Předklášteří u Tišnova – Klášter cisterciaček

těsně před rokem 1233

Klášter cisterciaček

Klášter cisterciaček v Tišnově založila královna Konstancie, vdova po králi Přemyslu Otakarovi I., sestra uherských králů Emericha (1196-1204) a Ondřeje II. (1205-1235). Pozemky pro jeho fundaci byly mimo jiné získány za statek, který pro zřízení kláštera za svého života přikázal Přemysl Otakar I.

Vznik tišnovského kláštera spadá do doby před 6. březnem 1233, snad už do předcházejícího roku. Nová fundace se těšila i přízni Konstanciiných synů - moravského markraběte Přemysla (zemřel 1239) a krále Václava I. (1230-1253) i olomouckého biskupa Roberta. Písemné prameny přesvědčivě dokládají, že vzápětí po založení postupovala výstavba kláštera velmi rychlým tempem. Z listiny vydané klášteru Václavem I. 4. dubna 1238 víme, že královna vyčerpala své prostředky a musela požádat Václava o podporu tohoto díla. Z textu listiny je zřejmé, že stavba byla tehdy v plném proudu.V listině z 5. listopadu 1238 oznámil papež Řehoř IX. králi Václavovi I., že se souhlasem biskupa olomouckého uložil pražskému biskupovi, aby vykonal přípravy ke svěcení tišnovského chrámu a těm, kdo připutují na toto svěcení udělil odpustky.Stavbu připomíná i stručná zmínka v listině vydané klášteru olomouckým biskupem Řobertem v roce 1239 „.. .monasterio, quod vocatur Porta celi, ibidem constructo ad usus monialium ordinis Cysterciensis."

V říjnu 1239 zemřel moravský markrabě Přemysl, který byl v tišnovském klášterním kostele pohřben, jak dokládá listina Václava I. Následujícího roku, patrně 6. prosince, zemřela v Tišnově královna Konstancie a byla tu podle svého přání pochována. Víme o tom z listiny Václava I. ze 7. prosince 1240, vydané v Tišnově. S koncem čtvrtého desetiletí 13. věku zprávy o stavbě kláštera končí. Z písemných pramenů nevysvítá, zda stavba pokračovala ještě ve čtyřicátých letech 13. století, je to však pravděpodobné. Doba, v níž tento vzácný stavební soubor vyrostl, by se mohla zdát příliš krátká- podstatná část prací tu zřejmě byla uskutečněna v rozmezí let 1233-1240. Jsme však informováni o neobyčejné pozornosti, kterou klášteru věnovali členové královského rodu a olomoucký biskup Robert, o bohatých donacích vesnic, statků i kostelních patronátů. To bezpochyby rychlou a nákladnou výstavbu kláštera umožnilo.

Jádro kláštera se zachovalo v podstatě v intaktním stavu. K velkému klášternímu kostelu na severní straně přiléhají budovy konventu, rámující spolu s kostelem čtverhranný rajský dvůr, který je na všech čtyřech stranách lemován křížovou chodbou.

Klášterní kostel na půdorysu latinského kříže je orientovaná trojlodní bazilika s příčnou lodí a trojdílným závěrem. Křížení se na východě otevírá do presbytáře, sestávajícího z obdélného pole, které je sklenuto šestidílnou klenbou, a pětibokého závěru. Původní okna presbytáře, zčásti pozměněná při barokní úpravě, jsou hrotitá s dvoudílnými kružbami, jejichž obě části končí v hrotitých obloucích, nesoucích kružbový kruh vložený do okenního záklenku. Při severním a jižním boku presbytáře je po jedné chórové kapli. Obě kaple jsou otevřeny do postranních polí transeptu, jsou mnohem nižší a kratší než presbytář. V půdorysu jsou pětiboké, uvnitř byly pozměněny barokní úpravou.

Transept sestává ze tří kvadratických polí sklenutých křížovými klenbami, spočívajícími v koutech jednotlivých polí na příporách s válcovými dříky. Od jihu osvětluje prostor transeptu velké kruhové okno s kružbou s motivem kruhu ve středu, po jehož obvodu je rozloženo dalších osm kruhů. Bazilikální trojlodí má v každé lodi po pěti polích. Přes relativní slohovou jednolitost je trojlodí dílem dvou etap, jak prozrazuje změna klenebních nosníků v hlavní lodi a zejména osazení klenby v severní boční lodi na rozhraní druhého a třetího pole od východu, kde v těsném sousedství probíhají dva meziklenební pásy.

Hrotité oblouky mezilodních arkád spočívají na hranolových pilířích, většinou profilovaných na hranách. Žebrové křížové klenby v hlavní lodi nesou ve dvou východních polích svazkové přípory sestávající ze tří válcových dříků, připojené k osám pilířů a stoupající do plochy stěn nad arkádami. V západní části hlavní lodi tvoří nosné články klenby příložky, k jejichž osám se pojí válcová přípora pro meziklenební žebro a k bokům přípory pro žebra diagonální. K východním a západním bokům arkádových pilířů se pojí těžké půlválcové přípory nesoucí pětiboké pásy, vypínající hrotité záklenky arkád. V obou bočních lodích spočívají křížové klenby na příporách s obdobnými dříky.Okna hlavní i jižní boční lodi mají ještě typickou románskou formu - šikmé špalety a půlkruhové záklenky.

Před spodní část západního průčelí hlavní lodi předstupuje vyzděný výstupek, v němž je osazen rozměrný portál. Nad spodní soklovou částí člení jeho ostění pravoúhlé ústupky, do nichž jsou vloženy sloupky s talířovými patkami na podložených soklících, s válcovými dříky přepásanými v polovině výšky talířovými prstenci (ve stávající podobě jsou tu dříky novodobé na místě původních) a kalichovitými hlavicemi zdobenými jazykovitými listy, které jsou svinuty ve vrcholu do bobulí (v levé části portálu), a hlavicemi košovitými, které zdobí motiv palmet a úponkového pletence (v pravé části portálu). V dolní polovině ostění zdobí zaoblená nároží mezi sloupky bohatý ornamentální dekor, v horní části ostění je mezi sloupky na každé straně portálu umístěno pět sochapoštolů. Hrotitý záklenek, jehož archivolty pokrývá bohatě tesaný dekor, spočívá na římsách zdobených tesanými palmetami. Na konzolách, přičleněných v úrovni těchto říms k bokům ostění, je osazen tympanon s figurálním reliéfem - uprostřed je trůnící Kristus v mandorle provázené symboly čtyř živých, na obou stranách jsou v tympanonu dvě postavy přímluvců, dole pod mandorlou dvě klečící korunované postavy - muže, snad krále Přemysla Otakara I., a ženy, patrně fundátorky kláštera královny Konstancie které ke Kristovým nohám kladou model kostela. Po obou stranách portálu byly na soklech umístěny figury lvů, na jejichž hřbetech spočívají sloupky, nesoucí dvě z obou stran portálu situované sochy apoštolů.

Před portálem byla zamýšlena předsíň, jak prokazují mohutné klenební konzoly s náběhy žeber po obou stranách a z nich vybíhající přízední žebro, které ve velkém oblouku rámuje celý portál. Výkop provedený v tomto prostoru údajně žádné základy nezjistil, a lze proto předpokládat, že předsíň nebyla zbudována. Nad portálem je v ose západního průčelí hlavní lodi rozměrné kruhové okno s kružbou stejného tvaru, jaký má kružba v okně jižního průčelí transeptu.

Po dokončení příčné lodi klášterního kostela bylo zahájeno budování východního křídla kláštera, v jehož přízemku leží kapitulní síň, sklenutá jako dvoulodí na šest polí křížovými žebrovými klenbami. Klenby jsou osazeny na dvou osmibokých sloupech. Horní patro východního křídla, jehož zdivo rovněž pochází z této fáze výstavby, mělo pravděpodobně funkci dormitáře. Následně bylo budováno i severní a západní křídlo konventu. Obvodové zdivo západního křídla bylo zčásti využito při stavbě novodobé kaple. V bezprostřední návaznosti na stavbu klášterního kostela a jednotlivých křídel konventu vyrostla i křížová chodba kolem čtverhranného rajského dvora. Její ramena mají po sedmi polích (bez koutových), která jsou zaklenuta křížovými žebrovými klenbami.

Klášterní kostel v Tišnově spolu s přilehlým ambitem a kapitulní síní patří nepochybně k nejvýznačnějším dílům středoevropské architektury druhé čtvrtiny 13. století.

Z několika indicií je zjevné, že výstavba byla uskutečňována po etapách, jak si to vyžádala i rozlehlost celého komplexu. Jako první vyrůstala pravděpodobně východní část kostela, tj. transept, presbytář a chórové kaple, a východní část trojlodí o délce dvou polí. Z anomální podoby náběhu kleneb v severní lodi na rozhraní druhého a třetího pole od východu je zřejmé, že tady došlo k jakémusi přerušení, které bylo provázeno i změnou formy klenebních podpor v hlavní lodi. Výstavba trojlodí na dvě etapy nebyla ničím neobvyklým, v českých zemích se s tím setkáváme například ve Zlaté Koruně.

Analogicky lze snad předpokládat, že i v Tišnově byla po dokončení východní části kostela na tomto místě zřízena provizorní dělící zeď, aby hotová část mohla sloužit liturgickým účelům po dobu stavby západního dílu trojlodí.

V následnosti na východní partii kostela vyrůstala nejen jeho západní část, ale i východní křídlo konventu, jímž byla asi výstavba budov po severním boku chrámu zahájena. Až poté došlo na křídlo severní a západní a konečně i na křížovou chodbu, která zpravidla bývala na řadě až v závěru. Přes postupný růst se celý areál vyznačuje podivuhodnou slohovou jednolitostí, která spolu s písemnými zprávami svědčí o neobvykle rychlém postupu prací a tak i o značném soustředění finančních prostředků a mimořádné koncentraci pracovních sil. Dílčí odlišnosti stylového výrazu jsou tu nepříliš výrazné a zčásti je lze přičíst na vrub významové diferenciaci jednotlivých složek stavebního souboru.

Zevně působí klášterní kostel vcelku prostým, nicméně neobyčejně ušlechtilým dojmem - jak je to u cisterciácké architektury obvyklé. Výjimku na tomto uměřeném výrazu činí pak především ve středoevropském prostředí neobvykle bohatý a nádherný portál, který je hlavním akcentem západního průčelí.

V dispozici klášterního kostela projevuje se již odezva gotických půdorysných řešení, jak je zřejmé především z podoby polygonálně ukončeného presbytáře, který patří k prvním toho druhu v českých zemích. E. Bachmann upozornil na obdobnost půdorysného uspořádání tišnovského chrámu s kostelem Notre Dáme v Dijonu, budovaným od druhé čtvrtiny 13. století. Tato analogie sama o sobě není patrně projevem bezprostřední závislosti. Elevace kostela Notre Dáme v Dijonu je ostatně výrazně odlišná. Afinita půdorysu je však nepochybnou známkou slohové pokročilosti tišnovské stavby.

Gotické cítění poznamenalo v Tišnově i dispozici trojlodí. V hlavní lodi tu byla užita obdélná gotická travé. Tím se značně zrychlila následnost pilířů, nosných článků i kleneb a celý prostor byl tak proniknut rychlejší rytmizací, odlišující se od převážně statického charakteru románské architektury. Proporcionalita klášterního kostela v Tišnově není výškově dimenzovaná. Celá stavba a její vnitřní prostor jsou značně rozložité, poměr výšky k šířce v presbytáři a v hlavní lodi nedosahuje ani poměru 1:2. Tím ovšem Tišnov připomíná jiné středoevropské stavby z téže doby, jejichž prostorové řešení působí statickým a nevznosným dojmem.

Vedle západního portálu je nejbohatěji utvářenou součástí kostela jeho významové těžiště - presbytář. Zde byla na jediném místě v celém chrámu uplatněna šestidílná klenba, která je mnohem bohatší oproti běžnému typu klenutí křížových. Má patrně v tomto místě funkci význačnost zdůrazňující formy. Uplatnění tohoto typu klenby, užívaného ve francouzské katedrální gotice v druhé polovině 12. a v raném 13. století, patří k nejstarším ve střední Evropě vůbec - dříve se s ní setkáváme na stavbách tak výjimečných, jako byla Capella Speciosa v Klosterneuburgu či ambit cisterciáckého kláštera v dolnorakouském Zwettlu.

Čestnou funkci presbytáře v rámci celé stavby měla nepochybně zvýrazňovat i odlišná forma oken, která tu tak rovněž byla povýšena do úlohy význam nesoucího prvku. Na rozdíl od oken v jiných částech kostela jsou mnohem větší a vyšší, jsou ukončena hrotitě a navíc opatřena kružbami. Spolu s obdobnou kružbou v okně boční lodi kostela sv. Františka v pražském klášteře sv. Anežky jsou tyto kružby patrně nejstarší v českých zemích. Stejný typ se pod vlivem severofrancouzské architektury, kde se s ním setkáváme například v oknech presbytáře katedrály Notre Dáme v Paříži, objevil na nejpřednějších, s Tišnovem soudobých stavbách v západních oblastech Německa (kostel P. Marie v Trevíru, nejstarší části kostela sv. Alžběty v Marburgu).

V tišnovském presbytáři byly použity i převážně kalichovité tvary hlavic klenebních přípor, zatímco v trojlodí převládají konzervativnější hlavice košovité.

Ačkoliv presbytář patrně vznikl už v první fázi výstavby kláštera, byly v něm uplatněny slohově nejpokročilejší prvky. Trojlodí se v charakteru užitých forem jeví jako konzervativnější, přestože vzniklo až později. Je tedy zřejmé, že nejnovější formy byly vědomě užity v liturgickém a významovém centru chrámu, aby zdůraznily jeho přední postavení, zatímco archaičtějším byla vyhrazena místa méně důležitá. Kontrast nového a starého tu byl vědomě využíván, přičemž novému tu byl přikládán větší význam. S obdobami se setkáváme u řady západoevropských i středoevropských staveb a kostel v Tišnově tu nebyl výjimkou.

V užitém tvaroslovném rejstříku zaznamenáváme v Tišnově ještě některé románské prvky, například okna v trojlodí a v příčné lodi s půlkruhovými záklenky, nebo obloučkové vlysy ve štítech jižního ramene transeptu či v západním průčelí hlavní lodi. Jinak zde však již naprosto převládají formy gotické. O některých z nich jsme se tu již zmínili. Gotické jsou v Tišnově tvary klenebních přípor s válcovými dříky, spojovanými na některých místech do svazků. Součástí gotické tvaroslovné zásoby jsou i jejich talířovité patky a kalichovité hlavice, které se vyskytují současně se starším tvarem košovitým. Do tohoto repertoáru patří i jazykovité listy zavíjené ve vrcholu do bobulí, které spatřujeme na četných hlavicích i na římsách chórových kaplí a hlavní lodi. Se zmíněnými formami se setkáváme v severní Francii už od pozdního 12. a raného 13. století (např. katedrály v Noyonu a v Laonu). V době, kdy započala stavba v Tišnově, rozšířily se už do některých oblastí Německa (např. křížová chodba cisterciáckého kláštera v Maulbronnu, kaple sv. Michaela v Ebrachu aj.) i do rakouského Podunají v sousedství Moravy (Capella Speciosa v Klosterneuburgu, ambity ve Zwettlu a v Heiligenkreuzu).

Západoevropského původu jsou i kruhová rozetová okna v jižním průčelí lodi příčné a v ose západního průčelí trojlodí. K pravzorům tu patří asi rozeta v západním průčelí klášterního kostela cisterciáků ve Vaux-de-Cernay poblíž Paříže, který byl dokončen na počátku 13. století, či složitější rozeta severního průčelí příčné lodi katedrály v Laonu. Obdobnou rozetu jako v Tišnově spatřujeme i v západním průčelí dómu v Limburgu na Lahně. Vedle rozet ve franckém Ebrachu patřily tišnovské ve střední Evropě k nejstarším. Příznačné ovšem je, že tu nebylo navázáno na nejprogresívnější vrstvu soudobé francouzské architektury, ale na díla zhruba o generaci starší.

V rámci středoevropské architektury druhé čtvrtiny 13. století není ovšem tišnovský kostel izolovaným jevem. Četnými vazbami je spjat především s kostelem sv. Michaela ve Vídni, který byl budován na náklad v Rakousku vládnoucích Babenberků asi už od počátku třetího desetiletí 13. věku. U sv. Michaela ve Vídni spatřujeme v půdorysu i v elevaci podobně řešené trojlodí a vídeňská stavba měla shodně jako tišnovský chrám transept a patrně i trojdílný závěr. Ve výběru architektonických článků je ovšem Tišnov o poznání pokročilejší, jak je dáno i poněkud mladší dobou jeho vzniku. Není tu bez zajímavosti, že královna Konstancie, zakladatelka kláštera v Tišnově, měla k Vídni úzké vztahy a že sama ve Vídni založila společenství zbožných žen zvané Porta coeli, tedy stejně jako klášter tišnovský.

Vazbu k dobové architektuře rakouského Podunají prozrazuje snad ještě výrazněji než tišnovský kostel zdejší ambit. Svou proporcionalitou, utvářením oken, charakterem klenebního systému i užitou morfologií je neobyčejně příbuzný křížovým chodbám v Heiligenkreuzu a v Lilienfeldu. Skupiny oken v jednotlivých polích tišnovského ambitu sestávají z nahoře umístěného okulu, pod nímž jsou tři sdružené okenní otvory; jejich hrotité záklenky spočívají na pilířích, ke kterým na straně přivrácené do nitra ambitu a na straně protilehlé, obrácené do rajského dvora, přiléhají sloupky. Tyto okenní skupiny mají rovněž své pravzory ve francouzské katedrální gotice. Vzpomenout tu můžeme na okna, jimiž se na jižní straně nad arkádami otevírá hlavní loď katedrály Notre Dáme v Paříži na jižní emporu. Podobně jsou řešeny v jednotlivých klenebních polích nad arkádami boční stěny kostela Notre Dáme v Moret-sur-Loing aj. V ambitech dolnorakouských cisterciáckých klášterů má k tišnovským oknům nejblíže první a druhá okenní skupina od jihu ve východním křídle křížové chodby v Heiligen- kreuzu (toto rameno patří k mladší etapě výstavby tamní křížové chodby), popřípadě okna v severním rameni v Lilienfeldu, vzniklém v počáteční etapě tamní stavby. Seskupení tří oken bylo ovšem ve středověkém umění velmi oblíbené a alespoň v některých případech se ho užívalo pro symbolický význam čísla tři, které bylo aluzí na Nejsvětější Trojici. V podtextu této architektonické formy byl tedy zakódován sakrální význam.

Stejně jako v Heiligenkreuzu a v Lilienfeldu sestávají klenební konzoly na vnitřních zdech křížové chodby v Tišnově z nosného článku (někdy má formu dolů se zužujícího vějířovitého útvaru), krátkého mezičlánku, kalichovité či košovité hlavice a polygonálního abaku. Některé hlavice v Tišnově jsou zdobeny jazykovitými listy stočenými ve vrcholu do bobulí, ale objevují se tu i proplétající se úponky, palmety aj. Jsou tu užity ještě archaičtější prvky než v Lilienfeldu. Lze proto soudit, že oproti křížové chodbě v Lilienfeldu je tišnovská poněkud starší.

Na nádvorní straně spočívají klenby v nitru tišnovského ambitu na skupinkách sloupků. Jejich dříky jsou stejně vysoké, jako dříky sloupků nesoucích záklenky oken. Shodně dlouhé jsou oba typy sloupků v Lilienfeldu, zatímco v Heiligenkreuzu byly ještě co do délky odlišeny. Oproti dolnorakouským ambitům spočívají sloupky v Tišnově na jednodušších soklech, které mají podobu prostého polygonálního hranolu. Zatímco na rozhraní polí jsou vždy tři sloupky ve skupině, jejich počet na nárožích křížové chodby je rozmnožen. Oproti rakouským ambitům je ovšem křížová chodba v Tišnově poněkud prostší a její vybavení je redukovanější. I užití sloupkových skupin v ambitech klášterů ve Zwettlu, Heiligenkreuzu, Lilienfeldu a v Tišnově, pro ně tak příznačné, je evidentně západoevropského původu. Mimo jiné tu můžeme vzpomenout na emporové ochozy katedrál v Noyonu a v Laonu, kde klenby rovněž spočívají na skupinách sloupků.

K podunajské architektuře se zjevně hlásí i tišnovská kapitulní síň, kde klenby spočívají na dvou polygonálních pilířích. Nelze tu nevzpomenout na kapitulní síň v Heiligenkreuzu a na tamní dormitář.

Sepětí architektury tišnovského kláštera s prostředím rakouského Podunají mělo i své konkrétní historické pozadí. Zmínili jsme se již o vazbách královny Konstancie k Vídni a vzpomenout tu lze i na kontakty příznivce tišnovského kláštera, olomouckého biskupa Roberta, s opatstvím v Heiligenkreuzu.

V rámci soudobé středoevropské architektury vyniká kostel v Tišnově především svým proslulým západním portálem. V překypujícím bohatství kamenné výzdoby portálu je zmnohonásoben dekor uplatněný uvnitř kostela a v křížové chodbě. Jeho charakter by poukazoval na některé předstupně v německém prostředí (např. portály kostela P. Marie v Gelnhausen). Nelze však patrně souhlasit s poukazy na údajnou příbuznost tišnovského portálu s uměním saským, konkrétně s tzv. Zlatou bránou ve Freibergu.

V úhrnu vychází západní portál v Tišnově ze severofrancouzské katedrální gotiky a je zjevnou, ve středoevropském prostředí 13. století velmi vzácnou odezvou velkých katedrálních portálů, jejichž součástí byly plastiky a reliéfy.

V tišnovském západním portálu je patrně zakódováno několik významových vrstev - tato určitá víceznačnost byla pro gotické umění 12. a 13. století příznačná. Koncepce portálu představuje patrně v jednom plánu Civitas dei - obec boží, jíž panuje ze svého trůnu Kristus Pantokrator-vševládce. Kristu jako vladaři skládají hold i zakladatelé kláštera, členové královského rodu Přemyslovců, zcela v duchu středověkých představ, podle nichž byla královská koruna chápána jako léno Kristovo. Panovník a královna vystupují zde v roli pokorných poddaných nebeského vládce. Ve druhé řadě je tišnovský portál připomenutím Posledního soudu. Samotný Kristus v majestátu je narážkou na apokalyptického boha, rovněž tak i postavy přímluvců mají svou úlohu při zvažování u Posledního soudu. Motiv dedikace chrámu oběma korunovanými donátory se k této myšlence zjevně váže. Připominka posledního soudu se objevuje i v donační listině vydané tišnovskému klášteru moravským markrabětem Přemyslem: „Uvažujíc, že náš otec slavné paměti Přemysl jménem (tj. Přemysl Otakar I.), byl účasten mnohých záležitostí vládních i soukromých a mnoho v nich vykonal, co se neobešlo bez hříchu, zdá se nám milosrdné, abychom svým dobrodiním a zvláště vůči řečenému klášteru (tišnovskému) ulehčili nějak jeho tresty, poněvadž před nejvyšším soudcem, jemuž náleží smilovat se a ušetřit, žádné dobro není bez odměny."

Je tedy v této formulaci zřetelně vyslovena jedna z pohnutek, které vedly ke zřízení tišnovského kláštera, a zároveň je tu i vyjádřena hlavní myšlenka ikonografického programu, který je podřízen prosbě o věčné spasení donátorů. Donátoři si ho chtějí zajistit a připomínají se proto Bohu stavbou chrámu, kterou v podobě modelu pokládají k nohám Kristovým. Protože chrám představující sídlo boží na zemi, dům církve, pod jehož střechou našli místo věřící spolu se světci přítomnými v relikviích, byl vchod do chrámu pojímán jako brána do domu božího, neboli jako brána nebes. Podobně jako v Saint Denis u Paříže či u katedrály v Chartres je i západní portál v Tišnově zhmotněním nebeské brány a je i vyjádřením samého názvu kláštera (Porta coeli), s nímž se poprvé setkáváme už v listině moravského markraběte Přemysla z roku 1234.

Portály tohoto druhu jsou na cisterciácké stavbě mimořádnou zvláštností - jako jistou obdobu tu můžeme připomenout slezskou Třebnici. Tišnovský portál jako by hlásal, že tu nejde kostel cisterciaček, ale o kostel královský - o osobní oběť královské rodiny Bohu, jak vypovídá reliéf tympanonu. V tomto pojetí je tišnovský portál branou do nebeského Jeruzaléma, v němž našla místo posledního odpočinku těla členů královského rodu.

Sepětí kláštera s jeho fundátory velmi výrazně vyjadřoval tympanon s polopostavou korunované ženy, držící v pravé ruce knihu, který z Tišnova pochází. Je velmi pravděpodobný předpoklad, že tu jde o sochařské vyobrazení fundátorky kláštera - královny Konstancie. Velký portál západního průčelí i tento tympanon dodávají architektuře celého kláštera královský akcent. Zároveň dokládají, v jak velké míře byla v českých zemích ve druhé čtvrtině 13. století konstituována sféra dvorského umění, které vyjadřovalo a reprezentovalo zájmy a intence vládnoucí dynastie.

Náročný a mimořádný zjev tišnovského klášterního kostela a přilehlého konventu byl zjevně předurčen osobami stavebníků a předních podporovatelů kláštera - královnou Konstancií, králem Václavem I., moravským markrabětem Přemyslem a olomouckým biskupem Robertem. Tišnov tedy vyrůstal nákladem a pod patronací nejvýznamnějších osob státu. S ideou království byl spjat jak okolnostmi svého vzniku, tak i svým významem. Adekvátní k postavení stavebníků je i slohový ráz této architektury, která v rámci českých zemí stála ve své době v čele stylového vývoje a představovala to nejpokročilejší, co tu tehdy vzniklo. Dokládá, že nástup gotické architektury v českých zemích, tak jako i v jiných středoevropských oblastech, byl spjat především se špičkami společenské pyramidy s jednotlivými vladařskými rody, zatímco současné stavby vznikající na náklady méně význačných objednavatelů byly mnohem konzervativnější a spjatější s místními tradicemi.

Stavební činnost v Tišnově nezůstala bez ohlasu, jak dokládají památky, které na architekturu tišnovského kláštera navazují nebo jsou s ní příbuzné. Byl to v první řadě ambit v klášteře sv. Anežky v Praze, stavba vzniklá pod patronací Anežky Přemyslovny, dcery fundátorky tišnovského kláštera. Slohové vazby souzní tu nápadně se vztahy rodovými a překračují tak rámec jednotlivých řeholí. Dále lze jmenovat torzo ambitu kláštera premonstrátů v Louce, presbytář klášterního kostela v Oslavanech, dispoziční řešení kostela v Humpolci, ale i méně význačná díla, jako kostel v Dolních Loučkách u Tišnova či dům, který je jádrem Staré radnice v Brně.

Literatura:

JONGELINUS Gaspar: Notitia abbatiarum ordinis Cisterciensis V. Coloniae 1640, s. 46n; STEINBACH v. KRANICHSTEIN Otto: Diplomatische Sammlung historischer Merkwürdigkeiten. Prag / Wien / Leipzig 1783, s. 113-114; SCHWOY Franz Joseph: Topographie von vom Markgrafthum Mähren 2. Brünner und Hradischer Kreis. Wien 1793, s. 415-422; WOLNY Gregor: Die Markgrafschaft Mähren 2. Brünner Kreis 2. Abt. Brünn 1837, s. 504-525; WOLNY Gregor: Kirchliche Topographie von Mähren II. Brünner Diözese I. Brünn 1856, s. 339n; BÍLÝ Jan: Klášter Tišnovský řečený Porta Coeli (brána nebes). In: Kalendář Moravan 1855, s. 40-51; TRAPP Mauric: Návštěva v Tišnově na Moravě. In: Památky archaeologické a místopisné II. Praha 1856, s. 21-24; BÍLÝ Jan Ev.: Tišnovský portál. In: Památky archaeologické a místopisné 2. Praha 1856, s. 95-96; TRAPP Mauric: Návštěva v Tišnově na Moravě. In: Památky archaeologické a místopisné 2. Praha 1857, s. 21-24; WOCEL Johann Erasmus: Die Kirche des ehemaligen Zisterzienser Nonnenklosters Porta coeli zu Tišnovic. In: Jahrbuch der k. k. Central Commission zur Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale 3. Wien 1859, s. 276; GRUEBER Bernhard: Die Kunst des Mittelalters in Böhmen 2. Wien 1874, s. 30-33, 35, 120-122; NEUWIRTH Joseph: Geschichte der christlichen Kunst in Böhmen bis zum Aussterben der Přemysliden. Prag 1888, s. 492 (rejstřík); SLAVÍK F. A.: Kostel v Předklášteří u Tišnova. In: Časopis Matice moravské 15. Brno 1891, s. 55-56; RAAB A.: Die Denksteine von Porta Coeli. Mittheilungen der k. k. Central Commission 27. Wien 1895; FRIEDRICH Gustav: Kodex tišnovský. Český časopis historický 3. Praha 1897; HOUDEK Vítězslav: Stručný soupis historických a uměleckých památek na Moravě IV. Tišnov a Předklášteří. In: Časopis Matice moravské 24. Brno 1900, s. 184-189; LEHNER Ferdinand. J.: Exkurze gotické. Klášter Porta Coeli u Tišnova na Moravě. In: Method 27. Praha 1901, s. 1-4, 24-29, 49-53, 69-77; PROKOP August: Die Markgrafschaft Mähren in kunstgeschichtlicher Beziehung. Wien 1904, s. 168-172, 183-187, 451-454; LEHNER Ferdinand J.: Dějiny umění národa českého I/2. Praha 1905, s. 308-310; SOCHOR St.: Portál kláštera tišnovského. In: WIRTH Zdeněk (red.): Umělecké poklady Čech 1. Praha 1913, s. 56-57; HAMANN Richard: Deutsche und französische Kunst im Mittelalter 2. Die Baugeschichte der Klosterkirche zu Lehnin und die normannische Invasion. Marburg 1923, s. 129-134; OHAREK Václav: Vlastivěda moravská II. Tišnovský okres. Brno 1923, s. 79n; KOŽÍŠEK Alois V.: Tišnov a Předklášteří. Brno 1924; KLÁTIL Rudolf: Paměti Předklášteří a tišnovského kláštera „Porta coeli“. Tišnov 1925 (reprint 2017); KREJČÍ Karel: Umělecké památky Tišnovska. Tišnov 1927; NOVOTNÝ Václav: České dějiny I/3. Čechy královské za Přemysla I. a Václava I. Praha 1928, s. 913-915; WENZEL Alfred: Die Baugeschichte der Klosterkirche zu Trebitsch. In: Marburger Jahrbuch für Kunstwissenschaft 5. Marburg an der Lahn 1929, s. 410; BIRNBAUM Vojtěch: Architektura. In: WIRTH Zdeněk (red.): Dějepis výtvarného umění v Čechách I. Středověk. Praha 1931, s. 108; CHYTIL Karel / FRIEDL Antonín: Kříž Přemysla Otakara II. v pokladu domu v Řezně. Praha 1931, s. 26, 46; PEČÍRKA Jaromír: Plastika. In: WIRTH Zdeněk (red.): Dějepis výtvarného umění v Čechách I. Středověk. Praha 1931, s. 183-185; MÜNZEROVÁ Zdenka: Klášter blah. Anežky na Starém Městě pražském. In: Památky archaeologické. Skupina historická. Nové řady ročník II. (díl 38). Praha 1932, s. 19; GROSS Werner: Die Hochgotik im deutschen Kirchenbau. Der Stilwandel um das Jahr 1250. In: Marburger Jahrbuch für Kunstwissenschaft 7. Marburg an der Lahn 1933, s. 307-308; KUTAL Albert: Portál kláštera tišnovského v Předklášteří. Dizertační práce na Filosofické fakultě university v Brně. Brno 1934; MATĚJČEK Antonín: Sochařství. In: Československá vlastivěda VIII – Umění. Praha 1935, s. 16; MENCL Václav: Stredoveká architektura na Slovensku. Praha / Prešov 1937, s. 225, 236; HOSÁK Ladislav: Historický místopis země Moravskoslezské. Praha 1938 (reprint Praha 2004), s. 336-340; KREJČÍ Karel F.: Josef Břeněk. Příspěvek k dějinám sochařství 19. století na Tišnovsku. Tišnov 1938; MENCL Václav: Románská architektura v zemích českých. In: Ročenka kruhu pro pěstování dějin umění za rok 1937 a 1938. Praha 1939, s. 36; BACHMANN Erich: Eine spätstaufische Baugruppe im mittelböhmischen Raum (= Beiträge zur Geschichte der Kunst im Sudeten- und Karpathenraum Bd. 3). Brünn / Leipzig 1940, s. 132 (rejstřík); DROBNÁ Zoroslava: Předklášteří u Tišnova (= Poklady národního umění sv. 13). Praha 1940; BACHMANN Erich: Sudetenländische Kunsträume im 13. Jahrhundert (= Beiträge zur Geschichte der Kunst im Sudeten- und Karpathenraum Bd. 4). Brünn / Leipzig 1941, s. 14, 32, 40-42, 59, 89n; KLETZL Otto: Die deutsche Kunst in Böhmen und Mähren. Berlin 1941, s. 77-78; KUTAL Albert: Gotické sochařství v Čechách a na Moravě. Praha 1942, s. 9n; ALTRICHTER Helmut: Die Zisterzienser in Mähren bis zu Karl IV. Besitz, Volkstum und Siedlungstätigkeit. Brünn / München / Wien 1943, s. 26-33; LÍBAL Dobroslav: Gotická architektura v Čechách a na Moravě. Praha 1948, s. 21, 22, 27; KUTAL Albert, 1949a, s. 44n; KUTAL Albert 1949b, s.67n; LÍBAL 1949a, s. 14, 125, 44, 45, I, VII; LÍBAL D., 1949b; SEDLÁČKOVÁ-KLADIVOVÁ M., 1949; LÍBAL D., 1958; BUREŠ J., 1959; MENCL Václav 1960a, s. 18n; MENCL Václav 1960b, s. 187; LÍBAL Dobroslav, 1961a, s. 53, 772n; PETRŮ Jaroslav, 1966; HOSÁK L., 1967, s. 88n; JOACHIMOVÁ J., 1968, s. 495n; BACHMANN Erich 1969, s. 35, 36, 75, 83; PETRŮ J., 1971; HOMOLKA J., 1972, s. 205; KUTAL Albert 1972, s. 9n., 12n; KUTHAN Jiří 1974, s. 361n; MENCL Václav 1974, s. 34; MAŠÍN J., 1977, s. 192; MUK J., 1977, s. 5; KALINOVÁ Alena: K stavebnímu vývoji kláštera Porta Coeli v Předklášteří u Tišnova. Diplomní práce na Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Brno 1979; KUTHAN Jiří / NEUMANN Ivan 1979, s. 107-118; HOMOLKA Jaromír, 1982, s. 86-89; KUTHAN Jiří 1982b, s. 274-281; KROUPA P., 1983b, s. 64-66; KUDĚLKA Z., 1984, s. 85-86; KUTAL Albert 1984, s. 217-219; LÍBAL D., 1984, s. 149-150; ŠILHAN Jindřich: Počátky tišnovského kláštera. In: Vlastivědný věstník moravský 39. Brno 1987, s. 311-320; HLADÍK Dušan: Dějiny kláštera Porta Coeli 1. Tišnov 1994; KUTHAN Jiří: Česká architektura v době posledních Přemyslovců. Města – hrady – kláštery – kostely. Vimperk 1994, s. 392-407; LÍBAL Dobroslav: Katalog gotické architektury v České republice do husitských válek. Praha 2001, s. 489-497; RICHTER Jörg: Zisterzienser. Stifter und Skulptur. Das Skulpturenportal im Kloster Porta coeli. Zwischen „Zisterzienserstil“ und „Hofkunst“. In: NOGOSSEK Hanna / POPP Dietmar: Beiträge zur Kunstgeschichte Ostmitteleuropas. Marburg 2001, s. 26-57; SOUKUPOVÁ Helena: Zu Datierung und Interpretation des Westportals des Zisterzienserklosters Porta coeli in Tišnov (Tischnowitz). In: Umění 52. Praha 2004, s. 298-309; FOLTÝN Dušan a kolektiv: Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha 2005, s. 612-620; SCHURR Marc Carel: Gotische Architektur im mittleren Europa 1220-1340. Von Metz bis Wien. München / Berlin 2007, s. 143; DOLEŽEL Jiří: Tišnovský tympanon. K rané uctě a ikonografii sv. Alžběty durynské. In: Studia mediaevalia bohemika 3, č. 1. Praha 2011, s. 33-67.