Velehrad – Klášter cisterciáků

1205

Klášter cisterciáků

K prvopočátkům velehradského kláštera se patrně vztahuje rozhodnutí generální kapituly cisterciáckého řádu z roku 1204, vydané na základě žádosti olomouckého biskupa Roberta. Opatům klášterů v Ebrachu a v Nepomuku bylo nařízeno provést prohlídku místa, kde měl být nový klášter zřízen. Podle olomouckého rukopisu Granum cathalogi, byla fundace společným dílem biskupa Roberta a moravského markraběte Vladislava Jindřicha.

Konvent, vedený opatem Thizelinem, přišel na Velehrad v listopadu 1205 ze západočeských Plas. Z již zmíněného olomouckého pramene se dovídáme, že klášter byl z místa prvotního založení přenesen jinam, kde teprve vznikly jeho „podivuhodné“ budovy. Listinami z roku 1220 prokázali klášteru přízeň olomoucký biskup Robert i král Přemysl Otakar I. . Když v roce 1222 markrabě Vladislav Jindřich zemřel, byl na Velehradě pochován.

V roce 1228 byl klášterní kostel na Velehradě vysvěcen za přítomnosti Přemysla Otakara I.Jeho manželky Konstancie a syna, moravského markraběte Přemysla. Jsme o tom zpraveni panovníkovým privilegiem, vydaným při této příležitosti klášteru 27. listopadu 1228. V dlouhém seznamu svědků, kteří jsou na konci této listiny jmenováni, figurují na čelných místech nitranský biskup Jakub, opat kláštera v rakouském Zwettlu Heinrich, plaský opat Sigebert, třebíčský opat Arnold aj.

Mezi svědky je tu jmenován i olomoucký arcijáhen Radoslav, který asi nedlouho poté učinil donaci určenou na stavbu kláštera (*„...que cedent in usus magistři operis ad fabricas dietě domus instaurandas et restaurandas...“*). Listinou vydanou na Velehradě I. srpna 1238 věnoval moravský markrabě Přemysl budoucí nálezy železné rudy na Moravě ve prospěch velehradského kláštera, pro potřeby jeho stavby. Když v roce 1240 zemřel významný příznivec kláštera, olomoucký biskup Robert, byl pochován v klášterním kostele před oltářem sv. Kříže. V roce 1261 byl z Velehradu osazen cisterciácký klášter ve Vizovicích, založený Smilem ze Střílek.

Velehradský cisterciácký konvent si i v pohusitském období udržel svou existenci. V roce 1681 klášter vyhořel. Z vyobrazení zachycujících jeho stav před tímto požárem i z písemných svědectví víme, že až do té doby si jádro kláštera v podstatě uchovalo svoji středověkou podobu. Při velké barokní přestavbě zahájené po požáru byly velké části středověkých budov rozbořeny a takto získaný materiál, včetně mnoha plasticky zdobených kamenných dílců, byl znovu použit. Pozůstatky zdivá středověké stavby překryly barokní omítky. Při odvodňovacích pracích, obnově celého areálu a s tím spojených výkopech, prováděných zejména v letech 1903-1906 a pak v období 1936-1941, byly odkryty četné pozůstatky středověké stavební činnosti. V rámci těchto prací byly zpřístupněny podzemní prostory pod kostelem i pod přilehlým konventem, v nichž jsou patrné pozůstatky středověké stavby a uloženy početné, během zmíněných prací nalezené fragmenty. V jádru středověký je monumentální klášterní kostel, k jehož jižnímu boku přiléhaly budovy konventu. Tvář klášterního kostela výrazně pozměnila barokní přestavba, při níž však bylo zčásti převzato středověké obvodové zdivo.

Kostel sestával z pětidílné chórové části, transeptu a bazilikálního trojlodí se západní, dnes nedochovanou předsíní. S výjimkou apsid má dnes celý kostel klenby z období barokní přestavby. Lze předpokládat, že už původně byl zaklenut. Z něho nejspíše pocházejí veliké klenební svorníky s náběhy žeber, uložené dnes ve velehradském lapidáriu.

Křížení klášterního kostela se na východě otevíralo do středního dílu chóru, který má čtvercový půdorys. Byl zbudován z cihel, jen nároží jsou armována kamennými kvádry. V horní části jeho východní zdi jsou dvě původní kruhová okna, vsazená do naspodu pravoúhlých, nahoře půlkruhově vyklenutých ostění. V půdním prostoru jsou na severní i jižní straně obvodového zdivá chóru nad barokními klenbami patrny vrcholy dvojic oblouků se zahroceným záklenkem.

Na střední díl chóru navazuje na východě v půdorysu půlkruhová apsida, jejíž zdivo, spočívající na masívním soklu, je sestaveno z velkých, pečlivě tesaných kvádrů. Na vnější straně člení plášť apsidy při styku s chórem lizény a dále dvě přípory s válcovými dříky, ukončené hlavicemi. Jednu z nich zdobí motiv obloučkovitých listů lasturovitého tvaru, druhou jazykovité listy stočené ve vrcholu do bobulí, před nimiž jsou na spodní části hlavice rozmístěny izolované listy. Na hlavicích přípor spočívá v koruně apsidy obloučkový vlys, nad nímž probíhá pás s kosočtverečným, negativně zahlubovaným dekorem. Tři okna apsidy, oddělená zmíněnými příporami, mají šikmé špalety a půlkruhové záklenky.

Na severu a jihu přiléhají ke střední části chóru mnohem nižší dvojice bočních chórových kaplí. Kaple po jižním boku středního chóru se do transeptu otevírala obloukem, jehož záklenek byl mírně zahrocen. Obě boční chórové kaple na jižní straně chóru byly navzájem spojeny dvojicí oblouků s nepatrně zahrocenými záklenky. Dva oblouky propojovaly i kaple na severní straně závěru.

Všechny chórové kaple ukončovaly na východě apsidy, zbudované z velkých, pečlivě tesaných kvádrů. Z apsid, položených po obou stranách velké střední apsidy, zachovaly se jen nevelké pozůstatky spodní části zdivá, neporušeny však stojí na obou stranách chórové části kostela obě apsidy vnější, uvnitř sklenuté konchou. Jejich zdivo spočívá na soklu a v koruně je ukončeno římsou. Jak naznačuje nález okénka nad severními chórovými kaplemi, byla v patře nad nimi situována komora. Obdobně tomu bylo snad i nad kaplemi při jižní straně středního chóru. Příčná loď chrámu byla zbudována z cihel, jen nároží armují opěráky a kvádry z pečlivě opracovaného kamene. Loď tvoří tři přibližně čtvercová pole. V jejím severním průčelí je dochováno kruhové okno s kamenným profilovaným ostěním.

Bazilikální trojlodí bylo při barokní úpravě na západě zkráceno a celé bylo přestavěno. Tehdy byly sneseny boční zdi hlavní lodi s arkádami, které je nesly, a byly zbudovány znovu. Základy původních pilířů jsou patrné v pod¬zemních prostorách pod bazilikou. Z jejich rozmístění plyne, že trojlodí bylo založeno na vázaném půdorysu.

Sejmutím omítek ze severní zdi severní boční lodi bylo odkryto původní zdivo provedené z cihel, spočívající na kamenném soklu a v nepravidelných odstupech na rozhraní někdejších polí členěné plochými lizénami z tesaných kamenných dílců. Ve středu lizénami oddělených úseků zdivá jsou umístěna okna, z nichž některá byla zvětšena při gotické přestavbě. Okna, zachovaná v původním stavu, jsou nevelká, se šikmými špaletami a půlkruhovými záklenky z kamenných dílců. V obvodové zdi jižní lodi byla zjištěna ostění kruhových oken, která se asi po přístavbě severního ramene ambitu obracela do jeho podkroví.

V těsném sousedství transeptu se v jižní zdi trojlodí zachovalo torzo portálu, členěného na obou stranách pravoúhlým ústupkem. Sloupky s válcovými dříky, vložené do ústupků, měly bochníkovité patky, připoutané k podloženým soklíkům nárožními drápky. Vnitřní hranu ostění členila profilace provázená řadou droboučkých jehlanců, vnější hranu obohacoval motiv klikatky.

V západní části severní zdi trojlodí se zachovalo torzo portálku, který byl zahlouben ve zděném výstupku. Zachovala se z něho jen dolní část ostění, členěného na obou stranách pravoúhlými ústupky, do nichž byly vloženy sloupky. Ostění obohacovala profilace provázená řadou droboučkých jehlanců, spirálovitými úponky a palmetami. Výkop odkryl i spodní část velkého portálu, umístěného v ose západního průčelí. Jeho ostění členily řady pravoúhlých ústupků se čtyřmi vloženými sloupky na obou stranách. Nad portálem byla kruhová rozeta, patrná ještě na vyobrazení kostela ze 17. století. Před portálem ležela předsíň, jejíž základové zdivo bylo zjištěno výkopem.

Na jihu ke klášternímu kostelu přiléhaly budovy konventu, jehož křídla spolu s kostelem obepínala čtverhranný rajský dvůr lemovaný křížovou chodbou. Na střed jižního ramene ambitu navazoval kolmo k němu situovaný rizalit refektáře. Ve stávajících budovách se zachovaly pozůstatky středověké výstavby, odkryté při novodobých obnovovacích pracích. Budovy konventu s křížovou chodbou zřejmě vyrůstaly po etapách. Za nejstarší část lze pokládat především východní křídlo. Zatímco jeho severní část byla postavena z velkých, pečlivě tesaných kvádrů, v dílu jižním bylo užito cihel. V sousedství klášterního kostela tu ležel obdélný prostor někdejší sakristie, k němuž na jihu přiléhala kapitulní síň. Ta se na západě otevírala do křížové chodby trojicí oblouků, jejichž půlkruhové záklenky spočívaly na dvojicích sloupků s bochníkovitými patkami a masívními válcovými dříky. Střední oblouk převyšoval oba boční.

V téže zdi, která původně byla vnitřní zdí východního ramene ambitu, je v jeho někdejším severovýchodním koutě výklenek s hrotitě ukončeným ostěním a fragmentem nápisu. Soudí se, že asi sloužil pro uložení pozůstatků zakladatele kláštera, moravského markraběte Vladislava Jindřicha.

Ve vnější zdi východního křídla konventu se zachovala okna se šikmými špaletami, jejichž ostění i půlkruhové záklenky jsou sestaveny z velkých, pečlivě přitesaných kamenných dílců.

Ve východní části někdejší vnitřní zdi jižního ramene ambitu jsou patrné dva půlkruhové oblouky, spočívající uprostřed na masívním a nízkém válcovém sloupu. V téže zdi dále k západu je celistvě dochovaný portál, jímž se z křížové chodby vcházelo do refektáře. Jeho ostění, ukončené půlkruhovým záklenkem, člení výžlabky, subtilní profily a řada droboučkých jehlanců. Záklenek zdobí obloučkový vlys, vlnící se v plynulé křivce. Vnější okraj ostění lemuje pás s motivem negativně vyhloubených kosočtverců.

Refektář, kam se tímto portálem vstupovalo, byl sklenut jako dvoulodí na podpory umístěné v jeho podélné ose.

Z pozůstatků chovaných v lapidáriu lze předpokládat, že křížová chodba byla sklenuta klenbami, které na nádvorní straně spočívaly na skupinách sloupků. Tyto sloupky měly talířovité patky osazené na podložených soklících, válcové dříky a většinou košovité hlavice, vesměs zdobené různě tvarovanými palmetami. Dekor je často proveden prolamovanou technikou. Na skupinách sloupků spočívaly patrně i záklenky oken spojovaných do skupin, otvírajících se z ambitu do rajského dvora.

V lapidáriu je uloženo velké množství stavebních dílců, bohatě zdobených plastickým dekorem (svorníky, dílce klenebních žeber, půlkruhové záklenky s vlysem s úponky vinné révy s listy a hrozny, hlavice sloupků, jichž bylo několik ve skupině aj.). Jsou zde dochovány i zbytky mozaikové keramické dlažby, připomínající svým abstraktním vzorcem dlažby, jaké z českých zemí známe z Hradiště nad Jizerou či z královské kaple v Plasích.

Klášterní kostel na Velehradě se svou dispozicí ve tvaru latinského kříže i tím, že byl bez věže, respektive že věž byla pouze nad křížením, podobal řadě chrámů v jiných cisterciáckých klášterech. Jeho východní část svou dispozicí se středním chórem, provázeným ze stran dvojicemi kaplí, připomíná v prostředí řádu rozšířený tzv. bernardinský půdorys, na němž byl zbudován mj. kostel v burgundském opatství Fontenay. K chóru a kaplím, které mají u zmíněného půdorysného typu jen prostou pravoúhlou podobu, však na Velehradě navíc přistupují apsidy. Tím není velehradský kostel ve střední Evropě nikterak osamocený - můžeme tu za jiné připomenout nedochovaný klášterní kostel v německém Michaelsteinu (po roce 1152). V době, kdy velehradský kostel vyrůstal, byl východní závěr s řadou apsid již zjevem přece jen archaickým a v umění řádové vlasti nemyslitelným. To, že architektura kostela na Velehradě nebyla spjata se vzdálenou mateřskou zemí řádu, jak se dříve pro stavby cisterciáckých klášterů předpokládalo, ale s prostředím středoevropským, dokládá i zde užitý tvaroslovný rejstřík.

Na zdivo velké apsidy, vyskládané z velkých a velmi pečlivě přitesaných kvádrů, je přiložena vrstva plastického článkoví (lizény, přípory, bohatý vlys). Jak toto řešení, tak i podoba užitých forem těsně souvisí s pozdně románskou architekturou jihoněmecké oblasti (Franky, bavorské Podunají) a s Moravou sousedících Rakous. Stylově nejvýraznější je tu snad torzo portálu v jižní zdi velehradského trojlodí s nápadným motivem klikatky, s nímž se v podobné úpravě setkáváme mimo jiné na tzv. Adamově bráně východní části dómu v Bamberku. Východní apsidu bamberského dómu připomene i utváření velké velehradské apsidy přesto, že je neskonale prostší a jednodušší.

K význačným rysům klášterního kostela na Velehradě patří dílčí prvky nastupující gotiky, jako byly zahrocené oblouky arkád spojujících kdysi transept s chórovými kaplemi či zejména žebrové klenby, na jejichž užití v klášterním kostele můžeme soudit z fragmentů dochovaných v lapidáriu. K velké apsidě velehradského kostela se stylově váže i portál tamního refektáře. V podřímsí apsidy i na tomto portálu je použit stejný vlys v podobě pásu negativních kosočtverců. Těmto částem klášterního areálu nejsou stylově nikterak vzdálená ani torza portálů v západní části severní zdi velehradského trojlodí a v ose jeho někdejšího západního průčelí. Tak například na portálu refektáře byl užit stejný motiv řady droboučkých jehlanečků, jaký spatřujeme i na portálu v severní zdi trojlodí. Lze proto soudit, že v rámci jedné stavební fáze vznikla nejen východní část kostela, ale celá jeho stavba včetně trojlodí. Jak v transeptu, tak i v trojlodí byla ostatně užita stejná stavební technika kombinující tesaný kámen s výplněmi z cihel, na Moravě asi použitých poprvé. Velehrad tím připomíná současně a podobným způsobem budovaný klášterní kostel cisterciaček ve slezské Třebnici (zahájení stavby po roce 1203, dokončení snad před rokem 1241).

Portál velehradského refektáře prozrazuje, že současně s kostelem a jako dílo téže skupiny lidí vznikl nejen on sám, ale přinejmenším i jižní křídlo konventu včetně velkého rizalitu refektáře. K téže stavební fázi se patrně dílem pojí i východní křídlo konventu, které se zpravidla stavělo nejprve. Při jeho budování bylo zčásti použito stejného cihlového materiálu jako na transeptu a trojlodí klášterního kostela.

Stavba kostela a přilehlých budov byla zahájena až po přenesení kláštera na stávající místo. Kdy se tak stalo, však nevíme. Mohlo to být po velmi krátké době od příchodu konventu, jak tomu bylo například ve Žďáru nad Sázavou, mohlo se tak ale stát i s odstupem několika let. Jen odhadem lze proto soudit, že s prácemi na stávajícím místě se započalo kolem roku 1210. Často se předpokládalo, ze v roce 1228, kdy se konalo velké svěcení, stála na Velehradě jen východní část kostela. Datování další fáze výstavby, při níž vznikla křížová chodba, vede nás k soudu, že v době svěcení či nedlouho poté, tj. kolem roku 1230, stál již nejen klášterní kostel, ale i východní a jižní křídlo konventu včetně rizalitu refektáře a nelze vyloučit, že i křídlo uzavírající rajský dvůr na západě.

Slohová vazba první velké etapy stavební činnosti na Velehradě na pozdně románské umění jihoněmecké, především pak vztah k východní části dómu v Bamberku, dobře souzní s kontakty iniciátora velehradské fundace, olomouckého biskupa Roberta. Víme, že Robert přišel do českých zemí přes opatství ve franckém Ebrachu, který leží nedaleko od Bamberka. S franckým prostředím i nadále udržoval úzké styky, jak o tom svědčí i skutečnost, že v letech 1218 a 1221 světil v Ebrachu oltáře nově budovaného klášterního kostela.

Architektura cisterciáckých klášterních chrámů často vyjadřovala nejen intence řádové, ale i zájmy světských fundátorů a příznivců. Sepětí velehradského kláštera v jeho počátečním období s moravskými markrabaty, zejména s Vladislavem Jindřichem, který zdejší klášter budoval jako své pohřebiště, bylo nepochybně velmi těsné. Torzovité zachování klášterního kostela i celého areálu nedovoluje však úvahy o tom, zda tato skutečnost velehradskou architekturu nějakým způsobem poznamenala. Že to však nelze vyloučit, nasvědčuje veliký klenební svorník pocházející snad z klášterního kostela, na němž spatřujeme reliéf orla s rozevřenými křídly, který mohl symbolizovat evangelistu Jana, ale mohl tu být použit i jako symbol imperiální a vladařský.

Ve druhé etapě stavby klášterního areálu vyrostla křížová chodba, z níž pochází velké množství architektonických článků a jejich zlomků dochovaných v lapidáriu. Pro architekturu velehradského ambitu byla příznačná seskupení sloupků, na nichž spočívaly jak žebrové klenby, tak patrně i okenní záklenky. Velehradská křížová chodba byla obdobou ambitů v dolnorakouských klášterech ve Zwettlu, v Heiligenkreuzu či v moravském Tišnově.

Pro stylovou polohu velehradského ambitu jsou zvlášť příznačné hlavice sloupků. Jsou vesměs košovité, jejich vodorovný řez je dole kruhový a nahoře čtverhranný. Zdobí je plasticky a dynamicky utvářené palmety, tesané prolamovanou technikou. Tím se Velehrad řadil v rámci zmíněné skupiny staveb ke starší vrstvě (na mladších stavbách převažovaly kalichovité bobulové hlavice) - k ambitu ve Zwettlu (začátek stavby kolem roku 1210 - dokončení asi 1230-1240) a k nejstarší severozápadní části křížové chodby v Heiligenkreuzu (po roce 1220). S budováním ambitu na Velehradě se bezpochyby započalo už někdy kolem roku 1230. Patřil tak k prvním gotickým stavbám na půdě českých zemí.

Stylová vazba mezi architekturou křížových chodeb klášterů ve Zwettlu a v Heiligenkreuzu na straně jedné a na Velehradě na straně druhé má i své historické pozadí. Opat ze Zwettlu byl jmenován mezi svědky na listině Přemysla Otakara I. vydané u příležitosti velehradského svěcení. S opatem kláštera v Heiligenkreuzu byl ve styku přední příznivec a spoluzakladatel velehradského klᚬtera, olomoucký biskup Robert.

Rozsáhlostí a monumentalitou náleželo jádro velehradského opatství nesporně k největším řádovým klášterům své doby ve střední Evropě. Pozoruhodné bohatství jeho architektury, vynikající velkým množstvím bohatě zdobených a precizně tesaných kamenných článků, řadí torzo velehradských staveb k nejvýznamnějším stavebním památkám své doby v českomoravském prostředí.

Můžeme předpokládat, že práce v jádru velehradského klášterního areálu byly ukončeny v době kolem roku 1240 či nedlouho poté. Na Velehradě se však pracovalo i později, jak dosvědčuje dosud zachovaná kaple zvaná Cyrilka, položená na sever od závěru klášterního kostela. Polygonální presbytář kaple má klenbu, jejíž pětiboká žebra koření v náběžních štítcích přecházejících dole v konzolu, která má podobu obráceného jehlance. Stejnou formu klenebního náběhu spatřujeme mj. v severní chórové kapli klášterního kostela ve Žďáru nad Sázavou, jehož základy byly svěceny v roce 1253. K vlně klasické gotiky se na velehradské kapli hlásí novodobě obnovené okenní kružby s motivem trojlistu v záklenku, spočívajícího na dvou hrotitých obloučcích s vepsanými jeptiškami. Podobný vzorec (trojlist na dvou záklencích ve formě jeptišek), spatřujeme v oknech palácové kaple královského hradu Zvíkova.

Stavební činnost na Velehradě v prvních desetiletích existence kláštera nezůstala na Moravě bez ohlasu. Charakterem užitého stavebního materiálu - barevně působivou kombinací cihel a tesaného kamene - i podobou architektonického detailu se k velehradskému klášternímu chrámu hlásí kostel v Kostelci u Kyjova. Svou stylovou podobou byly s Velehradem spjaty i ve druhé čtvrtině 13. století budované zeměpanské hrady Lukov (dílce ostění zdobené řadou jehlanečků) a Brumov (tympanon nalezený při archeologickém průzkumu). Tvarosloví velehradského ambitu zřetelně rezonuje na stavbě kostela ve Vracově. Spolu s ambity ve Zwettlu a v Heiligenkreuzu předznamenal velehradský ambit křížovou chodbu kláštera cisterciaček v Tišnově. Vesměs tedy s Velehradem souvisejí stavby vzniklé na statcích olomouckého biskupství (Kostelec u Kyjova) či zeměpanských (Vracov, Lukov, Brumov). Místo Velehradu v dějinách moravské architektury první poloviny 13. století je tedy neobyčejně významné.

Literatura:

SARTORIUS Augustinus: Verteutschtes Cistercium bis tertium. Prag 1708, s. 992; JANAUSCHEK Leopold: Originum cisterciensium. Vindobonae 1877, s. 211; HOUDEK V.: Die Kirche zu Velehrad. In: Mittheilungen der k. k. Commission für Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale Neue Folge 16. Wien 1890, s. 37n; PROKOP August: Das ehemalige Cistercienserstift Welehrad (Mähren). In: , 1893, s. 62n., 166n; ČERVINKA I. L.: Zpráva o nálezech velehradských. In: Časopis Matric e moravské 28. Brno 1904, s. 60n; HOUDEK V.: Velehrad II. Vykopávky na jaře r. 1904 a některé poznámky o dosavadních nálezech Velehradských. In: Časopis vlasteneckého spolku musejního v Olomouci č. 84, roč. 21. Olomouc 1904, s. 129-140; NEVĚŘIL Jan: Velehrad I. Nálezy na posvátném Velehradě roku 1903: In: , 1904, s. 81-89; PROKOP August: Die Markgrafschaft Mähren in kunstgeschichtlicher Beziehung. Wien 1904, s. 150-158, 304, 457; NEVĚŘIL Jan: Die archäologischen Funde von Welehrad und ihre historische Bedeutung. In: Mittheilungen der k. k. Central Commission für Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale. Dritte Folge. Bd. IV. Wien 1905, s. 50-84; Nevěřil Jan: Velehrad III. Nálezy na posvátném Velehradě r. 1905 a 1906. In: Časopis vlasteneckého musejního spolku v Olomouci 24. Olomouc 1907, s. 68-74; HURT Rudolf: Dějiny cisterciáckého kláštera na Velehradě 1205-1650 sv. 1. Olomouc 1934; BOČEK Bohumil: Podzemní Velehrad. Velehrad 1938; HURT Rudolf: Dějiny cisterciáckého kláštera na Velehradě 1650-1784 sv. 2. Olomouc 1938; MENCL Václav: Románská architektura v zemích českých. In: Ročenka kruhu pro pěstování dějin umění za rok 1937 a 1938. Praha 1939, s. 36-37; LÍBAL Dobroslav: První klášterní kostel velehradský a jeho slohové zařazení. In: Velehradské zprávy 21. Velehrad 1940, č. 4, s. 4-7; PAVELKA Jaroslav: Románský Velehrad (= Poklady národního umění sv. 20). Praha 1940; BACHMANN Erich: Sudetenländische Kunsträume im 13. Jahrhundert (= Beiträge zur Geschichte der Kunst im Sudeten- und Karpathenraum Bd. 4). Brünn / Leipzig 1941, s. 43, 59, 90; ALTRICHTER Helmut: Die Zisterzienser in Mähren bis zu Karl IV. Besitz, Volkstum und Siedlungstätigkeit. Brünn / München / Wien 1943, s. 8-20; DUŠKOVÁ Saša: Velehradský falsátor z poloviny 13. století. In: Časopis Matice moravské 67. Brno 1948, s. 291-307; ŠEBÁNEK Jindřich: Notář Otakarus 5 a nejstarší listiny oslavanské a velehradské. In: Časopis Matice moravské 67. Brno 1947, s. 222-290; LÍBAL Dobroslav: Gotická architektura v Čechách a na Moravě. Praha 1948, s. 1948a, s. 14, 17, 18, 28; V. KOTRBA, 1951, s. 68, 147n; D. LÍBAL, 1958, s. 112, 113; V. MENCL, 1960a, s. 22; J. BUREŠ, 1961, s. 51, 770-771, 773; V. RICHTER, 1961, s. 1n; L. HOSÁK, 1967, s. 178n; R. HURT, 1967, s. 87-115; POJSL Miloslav: Hrobka moravského markraběte Vladislava Jindřicha na Velehradě. In: Slovácko 10-11. Uherské Hradiště 1969, s. 86-96; A. MERHAUTOVÁ, 1974, s. 146; POJSL Miloslav: Románský Velehrad. Uherské Hradiště 1974; E. BACHMANN, 1977, s. 135n; POJSL Miloslav: Raněstředověká mozaiková dlažba na Velehradě. In: Vlastivědný věstník moravský 29. Brno 1977, s. 68-72; M. DOHNALOVÁ, 1978; J. ČECHURA, 1981d, s. 127-141; M. DOHNALOVÁ, 1982, s. 55-69; J. KUTHAN, 1982b., s. 285-291; P. KROUPA, 1983b, s. 69; A. MERHAUTOVÁ / D. TŘEŠTÍK, 1983, s. 248; Z. KUDĚLKA, 1984, s. 83-84; D. LÍBAL, 1984, s. 146, 149; POJSL Miloslav: Příspěvek k problematice stavebních hutí ve 13. století na Moravě. In: Archaeologia historica 9. Brno 1984, s. 217-238; POJSL Miloslav: Středověké sepulkrální památky bývalého cisterciáckého kláštera na Velehradě. In: Archaeologia historica 10. Brno / Nitra 1985, s. 423-438; POJSL Miloslav: Kamenické značky a stavebně historický průzkum. In: Památky a příroda 14. Praha 1989, s. 395-402; POJSL Miloslav: Velehrad. Stavební památky bývalého cisterciáckého kláštera. Brno 1990; POJSL Miloslav: Obraz všedního dne cisterciáků v rekonstrukci původního kláštera na Velehradě. In: Archaeologia historica 15. Brno / Tábor 1990, s. 135-150; KUTHAN Jiří: Česká architektura v době posledních Přemyslovců. Města – hrady – kláštery – kostely. Vimperk 1994, s. 431-442; POJSL Miloslav: Příchod cisterciáků na Moravu a počátek velehradského kláštera. In: Cisterciáci na Moravě. Sborník k 800. výročí příchodu cisterciáků na Moravu a počátek Velehradu. 2006, s. 25-41.