Tábor

1420

Dne 21. února 1420 dobyli husité město Ústí na Lužnici a za několik dnů poté obsadili i místo zvané Hradiště, kde podle kroniky Vavřince z Březové „… bylo kdysi postaveno pevné město, jehož zdi dosud stály … a po jistém čase, spálivše město Ústí ohněm, přestěhovali se s ženami a dětmi na tu horu, den ode dne ji opevňovali i domky k bydlení si stavěli a tu horu nazvali Tábor.“ K projevům snahy o vytvoření nové ideální komunity patřily i pověstné kádě, kam příchozí vkládali svůj majetek, aby tak sloužil potřebám celého společenství. To bylo vzápětí posíleno příchodem husitského houfu, který opustil Plzeň. Z Tábora se stala bašta husitské revoluce.

Místo na skalnatém návrší nad soutokem Lužnice a Tismenického potoka je už svým terénním utvářením příhodné pro obranu. Dobře přístupné je jen po úzké šíji od jihovýchodu. Tato poloha byla jistě hlavním důvodem, proč se sem husité přestěhovali z nedalekého Ústí. Nově příchozí tady mohli navíc využít nejen existující hrad, ale i pozůstatky starého opuštěného města.

Podobu Tábora znamenitě popsal Enea Silvio Piccolomini ve své Historii české: „Protože město, které obsadil (Žižka), nebylo obklopeno hradbami, vybral místo u téže řeky opevněné přirozenou polohou, vzdálené necelých osm mil od Ústí. Obehnal je hradbami a rozkázal, aby si každý postavil dům tak, jak si dříve zbudoval stan. Městu dal jméno Tábor. I jeho přívrženci se nazývali tábority, jako by se třemi apoštoly viděli proměnu Krista Spasitele na hoře a odtud čerpali své názory, které nazývají pravdami víry.“

Piccolominiho tvrzení o tom, že táborské domy vyrostly tam, kde měli příchozí své stany se ujalo a bylo pak tradováno po staletí, dlouhodobě prováděné průzkumy však ukázaly, že ve skutečnosti husitská pevnost navázala v mnohém na starého předchůdce.

Když pak létě roku 1436 probíhala v Jihlavě jednání o uzavření smíru českých pánů, rytířů a měst se Zikmundem Lucemburským a o jeho přijetí za českého krále, přijeli dne 5. června do Jihlavy i zástupci Tábora. Mezi dvaceti pěti kališnickými městy, která složila Zikmundovi hold, sice Tábor tehdy nebyl, ale nakonec 25. ledna roku 1437 král vydal listinu pod zlatou bulou, v níž byl Tábor povýšen na královské město s právy Starého Města pražského. Navíc Zikmund udělil Táboru nový městský znak. Namísto doposud táborskou obcí užívané znamení hory s kalichem, provázené (hájené) mečem a cepem, dostal Tábor erb s bránou s věžemi po obou stranách, nad nimi pak s dvouhlavým orlem, se štítkem na prsou, v němž je na bílých a modrých pruzích červený lev – znamení rodu Lucemburků. Revoluční táborská obec, která byla baštou všech Zikmundových odpůrců a nepřátel paradoxně obdržela a přijala erb, který vyjadřoval svazek s Říší a jejím panovníkem z dynastie Lucemburků.

Několik dnů poté, co císař Zikmund vydal táborské obci ono velké privilegium zpečetěné zlatou bulou, byl vyhotoven druhý Zikmundův majestát pro Tábor, v němž císař městu potvrdil držbu statků, které původně náležely klášteru premonstrátek v Louňovicích. Tato legalizace revolučního záboru vyjadřovala skutečnost, že obec, proslulá kdysi tím, že osobní majetek příchozích byl házen do kádí, byla již dávno před vydáním této Zikmundovy listiny velkým feudálním vlastníkem. Navíc císař městu daroval sto kop ročního platu „na výtonu“ pod Vyšehradem.

Když se po Zikmundově smrti rozhořely spory o obsazení českého královského trůnu, stanul Tábor mezi odpůrci kandidatury Zikmundova zetě Albrechta Habsburského. Jeho pokus o dobytí města však skončil neúspěchem.

V roce 1451 cestovalo poselstvo císaře Friedricha III. z Jindřichova Hradce na sněm v Benešově a navštívilo Tábor. Na jeho půdu tehdy vstoupil i budoucí papež Pius II. Eneas Silvio Piccolomini. Ještě jednou se tu pak zastavil na zpáteční cestě. O svých dojmech zanechal poutavé svědectví. Na vstupní bráně spatřil dva štíty: „na jednom byl obraz anděla, jak držel kalich, jako by radil lidu, aby přijímal pod způsobou vína, na druhém byl vymalován Žižka, stařec slepý na obě oči“. Hostitel, u něhož byl ubytován, uctíval tajně obrazy Panny Marie a Krista. Ve staré baště husitského utrakvismu a obrazoborectví to bylo jistě velmi překvapivé. Nicméně Tábor byl pro Enease Silvia „hnízdo nepravosti a nedobytný pelech netvornými neřestmi zkažené mysli obludného rodu, jakého není na celé zemi, kterou oblévá moře“.

Když pak 27. dubna roku 1452 zemský sněm uznal Jiřího z Poděbrad za správce země a udělil mu rozsáhlé pravomoci, stanul Tábor na straně opozice. Na konci srpna se vojsko Jiřího z Poděbrad objevilo u města, táborská obec prvního září kapitulovala a slíbila, že se podřídí i ve věcech věroučných. Tři táborští kněží, kteří osvědčili neústupnost, skončili jako vězni na Poděbradových hradech.

Tábor měl pověst mohutné pevnosti díky pro obranu velmi výhodné poloze i díky opevnění, při jehož zbudování byly reflektovány zkušenosti z dlouhého období bojů. Velkým dojmem zapůsobilo táborské opevnění na Enease Silvia Piccolominiho, který o něm napsal: „Ačkoliv je město chráněno vysokými skalami, přece bylo obklopeno zdí a parkány. Řeka Lužnice teče kolem velké části města, zbývající část obtéká dosti velký prudký potok. Směřuje přímo do Lužnice, protože mu však po celé délce města stojí v cestě skalisko, je nucen obrátit se vpravo a vlévá se do větší řeky na konci města. Šíje (oba toky totiž tvoří poloostrov) je široká sotva třicet stop. Je zde hluboký umělý příkop a trojitá zeď, tak silná, že jí nemůže prolomit žádný obléhací stroj. Na hradbách jsou četné věže a na vhodných místech zbudované bašty, které vymysleli sami táborité, mistři v dobývání měst. Tak Žižka jako první vybudoval útočiště všech kacířů a hrad; ti, kteří následovali po něm, zvelebili opevnění města každý podle svých schopností.“

Velké části táborského opevnění však zanikly, mimo jiné takzvaná Řeznická bašta a mohutný celek Nové brány se třemi průchozími věžemi a vnějším barbakanem. Takto byl chráněn přístup do města po terénní šíji na jihovýchodní straně. Jinak byla na obvodu města zbudována hlavní hradba proložená půlválcovými, dovnitř otevřenými věžemi. Na vnější straně ji provázel parkán a nižší parkánová zeď, z níž navenek vybíhaly vysunuté bašty. Dobře se dochovala masivní Velká či také Žižkova bašta na severozápadě a bašta zvaná Soukenická na severu.

Zatímco takzvaná Nová brána v Táboře byla zcela zbořena, dosud je zčásti dochován druhý fortifikační celek na jihozápadním cípu města. Mimo jiné tu dosud stojí mohutná válcová věž v areálu někdejšího táborského hradu zvaného Kotnov. Určení doby jejího vzniku se stalo předmětem sporu. V blízkosti této věže pak stojí široká a rozložitá budova Bechyňské brány s řadou oboustranně špaletovaných střílen v podstřeší. O tom, že táborská fortifikace získala ve své době mimořádnou proslulost, svědčí i skutečnost, že velké vstupní opevnění s barbakanem ve Znojmě bylo nazýváno Tábor.

O táborském kostele napsal Enea Silvio Piccolomini: „… mají jakýsi dřevěný dům, podobný venkovské stodole, ten nazývají chrámem, zde káží lidu, zde vykládají denně boží zákon, zde mají jediný oltář, ani posvěcený není, ani se nemusí světit, a z toho podávají lidem svátost.“ Nevíme, zda už před tím, než Enea Silvio tato slova napsal, či nedlouho poté započala výstavba kamenného kostela, nesoucího patrocinium Proměnění na hoře Tábor. Pro jeho zbudování bylo zvoleno místo při severním boku náměstí na nejvyšším místě celého města. Má pětiboce uzavřený presbytář, na který na západě navazuje síňové trojlodí a v koutě mezi severním bokem presbytáře a východní stranou severní lodi je situována hranolová věž.

Presbytář byl zaklenut sklípkovou klenbou, jaká byla v jižních Čechách použita mimo jiné při sklenutí kostelů v Blatné a v nedaleko od Tábora vzdálených místech - Bechyni a Soběslavi. Stalo se tak buď na samém konci 15. století, či spíše až v době po roce 1500, nebo až v době, kdy bylo klenuto trojlodí. Do Tábora tak vstoupilo klenební umění, jehož východiskem byla architektura míšeňského markrabství.

Do trojlodí byly po obou stranách hlavní lodi vloženy vždy tři poměrně štíhlé polygonální sloupy, mezi nimiž byly rozepjaty pásy vydělující v úrovni kleneb loď hlavní od lodí bočních. Zatímco boční lodě dostaly jednoduché křížové klenby, v hlavní lodi byla uplatněna síťová klenba, jejíž vzorec vychází ještě z Parléřovy klenby vysokého chóru katedrály sv. Víta v Praze. Pamětní táborská kniha zaznamenala sklenutí kostela slovy: „K věčné paměti potomkuom za slušné zdálo mi se jest … znamenati, že mistr Staniek kamenník, měštěnín Menšího Města Pražského, přijav k své práci znamenité dielo, aby tělo kostela zdejšího sklenul, i počav z jeří do času postního grunty vybíjeti a sloupy stavěti, to všecko sklenul i na místo dokonal v pondělí před sv. Václavem a tj. šťastně dokonával v hodinu na nov třetí dne předepsaného léta Páně tisícího pětistého dvanáctého za purgmistrovství Jana Paukara a za poctivého kněze Jana příjmí Šety u nás faráře.“

V pozdní době roku 1512 tedy stál táborský kostel v podobě, jakou si v podstatě zachoval až do dnešních dnů. Zatímco sklípková klenba presbytáře náleží do řady takových klenutí z pozdního 15. a prvních desetiletí 16. století, mistrem Staňkem provedené klenby trojlodí mají tradicionální charakter. Z původního vybavení kostela se dochovala cínová křtitelnice zhotovená mistrem Šimonem. Nápis na křtitelnici je proložen malými kalichy – v tom se tu zračí táborský utrakvismus.

Ačkoliv Tábor představoval i v časech jagellonské vlády jednu z nejmocnějších městských komunit v Čechách, zdejší kostel rozhodně nepatří k dílům vynikajícím nad průměr. Nicméně je tu zřejmé, že táborská utrakvistická obec měla potřebu mít standardní farní kostel, doby revolučního radikalismu byly již dávno pryč. S větší náročností a ambicemi budovala táborská obec radnici, situovanou v západní frontě náměstí. Je to čtyřkřídlá budova uprostřed s malým čtvercovým dvorem a hranolovou věží v jihovýchodním nároží, která tak spolu s hlavním křídlem vytváří část západní fronty náměstí. Na nádvorním schodišti je dochován letopočet 1527 – v té době, tedy krátce po konci jagellonské éry, byla radnice patrně dokončována.

V prvním patře radnice je situována rozměrná hlavní síň, která je ve své čelní části přivrácené do náměstí dvoulodní, vzadu pak už pokračuje do hloubky parcely jen jedna z obou lodí. Byla zde uplatněna síťová klenba, která v čelní části síně na rozhraní obou lodí spočívá na dvou polygonálních sloupech. Konzoly nesoucí náběhy klenby v obvodových zdech jsou sochařsky utvářené, spatřujeme tu mimo jiné poprsí muže, poprsí ženy či dvojici hlav postarších mužů s knírem, pokládaných podle tradice za vyobrazení vůdců husitských vojsk – Jana Žižky a Prokopa Holého. Figurální, zoomorfní a fantaskní motivy jsou vytesány i na klenbě v místech, kde se sbíhají klenební žebra. Jako svorníky jsou pak v klenbě osazeny znakové štíty – vidíme tu českého dvouocasého lva či znamení cechovních korporací. Na jednom z portálků této síně senachází motiv naturalistických větví, jak to známe mimo jiné z královské oratoře v pražské katedrále. Protože velký sál radnice Starého Města pražského se nedochoval, není na radnici v žádném z českých a moravských měst tak velká síň jako v Táboře. Svým náročným utvářením mohla plně soupeřit i s velkým sálem v paláci královského hradu Křivoklátu.

Na obvodové stěně táborské síně byla osazena kamenná deska se znakem města. Tak jak to Táboru udělil Zikmund Lucemburský, je tu uprostřed brána provázená po bocích věžemi. Mezi nimi je pak nad portálem brány dvouhlavá orlice s prsním štítem, v němž je lucemburský lev. Nahoře v ose je pak na rámu této desky štítek s dvojitým písmenem W, iniciálou krále Vladislava Jagellonského, k jehož vládě se tak město okázale hlásilo. Celá deska byla vytesaná s bravurní virtuozitou. Prolamovanou technikou je provedeno proplétající se větvoví na obvodovém rámu. Do něho jsou z boků zakomponovány vedle postav Adama a Evy a zlomku postavy, snad Jeronýma Pražského, i figury Jana Husa na hranici a Jana Žižky, které tu tak připomínají velkou husitskou minulost utrakvistického města.

Vznik této desky, představující vrchol reprezentace táborské obce, je dobře datován letopočty 1515 a 1516 na nápisových páskách po obou stranách brány v ose městského znaku. Iniciály W a R spolu s mistrovskou značkou na dolní části rámu byly ztotožněny s osobou mistra Wendela Roskopfa, který se později usadil ve Zhořelci, kde získal mimořádnou proslulost. Bohatá dekorativnost jeho táborského díla by snad mohla svědčit pro domněnku, že Wendel Roskopf se inspiroval pracemi mistra Hanse Spieße.

Výrazem postavení a bohatství táborské obce nebylo jen opevnění města či veřejné stavby jako farní kostel a radnice, ale i domy jednotlivých měšťanů. Tak nedlouho po konci jagellonské éry byl postaven dům čp. 6 zvaný Ctiborův a čp. 22 zvaný Škochův na táborském náměstí, jejichž průčelí vrcholí štítem s bohatou kružbovou panelací, jakou známe mimo jiné z Norimberka.

V závěru jagellonské éry se táborská obec sice hlásila ke své revoluční husitské minulosti a její připomínku neváhala velmi nápadným způsobem začlenit i do své reprezentace, jinak ale zcela převzala dobové zvyklosti městských komunit.

Literatura:

Jaroslav HEROUT: Tábor. In: Zprávy památkové péče 10. Praha 1950, s. 97-129; Antonín HEJNA: Tábor. Praha 1964 František ŠMAHEL a kolektiv autorů: Dějiny Tábora. I. díl 1. svazek do roku 1421. České Budějovice 1988; František ŠMAHEL a kolektiv autorů: Dějiny Tábora. I. díl, 2. svazek do roku 1452. České Budějovice 1990; Jaroslav HEROUT: Tábor. In: Zprávy památkové péče 10. Praha 1950, s. 97-129; Dobroslava MENCLOVÁ: Husitské opevnění Tábora. In: Zprávy památkové péče 13. Praha 1953, s. 65n.; Jiří VARHANÍK: Kotnovská věž v Táboře. In: Průzkumy památek IV, č. 2, 1997, s. 51-56; Dobroslav LÍBAL: Připomínky k Varhaníkově Kotnovské věži v Táboře. In: Castellologica bohemica 6/II. Praha 1998, s. 459-461; Vladislav RAZÍM: Poznámka ke genezi a vývoji městského opevnění Tábora. In: Husitský tábor – supplementum 3. Tábor 2007, s. 441-462; Martin EBEL / Jan FROLÍK / Vladislav RAZÍM: Opevnění města Českého Brodu. In: Průzkumy památek II/1998, roč. 5. Praha 1998, s. 73 (pozn. 146); Jiří VARHANÍK: Kotnovská věž v Táboře. In: Průzkumy památek IV, č. 2, 1997, s. 51-56; Dobroslav LÍBAL: Připomínky k Varhaníkově Kotnovské věži v Táboře. In: Castellologica bohemica 6/II. Praha 1998, s. 459-461; L. HAVLÍK: Znojmo. Praha 1956, s. 62; Dobroslav LÍBAL: Připomínky k Varhaníkově Kotnovské věži v Táboře. In: Castellologica bohemica 6/II. Praha 1998, s. 460-461; K.V. ZAP: Děkanský chrám v Táboře. In: Památky archaeologické a místopisné V. Praha 1863, s. 364-368; Bernhard GRUEBER: Die Kunst des Mittelalters in Böhmen IV. Die Spät-Gothik, 1437 bis circa 1600. Wien 1879, s. 29-30; Zdeněk WIRTH: Mistr Staněk (doložen arch. 1510-1522). Děk. kostel v Táboře. In: Zdeněk WIRTH (ed.): Umělecké poklady Čech I. Praha 1913, s. 38-40; Viktor KOTRBA: Architektura. In: Jihočeská pozdní gotika 1450-1530 (katalog výstavy). Hluboká nad Vltavou 1965, s. 90; Jiřina HOŘEJŠÍ: Katalog architektury. In: Jihočeská pozdní gotika 1450-1530 (katalog výstavy). Hluboká nad Vltavou 1965, s. 120-121; Emanuel POCHE (red.): Umělecké památky Čech 4. Praha 1982, s. 17-18; Milada a Oldřich RADOVI: Kniha o sklípkových klenbách. Praha 1998, s. 206; Viktor KOTRBA: Wendel Roskopf, „mistr ve Zhořelci a ve Slezsku“ v Čechách. In: Umění 16. Praha 1968 s. 118-120, 122; Dana STEHLÍKOVÁ: Wendel Roskopf (1480/1490-1549). Hlavička Jana Žižky z táborského znaku. In: Kateřina HORNÍČKOVÁ / Michal ŠRONĚK (ed.): Umění české reformace (1380-1620). Praha 2010, s. 189-191; Klara KACZMAREK-LÖW: Wendel Roskopf. Architekt wczesnego renesancsu. Mity i rzeczywistość. (= Studia z Historii Kultury Europy środkowej tom. I). Wrocław 2010, s. 75-76, 255-257.