Pražský hrad

Historie

konec 9. století - první pol. 13. století

Přemyslovské hradiště postavené zřejmě Spytihněvem I.

první pol. 13. století - před pol. 14. století

V době Přemysla Otakara II. doznal některé proměny Pražský hrad, kde byl na náklad sudího Čéče vystavěn kostel Všech svátých, pracovalo se u sv. Víta a celý hrad byl v závěrečném období Přemyslova života opevňován: „Také toho roku byly vykopány dva příkopy před pražským hradem, jeden s kameny a jiný větší bez kamenů v šířce 40 loket a hloubce 30 loket. Délka obou sahala od říčky Brusky až k Oboře. Byl obnoven i starý, který je blíže hradební zdi, z jedné strany byl opatřen vápennou zdí. Jeho druhá strana nebyla obnovena. Jeho šířka byla 40 loket a hloubka 50 loket. Z druhé strany hradu, kde se říká u menší brány, byl vykopán příkop od říčky Brusky a veden přes horu Opyš až ke dvoru pana biskupa u řeky Vltavy.“

před pol. 14. století - poslední třetina 15. století

Přestavba po vzoru francouzských paláců pokračovala i v době Lucemburků.

Po dlouhém pobytu ve Francii a v Itálii se Karel IV. navrátil na samém konci října roku 1333 do Čech a za svou rezidenci si zvolil Pražský hrad. Ve vlastním životopisu napsal, že „Pražský hrad byl tak zpustošen, pobořen a rozbit, že se od časů krále Otakara II. celý sesul až k zemi. Na tom místě jsme dali nově vystavět veliký a krásný palác s velkým nákladem, jak je dnes kolemjdoucím patrno“.

Dílo Karlovo na Pražském hradě zmiňuje i kronika zbraslavského kláštera: „zůstával pak v Praze ve Větším Městě v domě své matky skoro dva měsíce, potom se přestěhoval na Pražský hrad, v němž se až dodnes zdržuje se svým dvorem. Hned tam počal znovu stavěti a zřizovati zřícené budovy královské, které byly dříve před třiceti lety spáleny ohněm a ležely pusté, a s úspěchem i s důmyslnou snahou dokonale obnovovati, jako se čte o králích izraelských…“.

Práce na Pražském hradě zaznamenal ve své kronice i František Pražský: „Prodlévaje potom na Hradě pražském, začal ihned stavět a přestavovat zřícené královské budovy, které vzaly za své před mnoha lety, a s důmyslnou snahou je opravil, tak jako se čte o některých králích izraelských. A v krátké době postavil královský dům, jaký nebyl dříve v tomto království nikdy vídán. Vybudoval ho velmi vysokými náklady podle domu krále francouzského“. Současníci si tedy byli dobře vědomi inspirativní přitažlivosti francouzské architektury.

Podobně Beneš Krabice uvádí, že Karel po příchodu do Čech z Itálie „.. krátce nato začal stavět dům neboli palác královský na Hradě pražském, dílo neobyčejné a nákladné...“, jinde ve své kronice pak napsal: „Na Pražském hradě také od základů nově vybudoval královský palác, dílo obdivuhodné a nádherné“.

poslední třetina 15. století

Začátky jagellonské přestavby Pražského hradu

Sídlo v Královském dvoře na okraji Starého Města pražského králi Vladislavovi zřejmě příliš nevyhovovalo. Situace v Praze nebyla ostatně zcela klidná, a proto toto místo nebylo pro panovníka a jeho dvůr asi nejbezpečnější. V roce 1483 vypuklo v Praze veliké povstání, při němž přišlo o život několik konšelů. Král Vladislav za těchto okolností uprchl z Prahy do Kutné Hory. Rozhodl se proto přemístit svou rezidenci z pražského Královského dvora na vysoko nad městem se zdvihající Pražský hrad, o jehož přestavbě se bezpochyby uvažovalo již dříve.

V roce 1477 je doloženo, že z kutnohorské mincovny bylo na stavbu pražského hradu placeno dvanáct neděl po čtyřech kopách grošů. V roce 1478 bylo na panovníkův příkaz z kutnohorské mincovny zasíláno po 6 kopách týdně na stavění hradu pražského. Platby v letech 1477—1478 činily 4-6 kop grošů českých týdně, a nebyly tedy nijak veliké.

Nejstarším dokladem o panovníkově přesídlení na Pražský hrad je první zde vydaná listina, která nese datum 9. dubna 1485. V příštím roce také vzrostly částky poukazované z kutnohorské mincovny ve prospěch stavebního díla na Pražském hradě. Činily tehdy 18 kop grošů týdně. V následujících letech se zvyšovaly, až na přelomu let 1497 a 1498 dosáhly výše 40 kop a 48 grošů za týden. Potom však značně poklesly, ale už v letech 1501 a 1502 se opět zvýšily. V roce 1501 bylo vydáno 300 kop grošů na zakoupení plechů „ke krytí paláce“, další velký výdaj na stejný účel byl učiněn v následujícím roce. V roce 1502 bylo proplaceno i 40 kop grošů za „dílo sklepu pod soudnou světnicí“ — patrně tu šlo o úhradu za provedení klenby Jezdeckých schodů. Z jedné z účetních položek ve výši 3112 kop a 35 grošů šla velká část na stavbu Pražského hradu.

V účtech kutnohorských přichází i Mistr Benedikt — „z rozkázání krále JMi vydáno, když ráčil jeti z Hory do Uher, mistru Benediktovi kameníku, kterýž na hradě pražském palác dělá, 50 kop gr“ a* „na dělníky, které mistr Benedikt sobě přiložil, 22 kop 57 gr“. V účtech se vyskytne i platba 3 kop grošů za „koníka“ mistra Benedikta. V roce 1505 bylo dáno 10 kop grošů mistru Benediktovi, který dělá palác na Pražském hradě. V následujícím roce 1506 bylo dáno hejtmanovi Pražského hradu 200 kop, z toho šla část „na lesy“* – neboli nejspíše na stavební dříví.

Až poté opět výdaje stoupaly a v období 1508—1526 bylo na stavbu Pražského hradu propláceno přibližně 19 kop grošů za týden. Největší obnosy plynuly tedy na stavební podnikání na Pražském hradě v letech 1491—1498, kdy již Vladislav Jagellonský sídlil v Budíně a správa Pražského hradu i celého království byla v rukou vysokých velmožů (od roku 1497 byl nejvyšším hejtmanem království českého Petr IV. z Rožmberka).

Na začátku devadesátých let 15. století hrál důležitou roli ve finančních záležitostech týkajících se stavby Pražského hradu Hanuš (Hans) Behem z rodiny usazené v Norimberku. V jeho úřadě ho později nahradil Ondřej Skalský z Borku nebo také z Ratiboře, který pocházel ze Slezska. Z těchto údajů se odhaduje, že celkem bylo z Kutné Hory na dílo na Pražském hradě v období 1486—1526 vynaloženo na čtyřicet tisíc kop grošů českých, neboli dva miliony čtyři sta tisíc grošů — tedy částka skutečně ohromná.

Křídlo královského paláce s tzv. Vladislavovou ložnicí

K nejstarším částem Vladislavovy přestavby královského paláce patří přístavek připojený k západní části jeho severního boku. Přízemkem této přístavby prochází průjezd, nad ním leží prostor opatřený bohatě utvářenou klenbou, označovaný někdy jako Vladislavova audienční síň, jindy jako jeho ložnice. Nedochoval se arkýř, který kdysi byl na západním boku tohoto prostoru. V síťovém vzorci klenby se zde navzájem prostupují osmiboké hvězdice, jejichž cípy jsou tvořeny lichoběžníky. Tato klenba má pravzory v klenebním umění doby předhusitské, v němž udávalo tón dílo pražské parléřovské huti. Vzpomenout tu lze mj. na klenbu královské kaple Vlašského dvora v Kutné Hoře. Ostatně i chuchvalce listoví v místech, kde se stýkají klenební žebra, připomenou obdobný motiv na klenbě vysokého chóru pražské katedrály. V době předcházející vzniku této části pražského královského paláce byly ovšem podobné klenby dávno běžné — na příklady z oblasti podunajské upozornil kdysi G. Fehr.

Vladařský akcent dodala tomuto prostoru heraldická výzdoba ve svornících umístěných do středu jednotlivých hvězdic. Figuruje tu český dvouocasý lev, moravská šachovaná orlice, slezská orlice a dokonce lucemburský lev — manifestován je tu tedy nárok na lucemburské dědictví. Na čelních stěnách jsou ve vrcholech klenebních čel osazena znaková pole, jedno s iniciálou W a druhé na východní straně s polským znakem korunované orlice. Korunovaná iniciála W přichází i v prostoru přilehlém k audienční síni, a to v jeho východní části v klenebním svorníku. Podobně, jako na Prašné bráně, i tady je nejstarší část přestavby královského paláce výrazem okázalé vladařské reprezentace. V iniciálách W je tu akcentován sám král Vladislav.

Z místnosti, ležící po boku tzv. Vladislavova audienčního sálu, lze vstoupit na krytý most, po němž bylo možné přejít přímo královské oratoře vestavěné do jedné z jižních kaplí Svatovítské katedrály. Snad právě o stavbě tohoto mostu vypovídá dopis královského úředníka Hanuše Behema nejvyššímu mincmistrovi Benešovi z Veitmile z roku 1492. Behem sděluje, že ještě v tomto roce musí dát dělat kamenný most.

Přístavek královského paláce na Pražském hradě s tzv. Vladislavovou audienční síní a přilehlým prostorem a také královská oratoř v katedrále byly kdysi pokládány za dílo Benedikta Rieda. Od jeho velkoryse a neobyčejně dynamicky pojatých kleneb se však klenba Vladislavovy audienční síně odlišuje svým výrazněji v tradici zakotveným charakterem. Proto je za autora klenby Vladislavova audienčního sálu pokládán Hans Spieß z Frankfurtu.

Věže a opevnění Pražského hradu

Předpokládá se, že Ried původně pracoval na hradě v Burghausenu, který byl za Jiřího Bohatého rozšiřován a bylo budováno jeho ohromné opevnění. Tam se Ried nejspíše seznámil s výstavbou fortifikací. Tyto své znalosti pak měl příležitost uplatnit při opevňování Pražského hradu — nepřímo o tom vypovídají afinity mezi opevněním hradu v Burghausenu a vladislavským opevněním Pražského hradu.

Dne 25. července roku 1493 podle kronikářského záznamu „uhodil hrom do věže na Hradě, na které dal král Vladislav udělat vysokou střechu, vyšší než byly zdi té věže. Blesk napáchal na věži velikou škodu a shodil dolů část střechy a polévané cihly. Postříbřeného lva, který byl na nevyšší špičce věže, blesk spálil tak, že byl úplně černý“. Tak jako kdysi dal Karel IV. pozlacením střech věží vystupňovat majestátní obraz Pražského hradu, postupoval podobně i Vladislav Jagellonský — zbudování nápadně vysoké střechy věže a osazení postříbřeného královského lva do jejího vrcholu mělo zjevně obohatit siluetu hradu a zdůraznit jeho majestát. Na nejstarším vyobrazení Prahy v Schedelově kronice vytištěné v roce 1493 má nápadně vysokou strmou střechu věž v západním čele Pražského hradu a věž na jeho východním konci. Ke které z nich se vztahuje zmíněná zpráva, však není zřejmé.

V roce 1495 proplácela kutnohorská mincovna 70 kop grošů za měď k pokrytí věže na Pražském hradě. Soudí se, že šlo o krytinu na střechu Daliborky, v jejímž obvodovém zdivu pod korunní římsou spatřujeme štít s iniciálou krále Vladislava písmenem W a a doprovodným letopočtem.

Západní palác Pražského hraduVeliký palác nebyl jedinou budovou na Pražském hradě v době Jagellonských králů, která dostala novou podobu. Při jižním okraji hradního okrsku na jeho západní straně vyrostla ještě druhá palácová stavba. Dobře je zachycena na již zmíněné vedutě pořízené během cesty falckraběte Ottheinricha. Navenek není dnes nijak patrná, byla zcela pohlcena při velké přestavbě Pražského hradu, uskutečněné v době císařovny Marie Terezie. Až v nedávné době byly při úpravách interiérů objeveny pozůstatky zdiva tohoto paláce s fragmenty maleb a renesančními sgrafity. Část této palácové budovy však vznikla patrně až po požáru hradu v roce 1541. Už Ludvík Jagellonský chtěl patrně tuto stavbu rozšířit a dal zde v bezprostřední blízkosti tzv. královniných pokojů koupit několik domů. Avšak tento plán se mu již nepodařilo uskutečnit. Když ztratil život, nebyly tyto domy zaplaceny, a tak v roce 1527 požádal Zdeněk Lev z Rožmitálu Českou komoru o úhradu dlužné částky. Ta se České komoře zdála příliš vysoká, ale nový král Ferdinand I. na koupi trval.

Dobová svědectví o přestavbě Pražského hradu

O velkorysé přestavbě Pražského hradu v době jagellonské vypovídají nepočetná svědectví, pocházející z doby současné a z desetiletí následujících. Historická situace v Praze po roce 1490 by mohla vést v soudu, že za velkolepou výstavbou královského paláce stála bezmála výlučně skupina velmožů, která v zemi vládla po odchodu Vladislavově do Budína. Jinými slovy řečeno, že novostavba na Pražském hradě byla spíše projevem stavovské reprezentace, než monumentem královského majestátu. Ale o úloze samotného krále vydávají zřetelnou výpověď písemné prameny. Výjimečnosti nového díla na Pražském hradě si byli někteří ze současníků dobře vědomi.

Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic v roce 1489 v dopise zaslaném Kristiánu Pedíkovi napsal: „Nad Malou Stranou se tyčí Pražský hrad, jemuž dominuje slavný chrám svatého Víta. V něm jsou uchovány ostatky mnohých světců a zejména svatého Václava, jenž je původcem stavby. Arcibiskupové tohoto kostela byli kromě metropolitů také papežskými legáty. Na hradě stojí také kaple Všech svatých, vznešené dílo Karla IV., proslulé kdysi prý velkou bezbožností, dále ženský klášter zasvěcený svatému Jiří, založený prý kdysi Vratislavem, otcem svatého Václava, a konečně samotný královský palác, jehož krásné budovy byly odevšad vidět, později však (jako vše pozemské pomíjí) se téměř celý stářím rozpadl. Ale Vladislav jej obehnal zdí, příkopy a valy podivuhodné velikosti, denně jej zásobuje opracovaným kamením, zdobí malbami a staví s takovým nákladem a výdaji, že bude zřejmě za několik let moci soupeřit s nejkrásnějšími stavbami Evropy.“

V roce 1498 král nařizoval úředníkům kutnohorské mince,„...Než to předkem vopatřte, ať se peniezi na hrad Pražský na to dílo bez zadržování vydávají, tak aby se nikterakž nepřetrhalo ani zastavovalo...“ V roce 1504 v listu zaslaném z Budína nejvyššímu purkrabímu Jindřichovi z Hradce král napsal: „zámek náš i místa ta, kterýchž my užíváme pokojuov, je sobě našimi zwláštními a welikými náklady i znamenitými, nám i té koruně k poctiwosti naší i budúcím králóm Českým k potěšení a spanilosti i ke cti tomu králowstwí postawiwše“. Přikládá napomenutí: „my chcme, aby zámek náš, tu kdež jest hlawa a stolice naše i wšeho králowstwie..., aťby tak týž zámek od každého člowěka w té wážnosti zachowán byl, jako bychom tu osobně osobau swau dworem byli, poněwadž to dwuor náš hlawní a stolice naše jest.“

A v roce 1510 v listu zaslaném mincmistrovi Janu z Potštejna psal Petr IV. z Rožmberka, že Jeho Milosti králi „to stavení na Pražském hradě velmi v hlavě leží“. Z uvedeného je zjevné, že Vladislavovi na přestavbě Pražského hradu osobně velmi náleželo, že to byl on sám, kdo byl jejím hlavním iniciátorem. Z Vladislavových slov zřetelně zaznívá smysl tohoto díla, které mělo reprezentovat panovníka, dynastii a celé království. Nicméně myšlenky mnoha svých současníků vyjádřil ve svém povzdechu utrakvistický kazatel Jan Bechyňka jenž napsal, že co je platné, když je Pražský hrad „pěkný, červený, veselý, strakatý, řezaný“, když je bez korunované hlavy „pustý“.

O tom, jak vypadal Pražský hrad na sklonku jagellonské éry a v letech po tragické smrti Ludvíka Jagellonského až do požáru v roce 1541, kdy byl celý hradní areál fatálním způsobem poničen, máme dnes unikátní svědectví. Je jím již zmíněná veduta Prahy pořízená za velké středoevropské cesty falckraběte Ottheinricha. Uprostřed hradního okrsku se zdvihá nedostavěné torzo velké věže Svatovítské katedrály. Fascinujícím dojmem působí seskupení vysokých strmých střech královského paláce. V siluetě celého hradního okrsku se velmi nápadně uplatňovaly i bohatě členěné a převysoké střechy věží na východním konci hradu i na jeho západní straně. Vyobrazení vskutku odpovídá oněm vzpomenutým slovům současníka, který Pražský hrad označil jako „veselý“ a „strakatý“. Náležel bezpochyby k nejvelkolepějším vladařským rezidencím střední Evropy.

O tom, jaké pověsti se Riedovo dílo těšilo, svědčí rozhodnutí o obnově Staré sněmovny po požáru Pražského hradu v roce 1541. Stavitel Bonifác Wohlmut tehdy vypracoval dva návrhy — jeden z nich se charakterem své klenby hlásil k architektuře Vladislavského sálu. Ten byl také přijat, a to proto, že „sněmovna je vedle sálu, a proto radí k oné užitečné, umělecké a krásné formě, která se stala slavná u všech znalců umění na celém světě“.

Obrázky

Praha Hrad. Královský palác. Ludvíkovo křídlo. Pohled od jihovýchodu vpravo jižní průčelí Vladislavského sálu.
Praha Hrad. Královský palác. Tzv. Vladislavova ložnice.
Praha Hrad. Královský palác. Tzv. Vladislavova ložnice. Svorník se znakem českého lva.
Praha Hrad. Královský palác. Vladislavský sál. Pohled od jihozápadu.
Praha Hrad. Královský palác. Jezdecké schody.
Praha Hrad. Královský palác. Ludvíkovo křídlo.