovými klenbami, jejichž žebra končí v blocích náběžních štítků, osazených na konzolách s houbovitě podvinutými polygonálními abaky. Konzoly v severozápadním koutě a na rozhraní polí mají podobu realisticky podaných lidských hlav. Tento motiv byl v dvorském umění doby Přemyslovy dosti častý a i tímto detailem se výzdoba hradu řadí do jeho kontextu.

Při stavebních pracích a úpravách terénu byla na Zvíkově odkryta řada fragmentů architektonických článků. Mezi nimi byly těžké polygonální profily, pocházející patrně z kružeb nádvorních arkád, dále dílce klenebních žeber hruškovitého profilu, zlomky válcových sloupků, fragmenty okenních kružeb s hůlkovitým profilem i členěné pouhým okosením a výžlabkem. Pozoruhodný je zejména dílec trnože svazkových přípor. Na polygonálním soklu je osazena trojice nízkých talířovitých patek, které jsou podpírány droboučkými konzolkami. Forma tohoto článku připomíná sokly sloupkových skupin, jaké známe z ambitu v moravském Tišnově či v dolnorakouském Lilienfeldu, kde je jejich podoba členitější. Odkud tyto zvíkovské fragmenty publikované J. Varhaníkem pocházejí, nelze dnes už s jistotou rozhodnout.

Hrad Zvíkov patří k nejvýznačnějším dílům české architektury v období posledních Přemyslovců. Jeho nejstarší částí je tzv. Hlízová věž, která patrně sloužila i obytným účelům. Bosované zdivo dodává zvíkovské věži neobyčejně monumentální ráz. V českém prostředí bylo ve 13. století jeho užití velmi vzácné. Víme, že kromě Zvíkova byly z něho ještě zbudovány věže na královských hradech Lokti a Tachově. Bosované kvádry patřily k oblíbeným prvkům architektury antického Říma i jeho provincií. Zdi i celé stavby z nich zbudované jakoby svou masivitou dávaly najevo velikost impéria a vzbuzovaly respekt nepřátelských barbarů. Staly se však velmi oblíbené i ve středověku. Ve 12. a 13. století se s nimi setkáváme na mnoha stavbách v Itálii, v různých částech Německa i v rakouském Podunají. V období vlády císařů z rodu Štaufů se velmi často užívaly na stavbách císařských, a to zřejmě nikoliv náhodou. Architektura měla svou podobou zvěstovat kontinuitu středověkého císařství se starou říší římskou. Tento ideový náboj je ve stavbách z bosovaného zdivá zakódován.

Je nepochybné, že odtud bylo také bosované zdivo, v Čechách působící tak nezvykle a cizokrajně, přejato na Zvíkov i na další královské stavby. Na okruh staveb královského dvora zůstalo jeho užití v českých zemích ve 13. století také omezeno. Objevilo se tu za vlády Václava I., jehož manželka Kunhuta byla dcerou římského krále Filipa Švábského, v době, kdy se výrazně zlepšovalo postavení českého státu v rámci celé střední Evropy.

Hlízová věž na Zvíkově vznikla pravděpodobně v době Václavovy vlády ve třicátých letech 13. století. Nasvědčují tomu zde ještě užité románské formy, prolínající se s některými prvky gotickými (žebrová klenba přízemku, portály s hrotitými záklenky v přízemku a v patře věže).

Na sklonku vlády Václava I. v polovině 13. století stála tedy na Zvíkově hranolová Hlízová věž, k níž se na východě pojila přiléhající kamenná budova a další křídlo bylo zamýšleno - a snad i založeno - při jejím severním boku. Nutno předpokládat, že toto jádro hradu chránilo nějaké opevnění, a to zejména na jižní straně v místě přístupu po terénní šíji. V prostoru před jižním bokem Hlízové věže předpokládala D. Menclová existenci příkopu.

Teprve v další fázi vznikl královský palác, do něhož byla pojata jak Hlízová věž, tak i stavení k ní přiléhající na východě, popřípadě i na severu. Vnitřní rozčlenění prostorů v prvním patře severního a západního křídla paláce na velkou síň se dvěma klenbami, malou valené sklenutou komoru a síň s jedním polem křížové klenby (tato základní skladebná jednotka je na Zvíkově navíc doplněna o další rozměrnou síň), je obdobné jako na hradě Bezdězu v palácích dolního hradu a v tzv. purkrabství a na Housce. Stejně tomu bylo i na hradě v Písku.

Uplatněním nádvorního patrového ochozu i charakterem architektonických článků je palác hradu Zvíkova neobyčejně blízký dochovanému torzu píseckého hradu. Je zřejmé, že oba hrady jsou dílem téže stavební hutě. Oba se monumentalitou svého řešení s patrovým nádvorním ochozem řadily k nejpozoruhodnějším zjevům středoevropské hradní architektury své doby.

Pro dílo huti, která na Zvíkově pracovala, je příznačná nevysoká rozložitá proporcionalita prostorů i jednotlivých tvarů a užití robustních, často polygonálních článků. Formální rejstřík zde uplatněný vychází zřejmě z morfologické zásoby rakouské a českomoravské architektury druhé čtvrtiny 13. století. S polygonálními články se setkáváme např. v ambitu kláštera cisterciáků v dolnorakouském Zwettlu, v křížové chodbě, kapitulní síni a dormitáři v Heiligenkreuzu, v ambitu v Tišnově, v klášteře benediktinů v Třebíči, v pražském klášteře bl. Anežky aj. Pozoruhodné obdobybv užití forem zaznamenáváme na některých dolnorakouských stavbách z období vlády Přemysla Otakara II. (Gozzův palác v Kremži).

Zároveň se však již na Zvíkově v hradní kapli setkáváme s velmi výraznou odezvou klasické gotiky. Zvíkovská kaple je bohatě rytmizovanou a členitou architekturou, na první pohled zvěstující jak vysoké nároky stavebníka, tak i inspiraci uměním francouzské klasické gotiky a jejími skeletovými skleníky. Patří nesporně k jejím nej výraznějším ohlasům na české půdě. Nicméně nutno tu na druhé straně říci, že idea francouzského skeletu zde nebyla provedena do důsledku, že zdi zvíkovské kaple, i když členěním značně opticky potlačené a zasunuté do pozadí, zachovaly si stále svou nosnou funkci, protože přípory byly do nich vsazeny, aniž by tvořily samostatnou nosnou konstrukci. Zeď tu tedy ještě nebyla odsouzena hrát roli pouhé výplně, jak je tomu u nejvyspělejších staveb francouzských. Tvarové bohatství zvíkovské kaple pociťujeme jako projev značně odlišný v porovnání se strohostí jiných prostor paláce. Ve skutečnosti však tu při detailním pozorování nalezneme určité vazby, které prozrazují, že kaple vznikla v rámci jednoho stavebního programu (např. přízemní arkády v kapli nezapřou svou tvarovou příbuznost s členěním bočních stěn palácového průjezdu).

V kontextu dvorského umění a architektury, spjatých s osobou krále Přemysla Otakara II., je zvíkovský palác pozoruhodným zjevem už svým půdorysným utvářením. Mezi hrady Přemysla Otakara II. se totiž několikrát setkáváme s typem tzv. kastelu, tj. s hradem, jehož budovy jsou postaveny na obvodu pravidelného čtverhranu. Takovou podobu měl i Přemyslův městský hrad v Písku. Na rozdíl od něho však nemá zvíkovský palác onu geometrickou pravidelnost - stavitelé se zde museli totiž přizpůsobit tvaru terénu. I tak však zvíkovský palác svou souvislost s kastely českého krále jasně prozrazuje.

V dvorském umění doby Přemyslovy jsou intence dvorské politiky, propagandy a ideologie nejen zřetelně vepsány, ale jsou jím i vyjadřovány. Že je tomu tak i v případě Zvíkova, není patrné jen z vlastní architektury, nepochybně odrážející vysoké nároky stavebníka, ale zejména z její výzdoby. Cílem tu zjevně byla především oslava krále i vyjádření vysokého povědomí o poslání a posvátnosti panovnické moci. Do tohoto programu dobře zapadá již zmíněný tympanon portálu palácové kaple.

Nejvýmluvnější však byly dlaždice, které ještě na začátku tohoto století kryly podlahu palácové kaple a její sakristie. V jejich ploše byl mimo jiné uplatněn i motiv dvouocasého lva a orlice, tedy symboly vyjadřující územní moc českého krále, které nebyly bez vztahu ani k osobě panovníka samotného. Nasvědčuje tomu báseň složená v souvislosti se smrtí Přemysla Otakara II. a zahrnutá do Kolmarské kroniky, v níž se praví, že Přemysl byl lvem myslí a orlem šlechetností. Lev na zvíkovské dlaždici je obklopen německým nápisem, který v českém překladu zní: „Lvem mě nazývají, králové české země mě nosívají.“ Ve vztahu k panovníkovi jsou i další německé nápisy na zvíkovských dlaždicích. Oslavovaly českého krále, jeho ideální ctnosti, skvělé rytířské vlastnosti, vojenskou sílu a moc. Jejich texty jsou výrazným projevem dvorské ideologie a propagandy, jak ji známe z jiných pramenů. Prostor kaple tak byl využit k panovníkově oslavě. Jeho apoteózu vytvářela nepochybně nejen v pozůstatcích dochovaná původní výzdoba, ale i celá architektura zvíkovského paláce. Královský palác na Zvíkově byl tak nejen stavebním celkem sloužícím pouhé obytné funkci, ale jeho architektura vyjadřovala velmi výrazně potřebu reprezentace královského stavebníka. Málokterá jiná stavba z této doby tak výmluvně připomíná atmosféru doby Přemysla Otakara II. a vysoké ambice tohoto panovníka.

Literatura:

Maximilian MILLAUER: Die Veste Klingenberg in Böhmen. 1829; Wolfgang Adolf GERLE / Carl WÜRBS: Bilder aus Böhmens Vorzeit. Prag 1842, s. 107-124; Franz Alexander HEBER: Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser II. Prag 1844, s. 189-206; Josef Vojtěch HOUŠKA: Návštěva na Zvíkově. In: Památky archaeologické a místopisné 1. Praha 1855, s. 236-237; Martin BENÁK: Nápisy pozůstalé na zříceninách hradu Zwíkovského. Rukopis ve Státním oblastním archivu v Třeboni. 1858; August ESSENWEIN : Einige Reste mittelalterlicher Ziegelfußböden aus der Umgegend Wiens. In: Mittheilungen der k. k. Central-Commission zur Erfirschung und Erhaltung der Baudenkmale 7. Wien 1862, s. 49, fig. 1; Ferdinand B.MIKOWEC: Malerisch-historische Skizzen aus Böhmen. Wien und Olmütz 1864, s. 38n.; Franz Rudolph BEZDĚKA: Die Feste Klingenberg (Zvíkov) in Böhmen. In: Mittheilungen der k. k. Central-Commission zur Erfirschung und Erhaltung der Baudenkmale 17. Wien 1872, s. 97-105; August ESSENWEIN: Über einige Fliesse in der Sammlung der Bautheile und Baumaterialien des germanischen Museums. In: Mittheilungen der k. k. Central-Commission zur Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale 17. Wien 1872, s. XXI-XXII; Bernhard GRUEBER: Die Kunst des Mittelalters in Böhmen 2. Wien 1874, s. 103-106, 120, 124-125, 128; Friedrich BERNAU: Album der Burgen und Schlösser im Königreiche Böhmen I/II. Saaz 1881;Jan KOULA: Památky uměleckého průmyslu v Čechách a na Moravě. 1883-1888, seš. 3, tab. 3; seš. 5, tab. 11; Joseph NEUWIRTH: Geschichte der christlichen Kunst in Böhmen bis zum Aussterben der Přemysliden. Prag 1888, s. 420-422, 457-458, 470-473; František TYL: Paměti zvíkovské. Obraz místopisný a dějepisný Zvíkova, hradu i panství. Praha 1888 (reprint Brno 2013); Josef BRANIŠ: Dějiny středověkého umění v Čechách 1. Praha 1892, s. 85-86; August SEDLÁČEK: Hrady, zámky a tvrze království českého 11. Prachensko. Praha 1897, 1936 (2. vyd.), s.1-55; Otto PIPER: Burgenkunde. München 1912 (3. vyd.) , s. 25, 93, 140, 160, 167, 183, 189, 213, 252, 289, 301, 473, 498, 521, 532, 541; Č. ZÍBRT 1907; Čeněk ZÍBRT: Z dějin zámku a panství Zvíkova. In: Časopis Musea království českého 82. Praha 1908, s. 76-117, 204-241, 321-370, 385-412; Josef BRANIŠ: Obrazy z dějin jihočeského umění. Praha 1909, s. 33n; Josef BRANIŠ: Staročeské hrady. Praha 1909, s. 23n; Josef BRANIŠ: Zvíkov (= Körbrův ilustrovaný průvodce po památných a zajímavých místech Království českého seš. 7). Praha bez data; Josef SOUKUP / Zdeněk WIRTH: Zvíkov. In: Památky archeologické a místopisné 23. Praha 1909, s. 457- 548, tab. LIII-LV; Josef SOUKUP: Soupis památek historických a uměleckých v království českém 33. Praha 1910, s. 367-432; Vojtěch BIRNBAUM: Architektura. In: Zdeněk WIRTH: Dějepis výtvarného umění v Čechách I. Středověk. Praha 1931, s. 112; Josef CIBULKA: Umělecké řemeslo. In: WIRTH Zdeněk (ed.): Dějepis výtvarného umění v Čechách I. Praha 1931, s. 384; Ladislav JANÁK: Zvíkov. Dějiny a popis hradu. Milevsko 1931; Jaromír PEČÍRKA: Plastika. In: WIRTH Zdeněk (ed.): Dějepis výtvarného umění v Čechách I. Praha 1931, s. 186; Erich BACHMANN: Sudetenländische Kunsträume im 13. Jahrhundert (= Beiträge zur Geschichte der Kunst im Sudeten- und Karpathenraum Bd. 4). Brünn / Leipzig 1941, s. 119 (rejstřík); Vladimír DENKSTEIN: Zvíkov (= Poklady národního umění sv. 50). Praha 1942 (2. vyd. 1948); Dobroslav LÍBAL: Gotická architektura v Čechách a na Moravě. Praha 1948, s. 39; Václav MENCL: Románská a gotická hlavice jako prostředek k datování české architektury. In: Zprávy památkové péče 10. Praha 1950, s. 13; Václav MENCL: Tvary klenebních žeber v české gotické architektuře. In: Zprávy památkové péče 11 a 12. Praha 1952, s. 270; Vladimír DENKSTEIN / František MATOUŠ: Jihočeská gotika. Praha 1953, s. 22, 89; Dobroslav LÍBAL: Zvíkov. Státní hrad a okolí. Praha 1955; Zdeněk WIRTH / Jaroslav BENDA: Státní hrady a zámky. Praha 1955, s. 12, 28; Zdeněk WIRTH a kolektiv: Umělecké památky Čech. Praha 1957, s. 896; Karl Heinz CLASEN: Deutsche Gewölbe der Spätgotik. Berlin 1958; Vladimír DENKSTEIN / Zoroslava DROBNÁ / Jana KYBALOVÁ: Lapidárium Národního musea. Praha 1958, s. 42-43; Václav MENCL: Počátky středověké architektury v jihozápadních Čechách. In: Zprávy památkové péče 18. Praha 1958, s. 144; Zdeněk BUDINKA: Záchrana a technické zabezpečení objektů v zátopové oblasti vodního díla Orlík. In: Zprávy památkové péče 19. Praha 1959, s. 119-138; Antonín HEJNA: Archeologický výzkum zvíkovského podhradí. In: Časopis Národního muzea 129. Praha 1960, s. 202-205; Václav MENCL: Vývoj středověkého portálu v českých zemích. In: Zprávy památkové péče 20. Praha 1960, s. 26, 113, 115, 116; Václav MENCL: Vývoj okna v architektuře českého středověku. In: Zprávy památkové péče 20. Praha 1960, s. 183, 187, 190, 191, 197, 212; Viktor KOTRBA: Klenební žebro a jeho funkce na počátku české gotiky. In: Umění 9. Praha 1961, s. 242; Dobroslav LÍBAL: Architektura gotická. In: WIRTH Zdeněk / MÜLLEROVÁ Augusta (ed.): Architektura v českém národním dědictví. Praha 1961, s. 54, 774-775; Václav MENCL: Středověká architektura na střední Vltavě. In: Umění 10. Praha 1962, s. 232, 236; Dobroslav LÍBAL: Zvíkov. In: Jiří HILMERA / Hugo ROKYTA (ed.): Hrady a zámky. Praha 1963, s. 390-393; Dobroslav LÍBAL: Zvíkov – hrad. České Budějovice / Písek 1966; Erich BACHMANN: Architektur bis zu den Hussitenkriegen. In Karl M.: SWOBODA (ed.): Gotik in Böhmen. München 1969, s. 39-40, 73; Dagmar HEJDOVÁ / Bořivoj NECHVÁTAL: Raně středověké dlaždice v Čechách. In: Památky archeologické 61. Praha 1970, s. 156-168, 416-425; Jiří KUTHAN: Zvíkovský purkrabí Hirzo. Příspěvek k dějinám kolonizace jižních Čech. In: Československý časopis historický 19. Praha 1971, s. 711-726; Jaromír HOMOLKA: Na okraj sochařství třetí čtvrtiny 13. Století v Čechách. In: Umění 20. Praha 1972, s. 206; Dobroslava MENCLOVÁ: České hrady 1. Praha 1972, s. 101-102, 213-224, 308-310; Dobroslava MENCLOVÁ: České hrady 2. Praha 1972, s. 300-302; Jiří KUTHAN: Hrad Zvíkov za vlády posledních Přemyslovců. In: Jihočeský sborník historický 42. České Budějovice 1973, s. 65-76, 113-125; Václav MENCL: České středověké klenby. Praha 1974, s. 29, 34; Jiří KUTHAN: Gotická architektura v jižních Čechách. Zakladatelské dílo Přemysla Otakara II. Praha 1975, s. 79-103; Dobroslav LÍBAL: Recenze: Jiří Kuthan, Gotická architektura v jižních Čechách. In: Umění 24. Praha 1976, s. 565-566; Jan MÜLLER: K restaurování gotického portálu hradní kaple na Zvíkově. In: Výběr z prací členů historického kroužku při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích 13. České Budějovice 1976, s. 234n.; Tomáš DURDÍK: K chronologii obytných věží českého středověkého hradu. In: Archaeologia historica 2. Mikulov / Brno 1977, s. 222-223; Jiří KUTHAN: Středověká architektura v jižních Čechách do poloviny 13. století. České Budějovice 1977 (2. vyd.), s. 107-109, 251-253; Jan MUK: Konstrukce a tvar středověkých kleneb. In: Umění 25. Praha 1977, s. 5, 7; Emanuel POCHE a kolektiv: Umělecké památky Čech 4. Praha 1982, s. 375-380; Jaromír HOMOLKA: Sochařství. In: Emanuel POCHE (ed.): Praha středověká (= Čtvero knih o Praze). Praha 1983, s. 360; Pavel KROUPA: Rostlinný dekor na stavbách v Čechách ve druhé polovině 13. století. Katalog. Nepublikovaná diplomní práce na katedře dějin umění a estetiky filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Praha 1983, s. 80-81; Tomáš DURDÍK: České hrady. Praha 1984, s. 59-66, 246, 338; Jaromír HOMOLKA: Románské sochařství. In: Dějiny českého výtvarného umění I/1. Praha 1984, s. 98-99; Albert KUTAL: Gotické sochařství. In: Dějiny českého výtvarného umění I/1. Praha 1984, s. 219; Dobroslav LÍBAL: Gotická architektura. In: Dějiny českého výtvarného umění I/1. Praha 1984, s. 155, 162-163; Jiří VARHANÍK / Jan ZAVŘEL: K morfologii a petrografii raně gotické výstavby hradu Zvíkova. In: Památky a příroda 11. Praha 1986, s. 65-71; Jiří KUTHAN: Královské kaple 13. století v českých zemích. Styl, typologie, sociální kořeny a význam. In: Umění 34. Praha 1986, s. 36-38; Jiří KUTHAN: Zvíkov. Dějiny a umělecké památky hradu. České Budějovice 1987; Jiří KUTHAN: Zvíkov. Geschichte und Kunstdenkmäler der Burg. České Budějovice 1987; Jiří VARHANÍK / Jan ZAVŘEL: Nové nálezy architektonických článků z 13. století a jejich fragmentů na hradě Zvíkově. In: Památky a příroda 14. Praha 1989, s. 457-462; Jiří KUTHAN: Česká architektura v době posledních Přemyslovců. Města – hrady – kláštery – kostely. Vimperk 1994, s. 499-518; Bořivoj NECHVÁTAL: Neznámý typ středověké dlaždice ze Zvíkova. In: Výběr. Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech. 31/2. České Budějov ice 1994, s. 127-129; Tomáš DURDÍK / František KAŠIČKA / Bořivoj NECHVÁTAL: Hrady, hrádky a tvrze na Písecku. Písek 1995; Jaroslav ČECHURA / Marie RYANTOVÁ: Stavební činnost na Zvíkově v letech 1431-1573 a její prameny. In: Sborník Národního muzea v Praze. Řada A – Historie. Praha 1998, s. 1-50; Tomáš DURDÍK: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha 1999, s. 633-636; Jiří VARHANÍK: Hlízová věž hradu Zvíkova. In: Průzkumy památek 76/1. Praha 2000, s. 15-32; Jiří VARHANÍK: Pozůstatky gotického krovu břitové věže hradu Zvíkova. In: Svorník 3 (Sborník příspěvků z 3. konference stavebněhistorického průzkumu uspořádané 8.-11. června 2004 v Muzeu Vysočiny v Třebíči. Krovy a střechy), 2005, s. 175-178; František ZÁRUBA: Hradní kaple I. Doba přemyslovská (= Opera Facultatis theologiae catholicae Universitatis Carolinae Pragensis. Historia et historia artium vol. XIX). Praha 2014, s. 119-131;Jiří VARHANÍK: Brána v „Plášti“ na hradě Zvíkově. In: Dějiny staveb. Sborník přísopěvků z konference Dějiny staveb 2015, s. 99-104; Jiří VARHANÍK: Hrad Zvíkov jako torzální architektura. In: Archaeologia historica 40. Brno 2015, s. 395-427; Roman LAVIČKA / Ladislav ČAPEK / Jiří FRÖHLICH / Jiří HAVLICE / Rudolf KRAJÍC / Lukáš REITINGER: Královská založení na jihu Čech za vlády posledních Přemyslovců. České Budějovice 2016, s. 15-75.