Znojmo – klášter minoritů

první třetina 13. století

Klášter minoritů

Klášter minoritu ve Znojmě byl založen v předpolí zeměpanského hradu. Poprvé jsou znojemští minoritě doloženi v listině Václava I. z roku 1239, kde mezi svědky vystupuje „magister Herimannus minister fratrum minorum in Znoyem “. V letech 1279-1296 byly ve znojemském minoritském klášteře přechodně pohřbeny pozůstatky Přemysla Otakara II. S klášterem minoritu byl spjat klášter klarisek, jehož fundace je obvykle kladena do sedmdesátých let 13. století. Za zakladatele kláštera bývá pokládán Přemysl Otakar II . Dvojitý klášter minoritu a klarisek ve Znojmě byl tímto spojením obdobou pražského Anežského kláštera.

V roce 1287 vydal mohučský arcibiskup Jindřich pro klášter klarisek ve Znojmě odpustkovou listinu. Klariskému klášteru věnoval svou přízeň i král Václav II. Z rozsáhlého areálu dvojitého kláštera stojí dnes jen torzo. Z klášterního kostela minoritů se zachovaly části presbytáře a jižní zeď hlavní lodi. Na západě je část této zdi zjevně zbourána, a proto je zřejmé, že kostel byl původně v tomto směru delší a sahal do prostoru nynější ulice. V západním dílu této zdi je patrno pět oblouků (až na východní jsou zazděny), jejichž hrotité záklenky jsou již vypjaté poněkud ostřeji než bylo obvyklé v padesátých a šedesátých letech 13. století. Spočívají na hranolových pilířích, z nichž vyrůstají přímo, bez přerušení římsami. Jak pilíře, tak i záklenky jsou provedeny z pečlivě tesaných kamenných dílců. Pilíře i záklenky členil na hraně prostý úkos.

V osách jižních boků těchto pilířů se zachovaly náběhy kleneb jižní boční lodi. Klenební konzoly jsou tu trojdílné, vějířovité (s obdobnou formou se setkáváme např. v hradní kapli na Bezdězu, v chóru kostela sv. Kateřiny v Chomutově aj.). Z nich vybíhala diagonální a meziklenební žebra klínového profilu. Lze předpokládat, že tato část pozůstatků klášterního kostela vznikla ještě v pozdním 13. století.

Až v následné stavební fázi v první třetině 14. století byla nad boční lodí zřízena empora. Tehdy byla nově vyzdvižena i východní část kostela a presbytář. Je nutno předpokládat, že tento chór nahradil starší původní závěr.

Po severním boku klášterního kostela jsou situovány budovy konventu. Nejlépe je dochováno severní křídlo ambitu, které má devět obdélných polí s křížovými klenbami, v jejichž středech jsou většinou kruhové svorníky. Jednotlivá pole oddělují meziklenební žebra vypjatá do hrotitého oblouku. Klenební žebra jsou tu klínová, do zdi zabíhající přímo dvojitým ostruhovým projmutím. Na rozhraní polí tak mají náběhy kleneb, v nichž se sbíhají dvě žebra diagonální a jedno meziklenební, podobu trojdílného vějířovitého útvaru. Ve vnitřní zdi severního křídla ambitu je patrné torzo portálového ostění, členěného velmi jemnou profilací (subtilní hruškovec provázený výžlabkem). Až na jediné pole obracelo se toto rameno křížové chodby do rajského dvora hrotitými okny, jejichž ostění jsou téměř kolmá k ploše zdi. Ve dvou západních oknech tohoto křídla se dochovaly původní kružby, v záklenku s motivem pětilistu, jehož jednotlivé díly jsou zahroceny. Ostatní okenní kružby jsou z rozhodující části dílem moderní rekonstrukce.

V prostoru někdejšího západního ramene křížové chodby se zachovalo jediné okno s původní kružbou (na dvou jeptiškách uzavírajících oba díly okenní kružby spočívá trojlist).

Východní křídlo ambitu má pozdně gotické klenby. Jeho obvodové zdivo však nepochybně pochází z doby výstavby kláštera ve 13. století. Jižní rameno, původně přiléhající k severnímu boku klášterního kostela, bylo zbořeno.

Severní křídlo ambitu, nejlépe zachované z klášterních budov 13. století, se svým charakterem hlásí do pozdního 13. století. Jeho prostor je poměrně úzký a přitom vyšší, na rozdíl od rozložitějších proporcí starších staveb. Okenní kružby svými tvary vycházejí z tradice klasické gotiky. Nicméně zahrocení cípů jednotlivých polylobů v okenních záklencích odpovídá již poklasickému stylovému cítění. Snad nejpříznačnější formou jsou tu klenební náběhy. Odpadly dříve nezbytné nosné články, žebra tu ostruhovitě zabíhají přímo do zdi (na Moravě se s podobným náběhem setkáváme např. u sv. Mořice v Kroměříži, v kostele v Tečovicích aj.). Slohový ráz nejstarších částí klášterního kostela a konventu odpovídá dobře poslední čtvrtině 13. století.

Literatura:

LÍBAL D., 1961b, s. 18n; RICHTER V. / SAMEK B. / STEHLÍK M., 1966, s. 37n; BENÁKOVÁ H., 1974, s. 113n; SOUKUPOVÁ-BENÁKOVÁ H., 1976, s. 208-213; LÍBAL D., 1984, s. 173; KUTHAN Jiří: Česká architektura v době posledních Přemyslovců. Města – hrady – kláštery – kostely. Vimperk 1994, s. 497-499; FOLTÝN Dušan a kolektiv: Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha 2005, s. 771-778.