Zlatá Koruna – Klášter cisterciáků

1263 - pol. 14. století

Klášter cisterciáků

Zřízení cisterciáckého opatství ve Zlaté Koruně patřilo k největším zakladatelským počinům Přemysla Otakara II. V pozadí fundace stály nepochybně cíle politické a mocenské. Král si vysazením nového kláštera zajistil svůj pozemkový majetek v této části českého jihu, který novému založení svěřil. Zlatokorunské statky byly klínem v rozsáhlých državách rozpínavého velmožského rodu Vítkovců, jehož územní expanzi omezovaly. Není proto divu, že dlouhá historie kláštera byla pak poznamenaná nekonečným bojem s tímto vitálním rodem. Zakladatel povolal do Zlaté Koruny řeholníky z dolnorakouského Heiligenkreuzu. V této volbě se nepochybně projevily Přemyslovy politické snahy o integraci českých a někdejších babenberských zemí v nový jednolitý stát.

O zřízení kláštera jednala generální kapitula řádu už v roce 1259. Ze zprávy kronikáře v Heiligenkreuzu se dovídáme, že skupina dvanácti mnichů v čele s bývalým heiligenkreuzským opatem Jindřichem odešla do Zlaté Koruny 6. dubna 1263. Podle zprávy, která je však známa až z pramene pozdního původu, lze soudit, že na pracích souvisejících se zřízením nového kláštera se podílel i Hirzo, purkrabí královského hradu Zvíkova, který údajně z příkazu Přemysla Otakara II. vyměřoval pro zlatokorunské opatství pozemky v boletickém újezdu.

V roce 1263 byla Přemyslem Otakarem II. vydána blíže nedatovaná listina, která bývá tradičně označována jako zakládací. Významně jsou v ní připomenuty Přemyslovy boje s „pohany“ a Uhry v duchu dvorskou ideologií prezentovaného obrazu krále jako křesťanského rytíře a obránce církve před pohanstvím. Už v této listině je vyjádřeno panovníkovo přání, aby klášter byl na výraz úcty k svaté trnové koruně nazýván Svatá Koruna. Jméno kláštera se tedy zřejmě vázalo k trnové koruně Kristově. Tomu odpovídá i záznam viktringského opata Jana, podle něhož získal Přemysl Otakar II. od francouzského krále (zřejmě Ludvíka IX.) trn z Kristovy koruny, který klášteru ve Zlaté Koruně věnoval. S tím zjevně souvisí i povolení generální kapituly z roku 1270, aby v klášteře byl slaven svátek svaté koruny. Se závěrečným obdobím vlády Přemysla Otakara II. nastaly pro zlatokorunské opatství zlé časy. Ze záznamu z jednání generální kapituly řádu z roku 1277 se dovídáme, že klášter byl pobořen. Pražský letopisec, který líčil poměry po bitvě na Moravském poli, napsal: „V Koruně, kde byl nově vystavěn klášterní dům, nelze po něm najít ani stopy“. Tento údaj je však pravděpodobně nadsázkou a není asi nutné ho vykládat doslovně. Škody, které klášter tehdy utrpěl, se však velmi rychle zacelily; v době Václava II. výstavba kláštera intenzívně pokračovala a protáhla se hluboko do 14. století.

Nejstarší budovou zlatokorunského opatství je podle slohových znaků patrová kaple Andělů strážných, ležící poblíž chóru konventního kostela. Obvodové zdivo obdélné lodi zesilují na vnější straně opěrné pilíře, jejichž vrcholy sahají nad úroveň korunní římsy. Přízemek kaple se otevíral do presbytáře, který se však v původní podobě nezachoval. Přízemí a patro spojovalo točité schodiště zapuštěné v síle zdi. Později bylo vybouráno, a tak tu vidíme jen zahloubení zdi, pozůstatky stupňů a štěrbinovitá obdélná okénka.

Přízemek kaple, sklenutý na tři obdélná pole, je výrazněji výškově dimenzován. V bočních zdech byly vysoko nad úrovní podlahy osazeny klenební konzoly v podobě obrácených jehlanců, pokrytých tesaným rostlinným dekorem, který má ztuhlý a schematický ráz. Konzoly ukončují subtilní polygonální abaky, na nichž spočívají vysoké polygonální hranoly; z nich se odvíjejí klenební žebra. Hmotné a těžké polygonální přípory, jimž jsou zlatokorunské články obdobou, byly příznačné pro tvarosloví české architektury v druhé čtvrtině a po polovině 13. století (např. kostel benediktinů v Třebíči, hlavní loďfarního kostela v Písku, tzv. královský sál v paláci hradu Zvíkova aj.). Sepětí zlatokorunské kaple s touto starší vrstvou české architektury je neobyčejně nápadné. Pro zde užitou formu nosných článků nalezneme nejbližší obdobu v chórových kaplích klášterního kostela ve Vyšším Brodě. V osách kleneb přízemku zlatokorunské kaple Andělů strážných spatřujeme pak kruhové svorníky s neživotnou a stylizovanou rostlinnou výzdobou. V jednom ze svorníků je motiv ratolesti ovládnuté vířivým pohybem.

Přízemní okna, odkrytá při obnově kaple, mají tehdy znovuzřízené kružby a ostění modelované neobvyklou vlnivou modelací, která má atektonický a antiklasický charakter. Obdobně je tvarován i triumfální oblouk, který se otevíral do presbytáře. Strohé a přísné oddělování jednotlivých ploch a jejich stýkání v pravých úhlech bylo tu nahrazeno splýváním. Vlnivá profilace je nepochybně výrazem význačných slohových proměn, projevujících se v architektuře kaple Andělů strážných.

Ve vnější líci průčelní zdi obrácené k jihozápadu je osazen vstupní portálek, zčásti doplněný při restauraci provedené ve třicátých letech tohoto století. V jeho výškově dimenzované proporcionalitě se rovněž ozývá proměna slohového cítění. Ostění portálu člení na každé straně ústupek se subtilními profily na hranách. Značně štíhlé a protáhlé jsou do ústupků vložené dříky sloupků, jejichž patky spočívají neobvyklým způsobem na konzolách (připojených k ostění) v podobě obrácených jehlanců. Sloupky ukončují kalichovité hlavice zdobené listy, jež působí kovově ztuhlým dojmem. K bokům ostění jsou v místě, kde počíná záklenek, přiloženy konzoly zdobené plastickými figurami mužských postav, zdvihajících tíhu tympanonu pokrytého nízkým reliéfem vinného keře s úponky a listy.

Horní patro kaple je sklenuto třemi křížovými klenbami, jejichž žebra plynule probíhají od soklíků při podlaze až do vrcholového svorníku. Souboru klášterních staveb dominuje mohutná hmota konventního kostela, obráceného presbytářem k severu. Silueta chrámu je protáhlá, a jak to u cisterciáků vyžadovaly řádové předpisy, nebyla obohacena o žádnou věž. V půdorysu má kostel podobu latinského kříže s příčnou lodí, dlouhým presbytářem, který původně po obou stranách provázely dvojice chórových kaplí, a trojlodím.

Budování klášterních kostelů vesměs začínalo v závěru a v křížení. Nejstarší fázi náleží tedy patrně především čtyři pilíře na rozích kvadratického pole křížení, mezi nimiž se rozpínaly oblouky oddělující křížení na severu od presbytáře, na východě a západě od bočních ramen transeptu a na jihu od přiléhájícího pole hlavní lodi. Tyto oblouky zčásti zmizely v barokních klenbách, ale jejich vrcholy jsou dosud patrné v půdním prostoru. Obdobně jako pilíře křížení jsou profilovány i oblouky v severních zdech obou ramen příčné lodi, které se otevíraly do chórových kaplí, dále oblouky v jižních zdech obou křídel transeptu, obrácené do bočních lodí, a konečně arkády ve třech severních polích bazilikálního trojlodí. Všechny tyto pilíře i hrotité záklenky arkád a oblouků působí dojmem, že jsou součástí obvodové zdi, z níž byl jejich tvar modelován úkosy a výžlabky, tedy ubíráním hmoty.

Klenební pole v hlavní lodi byla obdélná, příčně položená v podélné ose kostela. V půdorysném i prostorovém řešení tu byl tedy akcentován jejich rychlý sled. V proporcionalitě prostoru byla zřetelně zdůrazněna výšková dimenze. Oproti statickému rázu starších staveb tu tak cítíme výraznou dynamizaci.

V bočních stěnách hlavní lodi se k osám arkádových pilířů pojí poměrně štíhlé pětiboké přípory, stoupající od podlahy a rytmizující plochu nečleněného, bílou omítkou překrytého zdivá nad arkádami. Až ve značné výšce nad jejich vrcholky začínala okna. Podle původního záměru měly zdivo hlavní lodi po obou stranách na rozhraní polí zesilovat volné obloukové opěráky, jaké známe z katedrální architektury. Pro jejich osazení byly v bočních zdech hlavní lodi zapuštěny konzoly.

V obou postranních lodích nasedala žebra křížových kleneb na pětiboké jehlancové konzoly. Jen v severovýchodním a severozápadním koutu východní lodi vybíhala přímo z obvodových zdí. Setkáváme se tu zřejmě s jedním z nejčasnějších příkladů přímého klenebního náběhu.V transeptu a v přiléhající části trojlodí spatřujeme na kamenných prvcích stopy požáru, které v mladší, jižní části trojlodí nejsou patrny. Tato skutečnost rovněž zřetelně odlišuje dvě stavební etapy.

Presbytář klášterního kostela, vybíhající z bloku příčné lodi, je značně dlouhý a vysoko se tyčil nad bočními chórovými kaplemi, které byly později zbořeny. Jeho prostor má výškově dimenzované proporce. V půdorysu presbytář sestává ze dvou obdélných polí, která původně měla křížové klenby, a z pětibokého závěru, kdysi opatřeného klenbou paprsčitou. Interiér presbytáře byl zbarokován, ale jeho vnějšek si dobře uchoval původní podobu. V místech odpovídajících rozhraním jednotlivých polí a na nárožích polygonu člení korpus presbytáře na vnější straně štíhlé opěrné pilíře. O něco níže, než začínaly záklenky oken, spatřujeme v bocích pilířů vimperky. Štíhlé opěráky vybíhají až nad úroveň korunní římsy, jejich boky tu končí ve vimpercích a nad nimi se zdvihají fiály, kterými jsou završeny. Pod fiálami vybíhaly z opěráků chrliče, z nichž se do nedávná celistvěji zachoval jen jeden na západní straně, který měl podobu jakéhosi zvířete, drtícího v tlapách drobnou figuru.

Výstavbu severní části zlatokorunského klášterního kostela pravděpodobně uzavřelo dokončení západního průčelí příčné lodi.K východnímu boku klášterního kostela přiléhají budovy konventu, rámující spolu s chrámem čtverhranný rajský dvůr. Na stavbě se tu pracovalo hluboko do 14. věku.

Výstavba klášterního areálu ve Zlaté Koruně byla vleklou a dlouhodobou záležitostí. Za jeho nejstarší část bývá pokládána kaple Andělů strážných. Svým patrovým uspořádáním je v rámci cisterciáckého kláštera zjevem neobvyklým. Není asi náhodou, že stejně jako patrová kaple v Plaších vznikla na půdě opatství spjatého velmi úzce s panovnickou dynastií. Lze proto asi kaple v Plasích a ve Zlaté Koruně chápat jako projev náležející svou koncepcí do sféry dvorského umění.

V souvislosti s kaplí v Plaších jsme naznačili možnou typovou obdobu s patrovými kaplemi severofrancouzskými, spjatými mnohdy s fundátorským dílem francouzského královského dvora. Není nezajímavé, že v proslulé Sainte-Chapelle, patrové kapli pařížského královského paláce, byla uložena Kristova trnová koruna. Jak už jsme uvedli, trn z ní pocházející dostal patrně Přemysl Otakar II. od francouzského krále a daroval ho zlatokorunskému klášteru. Nelze vyloučit, že tato souvislost by mohla vysvětlit patrové řešení kaple Andělů strážných ve Zlaté Koruně, které tím připomíná pařížskou SainteChapelle.

Tvaroslovný rejstřík užitý ve zlatokorunské kapli upomene ještě na starší české stavby z padesátých a šedesátých let 13. století. Zároveň tu však zaznamenáváme řadu nových rysů. Oproti statickému charakteru gotiky druhé čtvrtiny a padesátých let 13. století se tu výrazněji výškově protáhly proporce vnitřního prostoru i jednotlivých článků. Velmi pokročilým prvkem je tu užití vlnivého profilu na ostěních oken a na triumfálním oblouku. Na druhé straně tu ještě nezaznamenáváme projevy linearismu a nahrazování plastických článků negativními profily, tedy rysy, které počaly poznamenávat středoevropskou architekturu od poslední třetiny 13. století. Kaple Andělů strážných charakterizuje etapu, v níž byl rozkládán a přetvářen statický a těžkopádný styl druhé čtvrtiny a padesátých let 13. století. Předpokládáme, že vznikla ještě v pozdních letech vlády Přemysla Otakara II., snad někdy v době kolem roku 1270. V českém prostředí mají k ní nejblíže nejstarší části cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě, zejména chórové kaple kostela.

Jiný slohový ráz mají nejstarší části zlatokorunského klášterního kostela. Stavitel, který pracoval v křížení a v přilehlé části trojlodí, byl mimořádně střídmý v užití architektonických článků. K příznačným rysům tu patří již zmíněné členění pilířů a záklenků arkád úkosy a širokými, mělkými a souběžně probíhajícími výžlabky. To bylo opticky pozoruhodně účinné, protože po povrchu tvarů se rozprostřela hra světel a stínů. Na místo článků plastických tu byla tedy dána přednost tvarům, které lze označit jako negativní. S nimi se setkáváme např. už v dominikánském kostele ve švábském Esslingen (svěcen roku 1268 Albertem Velikým), kde však je spatřujeme jen na obloucích arkád, zatímco ve Zlaté Koruně jich bylo užito důsledně. Členění negativními profily bylo zásadně odlišné povahy od článkové morfologie klasické gotiky. Stalo se pak namnoze příznačné pro středoevropskou architekturu 14. století. V jejím vývoji proto patří kostelu ve Zlaté Koruně nepochybně velmi významné postavení (k podobným zjevům ve francouzské a anglické architektuře, kde se rovněž objevuje členění úkosy).

Zároveň se na stavbě zlatokorunského klášterního kostela setkáváme i s ohlasem tradice českomoravské starší architektury, který se tu projevil patrně v užití polygonálních přípor.

Bez významu pro zlatokorunský chrám nebyla zejména tvorba oblasti podunajské, především kostel dominikánů v Řezně, jehož budování bylo zahájeno v polovině 13. století a mezi lety 1260-1270 se klenula jeho chórová část a započala stavba trojlodí. Obě stavby mají mnoho společného v půdorysu (rychlý sled obdélných klenebních polí v hlavní lodi, dlouhý polygonálně ukončený presbytář) i v elevaci (výškově dimenzované proporce presbytáře a hlavní lodi, vysoká omítnutá plocha zdi nad arkádami hlavní lodi, rytmizovaná jen subtilními příporami, ve značné výši umístěná okna aj.). Zatímco však v Řezně se setkáváme s větším množstvím plastických článků (např. k pilířům mezilodní arkády tu přiléhají vždy čtyři oblé přípory), je stylový výraz nejstarší části trojlodí ve Zlaté Koruně prostší a zároveň i pokročilejší. V mnohem větší míře jsou ve Zlaté Koruně užity negativní formy. Svým řešením zlatokorunské trojlodí inspirovalo řadu dalších staveb jak v Čechách, tak i ve Slezsku. Ve vývoji středoevropské architektury poslední třetiny 13. a první poloviny 14. století mu proto patří zcela mimořádné místo.

Názory jednotlivých badatelů na otázku, kdy se ve Zlaté Koruně budování klášterního kostela započalo, nejsou jednotné. Kloníme se k předpokladu, že potřeba a asi i prestižní důvody nutily konvent tohoto významného kláštera, přední fundace Přemysla Otakara II., aby zahájení stavby dlouho neodkládal. Proto přijímáme přinejmenším soud V. Mencla, že půdorysný rozvrh kostela by mohl alespoň zčásti pocházet ještě z druhé poloviny šedesátých nebo ze sedmdesátých let 13. století. Nevyloučil bych, že alespoň část klášterního kostela vyrostla už v sedmdesátých letech 13. století. Zajímavý je v této souvislosti údaj zlatokorunské kroniky 17. století, podle níž byl klášterní kostel ještě za života Přemysla Otakara II. zbudován až ke čtvrtému páru pilířů.

K období po roce 1300 se vztahuje zpráva zlatokorunského letopisu Series abbatum, podle níž byly ještě v roce 1665 na zdi kostela u dveří do zahrady letopočty a nápis o svěcení kaplí po stranách chóru prizrenským biskupem Heřmanem (zemřel 1322).

Presbytář klášterního kostela ve Zlaté Koruně svou značnou délkou, pro cisterciácký chrám neobvyklou, připomíná stavby mendikantů. Svět forem, který na jeho vnějšku spatřujeme, je odezvou bohaté morfologie katedrální architektury, jejíž výrazový rejstřík tu byl redukován a byly zde z něho převzaty jen jednotlivé prvky, jako jsou vimperky na opěrácích, fiály a dnes již nedochované chrliče. Podobně se s nimi setkáváme například na vnějším plášti presbytáře dominikánského kostela v Řezně, kde rovněž spatřujeme opěráky ukončené fiálami. Tato stavba a závěr řezenského dómu mohly, jak rozpoznal V. Mencl, nejspíše posloužit jako inspirace zlatokorunskému staviteli. Lze proto přijmout datování presbytáře klášterního kostela ve Zlaté Koruně do sklonku 13. nebo do samého počátku 14. století.

V kapitulní síni v severním křídle konventu spatřujeme tvary lehké a vysušené, které se již výrazně vzdálily od formálního aparátu klasické gotiky. Charakterem tvarů, v jejichž výrazu se uplatňují tvrdé obrysové linie, patří kapitulní síň ve Zlaté Koruně k výrazným projevům lineárního stylu, jaký se ve středoevropské architektuře prosazoval od pozdního 13. století. Tam byl také její vznik v literatuře většinou kladen, nelze však vyloučit, že pochází až z doby poněkud pozdější.

Části zlatokorunského opatství zbudované v době mezi jeho založením a raným 14. stoletím, kdy vymřel královský rod Přemyslovců, jsou jen dílem rozsáhlého areálu, který přes všechny škody způsobené událostmi náleží k nejlépe dochovaným cisterciáckým klášterům na české půdě. Jejich význam ve vývoji české a středoevropské architektury poslední třetiny 13. a počínajícího 14. století je mimořádný.

Klášter ve Zlaté Koruně nelze nazírat jen jako monument monastické architektury. Zlatá Koruna je i pomníkem velkorysé kolonizační a zakladatelské politiky přemyslovské dynastie.

Literatura:

JONGELINUS Gaspar: Notitia abbatiarum ordinis Cisterciensis V. Coloniae 1640, s. 21n; SARTORIUS Augustinus: Verteutschtes Cistercium bis tertium. Prag 1708, s. 684n; FRIND A., 1866, s. 222n; FRIND A., 1872, s. 275n; ANGERL M., 1872; PANGERL M., 1973, s. 201n; GRUEBER B., 1874, s. 56-57; JANAUSCHEK L., 1877, s. 256; NEUWIRTH J. 1888, s. 369n; EMLER J., 1889, s. 42n; BRANIŠ J., 18í2a, s. 94n; NEUWIRTH J., 1893, s. 105n.; KLIMESCH J. M., 1894; GROSS H., 1899; ZEITHAMMER L. M., 1905; BRANIŠ J., 1907; SEDLÁČEK A., MSH, 1908, s. 1018; BRANIŠ J., 1909, s. 39n; SCHULLERBAUER F., 1917; BIRNBAUM V., 1031, s. 114n., 118; FRIEDL A. / CHYTIL K., 1931, s. 27; PEČÍRKA J., 1931, s. 188n; BACHMANN E., 1940, s. 22, 24, 60; BACHMANN E., 1941, s. 17, 19, 32, 42, 55n., 95; LÍBAL D., 1941; KUTAL Albert 1942, s. 14; LÍBAL Dobroslav, 1948, viz rejstřík; MENCL Václav 1948, s. 133, 147n; KADLEC J., 1949; KUTAL Albert / LÍBAL Dobroslav / MATĚJČEK Antonín, 1949, s. 18, 20, 22, 46, II, III; KOTRBA Viktor, 1951, s. 77, 82n; DENKSTEIN Vladimír / MATOUŠ František, 1953, s. 233, 28, 39, 89, 92.; MENCL Václav 1957, s. 10; LÍBAL Dobroslav 1958, s. 114; MENCL Václav 1958, s. 144; MENCL Václav 1960a, s. 113, 115, 122-127; MENCL Václav 1960b, s. 197, obr. 16; s. 200, obr. 5; s. 203, 206, 208, 209; LÍBAL Dobroslav 1961a, s. 58, 777n; MENCL Václav a kolektiv 1968, s. 47, obr. 48, 49; BACHMANN Erich 1969, s. 78, 82; MENCL Václav 1969a, s. 310n., 314n; MENCL Václav 1971, s. 229, 251; BUREŠ J., 1972/1974, s. 201n; MATOUŠ František 1972; MENCL Václav 1974, s. 43, 61; KUTHAN Jiří 1975, s. 138n; LÍBAL Dobroslav 1976, s. 565n; FISCHEROVÁ K., 1977, s. 28; ČECHURA J., 1979a, s. 97n; ČECHURA J., 1981a, s. 228n; KUTHAN Jiří 1982b, s. 222-258; POCHE Emanuel a kolektiv 1982, s. 363-370; KROUPA P., 1983b, s. 77-79; KUTHAN J., 19083, s. 278-327; LÍBAL Dobroslav 1984, s. 168-169; HOMOLKA Jaromír 1985, s. 42-44; KUTHAN Jiří 1986, s. 40-41; Jiří KUTHAN: Staré opatství v nové záři majestátu císaře Karla IV. Michael Parléř a klášter cisterciáků ve Zlaté Koruně. In: BOBKOVÁ Lenka, HOLÁ Mlada (eds.): Lesk královského majestátu ve středověku. Pocta Prof. PhDr. Františku Kavkovi, CSc. k nedožitým 85. narozeninám. Praha – Litomyšl 2005, s. 273-290; Jiří KUTHAN: Michael Parler – 1359. Nürnberg und Goldenkron. In: Jiří FAJT / Andrea LANGER: Kunst als Herrschaftsinstrument. Böhmen und das Heilige römische Reich unter den Luxemburgern im europäischen Kontext. Berlin / München 2009, s. 234-245.

druhá pol. 14. století

Klášter cisterciáků

K největším královským klášterům v Čechách patřilo cisterciácké opatství ve Zlaté Koruně založené pradědem Karla IV., králem Přemyslem Otakarem II. v roce 1263. Výstavba klášterního kostela a přilehlé kvadratury se protáhla se až let vlády Jana Lucemburského a Karla IV. Svědčí o tom mimo jiné zápis učiněný dne 15. října roku 1359 do městské knihy na Hradčanech, týkající se domu, který Petr Parléř (*„Petrus dictus Parlerz“*) koupil pro sebe a svou manželku Ludmilu za 7 kop a 24 grošů pražské měny na Hradčanech. Pro případ, že by zemřel bez přímých dědiců, odkázal Petr, řečený Parléř, tento dům svému bratru Michaelovi, jenž tehdy působil ve Zlaté Koruně, nebo synům své sestry Mikuláši a Jakubovi. Odtud se dovídáme, že ve Zlaté Koruně působil v roce 1359 Michael, bratr samotného Petra Parléře, jemuž bylo svěřeno vedení prací na nově budované pražské katedrále.

Za Michaelovo dílo pokládal už kdysi Václav Mencl stavbu studnice v rajském dvoře zlatokorunského kláštera. Z ní sice zůstaly jen nevelké pozůstatky, ale její podobu lze dobře rekonstruovat. Byla zaklenuta tak, že mezi klenebními žebry nebyly kápě, takže žebra probíhala volně vzduchem, podobně, jak to spatřujeme v sakristii a jižní předsíni katedrály sv. Víta v Praze.

Do téže časové vrstvy patří nejspíše ve Zlaté Koruně i rozeta příčné lodi klášterního kostela. Pro její vzorec nalezneme starší příklady ve Francii, ale bezprostředně asi souvisí s rozetou západního průčelí kostela sv. Vavřince v Norimberku a s kružbovým obrazcem na empoře norimberské Frauenkirche. Jižní portál klášterního kostela ve Zlaté Koruně má svou kružbovou krajkou blízko k předsíňce před severním portálem východního chóru (tzv. Brauttor) kostela sv. Sebalda v Norimberku.

Afinita norimberských staveb a zlatokorunského díla by naznačovala, že před svým příchodem do Čech pracoval Michael Parléř v Norimberku, kde se někdy předpokládá i působení Michaelova slavného bratra Petra. Dílem Michaelovým ve Zlaté Koruně mohl snad být i kostel sv. Markéty u vnější brány klášterního okrsku. Jeho kýlovitě protažená nároží připomenou nároží věže münstru ve Freiburgu v Breisgau, kde vedení stavby převzal Johannes z Gmündu. Dvoulodní řešení kostela sv. Markéty ve Zlaté Koruně má určitou obdobu v dvoulodních síních po bocích hlavní lodi dómu v Augsburku.

Vedle Prahy, kam přišel Petr Parléř v roce 1356, byla tedy Zlatá Koruna druhým místem v zemích České koruny, kde pracoval člen parléřovského rozrodu. Michaelova předpokládaná práce tu zjevně netrvala dlouho a neměla ani veliký rozsah. Nicméně citace z architektury města Norimberka, které se těšilo mimořádné přízni Karla IV., dodaly stavbám zlatokorunského opatství novou, době odpovídající vznešenost.

Literatura:

Jiří KUTHAN: Staré opatství v nové záři majestátu císaře Karla IV. Michael Parléř a klášter cisterciáků ve Zlaté Koruně. In: BOBKOVÁ Lenka, HOLÁ Mlada (eds.): Lesk královského majestátu ve středověku. Pocta Prof. PhDr. Františku Kavkovi, CSc. k nedožitým 85. narozeninám. Praha – Litomyšl 2005, s. 273-290; Jiří KUTHAN: Michael Parler – 1359. Nürnberg und Goldenkron. In: Jiří FAJT / Andrea LANGER: Kunst als Herrschaftsinstrument. Böhmen und das Heilige römische Reich unter den Luxemburgern im europäischen Kontext. Berlin / München 2009, s. 234-245.