Sázava – Klášter benediktinů

okolo roku 1032 - druhá pol. 13. století

Klášter benediktinů

V pořadí třetím mužským klášterem benediktinského řádu založeným v Čechách byl klášter na Sázavě. U jeho prvopočátků stál sv. Prokop († 1053), jenž pocházel z jednoho z významných velmožských rodů. Opustil světský život a oddal se poustevnickému životu; vhodné místo nalezl v jeskyni nad řekou Sázavou. Tady se podle legendy setkal s knížetem Oldřichem (1012–1034). Odtud se odvíjí počátky kláštera, o který měl pak zásluhy Oldřichův syn a nástupce kníže Břetislav I. (1035–1055). Pod vedením sv. Prokopa se zde ustavil konvent, řídící se pravidly benediktinské řehole. Zdejší komunita pěstovala slovanskou liturgii, za vlády knížete Spytihněva (1055–1061) však byla vyhnána a uchýlila se do Uher. Na Sázavě byla nahrazena konventem, v jehož čele stál německý opat. Ale už v době knížete a prvního českého krále Vratislava (1061–1092) byla na Sázavu povolána komunita původní. V klášteře bylo tehdy obnoveno užívání slovanské liturgie, avšak bez papežského souhlasu. Opat Vít, jenž stál v čele konventu, který se na Sázavu navrátil, byl po své smrti pohřben „vedle dveří na levé straně při vchodu do kostela svaté rodičky Boží Marie“. V úřadě ho následoval jako opat Emmeram a posléze ještě za Vratislavovy vlády stanul v čele kláštera jeden z jeho nejvýznamnějších opatů Božetěch. O něm vydává Mnich sázavský ve své kronice svědectví slovy: „... Ten uměl velmi krásně malovati, a znal se výborně v řezání neb rytí ze dřeva i z kamene a soustruhování v kosti. … On jest toto místo chvalitebně vyzdobil vší okrasou, jak jest podnes viděti. Kostel založil rozšířením jeho do délky, do výšky překrásně, ano pokrývkami, zvony, kříži a všelikými věcmi klášterskými opatřil. Klášter celý ze všech stran stavbami a vší potřebou obnovil.“ Když opat Božetěch při slavnostní příležitosti vsadil na hlavu krále Vratislava královskou korunu, vzbudil (asi nejen tím) nevoli pražského biskupa Kosmy, který si na takový akt činil nárok. Na jeho příkaz pak opat Božetěch musel jako pokání zhotovit figuru Ukřižovaného Krista a donést ji do Říma. Po založení kláštera někdy ve třicátých letech 11. století postupně vyrůstaly jeho budovy, které, jak ukázal archeologický průzkum, byly provedeny ze dřeva. V kostele, jenž byl za prvního opata sv. Prokopa vystavěn, byl také sv. Prokop po své smrti v roce 1053 pohřben.

Výstavba z kamene byla zahájena za opata Božetěcha. Jeho nový kostel byl orientovaný k východu, s východní kryptou, v níž byly uchovávány ostatky zakladatele kláštera sv. Prokopa. Střední část chóru provázely z boků chórové kaple, nad nimiž patrně byly věže. Snad v těchto kaplích byly vysvěceny v roce 1095 oltáře sv. Martina a sv. Štěpána. O svěcení na Sázavě v roce 1095 přináší zprávu kronikář tamního kláštera: „Téhož léta (1095) dne 14. října zasvěcena jest modlitebna v Sázavě od ctihodného biskupa kostela pražského osmého, Kosmy, kterou byl vystavil Božetěch, téhož místa opat, … za časů své správy, mající začátek s pravé strany od oltáře sv. Martina, z levé od oltáře sv. Štěpána prvomučedníka až do konce krypty. Prostřed pak modlitebny, kdež stojí oltář, obsahuje ostatky sv. Petra, sv. Pavla, sv. Ondřeje, sv. Bartoloměje, sv. Tomáše, sv. Jakuba, sv. Filipa, sv. Lukáše Evangelisty, sv. Barnabáše a všech apoštolů…“. Následující den byly svěceny tři oltáře, z nichž jeden ležel nad kryptou, další oltář „pod kryptou“ a pak další oltář „po levé straně kostela“. Konečně další oltáře byly svěceny třetí den. Ale již dříve za vlády Vratislavovy byl na Sázavě v roce 1170 dne 28. června pražským biskupem Gebhartem posvěcen kostel ke cti sv. Kříže.

Soudí se, že tato konsekrace se vztahuje ke svatyni, jejíž základy byly odkryty archeologickým výzkumem. Její centrální prostor na půdorysu čtverce se otevíral na všech stranách do apsid. V místech na sever od klášterního jádra, kde byly pozůstatky této svatyně zjištěny, bylo situováno sídliště laiků, pro které patrně sloužila.

Typ centrální svatyně, s nímž se zde setkáváme, není třeba vykládat jako projev odezvy byzantské architektury. Takové centrální stavby známe i z prostředí západokřesťanského. Jejich pravzorem byl chrám Božího hrobu (Anastasis) v Jeruzalémě. Již zmíněný opat Božetěch byl nakonec za Břetislava II. (1092–1100) svého úřadu zbaven, konvent byl ze Sázavy vyhnán a opatem se stal břevnovský probošt Děthard († 1133). Sázava se tak zařadila jako Břevnov ke klášterům hlásícím se k takzvané gorzské reformě a znovu tu byla zavedena liturgie latinská. Děthard pak stál podle kroniky Mnicha sázavského v čele kláštera po dlouhou dobu 37 let, 9 měsíců a 11 dní. V jeho době byl podle téhož svědectví kostel Sázavského kláštera „obnoven krycími deskami a jinými ozdobami“.

Soudí se, že za opata Dětharda pokračovala na Sázavě výstavba klášterního kostela. K jeho východní části z let opata Božetěcha bylo na západě připojeno jednolodí s plochým stropem a tribunou na západě. Protože ve svatoprokopské legendě Vita minor je zmínka o řeholních sestrách, které na Sázavě žily, je možné, že tu byl v těchto časech dvojitý klášter a že tribuna sloužila ženskému konventu. Ještě za života opata Dětharda je na Sázavě doložena existence špitálu sv. Jana Křtitele.

Následující opat Silvestr († 1161) vystavěl na Sázavě kapli Panny Marie (byla vysvěcena v roce 1146) a kostel sv. Jana Křtitele ozdobil malbami a přestavěl ho (*„zdi s apsidami postavil uprostřed modlitebny od oltářů sv. Štěpána a sv. Martina“)*. Zprávu Mnicha sázavského lze interpretovat tak, že beze změny zůstala východní část chrámu, zbudovaná za opata Božetěcha, zatímco loď z doby opata Dětharda byla přestavěna tak, aby se podobala bazilice. Boční zdi Děthardovy kamenné lodi byly prolomeny, tato část kostela se stala hlavní lodí a byla propojena s bočními připojenými prostorami. Navíc byla v kostele položena dlažba z hlazených kamenů, přivezených z „hory Petřína“, bylo zbudováno dormitorium, dále refektář, sklep a kuchyně a také opat Silvestr „chodbu klášterní kolem do kola se sloupky a výklenky vystavěl velmi krásně“. Kromě toho podle kroniky Mnicha sázavského dal opat Silvestr ve vsi Mnichovice vystavět kostel ke cti sv. Michala.

V roce 1162 se stal opatem na Sázavě Reginard z Met, kdysi opat kláštera benediktinů v Želivi, odkud byli benediktini vykázáni, aby uvolnili místo premonstrátům. Podobně jako kdysi opat Božetěch, i on „byl umělý v malování a řezání jakýchkoliv obrazů ze dřeva, z kosti nebo také z kovu rozličného druhu; také nebyl nezběhlý v řemesle kovářském, jakož i ve všem díle, které se skládá ze skla“. O někdejší výstavnosti klášterních budov na Sázavě vydávají skromné svědectví jak dochované architektonické články a jejich fragmenty, tak i reliéfní dlaždice.

Literatura:

Václav CHALOUPECKÝ / Bohumil RYBA: Středověké legendy prokopské. Praha 1953; Bořivoj NECHVÁTAL: Raněstředověké dlaždice v Čechách. In: Památky archeologické LXI. Praha 1970, s. 118-121; Anežka MERHAUTOVÁ: Raně středověká architektura v Čechách. Praha 1971, s. 308--310; Květa REICHERTOVÁ: K dějinám a výstavbě slovanského kláštera na Sázavě. In: Památková péče 34. Praha 1974, s. 209--226; Květa REICHERTOVÁ: Přínos archeologie ke středověké podobě bývalého slovanského kláštera na Sázavě. In: Z tradic slovanské kultury v Čechách. Praha 1975, s. 27--37; Květa REICHERTOVÁ: Stavební počátky bývalého slovanského kláštera na Sázavě. K archeologickému objevu tetrakonchy v severní zahradě. In: Umění 26. Praha 1978, s. 134--153; Jan SOKOL: Nález centrální stavby na Sázavě. Pokus o rekonstrukci. Umění 26. Praha 1978, s. 153--154; Václav RYNEŠ: Sázavská centrála sv. Kříže. In: Umění 16. Praha 1978, s. 155; Bořivoj NECHVÁTAL: Středověké dlaždice ze Sázavy. Ke vztahu Vyšehradu a Sázavy v 11. století. In: Umění 30. Praha 1982, s. 244--256; Květa REICHERTOVÁ: Vyhnanství sázavského konventu v Uhrách a jeho odraz ve výstavbě bývalého kláštera na Sázavě ve druhé polovině 11. století. In: Archaeologica historica 7. Brno 1982, s. 437--441; Květa REICHERTOVÁ / Emilie BLÁHOVÁ / Vlasta DVOŘÁKOVÁ / Václav HUŇÁČEK: Sázava. Památník staroslověnské kultury v Čechách. Praha 1988; Petr SOMMER: První dvě století benediktinských klášterů v Čechách. In: Studia mediaevalia Pragensia II. Praha 1991, s. 78--79, 80--92; Petr SOMMER: Sázavský klášter (= Vlastivědná knihovnička SPS, sv. 3). Praha 1996; Petr SOMMER: Klášter Sázava. In: Alfried WIECZOREK / Hans-Martin HINZ (ed.): Střed Evropy okolo roku 1000. Praha 2002, s. 149; Petr SOMMER: Sázava a české kláštery 11. století. In: Petr SOMMER (ed.): Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa. Praha 2006, s. 145--159; Petr SOMMER: Svatý Prokop. Z počátků českého státu a církve. Praha 2007; Jan ROYT / Petr SOMMER / Martin STECKER: Sázavský klášter. Praha 2013

druhá pol. 13. století - první třetina 14. století

Klášter benediktinů

Dochované pozůstatky a fragmenty prozrazují, že v průběhu druhé poloviny 13. století byly uskutečněny zásahy do klášterního kostela na Sázavě, kde byla tehdy přestavěna jeho východní část. Nově byla vybudována gotická krypta zaklenutá na střední pilíř, jehož stopy byly nalezeny. Protože v místě této krypty se terén prudce svažoval k břehu řeky, představovala krypta i bázi, na jejímž základě mohla být podlaha presbytáře založena v téže výškové úrovni jako chrámová loď. Ze stavby nového gotického presbytáře, založeného nad kryptou, pochází nejspíše některé z dochovaných fragmentů. Z jejich podoby lze soudit, že vznikly v době vlády krále Přemysla Otakara II.

Literatura:

Petr SOMMER: Sázavský klášter (= Vlastivědná knihovnička Společnosti přátel starožitností sv. 3). Praha 1996, s. 21 cituje J. V. Šimáka; ke gotické fázi výstavby kláštera na Sázavě; Emanuel POCHE: Stavba kláštera sázavského v době gotické. In: Časopis společnosti přátel starožitností českých 42. Praha 1934; Václav MENCL: Česká architektura doby lucemburské. Praha 1948, s. 53-55; Viktor KOTRBA: Architektura. In: Jaroslav PEŠINA (red.): České umění gotické 1350-1420. Praha 1970, s. 101; Klára BENEŠOVSKÁ: Slohové souvislosti vrcholně gotické přestavby Sázavského kláštera (1315-1420). In: Dušan FOLTÝN / Kateřina CHARVÁTOVÁ / Petr SOMMER (ed.): Historia monastica I. Sborník z kolokvií a konferencí pořádaných v letech 2002-2003 v cyklu „Život ve středověkém klášteře“ (= Colloquia mediaevalia Pragensia 3.). Praha 2005, s. 163-174; Jan ROYT / Petr SOMMER / Martin STECKER: Sázavský klášter. Praha 2013; Jiří KUTHAN: Benediktinské kláštery střední Evropy a jejich architektura (= Opera Facultatis theologiae catholicae Universitatis Carolinae Pragensis. Historia et historia artium vol. XVIII). Praha 2014, 298-306.

první třetina 14. století

Klášter benediktinů

Významná byla ve 14. století stavební činnost na půdě kláštera benediktinů na Sázavě. Podle písemného záznamu v roce 1315 sázavský opat Matyáš nejprve učinil založení a položil první kámen – „Mathias abbas primum incepit fundationem et primum lapidem posuit“. Protože ale dochované pozůstatky nasvědčují tomu, že na nové podobě klášterního chrámu se začalo pracovat už v druhé polovině 13. století, zdá se, že zmíněná zpráva vytyčuje spíše druhou etapu, při níž bylo zbudováno těleso presbytáře, na obvodu zesílené opěráky.

Následně se přistoupilo k výstavbě východního křídla klauzury, kde je situována zčásti dochovaná kapitulní síň. Zde zůstal zachován bohatě utvářený svazkový pilíř se soklem, zdobeným motivem slepé kružbové panelace a cimbuří, k tělesu pilíře se připínají tesané reliéfy nestvůr a znakové štíty. Náročnou podobu mají i klenební podpory v obvodových zdech síně. V jednom ze svorníků pak vidíme štít s motivem zkřížených ostrví.

Sázavská kapitulní síň patřila k nejnáročněji utvářeným prostorám svého druhu v českých zemích. Tato etapa výstavby Sázavského kláštera je stylově paralelní s druhou fází stavby kláštera augustiniánů v Roudnici nad Labem. Vesměs se soudí, že vznikla v době okolo roku 1340. Někdy v době kolem roku 1380 byla vyzdobena výjimečně kvalitními nástěnnými malbami.

Dále se na Sázavě započalo s výstavbou lodi klášterního kostela. Byla zbudována její jižní zeď, která zároveň vymezovala severní bok klauzury. V této etapě tu byla zamýšlena trojlodní bazilika. Ve zmíněné zdi se ještě dochovaly náběhy klenebních žeber a klenební čela. Na západním konci této zdi se začala stavět hranolová věž, která měla být nejspíše součástí dvouvěžového západního průčelí. Následně byl změněn stavební program. Nově budovaná jižní obvodová zeď kostela byla značně navýšena, v ní vysoko umístěna okna, vysoko osazené klenební náběhy a nová klenební čela. Dál do výšky rostla zmíněná věž a nově též řada vysokých mezilodních arkád na rozhraní zamýšlené jižní lodi a lodi hlavní. Kvalitní kamenickou prací, užitím velkých dokonale opracovaných kamenných dílců a především bohatší profilací a jejím charakterem tyto pilíře mezilodní arkády připomenou dílo huti Matyáše z Arrasu, která budovala pražskou katedrálu. Stavba sázavského chrámu ale nepokračovala plynule, až do začátku husitských válek nebyly dokonce ani položeny základy pro severní řadu mezilodních arkád.

Vedle zvolna postupující stavby klášterního kostela pokračovalo na Sázavě i budování jižního křídla konventu se sklepními prostorami, refektářem a patrem, kde se dochovala na západním konci tohoto křídla na dvě pole sklenutá prostora, která nejspíše sloužila jako kaple.

Rozestavěné síňové trojlodí na Sázavě patřilo nepochybně k nejnáročnějším podnikům doby Karla IV. v českých zemích. Jen nevelký počet sakrálních staveb z té doby se tak bezprostředně váže k dílu pražské katedrály, jako právě Sázava. Vypovídá to i o velké prestiži a ambicích sázavských benediktinů.

Literatura:

Petr SOMMER: Sázavský klášter (= Vlastivědná knihovnička Společnosti přátel starožitností sv. 3). Praha 1996, s. 21 cituje J. V. Šimáka; ke gotické fázi výstavby kláštera na Sázavě; Emanuel POCHE: Stavba kláštera sázavského v době gotické. In: Časopis společnosti přátel starožitností českých 42. Praha 1934; Václav MENCL: Česká architektura doby lucemburské. Praha 1948, s. 53-55; Viktor KOTRBA: Architektura. In: Jaroslav PEŠINA (red.): České umění gotické 1350-1420. Praha 1970, s. 101; Klára BENEŠOVSKÁ: Slohové souvislosti vrcholně gotické přestavby Sázavského kláštera (1315-1420). In: Dušan FOLTÝN / Kateřina CHARVÁTOVÁ / Petr SOMMER (ed.): Historia monastica I. Sborník z kolokvií a konferencí pořádaných v letech 2002-2003 v cyklu „Život ve středověkém klášteře“ (= Colloquia mediaevalia Pragensia 3.). Praha 2005, s. 163-174; Jan ROYT / Petr SOMMER / Martin STECKER: Sázavský klášter. Praha 2013; Jiří KUTHAN: Benediktinské kláštery střední Evropy a jejich architektura (= Opera Facultatis theologiae catholicae Universitatis Carolinae Pragensis. Historia et historia artium vol. XVIII). Praha 2014, 298-306.