Zhořelec

14. století - od konce vlády Lucemburků

Ve Zhořelci byl poblíž brány zvané Frauentor zbudován za Karla IV. královský dům, který byl nazýván jako „Nový dům“ – „Neues Haus“ nebo „Císařský dvůr“ – „Keysers Hof“. Byl asi upravován, když Karel IV. na konci roku 1376 zřídil pro svého nejmladšího syna Jana zhořelecké vévodství. Až do Janovy smrti v roce 1396 je ve Zhořelci doloženo jeho dvanáct pobytů. Už v roce 1474 tento objekt přenechal král Matyáš Korvín městské radě, žádné stopy po něm nezbyly.

Do pozdní doby Karlovy spadá ve Zhořelci přestavba františkánského kostela Nejsvětější Trojice (zv. Oberkirche), při níž na místě starého závěru vyrostl v letech 1371-1381 nový presbytář. Uvažovalo se patrně i o přestavbě kostela sv. Petra, který obdržel odpustky v roce 1372, v roce 1378 je pak zmíněna kaple sv. Jiří.

od konce vlády Lucemburků

Zhořelec ležící na břehu řeky Nisy vyrostl v nejbohatší a nejlidnatější město Lužice. Výsadní postavení měl za vlády Lucemburků, kdy se v letech 1377-1396 stal sídlem knížectví, jehož pánem byl ustanoven třetí syn císaře Karla IV. Jan, zvaný Zhořelecký. Po smrti krále Václava IV. se město přiřadilo k pilířům protihusitského tábora. V následném období se jeho hospodářské postavení odrazilo i v náročných stavebních podnicích, a to nejen celé městské komunity, ale i bohatých měšťanů. Velký počet objednávek tu výrazně podpořil i rozkvět dalších druhů umělecké tvorby.

V roce 1477 byla zbudována Mariánská brána (Frauentor). Její průčelí dostalo skvostnou sochařskou výzdobu. Uprostřed v rámu, ukončeném obloukem ve tvaru oslího hřbetu vrcholícím kytkou, byl umístěn znak města Zhořelce, v němž nahoře korunu přidržují z obou stran dvouhlavá orlice a dvouocasý český korunovaný lev. Na klenotu, který má podobu orlího křídla, je dvouocasý lev podruhé. Sounáležitost Zhořelce se státním svazkem České koruny tu byla vyjádřena nadmíru okázale. Bohatě utvářený znak provázejí rozviliny provedené v kameni s mimořádnou suverenitou. Byly podtesány natolik, že bezmála působí dojmem, jako by se zcela osamostatnily od vlastní základny. Z obou stran pak k poli s heraldickou výzdobou přiléhají výklenky se zdobeným rámcem, v nichž byly osazeny kamenné sochy Panny Marie a sv. Barbory. Nápis ve středním poli pod městským znakem „INVIA VIRTUTI NULLA EST VIA“ (Statečnosti není žádná cesta nemožná) provází letopočet 1477.

Mariánská brána ve Zhořelci se touto náročnou výzdobou řadila vedle současně budované Prašné brány v Praze, mladší brány Mikulášské ve Vratislavi a Židovské brány v Brně k nejokázalejším městským branám na území celé České koruny. Za autora její sochařské výzdoby je pokládán „malíř“ Briccius Gauske. Z údaje městských účtů plyne, že v roce 1476 se účastnil prací na Mariánské bráně.

O jedenáct let mladší, z roku 1488, je další dílo kamenného sochařství ve Zhořelci. Nejstarší budova radnice (Untermarkt 6) byla nákladně přestavěna v době pozdní gotiky. Vypovídají o tom mimo jiné dochované portály a okna. Nad vstupním portálem byl osazen velkolepý tesaný monument, v jehož středu je erb Matyáše Korvína jako uherského a českého krále. Spočívá na hřbětě lva a nad ním se vznáší královská koruna přidržovaná z obou stran figurami andělů. Z boků erb provází velké postavy mladé ženy a rytíře v brnění. Stojíme zde před skutečně monumentálním a suverénním sochařským dílem. Jednotlivé části této skupiny jsou do hloubky podtesány, takže svým plastickým formováním už ztrácí charakter reliéfu a mají takřka ráz volné plastiky.

Vedle Korvínova pomníku na vstupní věži hradu Ortenburg v Budyšíně je erb na zhořelecké radnici nejokázalejším dílem manifestujícím mocenské postavení a nároky Matyáše Korvína v zemích České koruny. Na rozdíl od renesančně orientovaných děl, která pro Matyáše Korvína vznikala na uherském dvoře, je zhořelecké erbovní sousoší, podobně jako i Korvínův pomník v Budyšíně, zcela zakotveno ve stylové poloze středoevropské pozdní gotiky. Za tvůrce tohoto díla býval někdy pokládán již zmíněný Briccius Gauske, jindy se soudí na kameníka-sochaře z prostředí jihozápadního Německa.

O málo později, v době okolo roku 1490, kdy v zemřel Matyáš Korvín a vládu nad jím ovládanými zeměmi převzal Vladislav Jagellonský, započala ve Zhořelci výstavba pozoruhodné součásti nově zesilovaného městského opevnění. Na přístupu k Reichenbašské bráně (Reichenbacher Tor) byl budován ohromný rondel (takzvaný Kaisertrutz).

Architektonickou korunou Zhořelce je chrám sv. Petra a Pavla, zdvihající se na okraji města nad tokem řeky Nisy. Románská stavba z první poloviny 13. století byla přestavována v 15. století a pracovalo se tu i ve století následujícím. Základní kámen k novému chóru byl položen 18. května roku 1423, tedy v době, kdy v Čechách, jádru státního svazku České koruny, husitská revoluce budování monumentálních kostelů zastavila. Neklidný čas se ale promítl i do postupu zhořelecké stavby, které patrně vyrůstala jen velmi pomalu.

Začalo se zřejmě nejen na východě, ale i na obvodu kostela na jeho jižním boku na západě. Tady vyrostla předsíň, do níž je vysunut střední pilíř dvojitého portálu, jehož oba vchody ustupují šikmo do pozadí. V tomto řešení je evidentně patrný ohlas Parléřovy Zlaté brány katedrály sv. Víta v Praze.

V místě, kde měla být zbudována východní část kostela, spadal terén prudce dolů k řece Nise. Proto tu musela být pro vlastní chór vybudována podnož, která má podobu dolní etáže, označované jako takzvaný Dolní kostel. Ten nese patrocinium sv. Jiří. V roce 1457 vysvětil ve zhořeleckém kostele sv. Petra devět oltářů míšeňský biskup Caspar von Schönberg. Dolní kostel je zmíněn v listině z roku 1461: „inchoata est capella S. Georgii retro ecclesiam S. Petri“ – „započata je kaple sv. Jiří za kostelem sv. Petra“. Městský písař Johann Bereit von Jüteborg učinil v roce 1465 odkaz – při té příležitosti je zmíněna „crypta nova sub ecclesia S. Petri et Pauli“. A v následujícím roce byly vydány odpustky pro návštěvníky dolního kostela sv. Jiří. Lze tedy předpokládat, že v této době byl dokončen spodní kostel a nemalá část nad ním se zdvihajícího chóru.

Spodní kostel je trojlodní, přičemž střední loď je vloženou řadou sloupů rozdělena na dvoulodí. V provedení této architektury se objevuje řada hříček a neobvyklých motivů. Několikanásobně projmuté náběhy klenebních žeber jsou natolik neobvyklé, že mají téměř charakter signatury – ve Zhořelci se s takovým motivem setkáváme pod emporou kostela Panny Marie a v dolní etáži kaple sv. Kříže.

Horní kostel získal podobu pětilodí. Široká střední loď končí na východě v pětibokém závěru, po jehož obou bocích jsou menší a nižší závěry vnitřních bočních lodí. Oproti nim jsou vnější lodě poněkud kratší. Severní loď nevznikala patrně bez souvislosti se stavbou dómu v Budyšíně, jak by tomu nasvědčovaly příbuzné formy okenních kružeb. V roce 1490 na žádost zhořelecké městské rady dílo posoudil mistr Heinrich, stavitel města Budyšína. A v následujícím roce – 9. ledna 1491 - uzavřela městská rada smlouvu s Blasiem Börerem a Urbanem Laubanischem, políry mistra Konráda Pflügera. V roce 1495 pak byl ke sklenutí kostela smlouvou zavázán Konrád Pflüger. Jeho východiskem bylo dílo Arnolda von Westfalen na Albrechtsburgu v Míšni. Pflüger působil i na stavbě zámku saského kurfiřta Friedricha ve Wittenbergu, na kostele sv. Kříže v Drážďanech, u sv. Tomáše v Lipsku, na městském kostele v Lommatzsch, u sv. Anny v Annabergu a na hradě v Torgau - tedy na vesměs velmi prominentních úkolech, spjatých často s rodem Wettinů vládnoucím v Sasku. Pflügerovy bohaté síťové klenby uzavřely vnitřní prostor síňového kostela sv. Petra ve Zhořelci, který se vedle dómu v Budyšíně stal největším dílem pozdní gotiky v Horní Lužici.

Dne 14. srpna roku 1497 byl svatopetrský kostel ve Zhořelci vysvěcen. V roce 1525 kostel poškodil požár a musely být zřejmě provedeny obnovovací práce. Mistr Wendel Roskopf, který na sklonku jagellonské a na počátku habsburské éry získal ve Zhořelci výlučné postavení, připojil k severnímu boku svatopetrského kostela předsíň, datovanou letopočtem 1543. V architektuře severní předsíně se v originální symbióze mísí prvky pozdní gotiky a renesance, tak jak to Roskopf poznal v díle Benedikta Rieda. Konečně předsíň na východní straně jižního boku kostela nese letopočet 1553. I její architektura viditelně vychází z odkazu architektonické tvorby Wendela Roskopfa.

Velký hospodářský potenciál města umožnil vedle velkolepé výstavby chrámu sv. Petra i přestavbu, respektive novou výstavbu dalších svatyň. Ještě v letech Matyáše Korvína byl na jižním předměstí na místě starší svatyně založené v době kolem poloviny 14. století dokončen síňový Mariánský kostel vysvěcený v roce 1473. Druhé svěcení následovalo v roce 1486. Tehdy byl kostel patrně dokončen. Na polygonálně ukončený presbytář tu navazuje prostorné a vzdušné síňové trojlodí, završené síťovými klenbami.

V západním průčelí byl v rozměrné, segmentem zaklenuté nice vložen dvojitý vstupní portál, jehož obě části končí oblouky v podobě oslího hřbetu. Ukončují je kytky posázené kraby a ze stran i v ose je provází fiály. Po obou stranách osové fiály byly pak na konzolách zdobených prolamovanými rozvilinami osazeny kamenné sochy Zvěstování Panně Marii, nad nimiž se zdvihají členité baldachýny. Bohatě utvářená klenba západní předsíně má dva svorníky, a to se znakem českého dvouocasého lva a říšské orlice.

Také kostel někdejšího kláštera františkánů zasvěcený Nejsvětější Trojici (je též nazýván Oberkirche) ležící na jižním boku náměstí Obermarkt byl výrazně přestavován v 15. a na počátku 16. století (do oku 1508). Tehdy byla sklenuta hlavní loď klenbou, jejíž síťový vzorec vychází ještě z parléřovských kleneb. K nejcennějším kusům vnitřního zařízení patří skvostné chórové lavice s letopočtem 1484.

Na jihu se loď svatotrojického kostela otevírá do kaple sv. Barbory, jejíž nevelký, ale vznosný prostor kryje síťová klenba. Na dvou konzolách nesoucích klenbu vidíme figury s českým lvem a rakouským znakem. Jejich současné uplatnění by snad mohlo nasvědčovat, že dílo zde vzniklo z donace Albrechta Habsburského či jeho syna Ladislava Pohrobka.

Nitro této kaple skrývá několik pozoruhodných kusů vnitřního vybavení. Mariánský oltář je nyní datovaný do doby kolem roku 1510. Nejznámějším dílem je však kamenná Pieta z roku 1492, signovaná „HvO“, pokládaná za dílo sochaře Hanse Olmützera. Zdá se, že před příchodem do Zhořelce působil Olmützer v Curychu, v St. Gallen, Kostnici a ve Vratislavi. Podle zmínky ve zhořeleckých análech purkmistra Bernarda Mezera započal Olmützer práce na sousoší Kladení do hrobu dne 6. února roku 1492, a to na objednávku Georga Emmericha, který pro toto dílo opatřil kámen z okolí Prahy. Nápis na soklu skupiny zní: „Sit pius ille mihi, quem fles dulcissima virgo. Auctor Georgius Emmerich Anno dm. 1492“.

Na stěně kaple sv. Barbory je zavěšen i epitaf s Ukřižováním a figurami Panny Marie, sv. Jana Evangelisty a sv. Máří Magdalény a dvěma v dolních koutech vyobrazení umístěnými postavami klečících donátorů. Malba je datována letopočtem 1524 a označena monogramem „F. H.“ – jde patrně o dílo zhořeleckého malíře Franze Hana. V pozadí za křížem spatřujeme vyobrazení města Jeruzaléma. Dodatečně byl obraz doplněn o oba horní kouty, přičemž na levém z nich byl vyobrazen zhořelecký Svatý hrob.

Na návrší na severozápadě za svatomikulášským předměstím Zhořelce vyrostl v letech 1481 -1504 pozoruhodný areál Božího hrobu. Podle zhořelecké tradice, která vešla i do odborné literatury, stálo na počátku vzniku Božího hrobu provinění Georga Emmericha (1422 -1507), syna zhořeleckého purkmistra, s nímž otěhotněla Benigna, dcera radního Horschela, příznivce krále Jiřího z Poděbrad. Protože pravověrně katolická rodina Emmerichů s „husitským“ králem nesympatizovala, ke sňatku Benigny s Georgem Emmerichem nedošlo. Ten na odpuštění hříchu vykonal v roce 1465 kajícnou pouť do Svaté země. Ale patrně už v letech 1464-1465, tedy krátce před tím, existoval ve Zhořelci fond určený pro výstavbu kaple sv. Kříže. Georg Emmerich se následně stal členem zhořelecké městské rady, spravoval městské finance a účty a dokonce zastával úřad purkmistra. Zřízení zhořeleckého Božího hrobu nebylo ovšem jen jeho výlučnou záležitostí, ale podílelo se na něm celé město.

K Božímu hrobu směřovala křížová cesta, která vycházela od kostela sv. Petra a vedla podél kostela sv. Mikuláše. Vlastní areál Božího hrobu zaujal nevelké místo na vyvýšenině, na jejíž severní straně se terén svažoval do údolí potoka nazvaného biblickém jménem Cedron. Za ním se zdvihalo návrší, které dostalo jméno Hora Olivetská. Vzorem tu byla tato místa jak v Jeruzalémě samotném, tak i dřevoryt Erharda Reuwicha v knize o poutnické cestě do Jeruzaléma od Bernharda Breydenbacha, vytištěné v Mohuči v roce 1486.

V nevelkém areálu Božího hrobu stojí patrová kaple sv. Kříže, maličký domeček Pomazání Páně (*„Salbhäuschen“*) a konečně kaple Svatého hrobu. K její pravoúhlé části se pojí půlkruhový přístavek připomínající románskou apsidu, na vnější straně zdobený lichými arkádami, jejichž oblouky spočívají na válcových sloupcích. Z ploché střechy stavbičky se pak zdvihá šest sloupků nesoucích kupolovitý baldachýn. Uprostřed mezi kaplí Božího hrobu a kaplí sv . Kříže leží malá stavbička domečku Pomazání Páně (Salbhäuschen). Vztahuje se k vyprávění Janova evangelia, kde je uvedeno, že mrtvé tělo Kristovo bylo zabaleno s vonnými látkami – směsí myrhy a aloe - do lněných pláten (Jan 19, 40-41). Pod hvězdovou pozdně gotickou klenbou je tu umístěno sousoší Panny Marie sklánějící se nad ležícím Kristovým tělem. Bývalo někdy připisováno mistru Hansi Olmützerovi, ale atribuce nebyla jednoznačně akceptována.

Dominantní stavbou celého areálu je kaple sv. Kříže. Byla založena jako patrová, přičemž dolní etáž je označována jako Adamova kaple a horní nese patrocinium sv. Kříže (je označováno též jako Golgathakapelle). V tomto uspořádání našla vyjádření stará legenda, podle níž byl Adam, který stál na počátku lidských dějin, pohřben na Golgotě na místě, kde byl vztyčen kříž, na němž byl Ukřižován Kristus. Tak tu bylo znázorněno, že hřích Adamův, jenž způsobil lidskou smrt (Genesis 3, 19), byl předstupněm utrpení Kristova, které otevřelo cestu ke spáse a do života věčného (Marek 16, 16).

Kaple byla založena v podstatě na pravoúhlém půdorysu. Protože ale v jeho rámci bylo na západní části jeho severní strany umístěno schodiště do prvního patra, je východní část kaple v obou etážích uvnitř o jeho šíři větší. V přízemí zaujala prostor tohoto rozšíření nevelká sakristie.

Poměrně nevysoké přízemí kaple bylo sklenuto rozložitou a nevysokou klenbou s motivem kosočtverců v ose, tedy vzorcem vycházejícím ještě z kleneb Petra Parléře. Anomální je tu způsob náběhu kleneb, které jsou členěny několikanásobným projmutím, podobně jak to lze vidět ve Zhořelci na klenebních nábězích v chrámu sv. Petra a Pavla v takzvaném Dolním kostele. Pozoruhodným významovým motivem je umělá „trhlina“ ve zdi mezi dvěma okny za oltářní menzou na východní straně kaple, která znázorňuje text evangelia, podle něhož se v okamžiku Ježíšovy smrti v půli roztrhla chrámová opona, země se třásla a skály pukaly (Matouš 27, 51).

První patro kaple je oproti přízemí podstatně vyšší, jeho architektura působí mnohem lehčím a vznosnějším dojmem. Díky velkým oknům s dynamickými vzorci okenních kružeb je interiér bohatě prosvětlen. V jeho zaklenutí byly uplatněny takové formy, jako křížení a přesekávání profilů a klenebních žeber či jejich vedení v prohnutých křivkách, tedy tvary příznačné pro dynamizaci výrazového rejstříku v závěrečné fázi gotiky.

Z výpovědi písemných pramenů plyne, že stavební dílo bylo připravováno už v roce 1476. Souhlas ke stavbě vydal oficiál míšeňského biskupa 1. října roku 1480. V následujících letech byla ve prospěch kaple učiněna nadání a vydány odpustkové listiny. V roce 1487 je poprvé doložen stavitel kaple Caspar Aye – „parlirer sancte crucis“. Aye v té době podléhal městskému staviteli Thomasi Neukirchovi, kterého vystřídal v tomto postavení Konrád Pflüger. Dne 22. července roku 1490 potvrdila městská rada smlouvu s mistrem Konrádem Pflügerem. V dopise městské rady z 21. září 1490, adresovaném oficiálovi míšeňského biskupa, se již jednalo o biskupském svolení ke sloužení mší v kapli. Dne 23. ledna 1498 uzavřela městská rada smlouvu na dokončení kaple s Blasiem Börerem. Konečně v dopise ze dne 28. května 1504 sdělil míšeňský biskup prostřednictvím svého oficiála zhořelecké městské radě, že bude světit nový oltář v kapli sv. Kříže.

Z výpovědi písemných pramenů se zdá, že budování kaple trvalo poměrně dlouho. Někdy jsou vznášeny pochybnosti o tom, zda bylo horní patro plně dokončeno a zaklenuto ve stávající podobě v roce 1504, kdy byl svěcen oltář. Mezi zhořeleckými svatyněmi vyniká patrová kaple sv. Kříže u Božího hrobu dokonalou ušlechtilostí, perfektním provedením a elegancí své architektury.

K nejmladším sakrálním stavbám pozdní gotiky ve Zhořelci patří kaple sv. Anny, situovaná při ulici, která vedla do Mariánské brány. Za svůj vznik vděčila bohatému zhořeleckému měšťanovi Hansi Frenzelovi (1463-1526) a jeho manželce Anně. Už sama skutečnost, že měšťan získal církevní souhlas k založení vlastního kostela, je značně výjimečná. Hans Frenzel dal nákladně přestavět i vlastní dům na Dolním náměstí (Untermarkt č. 5), jehož interiéry byly vyzdobeny náročnými nástěnnými malbami. Nedaleko od Zhořelce ve vesnici Königshain si dal zbudovat venkovské sídlo. Tyto počiny vydávají výmluvné svědectví o tom, jak význačného postavení se v této době bohatí patriciové velkých měst domohli. Svou náročnou objednavatelskou činností vstupovali na půdu vyhrazenou nejvyšším společenským vrstvám.

Základní kámen ke stavbě svatoanenské kaple byl položen na den sv. Anny (v červenci) roku 1508. V zastoupení míšeňského biskupa provedl svěcení v pátek před svatodušními svátky roku 1511 biskup z Halberstadtu. Vedením díla byl fundátorem pověřen zhořelecký městský stavitel Albrecht Stieglitz, jenž patřil k odchovancům pražské hradní hutě.

Kaple samotná má poměrně velké rozměry. Zdivo její obdélné lodi přechází přímo do polygonálního závěru. Interiér stavby byl porušen novodobým rozdělením do dvou etáží. Ale i tak je zřejmé, že vnitřní prostor měl neobyčejně vznosné a ušlechtilé rysy. Síťová klenba, která tu prostor uzavírá, vychází ve svém vzorci ještě z parléřovských prototypů. Emporu v západní části lodi nesly dva oblouky a její poprsnici zdobily bohatě utvářené dynamické kružby.

Náročnější podobu měl i vnější plášť svatoanenské kaple. Portál na severní straně končil v dekorativně utvářeném záklenku, jehož vnější rám ve tvaru oslího hřbetu vrcholí v členité kytce. Po stranách záklenku se zdvihají fiály, mezi nimiž a osovou kytkou jsou na konzolách osazeny dvě sochy Zvěstování. Navíc pak byly na hranách závěrového polygonu na konzolách zdobených bohatým listovým dekorem umístěny sochy korunované baldachýny. Zastoupeni tu jsou sv. Joachim, sv. Anna Samatřetí, P. Maria, sv. Josef, Kristus, sv. Jan Křtitel a sv. Vavřinec.

Na klenebních svornících v interiéru se nacházejí monogramy stavitele a stavebníka. Iniciátor stavby Hans Frenzel je tu připomenut i erbovním štítem s monogramem H. F., neseným andělem na konzole, na níž spočívá socha patronky kaple sv. Anny Samotřetí. Mistr, který stavební dílo vedl, tu pak byl zvěčněn v bustě na konzole nesoucí sochu sv. Josefa.

Na předměstí na severní straně města je situován kostel sv. Mikuláše (Nicolaikirche). Jeho pozdně gotická stavba vyrostla na místě starší svatyně. Základní kámen k novostavbě byl položen v roce 1452, ale práce tu stagnovaly a tak podstatná část díla vznikla až poměrně pozdě. Na základě povolení biskupské konzistoře v Míšni zde byly zahájeny práce 24. března roku 1517. Dne 26. června roku 1519 se tu stala nehoda - zřítilo se přetížené lešení. Podle zápisu o této události se mistr Wendel Roskopf, který tu tehdy pracoval, řídil radou Benedikta Rieda. Hned v následujícím roce dne 8. května byl kostel konečně vysvěcen.

Zvenku působí trojlodí svatomikulášského kostela svojí mohutnou hmotou pročleněnou meziokenními opěráky. Ze jeho severní a jižní boční zdi se přímo odvíjí obvodové zdivo východního sedmibokého závěru. Klenby uvnitř kostela, které zanikly při požáru, spočívaly původně na oktogonálních pilířích imponujících svou strohostí. Jižní portál svatomikulášského kostela je datován rokem 1517, kdy již ve Zhořelci působil Wendel Roskopf. Nechybí tu poměrně bohatá sochařská výzdoba – nad vlastním vstupem je osazen reliéf Ukřižování, po stranách provázený sochami sv. Mikuláše a sv. Kateřiny. V dolních koutech reliéfu Ukřižování jsou na obou stranách drobné klečící postavy donátorů. Někdy se soudí, že je tu vyobrazen bohatý zhořelecký měšťan Hans Frenzel a jeho žena Anna. Nad Ukřižováním a sochami po jeho stranách se zdvihají náběhy profilů, které snad měly být součástí záklenku, jímž měla bohatě utvářená architektura portálu vrcholit.

V době okolo roku 1520 byly již všechny pozdně gotické svatyně ve Zhořelci téměř hotovy. V roce 1521 vypukl ve Zhořelci mor, který usmrtil velký počet obyvatel, a v témže roce sem zdejší farář Franz Rotbart uvedl Lutherovo reformní učení. V létě roku 1525 ve Zhořelci vypukl velký požár, který těžce poškodil nemalou část města. Jeho důsledkem byla i rozsáhlá výstavba nových, často velmi náročných domů.

K nejnákladnějším patří dům na náměstí Untermarkt č. 5, jehož majitelem byl jeden z nejbohatších měšťanů Zhořelce, zakladatel kaple sv. Anny Hans Frenzel. Bohaté průčelí obracející se do náměstí korunoval trojúhelný štít s Mariánskou sochou ve svatozáři uprostřed a sochami sv. Jiří a sv. Jana Křtitele. Sochařskou výzdobou ve štítu připomínal tento zhořelecký dům takzvaný Kamenný dům v Kutné Hoře. Pozoruhodnou malířskou výzdobu dostal v tomto domě prostor zvaný pokladnice.

V době velkého stavebního rozmachu po požáru města v roce 1525 zde již několik let působil mistr Wendel Roskopf, jehož dílo udávalo po dlouhou dobu ve Zhořelci tón. Wendel Roskopf byl odchovancem Benedikta Rieda. V zápisu ze sjezdu představitelů stavebních hutí, který se konal v Annabergu v roce 1518, je mezi jinými mistry jmenován i „meister Wenczell Roßkopf zu Gorlicz und in der Schlesinn“. Ve Zhořelci se usadil krátce před tím. Jeho příchod do Zhořelce pravděpodobně souvisí s tím, že v roce 1516 projevila městská rada nespokojenost s prací městského stavitele Jacoba Horna, snad Riedova žáka, který toto postavení převzal po smrti Albrechta Stieglitze v roce 1514. Wendel Roskopf se záhy po svém příchodu do Zhořelce oženil s mnohem starší vdovou po městském staviteli Albrechtu Stieglitzovi, což patrně umožnilo i jeho rychlé prosazení. Velmi záhy tu získal takřka výsadní postavení.

Ve Zhořelci se patrně podílel na stavbě kostela sv. Mikuláše vysvěceného v roce 1520 a později prováděl práce menšího rozsahu i na kostele sv. Petra a Pavla (severní předsíň datovaná rokem 1543). Vedle toho působil i ve službách lehnického knížete Fridricha II. Roskopfovo jméno provázené letopočtem 1522 se nachází na portálu na hradě Gröditzberg (Grodziec). Když v roce 1525 vyvolal velký požár ve Zhořelci potřebu výstavby nových domů, byl v několika případech tímto úkolem pověřen právě Roskopf. Za jeho dílo je tradičně pokládán okázalý dům zvaný Schönhof v ulici Brüderstraße 8, v prominentní poloze proti budově radnice při koutu náměstí Untermarkt. Roskopfovo autorství tu ovšem žádným písemným pramenem doloženo není. Průčelní fasáda tohoto domu je široká téměř dvacet metrů. Do ulice předstupující část domu má v přízemí na dvě strany otevřené loubí, na nároží pak velký na koso postavený arkýř, prostupující výší prvního a druhého patra. Arkýř i fasády po jeho obou stranách člení pravoúhlá okna ukončená kladím, spočívajícím na částečně kanelovaných pilastrech rámujících boky okenních otvorů. Zřetelně připomínají Riedova okna Vladislavského sálu na Pražském hradě.

Náročně utvářené architektonické formy byly uplatněny i uvnitř domu - lze uvést například kanelované polosloupy mezi okny ve velkém slavnostním sále v prvním patře. Stavebníkem tu byl bohatý měšťan Onofrius Schneider, dobu stavby přesně udává letopočet 1526, vytesaný na jedné z konzol na průčelí do ulice vysunuté části domu. Renesanční formy, které tu tak zřetelně zaznívají, se prosadily již dříve v umění panovnických dvorů v Budě a v Krakově i v díle Benedikta Rieda na Pražském hradě. Stavitel zhořeleckého domu, snad Wendel Roskopf, tu z Riedovy recepce renesančního tvarosloví evidentně čerpal. Oproti Riedovu dílu však působí architektonické formy uplatněné na zhořeleckém Schönhofu robustněji a zemitěji, vzbuzují dojem jisté rustikalizace.

V roce, kdy byl zhořelecký Schönhof budován, na útěku z bitvy u Moháče přišel o život Ludvík Jagellonský a nárok na vládu v Uherském a v Českém království přešel na Ferdinanda Habsburského. V této chvíli už byla ale cesta renesančního umění otevřena i do měšťanského prostředí. Ve Zhořelci stavěl Wendel Roskopf domy ve stylu, který reprezentuje Schönhof z roku 1526.

Podle letopočtu 1528 na portálu zbudoval tehdy pro purkmistra a obchodníka Franze Schneidera rozsáhlý a nákladný dům č. 8. v ulici Peterstraße. Stavebníka zvěčnila uvnitř v chodbě prvního patra jeho v kameni vytesaná busta. Portály a ostění oken tu mají převážně renesanční formy. Tento výrazový rejstřík se tu prolíná s tvaroslovím pozdní gotiky, tak jako v díle Roskopfova učitele a vzoru Benedikta Rieda. Zřetelným ohlasem Riedových kleneb Vladislavského sálu na Pražském hradě je zde dynamicky utvářená klenba s krouženými žebry nad koridorem, do něhož ústí schodiště vycházející z přízemí. Za Roskopfovo dílo bývá pokládán i sousední dům v Petrské ulici (Peterstraße) č. 7.

Rokopfovi byly v těchto letech svěřovány prominentní úkoly, mimo jiné na zhořelecké radnici (Archivní křídlo datované letopočtem 1534, takzvaný Verkündigungskanzel z roku 1537). V roce 1538 byl přestavěna průčelní trakt domu na náměstí Untermarkt č. 4. Až z doby kolem roku 1540 je dům u ulici Kränzelstr. č 27 zvaný „U zlaté Kotvy“. Datem 1547 a monogramem Wendela Roskopfa – písmeny WR - je označen portál domu v Brüderstraße č. 11. Následujícího roku mistr Wendel Roskopf zemřel, a tak je tento dům patrně jeho posledním doloženým dílem. Kromě prací ve Zhořelci a ve Slezsku byl Roskopf i v letech po smrti Ludvíka Jagellonského činný také v Čechách. Svědčí o tom dopis zhořelecké městské rady ze dne 28. října roku 1531 pražskému metropolitnímu proboštovi Arnoštovi ze Šlejnic a Jiřímu ze Šlejnic, pánu na Tolštýně a Šluknově.

Rok 1526, který byl v politických dějinách tak osudovým mezníkem, se, jak se zdá, ve Zhořelci nijak výrazně neprojevil. Dále se tu intenzivně stavělo, a to ve stylových formách, které tu vykrystalizovaly již před koncem jagellonské vlády. Dědictví pozdní gotiky tu prokázalo pozoruhodnou životnost. Nad jiné to dokládá síňová klenba velkolepé vstupní haly domu na náměstí Untermarkt č. 3, na jejíž konzole byl vytesán letopočet 1535.

Na zhořeleckých stavbách z pozdního jagellonského a raného habsburského období se zřetelně zrcadlí ohlas tvorby Benedikta Rieda, zejména jeho díla na Pražském hradě. Vztahy mezi Riedem a Zhořelcem jsou doloženy i písemnými prameny. Tak v roce 1497 byla Riedovi poslána zpráva o konfliktu v huti Konráda Pflügera, který tehdy pracoval na zhořeleckém kostele sv. Petra a Pavla. V roce 1516 se zhořelečtí obrátili na Rieda se stížností na mistra Jacoba Horna, obviněného z nedbalosti při pořizování chórových lavic do kostela Panny Marie. Z tohoto obvinění se měl odpovídat před pražským cechem. Byl to nejspíše věhlas Riedova jména, který ve Zhořelci otevřel budoucnost Riedovu vyučenci a následovníku Wendelu Roskopfovi. Když z roce 1519 postihla dílo Wendela Roskopfa na kostele sv. Mikuláše nehoda a zřítilo se tu lešení, odvolával se Roskopf na radu svého učitele Benedikta Rieda. V témže roce odpovídala městská rada ve Zhořelci na dopis, který jí zaslal Petr IV., hlava rožmberského rodu, ve věci jiné nehody – zřícení kruchty kostela v Soběslavi, kterou Wendel Roskopf navrhl.

Dílo Wendela Roskopfa, orientované na pražskou tvorbu Benedikta Rieda, ovládlo architekturu Zhořelce v závěrečných letech vlády jagellonské dynastie a v prvním období panování habsburského domu. Před tím ale ve Zhořelci byla činná řada dalších mistrů. Působil tu Caspar Aye, z rakouské Kremže na Dunaji pocházel stavitel Thomas Neukirch. Nalezl tu působiště Konrád Pflüger, spjatý s prostředím saským, který pracoval pro saského kurfiřta Friedricha III. z ernestinské linie rodu Wettinů a vévodu Jiřího z linie albertinské, jehož manželka Barbora byla sestrou českého krále Vladislava Jagellonského. S Pflügerem byli spjati dva jeho pomocníci - Blasius Börer a Urban Laubanisch. Naproti tomu před příchodem do Zhořelce prošel nejspíše pražským prostředím zhořelecký stavitel Albrecht Stieglitz. Vedle těchto stavebních mistrů v době Matyáše Korvína a králů z rodu Jagellonců působili ve Zhořelci i sochaři (snad Briccius Gauske, Hans Olmützer) a malíř Franz Han. Je zřejmé, že prosperita a bohatství Zhořelce sem přitáhlo řadu stavitelů a umělců a zde působící mistři byli svým původem, orientací i zakázkami spjatí se Saskem, Slezskem, zejména s Vratislaví, a s česko-moravským prostředím.

Ale odtud odevšad zhořelecká tvorba nepřijímala jen jednostranné impulzy. Z archivních pramenů jsme informováni o tom, že na zasedáních zhořelecké městské rady byly projednávány i záležitosti stavebních podniků mimo rámec městské pravomoci, že rada rozhodovala o tom, zda některý z mistrů činných ve Zhořelci může pracovat i pro jiné klienty.

Zhořelec se stal jedním z nejvýznamnějších uměleckých center na území celého státního svazku České koruny a jeho vliv vyzařoval do dálky. Velké úkoly zadávala stavitelům a umělcům nejen městská komuna, ale i bohatí měšťané – takovým byl zejména Georg Emmerich či Hans Frenzel. Významné místo si v tomto ohledu Zhořelec udržel i v desetiletích po té, co po smrti Ludvíka Jagellonského na český královský trůn nastoupil Ferdinand Habsburský. Období pozdní gotiky a rané renesance bylo zlatým věkem tohoto města.

Literatura:

Norbert KERSKEN: Die Oberlausitz von der Gründung des Sechsstädtebundes bis zum Übergang an das Kurfürstentum Sachsen (1346-1635). In: Joachim BAHLCKE (ed.): Geschichte der Oberlausitz. Herrrschaft, Gesellschaft und Kultur vom Mittelalter bis zum Ende des 20. Jahrhunderts. Leipzig 2001, s. 112; Josef von GOLITSCHEK / Hans LUTSCH: Schlesiens Kunstdenkmäler. Bildband. Gütersloh 1985, obr. 81; Barbara BECHTER / Wiebke FASTENRATH u.a.: Georg Dehio. Handbuch der Deutschen Kunstdenkmäler. Sachsen I. Regierungsbezirk Dresden. München / Berlin 1996, s. 384; Ernst-Heinz LEMPER: Görlitz. Leipzig 19875, s. 100-102; Barbara BECHTER / Wiebke FASTENRATH u.a.: Georg Dehio. Handbuch der Deutschen Kunstdenkmäler. Sachsen I. Regierungsbezirk Dresden. München / Berlin 1996, s. 384; Ernst-Heinz LEMPER: Görlitz. Eine historische Topographie. Görlitz / Zittau 2001, s. 80-81; Vyobrazení srov. Josef von GOLITSCHEK / Hans LUTSCH: Schlesiens Kunstdenkmäler. Bildband. Gütersloh 1985, obr. 167; Jolán BALOGH: Die Anfänge der Renaissance in Ungarn. Matthias Corvinus und die Kunst. Forschungen und Berichte des kunsthistorischen Institutes der Universität Graz IV. Graz 1975, s. 144; Barbara BECHTER / Wiebke FASTENRATH u.a.: Georg Dehio. Handbuch der Deutschen Kunstdenkmäler. Sachsen I. Regierungsbezirk Dresden. München / Berlin 1996, s. 385; Thomas Da COSTA KAUFMANN: Höfe, Klöster und Städte. Kunst und Kultur in Mitteleuropa 1450-1800. Köln 1998, s. 81; Marius WINZELER: Horní Lužice a její umělecké vazby k Čechám, Slezsku a Sasku v pozdním středověku – přehled. Die Oberlausitz und ihre künstlerische Verbindungen zu Böhmen, Schlesien und Sachsen im ausgehenden Mittelalter. Ein Überblick. In: Podzim středověku. Vyhraňování geografických teritorií, městská kultura a procesy vzniku lokálních uměleckých škol ve střední Evropě. Brno 2001, s. 156; Ernst-Heinz LEMPER: Görlitz. Leipzig 19875, s. 1903 upozornil sice na afinitu se sochami rytířů ve středním arkýři a jižní straně radnice ve Vratislavi, kde byl činný Briccius Gauske. Zároveň ale nadhodil možnost, že tvůrcem znaku na zhořelecké radnici mohl být Hans Olmützer. Srov. též Barbara BECHTER / Wiebke FASTENRATH u.a.: Georg Dehio. Handbuch der Deutschen Kunstdenkmäler. Sachsen I. Regierungsbezirk Dresden. München / Berlin 1996, s. 385; Hans LUTSCH: Schlesiens Kunstdenkmäler. Textband. Gütersloh 1986, sl. 115-116; Josef von GOLITSCHEK / Hans LUTSCH: Schlesiens Kunstdenkmäler. Bildband. Gütersloh 1985, obr. 172; Barbara BECHTER / Wiebke FASTENRATH u.a.: Georg Dehio. Handbuch der Deutschen Kunstdenkmäler. Sachsen I. Regierungsbezirk Dresden. München / Berlin 1996, s. 384; Fritz LÖFFLER: Stadtkirchen in Sachsen. Berlin 1973, s. 34n.; Ernst-Heinz LEMPER: Evang. Pfarrkirche. St. Peter und Paul. Görlitz. Schnell, Kunstführer Nr. 2005; Stefan BÜRGER / Marius WINZELER: Sie Stadtkirche St. Peter und Paul in Görlitz. Architektur und Kunst. Dössel 2006; Georg HABENICHT: Die Einwölbung der Kirche st. Peter und Paul in Görlitz (1490-1497). In: Tomasz TORBUS / Markus HÖRSCH (ed.): Die Kunst im Markgraftum Oberlausitz während der Jagiellonenherrschaft (= Studia Jagellonica Lipsiensia Bd. 3). Ostfildern 2006, s. 47-60; Stefan BÜRGER: Figurierte Gewölbe zwischen Saale und Neisse. Spätgotische Wölbkunst von 1400 bis 1600. Weimar 2007, Bd. II., s. 7-9, 276-278; tamtéž, Bd. III, s. 585-588, 662-664; 728-732, 839-840; Ernst-Heinz LEMPER: Görlitz. Leipzig 19875, s. 55; Ernst-Heinz LEMPER: Evang. Pfarrkirche. St. Peter und Paul. Görlitz. Schnell, Kunstführer Nr. 2005. Regensburg 19994, s. 10. Barbara BECHTER / Wiebke FASTENRATH u.a.: Georg Dehio. Handbuch der Deutschen Kunstdenkmäler. Sachsen I. Regierungsbezirk Dresden. München / Berlin 1996, s. 371; Stefan BÜRGER / Marius WINZELER: Sie Stadtkirche St. Peter und Paul in Görlitz. Architektur und Kunst. Dössel 2006, s. 29; Hans Joachim KRAUSE: Zum Einfluß der Prager Parler-Architektur auf Sachsen und die Oberlausitz. In: Anton LEGNER (ed.): Die Parler und der Schöne Stil 1350-1400. Bd. 2. Köln 1978, s. 554-556; Barbara BECHTER / Wiebke FASTENRATH u.a.: Georg Dehio. Handbuch der Deutschen Kunstdenkmäler. Sachsen I. Regierungsbezirk Dresden. München / Berlin 1996, s. 371; Stefan BÜRGER / Marius WINZELER: Sie Stadtkirche St. Peter und Paul in Görlitz. Architektur und Kunst. Dössel 2006, s. 37-42; Barbara BECHTER / Wiebke FASTENRATH u.a.: Georg Dehio. Handbuch der Deutschen Kunstdenkmäler. Sachsen I. Regierungsbezirk Dresden. München / Berlin 1996, s. 374; Marius WINZELER: Horní Lužice a její umělecké vazby k Čechám, Slezsku a Sasku v pozdním středověku – přehled. Die Oberlausitz und ihre künstlerische Verbindungen zu Böhmen, Schlesien und Sachsen im ausgehenden Mittelalter. Ein Überblick. In: Podzim středověku. Vyhraňování geografických teritorií, městská kultura a procesy vzniku lokálních uměleckých škol ve střední Evropě. Brno 2001, s. 153, 154; Ernst-Heinz LEMPER: Görlitz. Leipzig 19875, s. 56; Barbara BECHTER / Wiebke FASTENRATH u.a.: Georg Dehio. Handbuch der Deutschen Kunstdenkmäler. Sachsen I. Regierungsbezirk Dresden. München – Berlin 1996, s. 171; Ernst-Heinz LEMPER: Evang. Pfarrkirche Str. Peter und Paul Görlitz. Schnell Kunstführer Nr. 2005. Regensburg 19994, s. 11; k dalším inspirativním vzorům srov. Stefan BÜRGER / Marius WINZELER: Die Stadtkirche St. Peter und Paul in Görlitz. Architektur und Kunst. Dössel 2006, s. 37-39; Ernst-Heinz LEMPER: Evang. Pfarrkirche St. Peter und Paul Görlitz. Schnell Kunstführer Nr. 2005. Regensburg 19994, s. 11; Stefan BÜRGER / Marius WINZELER: Sie Stadtkirche St. Peter und Paul in Görlitz. Architektur und Kunst. Dössel 2006, s. 53-57; Ernst-Heinz LEMPERr: Evang. Pfarrkirche St. Peter und Paul Görlitz. Schnell Kunstführer Nr. 2005. Regensburg 19994, s. 11; Ernst-Heinz LEMPER: Evang. Pfarrkirche St. Peter und Paul Görlitz. Schnell Kunstführer Nr. 2005. Regensburg 19994, s. 11; Stefan BÜRGER: Figurierte Gewölbe zwischen Saale und Neisse. Spätgotische Wölbkunst von 1400 bis 1600. Weimar 2007, Bd. III, s.587-588; Ernst-Heinz LEMPER: Evang. Pfarrkirche St. Peter und Paul Görlitz. Schnell Kunstführer Nr. 2005. Regensburg 19994, s. 14; Stefan BÜRGER / Marius WINZELER: Sie Stadtkirche St. Peter und Paul in Görlitz. Architektur und Kunst. Dössel 2006, s. 75-78; Ernst-Heinz LEMPER: Görlitz. Leipzig 19875, s. 59; Ernst-Heinz LEMPER: Evang. Pfarrkirche St. Peter und Paul Görlitz. Schnell Kunstführer Nr. 2005. Regensburg 19994, s. 14; Stefan BÜRGER / Marius WINZELER: Die Stadtkirche St. Peter und Paul in Görlitz. Architektur und Kunst. Dössel 2006, s. 75-92; ke Konrádu Pflügerovi srov.: Hans VOLLMER (ed.): Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler (begründet von Ulrich Thieme und Felix Becker). Bd. 26, s. 534; Franz BISCHOFF: Die Anstellungsverträge des Konrad Pflüger als Görlitzer Stadtwerkmeister. In: Tomasz TORBUS / Markus HÖRSCH (ed.): Die Kunst im Markgraftum Oberlausitz während der Jagiellonenherrschaft (= Studia Jagellonica Lipsiensia Bd. 3). Ostfildern 2006, s. 35-46; Götz FEHR: Benedikt Ried. Ein deutscher Baumeister zwischen Gotik und Renaissance in Böhmen. München 1961, s. 62; Franz BISCHOFF: Bewerbungs- und Empfehlungsschreiben etc. In: Stefan BÜRGER / Bruno KLEIN (ed.): Werkmeister der Spätgotik. Position und Rolle der Architektur im Bauwesen des 14. bis 16. Jahrhunderts. Darmstadt 2009, s. 214, č. 73; V literatuře se uvádí, že Konrád Pflüger svým dílem zasáhl i do Čech, uvažuje se o tom, že působil i v Krupce a v České Lípě. Srov.: Dobroslava MENCLOVÁ: České hrady 2. Praha 19762, s. 446; Milada a Oldřich RADOVI: Kniha o sklípkových klenbách. Praha 1998, s. 66; Ernst-Heinz LEMPER: Görlitz. Leipzig 19875, s. 61; Ernst-Heinz LEMPER: Evang. Pfarrkirche St. Peter und Paul Görlitz. Schnell Kunstführer Nr. 2005. Regensburg 19994, s. 14; Stefan BÜRGER / Marius WINZELER: Sie Stadtkirche St. Peter und Paul in Görlitz. Architektur und Kunst. Dössel 2006, s. 89-92; Klara KACZMAREK-PATRALSKA: Zu den Schlingrippengewölben Wendel Roskopfs im Kontext der Architektur um 1500 im Königreich Böhmen und in seinen Nachbarländern. In: Evelin WETTER: Die Länder der Böhmischen Krone und ihre Nachbarn zur Zeit der Jagiellonenkönige (1471-1526). Kunst – Kultur – Geschichte. Stuttgart 2004, s. 217; Ernst-Heinz LEMPER: Evang. Pfarrkirche St. Peter und Paul Görlitz. Schnell Kunstführer Nr. 2005. Regensburg 19994, s. 4; Klara KACZMAREK-PATRALSKA: Zu den Schlingrippengewölben Wendel Roskopfs im Kontext der Architektur um 1500 im Königreich Böhmen und in seinen Nachbarländern. In: Evelin WETTER: Die Länder der Böhmischen Krone und ihre Nachbarn zur Zeit der Jagiellonenkönige (1471-1526). Kunst – Kultur – Geschichte. Stuttgart 2004, s. 218; Klara KACZMAREK-PATRALSKA: Śląskie i łużyckie kontakty artystyczne z ośrodkami kulturalnymi Czech i Moraw w pierwszej połowie XVI w. In: Zofia TARAJŁO-LIPOWSKA / Jarosław MALICKI: Wrocław w Czechach. Czesi we Wrocławiu. Literatura – język – kultura. Wrocław 2003, s. 259, pozn. 33; Barbara BECHTER / Wiebke FASTERATH u.a.: Georg Dehio. Handbuch der Deutschen Kunstdenkmäler. Sachsen I. Regierungsbezirk Dresden. München / Berlin 1996, s. 377; Josef von GOLITSCHEK / Hans LUTSCH: Schlesiens Kunstdenkmäler. Bildband. Gütersloh 1985, obr. 64, 68; Marius WINZELER: Horní Lužice a její umělecké vazby k Čechám, Slezsku a Sasku v pozdním středověku – přehled. Die Oberlausitz und ihre künstlerische Verbindungen zu Böhmen, Schlesien und Sachsen im ausgehenden Mittelalter. Ein Überblick. In: Podzim středověku. Vyhraňování geografických teritorií, městská kultura a procesy vzniku lokálních uměleckých škol ve střední Evropě. Brno 2001, s. 154; Stefan BÜRGER: Figurierte Gewölbe zwischen Saale und Neisse. Spätgotische Wölbkunst von 1400 bis 1600. Weimar 2007, Bd. II, s. 218-219; tamtéž, Bd. III, s. 540-541, 589-591, 665-667, 679-680, 1039; Ernst-Heinz LEMPER: Görlitz. Leipzig 19875, s. 70; Josef von GOLITSCHEK / Hans LUTSCH: Schlesiens Kunstdenkmäler. Bildband. Gütersloh 1985, obr. 68; Barbara BECHTER / Wiebke FASTENRATH u.a.: Georg Dehio. Handbuch der Deutschen Kunstdenkmäler. Sachsen I. Regierungsbezirk Dresden. München / Berlin 1996, s. 375-376; Josef von GOLITSCHEK / Hans LUTSCH: Schlesiens Kunstdenkmäler. Bildband. Gütersloh 1985; Provedení klenby kosela sv. Trojice bylo někdy připisováno Konrádu Pflügerovi – srov. Klara KACZMAREK-PATRALSKA: Śląskie i łużyckie kontakty artystyczne z ośrodkami kulturalnymi Czech i Moraw w pierwszej połowie XVI w. In: Zofia TARAJŁO-LIPOWSKA / Jarosław MALICKI: Wrocław w Czechach. Czesi we Wrocławiu. Literatura – język – kultura. Wrocław 2003, s. 253, pozn. 2; Stefan BÜRGER: Figurierte Gewölbe zwischen Saale und Neisse. Spätgotische Wölbkunst von 1400 bis 1600. Weimar 2007, Bd. II., s. 480; tamtéž, Bd. III, s. 592-593; Hans LUTSCH: Schlesiens Kunstdenkmäler. Textband. Gütersloh 1986, s. 436; Josef von GOLITSCHEK / Hans LUTSCH: Schlesiens Kunstdenkmäler. Bildband. Gütersloh 1985, obr. 107; Barbara BECHTER / Wiebke FASTENRATH u.a.: Georg Dehio. Handbuch der Deutschen Kunstdenkmäler. Sachsen I. Regierungsbezirk Dresden. München / Berlin 1996, s. 377; Stefan BÜRGER: Figurierte Gewölbe zwischen Saale und Neisse. Spätgotische Wölbkunst von 1400 bis 1600. Weimar 2007, Bd. III, s. 704-705; Marius WINZELER: Horní Lužice a její umělecké vazby k Čechám, Slezsku a Sasku v pozdním středověku – přehled. Die Oberlausitz und ihre künstlerische Verbindungen zu Böhmen, Schlesien und Sachsen im ausgehenden Mittelalter. Ein Überblick. In: Podzim středověku. Vyhraňování geografických teritorií, městská kultura a procesy vzniku lokálních uměleckých škol ve střední Evropě. Brno 2001, s. 154; Josef von GOLITSCHEK / Hans LUTSCH: Schlesiens Kunstdenkmäler. Bildband. Gütersloh 1985, obr. 108; Barbara BECHTER / Wiebke FASTERATH u.a.: Georg Dehio. Handbuch der Deutschen Kunstdenkmäler. Sachsen I. Regierungsbezirk Dresden. München / Berlin 1996, s. 377; Josef von GOLITSCHEK / Hans LUTSCH: Schlesiens Kunstdenkmäler. Bildband. Gütersloh 1985, obr. 106; Romuald KACZMAREK: Das Werk des Hans von Olmütz – Ein ungelöstes Problem. Über die Beweinungsgruppe in der Dreifaltigkeitskirche zu Görlitz. In: Tomasz TORBUS / Markus HÖRSCH (ed.): Die Kunst im Markgraftum Oberlausitz während der Jagiellonenherrschaft (= Studia Jagellonica Lipsiensia Bd. 3). Ostfildern 2006, s. 115-127; Hans VOLLMER (ed.): Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler (begründet von Ulrich Thieme und Felix Becker) Bd. 26, Leipzig 1932 (reprint Leipzig 1999), s. 12; Jarmila KRČÁLOVÁ: Příspěvek k poznání díla Hanuše z Olomouce. In: Umění IV. Praha 1956, s. 17-50; Walther BIEHL: Das Rätsel um Hans Olmützer. Ein Beitrag zur Geschichte der Oberlausitzer Plastik im späten Mittelalter. In: Martin REUTHER (ed.): Oberlausitzer Forschungen. Beiträge zur Landesgeschichte. Leipzig 1961, s. 135-142; Marius WINZELER: Horní Lužice a její umělecké vazby k Čechám, Slezsku a Sasku v pozdním středověku – přehled. Die Oberlausitz und ihre künstlerische Verbindungen zu Böhmen, Schlesien und Sachsen im ausgehenden Mittelalter. Ein Überblick. In: Podzim středověku. Vyhraňování geografických teritorií, městská kultura a procesy vzniku lokálních uměleckých škol ve střední Evropě. Brno 2001, s. 156; Ernst-Heinz LEMPER: Görlitz. Leipzig 19875, s. 104-105; Ernst-Heinz LEMPER: Görlitz. Leipzig 19875, s. 104-105; Ernst-Heinz LEMPER: Görlitz. Eine historische Topographie. Görlitz-Zittau 2001, s. 74, 78-79. Barbara BECHTER / Wiebke FASTENRATH u.a.: Georg Dehio. Handbuch der Deutschen Kunstdenkmäler. Sachsen I. Regierungsbezirk Dresden. München /– Berlin 1996, s. 377; K Božímu hrobu ve Zhořelci: Ernst-Heinz LEMPER: Die Kapelle Zum Heiligen Kreuz beim Heiligen Grab in Görlitz. In: Elisabeth HÜTTER / Fritz LÖFFLER / Heinrich MAGIRIUS: Kunst des Mittelalters in Sachsen. Festschrift Wolf Schubert. Weimar 1967, s. 142-157; Ines ANDERS / Marius WINZELER: Lausitzer Jerusalem. 500 Jahre Heiliges Grab zu Görlitz. Görlitz-Zittau 2005; Stefan BÜRGER / Marius WINZELER: Die Stadtkirche St. Peter und Paul in Görlitz. Architektur und Kunst. Dössel 2006, s. 58-59; Till MEINERT: Das heilige Grab in Görlitz – Abwandlungen der Jerusalemer Grabeskirche in der Oberlausitz. In: Tomasz TORBUS / Markus HÖRSCH (ed.): Die Kunst im Markgraftum Oberlausitz während der Jagiellonenherrschaft (= Studia Jagellonica Lipsiensia Bd. 3). Ostfildern 2006, s. 129-138; Ernst-Heinz LEMPER: Die Kapelle Zum Heiligen Kreuz beim Heiligen Grab in Görlitz. In: Elisabeth HÜTTER / Fritz LÖFFLER / Heinrich MAGIRIUS (ed.): Kunst des Mittelalters in Sachsen. Festschrift Wolf Schubert. Weimar 1967, s. 142; Barbara BECHTER / Wiebke FASTENRATH u.a.: Georg Dehio. Handbuch der Deutschen Kunstdenkmäler. Sachsen I. Regierungsbezirk Dresden. München / Berlin 1996, s. 382; Ernst-Heinz LEMPER: Görlitz. Leipzig 19875, s. 106-107; Stefan BÜRGER: Figurierte Gewölbe zwischen Saale und Neisse. Spätgotische Wölbkunst von 1400 bis 1600. Weimar 2007, Bd. III, s. 668-669; Klara KACZMAREK-LÖW: Wendel Roskopf. Architekt wczesnego renesancsu. Mity i rzeczywistość. (= Studia z Historii Kultury Europy środkowej tom. I). Wrocław 2010, s. 263-264; Horst WENZEL: Georg Emmerich und das heilige Grab in Görlitz. Görlitz 1994; Srov.: Ernst-Heinz LEMPER: Die Kapelle Zum Heiligen Kreuz beim Heiligen Grab in Görlitz. In: Elisabeth HÜTTER / Fritz LÖFFLER / Heinrich MAGIRIUS (ed.): Kunst des Mittelalters in Sachsen. Festschrift Wolf Schubert. Weimar 1967, s. 148; Klara KACZMAREK-PATRALSKA: Zu den Schlingrippengewölben Wendel Roskopfs im Kontext der Architektur um 1500 im Königreich Böhmen und in seinen Nachbarländern. In: Evelin Wetter: Die Länder der Böhmischen Krone und ihre Nachbarn zur Zeit der Jagiellonenkönige (1471-1526). Kunst – Kultur – Geschichte. Stuttgart 2004, s. 218. Autorka připouští, že klenba byla obnovena po té, co v roce 1537 stavbu poškodil úder blesku. A že tedy klenba by mohla být dílem Wendela Roskopfa; Franz BISCHOFF: Die Anstellungsverträge des Konrad Pflüger als Görlitzer Stadtwerkmeister. In: Tomasz TORBUS / Markus HÖRSCH (ed.): Die Kunst im Markgraftum Oberlausitz während der Jagiellonenherrschaft (= Studia Jagellonica Lipsiensia Bd. 3). Ostfildern 2006, s. 35-46; Podrobně s udáním pramenů: Ernst-Heinz LEMPER: Die Kapelle Zum Heiligen Kreuz beim Heiligen Grab in Görlitz. Baugeschichte und Ikonologie. In: Elisabeth HÜTTER / Fritz LÖFFLER / Heinrich MAGIRIUS (ed.): Kunst des Mittelalters in Sachsen. Festschrift Wolf Schubert dargebracht zum sechzigsten Geburtstag am 28. Januar 1963. Weimar 1967, s. 144; Klara KACZMAREK-PATRALSKA: Zu den Schlingrippengewölben Wendel Roskopfs im Kontext der Architektur um 1500 im Königreich Böhmen und in seinen Nachbarländern. In: Evelin WETTER (ed.): Die Länder der Böhmischen Krone und ihre Nachbarn zur Zeit der Jagiellonenkönige (1471-1536). Kunst – Kultur – Geschichte. Stuttgart 2004, s. 219 uvádí, že po úderu blesku v roce 1537 byla nutná obnova klenby; Barbara BECHTER / Wiebke FASTENRATH u.a.: Georg Dehio. Handbuch der Deutschen Kunstdenkmäler. Sachsen I. Regierungsbezirk Dresden. München – Berlin 1996, s. 381; Horst WENZEL: Die Annenkapelle in Görlitz. Görlitz 1994; Markus Leo MOCK: Die Annenkapelle in Görlitz – Stiftung und Motivation. In: TORBUS Tomasz / HÖRSCH Markus (ed.): Die Kunst im Markgraftum Oberlausitz während der Jagiellonenherrschaft (= Studia Jagellonica Lipsiensia Bd. 3). Ostfildern 2006, s. 139-148; Stefan BÜRGER: Figurierte Gewölbe zwischen Saale und Neisse. Spätgotische Wölbkunst von 1400 bis 1600. Weimar 2007, Bd. III, s. 777; Barbara BECHTER / Wiebke FASTENRATH u.a.: Georg Dehio. Handbuch der Deutschen Kunstdenkmäler. Sachsen I. Regierungsbezirk Dresden. München / Berlin 1996, s. 496; Viktor KOTRBA: Wendel Roskopf: „Mistr ve Zhořelci a ve Slezsku“ v Čechách. In: Umění 16. Praha 1968, s. 124 (pozn. 12); Josef von GOLITSCHEK / Hans LUTSCH: Schlesiens Kunstdenkmäler. Bildband. Gütersloh 1985, obr. 82; Hans LUTSCH: Schlesiens Kunstdenkmäler. Textband. Gütersloh 1986, s. 402, Taf. 56 – obr. 1, 5, 6, 10; s. 401, Taf. 55 – obr. 5, 6; E. WERNICKE: Wendel Roskopf, Meister zu Görlitz und in Schlesien. In: Neues Lausitzer Magazin 73. Görlitz 1897, s. 242n. Viktor KOTRBA: Wendel Roskopf, „mistr ve Zhořelci a ve Slezsku“ v Čechách. In: Umění 16. Praha 1968, s. 123, pozn. 10; Viktor KOTRBA: Wendel Roskopf: „Mistr ve Zhořelci a ve Slezsku“ v Čechách. In: Umění 16. Praha 1968, s. 123, pozn. 16 - cituje: Scriptores rerum Lusat. III. Görlitz 1852 – Mag. Joh. Hasse, Görlitzer Ratsannalen I, II, s. 574; Klara KACZMAREK-PATRALSKA: Śląskie i łużyckie kontakty artystyczne z ośrodkami kulturalnymi Czech i Moraw w pierwszej połowie XVI w. In: Zofia TARAJŁO-LIPOWSKA / Jarosław MALICKI: Wrocław w Czechach. Czesi we Wrocławiu. Literatura – język – kultura. Wrocław 2003, s. 255, pozn. 17; Klara KACZMAREK-PATRALSKA: Zu den Schlingrippengewölben Wendel Roskopfs im Kontext der Architektur um 1500 im Königreich Böhmen und in seinen Nachbarländern. In: Evelin WETTER: Die Länder der Böhmischen Krone und ihre Nachbarn zur Zeit der Jagiellonenkönige (1471-1526). Kunst – Kultur – Geschiche. Stuttgart 2004, s. 212, 221 (pozn. 28) – podle: E. E. STRUVE (ed.): Magister Johannes Hass Bürgermeister zu Görlitzer Rathsannalen. Dritter Band (1521-1526). In: Scriptores Rerum Lusaticarum N.F. Bd. 4. Görlitz 1870, s. 574-576; Barbara BECHTER / Wiebke FASTENRATH u.a.: Georg Dehio. Handbuch der Deutschen Kunstdenkmäler. Sachsen I. Regierungsbezirk Dresden. München / Berlin 1996, s. 380; Josef von GOLITSCHEK / Hans LUTSCH: Schlesiens Kunstdenkmäler. Bildband. Gütersloh 1985, obr. 67; Horst WENZEL: St. Nikolai zu Görlitz. Gotteshaus und Kirchhof. Görlitz 1999/2000, s. 2; Klara KACZMAREK-LÖW: Wendel Roskopf. Architekt wczesnego renesancsu. Mity i rzeczywistość. (= Studia z Historii Kultury Europy środkowej tom. I). Wrocław 2010, s. 76-77.