Starý Plzenec – hradiště

10. století - ztráta významu ve 13. století

Hradiště

Založení města Plzně předcházela dlouhá existence staršího stejnojmenného sídliště položeného nad říčkou Úslavou. Nejstarší zprávu o Plzni přinesl saský kronikář Dětmar z Merseburka k roku 976. Tehdy se bavorský vévoda Jindřich, jenž se střetl s císařem Otou II., uchýlil k českému knížeti Boleslavovi. Následně do Čech vtrhlo říšské vojsko, utrpělo však ztráty u hradu Plzně.

Další zprávu přinesl kanovník Bruno z Querfurtu v líčení života svatého Vojtěcha. Když se svatý Vojtěch v roce 992 navracel do Čech, procházel nejmenovaným městem, kde byl v neděli k Vojtěchovu pohoršení živý trh, aniž by se světil den sváteční. Z jiného sepsání Vojtěchova života pak plyne, že oním „městem“ byla Plzeň.

Plzeňsko ve spojení se svatým Vojtěchem přichází i v kronice Pulkavově vzniklé za života císaře Karla IV. Podle ní, když se sv. Vojtěch spolu se „zbožnými muži a mnichy“ navrátil z Říma do Čech, vyšel mu vstříc kníže Boleslav II. a Vojtěch „prozatím zanechal své bratry, s nimiž přišel, v plzeňském kraji a vystavěl jim v témž kraji velmi úhledný kostel k poctě Boží rodičky Panny Marie, který nazval Kostelec“. Odtud pak přivedl opata s dvanácti mnichy na místo, kde s pomocí knížete Boleslava II. začal budovat klášter Břevnov. Otázka, který kostel lze ztotožnit se svatyní v onom Kostelci kroniky Pulkavovy, nebyla uspokojivě vyřešena.

Až v roce 1109 se Plzeň objevuje znovu, tentokrát v kronice Kosmově. Když byl totiž kníže Vladislav I. (1109-1117) pozván králem Jindřichem II. (1002-1024, od r. 1014 císař) na sněm v Řezně, zůstal po dva sváteční dny o Vánocích na hradě v Plzni (*„in civitate Plizen*“).

V průběhu 12. století vznikly na okrajích starého Plzeňska významné kláštery, které se staly centry velikých domén. Kníže Vladislav I. spolu se svou manželkou Richenzou z Bergu založil v roce 1115 na západ od Plzně klášter benediktinů v Kladrubech. Do roku 1144 spadají počátky cisterciáckého kláštera v Plasích na sever od Plzně, jehož fundátorem byl kníže (od r. 1158 druhý český král) Vladislav II. spolu se svou manželkou Gertrudou Babenberskou. V roce 1145 vzniklo cisterciácké opatství v Nepomuku na východním okraji Plzeňska, snad i tady šlo o fundaci zeměpanskou, ale bezpečné jistoty tu není. A konečně k velkým klášterům Plzeňska se přiřadil i klášter premonstrátek v Chotěšově, založený velmožem Hroznatou.

Chotěšovskému klášteru svěřil král Přemysl Otakar II. listinou z 26. června roku 1266 v Plzni (to znamená na Starém Plzenci) celkem osm kostelů – sv. Vavřince, Panny Marie, sv. Jana Křtitele, sv. Václava, sv. Martina, sv. Kříže, sv. Petra a konečně kostel sv. Blažeje položený mimo „město“. Počtem osmi svatyní se nemohlo se Starým Plzencem měřit žádné jiné sídelní seskupení oněch dob v Čechách s výjimkou Prahy.

Přes tuto Plzeň procházela důležitá stezka z nitra Čech. Větvila se pak jednak na Domažlice, odkud pokračovala k Dunaji na Řezno, jednak na Přimdu, kde překračovala zemskou hranici. O tom, že Plzeň byla živým místem, svědčí zpráva o trhu, který se tu konal. Plzeň byla centrem kraje, který je v pramenech označován jako plzeňská provincie a existovala tu dokonce mincovna. Plzeňsko se stalo i centrem církevní správy - mezi česká arcijáhenství patřilo i arcijáhenství plzeňské. První plzeňský arcijáhen jménem Zdeslav je doložen od doby kolem roku 1170.

O významu Plzně svědčí i doložené návštěvy panovníků – knížat Jaromíra (1003, 1004-1012, 1033-1034), Vratislava II. (1061-1092, od roku 1085 první český král) a Vladislava I. (1109-1117). Syn krále Přemysla Otakara I. a jeho nástupce, budoucí král Václav I., nesl dokonce titul knížete plzeňského a budyšínského, doložený tak poprvé v listině krále Přemysla Otakara I. pro klášter v Břevnově datované dnem 24. července 1224.

Za vlády Přemysla Otakara I., Václava I. a jeho syna Přemysla Otakara II., kdy se v českých zemích rozvinulo a vrcholilo zakládání nových měst, nedošlo však v Plzeňské kotlině k žádné výraznější proměně, jak se stalo na některých místech se starší sídelní tradicí – v Čechách v Hradci Králové a Litoměřicích, či na Moravě ve Znojmě, Olomouci a Brně, kde byla starší sídelní seskupení transformována v nová města.

Jméno Plzeň neslo výlučně až do konce 13. století staré hradiště nad vtokem potoka Bradavy do říčky Úslavy na kopci zvaném Hůrka. K jeho ústřední části přiléhala předhradí na dvou stranách – na východě a také na západě, kde plocha předhradí klesala dolů k Úslavě.

Literatura:

Dětmar z Merseburku. Kronika (= Edice Memoria medii aevi sv. 4). Praha 2008, s. 81; Václav NOVOTNÝ: České dějiny I/1. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha. Praha 1912, s. 595-596; Antonín PODLAHA: Posvátná místa království českého. Řada první: Arcidiecése pražská. Díl II: Vikariáty: Berounský, Bystřický a Plzeňský. Praha 1908, s. 328; Josef BERAN: Staroplzeňské kostely. Po stopách zaniklých kostelů ve Staré Plzni, nyní Starém Plzenci. Plzeň 1947, obr. 9.