1259 - 15. století

Klášter cisterciáků

Zakladatelem kláštera cisterciáků ve Vyšším Brodě na horním toku Vltavy byl jeden z předních členů rodu Vítkovců, Vok z Rožmberka. Tento velmož zaujímal velmi význačné místo ve správě přemyslovského státu. Mnohokrát se s ním setkáváme v doprovodu krále Přemysla Otakara II. Od roku 1255 zastával úřad maršálka Českého království, v roce 1256 se stal zemským soudcem v Horních Rakousích, v roce 1260 dokonce zemským hejtmanem ve Štýrsku. Jako mimořádný projev panovníkovy přízně získal od Přemysla Otakara II. rakouské hrabství Raabs.

V záznamech generální kapituly cisterciáckého řádu z roku 1258 čteme rozhodnutí o prohlídce místa, v němž chtěl Vok z Rožmberka založit nový klášter. Do doby před zasedáním kapituly spadá zřejmě nedatovaná zakladatelova žádost o souhlas k fundaci kláštera . Dne 23. května 1259 potvrdil pražský biskup Jan darování patronátních práv ke kostelům v Rožmitále a v Přídolí, které klášteru ve Vyšším Brodě věnoval Vok z Rožmberka, a 1. června téhož roku schválil pražský biskup Jan celé nadání. Konvent přišel do Vyššího Brodu z hornorakouského Wilheringu.

Písemné prameny naznačují, že budování kláštera bylo zahájeno už v době jeho založení. Z listin Vítka a Budivoje z Krumlova, datovaných 1. června 1259 (ve skutečnosti jsou však poněkud mladšího původu a byly zpětně datovány), se dovídáme, že pražský biskup Jan vysvětil ve Vyšším Brodě kostel. O započetí stavebních prací svědčí dále útržkovité zmínky v několika listinách. Dne 13. července 1278 přislíbil Jindřich z Rožmberka mimo jiné klášteru roční příspěvek deseti hřiven na stavbu, a to až do jejího dokončení. V roce 1281 obdaroval tento velmož klášter, přičemž část donace byla určena na budování chrámu. Když byl v roce 1290 popraven Záviš z Falkenštejna, bylo jeho tělo podle mladšího pramene pohřbeno ve vyšebrodské kapitulní síni.

O postupu prací svědčí dále řada odpustkových listin. Dne 11. června 1292 udělili biskupové Friedrich z Chiemsee a Heinrich z Lavantu klášteru odpustky na pomoc stavbě, která pro velkolepost, s níž byla započata, nemůže být dokončena bez pomoci. V listině je výslovně vzpomenuto „anniversarium dedicationis“. V témže roce vydala v Římě řada církevních hodnostářů vyšebrodskému klášteru odpustkovou listinu pro podporu stavby kostela. Dne 22. dubna 1293 udělil klášteru odpustky pražský biskup Tobiáš, rovněž na podporu výstavby kostela, jenž má být proveden jako nádherné dílo. A konečně v listině z 15. června téhož roku vydali biskupové Heinrich z Merseburka a Bernard z Míšně odpustky těm, kdo přispějí na lustry a jiné potřeby. Odpustky na pomoc ve stavbě klášterních budov udělil dále v listině ze 13. června 1305 biskup Rudger z Botzenu, který ve vyšebrodském klášteře vysvětil čtyři oltáře.

Rada písemných zpráv dokládá dlouhou stavební činnost v klášteře od jeho založení až po sklonek přemyslovského období. Na dostavbě klášterního kostela, konventu a na křížové chodbě se pak pracovalo až do poloviny 14. století.

Za nejstarší část souboru klášterních budov bývala dříve pokládána tzv. sakristie, která leží ve východním křídle konventu mezi kostelem a kapitulní síní. Její rozložitý prostor je sklenut do dvou obdélných polí křížovými žebrovými klenbami a na východě je ukončen pětibokým, paprsčitě sklenutým závěrem, který vystupuje z východního boku konventu do popředí. Nosné články těžkých kleneb, osazené v obvodových zdech, mají podobu obrácených kuželů zdobených stylizovaným listovým dekorem. Na konzolách spočívají neobyčejně masívní náběhy v podobě nízkých půlválců, z nichž plynule vyrůstají žebra.

V závěru se zachovala kamenná menza, která dokládá, že tento prostor měl sakrální funkci. Na západě se sakristie otevírá do malé, jedním polem křížové klenby opatřené komory, spojené s ambitem velkým, hrotitě ukončeným portálem.

Od severu je sakristie přístupná portálem obráceným do jižního křídla příčné lodi klášterního kostela. Jeho ostění po tradičním způsobu člení pravoúhlý ústupek. Sloupky vsazené do ústupku po obou stranách ostění mají válcové dříky a kalichovité bobulové hlavice. Na nich spočívá masívní obloun. Je vložen do záklenku členěného na obvodu výžlabkem, který je posázen plastickými stylizovanými listy. Tympanon je na obvodu rámován pásem zdobeným vegetabilním dekorem. Do plochy tympanonu je pak vložen trojlist vyplněný nízkým reliéfem. Po obvodu tohoto trojlistu jsou vpravo rozmístěny drobné trojlístky (snad aluze na Nejsvětější Trojici), vlevo pak květy růže, které tu jsou snad symbolem mariánským. Dole uprostřed koření kmen vinného keře, z jehož větví vyrůstají hrozny a listy rozložené po ploše tympanonu. V horní části trojlistu spatřujeme oblak, odkud je vysunuta Boží ruka, po jejíchž stranách jsou dvě zvířecí, pravděpodobně liščí hlavičky. Ikonograficky tu bylo navázáno na pasáž Písně Šalamounovy (2, 15), v níž lišky figurují jako škůdci na vinici, a na proslulý komentář Bernarda z Clairvaux k Písni písní.

Nad vyšebrodskou sakristií vyrostlo patro, jehož obvodové zdivo je dosud dobře zachováno. Jak rozpoznal J. Čechura, šlo tu původně o patrovou kapli.

Mezi nejstarší části vyšebrodského kláštera patří rovněž východní díl kostela. Sestává z pětidílného závěru a příčné lodi, jejíž střední poleje kvadratické, severní a jižní rameno pak bylo sklenuto vždy do dvou obdélných polí.

Ke křížení na východě přiléhá presbytář o jednom obdélném poli a pětibokém závěru. Při jeho severním a jižním boku jsou dvojice mnohem menších a nízkých, vůči sobě i presbytáři uzavřených kaplí, které se otevírají hrotitými oblouky do obou ramen transeptu. Zatímco vnitřní kaple sousedící s presbytářem mají čtvercový půdorys, kaple vnější se skládají ze čtverhranného pole sklenutého křížovou klenbou a dvojboce do klínu ukončeného závěru nad trojúhelným půdorysem s klenbou trojpaprskovou.

Půdorysné řešení klášterního kostela ve Vyšším Brodě tedy v podstatě vychází z dispozičního typu, s nímž se na řádových stavbách setkáváme častěji. Ke křížení se obvykle pojí čtverhranný chór, z obou stran provázený čtverhrannými kaplemi, které se otevírají do transeptu. Tento základ byl ovšem ve Vyšším Brodě obohacen o polygonální závěr presbytáře a o neobvyklé trojúhelné závěry vnějších chórových kaplí, jejichž utváření patří k nejoriginálnějším rysům nejstarších částí vyšebrodského kláštera.

Prostor příčné lodi i presbytáře je výrazněji výškově dimenzován a tím získal vznosný charakter. V presbytáři, při východní zdi transeptu a v koutech na jeho severní a jižní straně byly užity jako nosné články kleneb válcové přípory. Tam, kde vybíhá jediné žebro (je to v koutech závěrového polygonu presbytáře a v koutech příčné lodi), je vždy jednoduchá přípora o jediném dříku, na ostatních místech jsou přípory svazkové. V severozápadním a jihozápadním koutu křížení již válcové přípory nejsou. Změna tvarosloví v tomto místě prozrazuje, že transept včetně kleneb byl již dokončen po změně stavebního plánu.

V jednotlivých bocích závěru presbytáře jsou značně vysoká štíhlá okna s hrotitými záklenky. Kružby vložené do těchto oken jsou dvoudílné. Jejich obě pole ukončují nahoře jeptišky, nad nimiž jsou vedle sebe postavené trojlisty, na kterých spočívá ve vrcholu okna umístěný pětilist. V utváření kružeb je tu snad nejzřetelněji cítit odezva klasické gotiky. Rozměrné okno s kružbou je osazeno i v severním průčelí příčné lodi.

S výjimkou kaple při jižním boku presbytáře si ostatní chórové kaple zachovaly původní klenby. Zatímco však v transeptu a v presbytáři klášterního kostela spočívají klenby na příporách vybíhajících od země, v kaplích jsou v určité výši nad úrovní podlahy osazeny konzoly zdobené rostlinným dekorem. Na ně pak nasedají vysoké a hmotné články, tvarově odvozené z oktogonálního hranolu, z jejichž horního okraje vyrůstají klenební žebra. S obdobnou formou klenebních náběhů se setkáváme v pozemku kaple Andělů strážných ve Zlaté Koruně. Tam byly užity i vlnivé profily, které se na vyšebrodských kaplích rovněž objevují, a to na ostění oken a na obloucích otevírajících se do transeptu.

Svorníky v osách kleneb chórových kaplí klášterního kostela zdobí plastický dekor, spatřujeme tu reliéf Beránka (ve svorníku klenby závěru severní kaple), věnec rotujících listů aj.

V severní zdi kvadratického pole severní chórové kaple je osazen portál, v jehož tympanonu je vytesáno zavěšené znakové pole s pětilistou růží. Velmi výrazným a okázalým způsobem, dokonce v kultovním prostoru, je tu umístěn znak fundátorského rodu. Portálem se vstupuje na točité schodiště, umístěné ve válcové, z pečlivě přitesaných kvádrů zbudované schodišťové věžici, která přiléhá k severovýchodnímu rohu příčné lodi. Dalo se tudy vstoupit do komory položené nad severními chórovými kaplemi (podobná byla i nad dvojicí kaplí jižních).

První etapě stavby vyšebrodského klášterního kostela náleží i obvodové zdivo trojlodí v úrovni jeho východního pole. Na severní straně tomu nasvědčuje sokl, který přechází z obvodového zdivá závěru a příčné lodi i do vnější zdi trojlodí, končí však na rozhraní jeho prvního a druhého pole od východu. V jižní zdi východního pole trojlodí je osazen portál, jímž se z kostela vstupuje do severovýchodního koutového pole křížové chodby. Vnější archivolta portálu tu má podobu trojlistu, jehož nosy protínají plynulý běh vnitřní archivolty, vypjaté do hrotitého oblouku. Neobvyklým a originálním způsobem tu tak bylo obměněno časté schéma s jeptiškou vloženou do vnějšího hrotitého záklenku. S hříčkami tohoto druhu se v architektuře nejstarších částí vyšebrodského kláštera setkáváme i na jiných místech.

Nejcennějším a nejvýznaěnějším prostorem východního křídla kláštera je po jižním boku sakristie ležící kapitulní síň. S ambitem ji spojuje v její západní zdi osazený portál se sloupky vloženými do ústupku. Na ně navazuje do záklenku vložený masívní obloun, z něhož se po obou stranách štěpí nosy, vymezující trojlisté pole prostého tympanonu. Po bocích portálu se z křížové chodby do kapitulní síně otevírají okna s těžkými kružbami z masívních polygonálních profilů. Oba díly, v něž je spodní část kružbového obrazce těchto oken rozdělena, končí v hrotitých obloučcích s vloženými jeptiškami. V ose je pak nahoře motiv, jehož horní trojlistá část je dole srdčitě uzavřena (podobné motivy byly užity např. na tumbě Jindřicha IV. z Kuenringu-Feldsbergu z roku 1284, kdysi v klášteře ve Zwettlu). Tento obrazec již nepochybně překročil rámec klasické gotiky.

Prostor kapitulní síně, zbudovaný nad čtverhranným půdorysem působí rozložitým dojmem. V jeho středu, přímo proti ose vstupního portálu, je umístěn pilíř nesoucí klenbu. Na každé straně jeho osmibokého soklu spatřujeme trojůhelný vimperk, ukončený ve vrcholu kytkou. Užití vimperku, který zpravidla slouží jako ukončující článek, je na tomto místě krajně neobvyklé a svědčí o svévolném zacházení s rejstříkem klasické gotiky. Mezi vimperky zdobí sokl střídavě rozmístěné rostlinné motivy a hlavy ovcí a beránků. Všech osm válcových přípor, které se přimykají k jádru pilíře, končí v hlavicích, jejichž protáhlá válečkovitá forma je rovněž známkou poklasické tvarové proměny. Povrch těchto hlavic kryjí tesané větvičky s listy, které působí poněkud vyschlým a kovově ztuhlým dojmem a ztrácejí už plastickou robustnost a přirozenou životnost rostlinných motivů klasické gotiky.

Nejvýznamnějším prohřeškem vůči logickému systému klasické gotiky je tu však rozpor mezi řešením středového pilíře a klenebním systémem, protože množství dříků na pilíři je dvojnásobné oproti počtu nesených žeber. V prodloužení jednotlivých sloupků svazkového dříku pokračují nad abaky hlavic nízké válečky. Ty z nich, které jsou situovány proti osám jednotlivých zdí kapitulní síně, končí v drobném výzdobném motivu, zatímco čtyři zbývající válečky přecházejí v žebra, směřující do koutů síně. Ta však neprobíhají po celé takto vytčené dráze. V její polovině se totiž vidlicovitě štěpí a odtud spěje každé z obou žeber příslušné vidlice do klenebních konzol osazených v ploše obvodních zdí. Tak je kapitulní síň zaklenuta čtyřmi trojpaprsčitými klenbami. Naprosto neobvyklé užití trojdílných kleneb, které lze patrně chápat jako ryze výtvarnou hříčku, jako pokus o rozbití obvyklých statických schémat, je nepochybně nejpozoruhodnějším rysem vyšebrodské kapituly. V souvislosti s tím bývá upozorňováno na návrh zaklenutí kapitulního sálu v náčrtníku francouzského architekta Villarda de Honnecourt z druhé čtvrtiny 13. století, kde se ovšem na rozdíl od Vyššího Brodu počítalo s osmi trojpaprsky.

Profil těchto klenebních žeber vznikl zploštěním klasické hrušky. V ose jihovýchodního klenebního trojpaprsku je svorník s reliéfem Beránka, na svorníku v severovýchodním trojpaprsku je žehnající ruka, vysunutá ze stylizovaného oblaku a obklopená listovím. Opakuje se tu tedy obdobný ikonografický motiv jako na portálu z kostela do sakristie. V ploše stěn kapitulní síně spočívají klenební žebra na drobných konzolkách, jejichž spodní část má formu stylizovaného rostlinného dekoru, popřípadě tu spatřujeme prvky zoomorfní (dvě drobné zvířecí hlavičky na severní konzole západní zdi, dva stylizovaní beránci na jižní konzole západní zdi, dva ptáčci na západní konzole severní zdi). V drobné a miniaturizované formě náběžních štítků, spočívajících na těchto konzolkách, nepochybně v transformované podobě vyznívá tvarový svět české gotické architektury poloviny 13. století.

Od východu proniká světlo do nitra vyšebrodské kapitulní síně třemi okny. Střední je kruhové s bohatým kružbovým obrazcem s plnými hůlkovitými profily, příznačnými pro kružby klasické gotiky. Ve středu obrazce je osmilist, k němuž se pojí osm radiálně rozprostřených trojlistů. Tento vzorec zcela zřejmě vychází z rozetových oken katedrální gotiky rayonantní fáze (asi 1240-1270). Bohaté rozetové okno je působivým výtvarným akcentem celého prostoru. Po jeho stranách jsou hrotitě ukončená okna, která v záklenku mají kružbu s rayonantně uspořádanou trojicí srdčitě ukončených trojlistů. Tvar, který má podobu spodní části srdčitého ornamentu, označovaný též někdy jako kapkovitý, sahá už mimo rámec vyjadřovacího rejstříku klasické gotiky. Vyšebrodská kapitulní síň není v žádném případě stavbou prostou a strohou, jak by lépe odpovídalo duchu cisterciácké řehole, ale naopak je plná architektonických i zdobných hříček a nápadů. Svou neobyčejnou výtvarnou rafinovaností a bohatým utvářením nese nesporně rysy noblesní architektury dvorského charakteru. Celý prostor je prodchnut ikonografickým programem, který je zřejmě vyjádřením hlubšího ideového záměru. Klenební konzoly s rostlinnými prvky a zoomorfními motivy mohly by snad být aluzí na ráj naplněný rostlinstvem, zvířaty a ptáky. Součástí tohoto světa jsou i hlavy beránků na trnoži středního pilíře. Ten sám o sobě, ve své horní části obalený v kameni tesaným listovím, zastupuje tu patrně strom života (zajímavou významovou analogií je tu např. střední pilíř v kapitulní síni cisterciáckého kláštera ve Zwettlu). Významuplnou roli zde může mít i kruhová rozeta, která v ikonografických programech katedrál byla zpravidla symbolem solárního kotouče. Tento svět je podřízen do vůle Boží, ikonograficky vyjádřené motivy v klenebních svornících, úběžnících architektonické a v symbolickém smyslu i ideové konstrukce. Žehnající ruka vysunutá z oblaku je tu aluzí na Boha otce, reliéf beránka v druhém svorníku pak symbolem Boha syna.

Jádro kláštera ve Vyšším Brodě patří nepochybně k nejvýznačnějším monastickým stavbám 13. století v českých zemích. Jak fundátor kláštera, mocný velmož Vok z Rožmberka, který však záhy po založení zemřel (1262), tak i Vokovi potomci i další členové rozvětveného rodu Vítkovců věnovali klášteru svoji přízeň. Klášter se během doby stal centrem, z něhož byla spravována řada farností v oblastech náležejících Vítkovcům, kteří mu postupně darovali jejich patronátní práva. Vyšebrodskému opatství byla zřejmě od samého počátku určena i funkce rodového pohřebiště. Stavba kláštera byla významně podporována donacemi Vítkovců, především pak členů jejich rožmberské linie. Velké sebevědomí a ambice tohoto rodu, náležejícího k nejbohatším a nejvlivnějším v zemi, našly nepochybně svůj výraz i v podobě klášterních staveb,které svou nákladností mohly soupeřit s velkými fundacemi posledních Přemyslovců.

Lze tedy předpokládat, že těsná vazba mezi klášterem a Vítkovci, jmenovitě pak jejich rožmberskou větví, se vepsala nejen do dějin vyšebrodského opatství, ale i do jeho architektury. Zmínili jsme tu význačné umístění vítkoveckého erbu pětilisté růže na tympanonu portálu v chórové části chrámu. Pokud se prokáže oprávněnost hypotézy, předpokládající existenci rožmberské oratoře nad severními chórovými kaplemi, byl by to další význačný doklad ovlivnění monastické architektury ze strany světských patronů kláštera. Bez vztahu k nim není asi ani nádherná a honosná architektura kapitulní síně, jejíž ikonografický program vytváří patrně představu ráje. Protože kapitulní síně často sloužily jako mauzolea fundátorů a jejich potomků (např. kapitulní síň v dolnorakouském Heiligenkreuzu), nabízí se samozřejmě otázka, zda i vyšebrodská kapitula nebyla původně zamýšlena jako pohřební místo zakladatelského rodu. Nasvědčovala by tomu okolnost, že zde byly uloženy pozůstatky jeho významného člena Záviše z Falkenštejna.

V novější uměleckohistorické literatuře byly části vyšebrodského kláštera datovány až do pozdního 13. století. Tak zejména D. Líbal soudil, že až poté, co se vlády v zemi ujal Václav II., tj. v osmdesátých letech 13. století, se začalo ve Vyšším Brodě s budováním kostela a východního křídla konventu. Toto časové určení však nebere zřetel na řadu písemných zpráv, které se k výstavbě nejstarších částí cisterciáckého opatství ve Vyššjm Brodě vážou. Kloníme se k hypotéze, že zpráva o svěcení kostela ve Vyšším Brodě pražským biskupem Janem v roce 1259 se snad vztahuje k dosud dochované patrové kapli, v jejímž přízemku leží sakristie. V následné době, tj. asi již v průběhu šedesátých let 13. století, byla zahájena výstavba klášterního kostela a východního křídla konventu. Snad už v době kolem roku 1270 či nedlouho poté vznikla i kapitulní síň. Budování východní partie chrámu nepostupovalo ovšem příliš rychle. Vrcholilo v osmdesátých a devadesátých letech 13. století, jak dosvědčují donace a odpustkové listiny z této doby. Ke konci dospěl růst východní části klášterního jádra až na prahu 14. století (svěcení v roce 1305).

Takovou představu o stavebním růstu kláštera ostatně nevylučuje ani jeho slohový charakter. Sakristie, zaujímající přízemek někdejší patrové kaple, by masivitou své architektury dobře zapadala do doby kolem roku 1260. Není bez zajímavosti, že tympanon portálu sakristie má jisté analogie ve zlomku tympanonu zachovaném ve Zlaté Koruně. S tamní kaplí Andělů strážných, odkud tento fragment údajně pochází, mají styčné body i chórové kaple vyšebrodského klášterního kostela. Můžeme tu znovu vzpomenout na vlnivou profilaci ostění oken a oblouků, které spojují ve Vyšším Brodě chórové kaple s transeptem, či na zvláštní formu klenebních náběhů. Zdá se proto, že počáteční fáze výstavby klášterů ve Vyšším Brodě a ve Zlaté Koruně nebyly bez vzájemného vztahu.

Jak východní části vyšebrodského klášterního kostela, tak i tamní kapitulní síň jsou výrazným způsobem poznamenány odezvou klasické gotiky Ile-de-France a severní Francie. Taje například v presbytáři zřejmá v řešení půdorysu, v elegantní a vznosné proporcionalitě i v užitém tvaroslovném rejstříku, zejména ve formách okenních kružeb a v uplatnění klenebního systému s válcovými příporami. Přípory však zde nejsou důležitým prvkem skeletové konstrukce příznačné pro klasickou gotiku. Tady totiž stále zůstalo plné a nedotčené obvodové zdivo, ke kterému jsou přípory jen přiloženy, aniž konstrukce masu zdivá prostoupila. Umění klasické gotiky nalézalo v českých zemích odezvu v době vlády Přemysla Otakara II. Její ohlasy sem ovšem nepronikaly přímo, ale vesměs přes filtr architektonické tvorby rozličných oblastí Německa. V souvislosti se zmíněnými částmi kláštera ve Vyšším Brodě se proto někdy v literatuře uvažovalo o návaznosti na umění Hessenska. Ohlas klasické gotiky tu má však natolik obecnou podobu, že asi bude obtížné dospět k přesnějšímu rozlišení.

Architektura nejstarších částí vyšebrodského kláštera není ovšem vysvětlitelná jen jako pouhá odezva klasické gotiky francouzské provenience. Zaznamenáváme tu řadu pozoruhodných antiklasických transformací, jako jsou již zmíněná rozvlněná ostění. Rozličné proměny klasického aparátu, s jakými se ve středoevropské architektuře začínáme v širším měřítku setkávat v době kolem roku 1270, poznamenaly tu podobu řady dílčích detailů (antiklasické srdčité formy okenních kružeb, protáhlý tvar hlavic na pilíři v kapitulní síni aj.). Vynalézavost a invence zde činného architekta se projevuje i v úhrnnějších řešeních (trojdílné závěry vnějších chórových kaplí, originální trojpaprsčité klenby kapitulní síně), pro něž nalezneme obdoby v pozdějším vývoji středoevropského stavebního umění. V těchto osobitých a svébytných rysech tkví kouzlo architektury nejstarších částí vyšebrodského kláštera.

Literatura:

P. Dominik KAINDL: Geschichte des Zisterzienserstiftes Hohenfurt in Böhmen. Hohenfurt 1930, s. 33; Anna KUBÍKOVÁ: Rožmberské kroniky krátký a summovní výtah od Václava Březana. České Budějovice 2005, s. 37; P. Dominik KAINDL: Geschichte des Zisterzienserstiftes Hohenfurt in Böhmen. Hohenfurt 1930, s. 33; Mathias PANGERL: Urkundenbuch des Cistercienserstiftes B. Mariae V. zu Hohenfurt in Böhmen (= Fontes rerum austriacarum. Zweite Abtheilung Bd. XXIII.). Wien 1865, s. 300-301 (č. CCXLII); tamtéž, s. 303-304 (č. CCXLIV.); Antonín CECHNER: Soupis památek historických a uměleckých v Čechách 42. Politický okres kaplický. Praha 1921, s. 417-421; Jaromír HOMOLKA: Jihočeské umění pozdní gotiky. In: Jihočeská pozdní gotika 1450-1530 (katalog výstavy). Hluboká and Vltavou 1965, s. 55-56.

15. století

Vyšší Brod

Klášter cisterciáků

V roce 1422 se sem dostali husité a klášter zapálili, ale jeho budovy nebyly rozbořeny. Už před tím zastavil patron kláštera Oldřich II. z Rožmberka ve finanční nouzi klášterní klenoty rakouskému velmoži Reinprechtovi z Wallsee. V jeho rukou se jako zástava ocitlo i celé vyšebrodské opatství a spolu s ním i hrady a město v nedalekém Rožmberku. Své klenoty a posvátné relikvie dostal klášter zpět až v roce 1462.

O pohusitské obnově kláštera svědčí několik odpustkových listin. Tak v roce 1465 vydal kardinál Alan odpustkovou listinu k podpoře opravy vyšebrodského špitálního kostela. V témže roce dne 28. října udělil vyšebrodskému klášteru odpustky biskup Zikmund ze Salony, když tu vysvětil uprostřed klášterního kostela oltář sv. Kříže, sv. Ondřeje, Šimona a Judy.

Tak jako v dobách před husitskou revolucí, byly i po konci husitských válek ve Vyšším Brodě pohřbíváni členové rožmberského rodu a jejich manželky; řada z nich na klášter pamatovala. Ve prospěch kláštera učinil odkaz syn Oldřicha II. z Rožmberka Jindřich, který zemřel v roce 1456. Ve vyšebrodském klášteře nalezl místo posledního odpočinku Oldřich II. z Rožmberka († 28. dubna 1462). Dne prvního května roku 1500 zemřela Alžběta z Kravař, manželka Petra IV. z Rožmberka, který klášter bohatě obdaroval. Sám byl po své smrti v roce 1523 v klášterním kostele ve Vyšším Brodě pochován.

V těchto dobách byla obnovena i řada kostelů v rožmberském dominiu, spravovaných vyšebrodským klášterem – například kostel sv. Theobalda a Oldřicha v Loučovicích, kostely v Rožmberku, Dolním Dvořišti, Hořicích, Rožmitále na Šumavě, v Rychnově u Nových Hradů (Německém Rychnově), v Nových Hradech a ve Střížově.

O vybavení kláštera se výrazně zasloužil opat Kryštof Knoll, jenž tento úřad zastával v letech 1507-1528 (zemřel až 5. února roku 1542). Už v prvním roce svého působení dal pořídit novou velkou monstranci. Z Knollovy doby se dochovalo několik řezbářských prací. Pro klášterní kostel dal Kryštof Knoll pořídit, respektive obnovit pět nových oltářů, z nichž se zachovaly dva – sv. Rocha v severní lodi a sv. Barbory v lodi jižní. Oba byly necitlivě restaurovány v letech 1880-1882. Opatovy zásluhy jsou spolu s datací do let 1524 a 1525 vzpomenuty na zadní straně obou těchto retáblů.

Nejpozoruhodnějším dílem z těchto dob na půdě vyšebrodského kláštera je však Knollův náhrobek, osazený v západní zdi klášterního kostela pod varhanní kruchtou. Figura opata, která je v jeho ploše vytesána, působí dojmem, že stojí, ačkoliv opatova hlava je podložena polštářem. Opat je tu oděn v bohatém rouchu a vybaven odznaky svého úřadu – mitrou, pektorálem na prsou a berlou v levé ruce, zatímco pravicí si k tělu tiskne rozevřenou knihu. S detailní popisností je do kamene vytesána brokátová látka opatova roucha, zdobená plastickým vzorem. V dolních rozích desky pak jsou erby kláštera a opata samotného, postavu z obou stran lemují štíhlé kmeny s odsekanými větvemi, nahoře pak rozviliny. Náhrobek byl vytesán do načervenalého mramoru, jaký se těžil u Adnetu nedaleko od Salcburku, odkud byly kamenné bloky po řekách Salzachu a Innu přepravovány do Pasova na Dunaji. V jednotlivostech již provedení náhrobku předjímá rysy renesance, kvalita kamenické práce je tu mimořádně vysoká.

Zhotovení Knollova náhrobku bylo už kdysi připsáno pasovskému mistru Jörgu Gartnerovi († 1521). Afinita s jinými pracemi Jörga Gartnera je zřejmá, a to zejména s náhrobní deskou opata Pankraze Reischla († 1512) v klášteře Fürstenzell v Bavorsku a opata Johanna Riemera († 1514) v opatství v Aldersbachu. Vyšebrodský náhrobek byl tedy zhotoven nejpozději v roce 1521, kdy mistr Gartner zemřel, tedy několik let před tím, než opat Knoll rezignoval na svůj úřad a řadu let před tím, než zemřel. Datace na obrubě desky byla ostatně vytesána dodatečně. Knollův náhrobek náleží k nejlepším, jaké se v českých zemích dochovaly.

Literatura:

P. Dominik KAINDL: Geschichte des Zisterzienserstiftes Hohenfurt in Böhmen. Hohenfurt 1930, s. 33; Anna KUBÍKOVÁ: Rožmberské kroniky krátký a summovní výtah od Václava Březana. České Budějovice 2005, s. 37; P. Dominik KAINDL: Geschichte des Zisterzienserstiftes Hohenfurt in Böhmen. Hohenfurt 1930, s. 33; Mathias PANGERL: Urkundenbuch des Cistercienserstiftes B. Mariae V. zu Hohenfurt in Böhmen (= Fontes rerum austriacarum. Zweite Abtheilung Bd. XXIII.). Wien 1865, s. 300-301 (č. CCXLII); tamtéž, s. 303-304 (č. CCXLIV.); Antonín CECHNER: Soupis památek historických a uměleckých v Čechách 42. Politický okres kaplický. Praha 1921, s. 417-421; Jaromír HOMOLKA: Jihočeské umění pozdní gotiky. In: Jihočeská pozdní gotika 1450-1530 (katalog výstavy). Hluboká and Vltavou 1965, s. 55-56. K náhrobku opata Heinricha Knolla: Antonín CECHNER: Soupis památek historických a uměleckých v Čechách 42. Politický okres kaplický. Praha 1921, s. 417-421; Jaromír HOMOLKA: Jihočeské umění pozdní gotiky. In: Jihočeská pozdní gotika 1450-1530 (katalog výstavy). Hluboká and Vltavou 1965, s. 55-56; K Jörgu Gartnerovi: Ulrich THIEME (ed.): Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart Bd. 13. Leipzig 1999 (reprint), s. 220-221; Volker LIEDKE: Marginalien zum Werk des Passauer Malers und Bildhauers Jörg Gartner. In: Ars Bavarica Bd. 65/66. München 1991, s. 40-64.