Sedlec – Klášter cisterciáků

Historie

1142 - 1421

Klášter cisterciáků

Cisterciácký klášter v Sedlci byl založen v letech 1142-1143 velmožem Miroslavem jako první svého řádu v českých zemích. Konvent přišel do Sedlce z opatství Waldsassen v Horní Falci. V neklidných letech po smrti Přemysla Otakara II. se klášter v Sedlci ocitl v tak těžké situaci, že se uvažovalo o jeho zrušení. V této době, patrně v letech 1282-1283, byl do jeho čela postaven nový opat Heidenreich, za něhož klášter zažil dobu svého největšího rozkvětu i velké stavební aktivity. Hlavním zdrojem hospodářské prosperity sedleckého kláštera se tehdy stal velký vzrůst těžby stříbrně rudy na území, které mu náleželo. Opat Heidenreich patřil k předním rádcům a důvěrníkům krále Václava II., o němž víme, že do Sedlce několikrát zavítal. I v letech následujících po vymření přemyslovské dynastie zasahoval opat Heidenreich výrazně do politického dění v zemi. V červenci 1320 se vzdal svého úřadu a nedlouho potom, 23. října, zemřel. Byl nesporně osobností velkého formátu. O jeho obzoru mimo jiné vypovídají kusé údaje o cestách po Francii a Německu, které podnikal bud v důsledku svých povinností cisterciáckého opata nebo s cílem diplomatickým. Z kroniky zbraslavské víme, že za Heidenreicha „sedlecký klášter prospíval na budovách“. V nápisu na jeho náhrobku podle téhož pramene stálo, že dal zbudovat nově kostel P. Marie - „... Hoc opus ecclesie noviter sub honoře Marie Primus construxit...“. Klášterní kostel byl při dobytí a vypálení Sedlce v roce 1421 vážně poškozen. Zůstal pak až do konce 17. století bez střech, patrně se zborcenými klenbami, nicméně velké části jeho obvodového zdivá stály. Byl opraven v duchu barokní gotiky za účasti stavitelů P. I. Bayera a G. B. Santiniho.

Kostel je bez věže, jak bylo u cisterciáckých chrámů obvyklé, a jeho půdorys má u cisterciáků častý tvar latinského kříže. Na východě byl založen složitý katedrální závěr, na který na západě navazuje transept, jehož ramena mají podobu bazilikálního trojlodí. Protože boční lodě transeptu dílem prostupují chórovou partií a východní částí chrámového pětilodí, uplatňují se v pohledu zvenčí jen zčásti. Na západě se křížení otevírá do padesát metrů dlouhé hlavní lodi, vysoko se zdvihající nad postranními prostorami, které ji provázejí na jižní a severní straně. Úhrnná délka kostela činí 87 metrů.

Vysoký chór, jehož proporce jsou výrazně výškově dimenzovány, se skládal ze dvou úzkých obdélných polí a závěru, vymezeného pěti boky osmiúhelníku. Od severu k jihu je vysoký chór lemován vnitřním ochozem, jehož pole se otevírají do přilehlých polí ochozu vnějšího. Ta asi už původně nebyla navzájem oddělena příčnými zdmi a nevytvářela proto vůči sobě prostorově zcela izolované jednotky (proto zde nepoužíváme termín kapiový věnec, ale označení vnější nebo kapiový ochoz). Po severním a jižním boku obdélných polí vysokého chóru mají boční chórové části podobu sinových dvoulodí. Proti pěti bokům závěru vysokého chóru leží devět boků vnější strany vnitřního ochozu. Proto ve vnitřním ochozu odpovídají arkádám v jednotlivých bocích závěru vysokého chóru čtverhranná pole, mezi něž byla vložena pole trojúhelníková. Jejich vrchol leží v pilířích vysokého chóru. Počtu polí ve vnitřním ochozu odpovídá pak i množství polí ve vnějším kapiovém ochozu. Díly vnějšího kapiového ochozu v chórovém závěru, navazující na kvadratická pole ochozu vnitřního, jsou pětiboké, sestrojené nad půdorysem osmiúhelníku. Trojúhelným polím vnitřního ochozu odpovídají v ochozu vnějším pětiboké jednotky na základě šestiúhelníku. V závěrové části chóru je vnější zeď kapiového ochozu v každém poli trojboce zalomena, a tak je zvenčí i uvnitř vytvořen ve vnějším ochozu náznak kapiových prostor. Půdorysně odlišené a pravidelně se střídající části vnějšího ochozu jsou navenek diferencovány jen podobou opěráků osazených na hranách obvodového zdivá. Nároží náležející jednotkám nad osmiúhelným základem mají běžné opěrné pilíře hranolové, zatímco jednotkám šestiúhelným příslušejí opěráky s čelní hranou, sestrojené nad půdorysným trojúhelníkem.

Mnohem více než nitro ochozu, značně dotčené barokní přestavbou, evokuje působivost původní gotické architektury interiér vysokého chóru. Jeho výška (více než 23 m) představuje trojnásobek šířky, prostorové proporce jsou tu tedy značně výškově vypjaté. Střední část závěru se tak vysoko tyčí nad dvoudílným ochozem, který ji obepíná. Boční zdi vysokého chóru jsou uvnitř rozčleněny do tří nad sebou položených vrstev. Ve spodním pásu jsou hrotitě vyklenuté arkády, otevírající se do vnitřního ochozu. Jejich záklenky jsou členěny širokými výžlabky a úkosy, tedy negativními profily. Poměrně vysoký střední pás nad arkádami vytváří plocha plné zdi odlehčená panelací, která vzbuzuje iluzi řady okenních otvorů a upomíná zřejmě na triforia katedrálních staveb. Liché kružby, které tu jsou přiloženy k ploše stěny, končí v hrotitých obloučcích s vloženými jeptiškami. Nad tímto pásmem jsou umístěna vysoká a široká okna s ostře zahrocenými záklenky. Klenby vysokého chóru (stávající pocházejí z doby barokové obnovy kostela) spočívají na příporách, které jsou v jeho koutech po stranách triumfálního oblouku a v koutech závěru prosté, na rozhraní polí trojdílné. Značně štíhlé válcové dříky těchto přípor vybíhají ze soklů arkádových pilířů. Zdá se, že jejich tvar je alespoň zčásti autentický (zatímco některé přípory jsou z tesaných kamenných dílců, jiné asi byly při barokové přestavbě doplněny terakotovými tvarovkami).

Křížení navazující na západě na vysoký chór je na všech čtyřech stranách od kleneb přilehlých prostorů odděleno oblouky, spočívajícími na pětibokých masívních pásech, jejichž náběhy jsou snad původní. Boční ramena hlavní lodi transeptu, která měla po třech klenebních polích, jsou výškově členěna podobně jako vysoký chór, do tří pásem. Klenby, které tu jsou tak jako v celém kostele barokové, spočívají na příporách, v koutech jednoduchých a na rozhraní polí svazkových. Na rozdíl od vysokého chóru však ve střední části obvodových zdí hlavní lodi transeptu odpadla kružbová panelace. V severní zdi příčné lodi se dochovalo torzo velikého portálu. Jeho spodní soklová část je polygonální, dole zdobená panelací s hrotitými slepými obloučky, do nichž jsou vloženy jeptišky. Nad soklem je ostění členěno subtilními profily oddělenými výžlabky. V místech, kde počínal záklenek, byly na profilech osazeny hlavice spjaté s pásem římsy. Hlavice i tento pás pokrýval dnes už jen velmi špatně dochovaný rostlinný dekor.

Hlavní loď, navazující na západě na křížení, byla rozčleněna do deseti obdélných polí. Její boční stěny jsou rozděleny do tří nad sebou položených a vodorovnými římsami oddělených vrstev. Pilíře mezilodní arkády spočívají na soklech. Jak tyto sokly, tak i korpus pilířů jsou polygonální, s nerovnoměrně širokými boky. K bokům těchto pilířů, přivráceným do bočních lodí, pojí se masívní hranolové polopilíře. Záklenky mezilodních arkád jsou hrotité, jejich profil je tvořen úkosy a hlubokými výžlabky. Nad zónou arkád je pás ploché a hladké zdi, nad ním teprve pásmo velikých, hrotitě ukončených oken. Klenby spočívají na trojdílných příporách s neobyčejně subtilními válcovými dříky. Ve východní části hlavní lodi, kde byl chór mnichů, jsou tyto přípory zkrácené, počínají pod náběhy záklenků mezilodních arkád. Dále k západu vybíhají ze soklů jednotlivých pilířů arkády. Přípory v pravidelných odstupech rytmizují střední zónu bočních zdí hlavní lodi a oddělují od sebe jednotlivá okna v horním pásmu. V ose západního průčelí hlavní lodi je neobyčejně rozměrné, hrotitě ukončené okno, pod nímž byl na místě dnešního barokně upraveného vstupu portál, zachycený na vyobrazení kostela z pozdního 17. století.

Po severním a jižním boku hlavní chrámové lodi leží mnohem nižší sinová dvoulodí, která, jako celý kostel, byla výrazně upravena a znovu sklenuta při barokové obnově. Zatímco obvodová zeď severního dvoulodí je středověká, jižní obvodová zeď jižního dvoulodí pochází z doby barokové přestavby. Byl vysloven předpoklad, že po jižním boku hlavní lodi byla původně jen jediná loď, s níž na jihu sousedilo severní rameno ambitu.

Vnější líce zdí vysokého chóru, transeptu a hlavní lodi zesilují opěrné pilíře, mezi nimiž se rozpínají na půdách chórového ochozu a bočních částí transeptu patrné segmentové oblouky. Tato konstrukce umožnila, že vlastní zdi jsou tu poměrně tenké. Je tu tedy zřejmá snaha o odhmotnění zdivá a zvýraznění úlohy konstrukce. Podobně i vnější líce severní a jižní zdi hlavní lodi člení přízední polopilíře, mezi nimiž se rozpínají liché oblouky, patrné v přilehlých půdních prostorách. Zatímco východnímu poli hlavní lodi (spadá ještě do zóny západních polí transeptu) odpovídá jediný segment, v dalších polích směrem k západu odpovídají jak na jihu, tak i na severu každému poli dva pilíře a dva mezi nimi rozepjaté oblouky ve formě mírně stlačeného půlkruhu. Pilíře jsou tu ovšem střídavé, mohutnější na rozhraní klenebních polí a subtilnější v jejich osách. Užití členících prvků na zevnějšku kostela, který byl barokní přestavbou dotčen jen velmi málo, je neobyčejně střídmé. Její zevní tvář je v chórové části, transeptu i v západním dílu kostela rytmizována jen střídáním prostých opěráků a oken. Zdivo lícují přesně otesané kvádry, okenní ostění i opěrné pilíře jsou sestaveny z precizně opracovaných kamenných dílců. Úroveň kamenické práce je všude neobyčejně vysoká.

Klášterní kostel v Sedlci je největší a nejnáročněji zbudovanou stavbou, která se dochovala na půdě českých zemí z pozdního 13. a prvních desetiletí 14. století. V mnoha ohledech souvisí s tradicí francouzské katedrální architektury, která, byť i veskrze v dílčích, redukovaných a transformovaných odezvách, pronikala do českých zemí už v předcházejících desetiletích. Kostel v Sedlci představuje vyvrcholení tohoto proudu na české půdě, protože zde byl poprvé přejat nejsložitější stavební útvar západoevropské gotiky v plném bohatství půdorysné i prostorové koncepce. Navázání na klasickou katedrální gotiku je tu nápadné nejen v těchto rysech, ale i v užití některých forem (svazkové klenební přípory). Dispozice katedrálního závěru v Sedlci je pozoruhodnou syntézou principů tradičních s novými myšlenkami. Dílo architekta, který zde pracoval, reaguje na neobyčejně širokou škálu podnětů a svými vazbami i významem daleko přesáhlo rámec českých zemí.

Vsunutím trojúhelných polí mezi čtverhranná ve vnitřním ochozu byl proti tradičnímu uspořádání počet polí zdvojnásoben, a tím vzrostl na dvojnásobek i počet půdorysných jednotek ve vnějším kapiovém ochozu. S takovým řešením se setkáváme už u kostela St. Martin de Champs v Paříži, u katedrál v Le Mans a v Toledu. Později byly varianty tohoto řešení užity ve střední Evropě několikrát - například v chóru klášterního kostela v dolnorakouském Zwettlu aj. Význam počinu sedleckého stavitele tkví v tom, že už tak záhy uplatnil jeden z nejvýraznějších motivů středoevropské monumentální architektury 14. století. V tomto ohledu proto náleží sedleckému chrámu v dějinách středoevropské architektury mimořádné místo.

Jak jsme se již zmínili, tím, že patrně odpadly dělící zdi mezi jednotlivými chórovými kaplemi, vznikl tu na místě většinou oddělovaného ochozu a věnce kaplí dvoulodní, síňově utvářený ochoz, jehož vnější část je v chórovém závěru tvořena jen trojbokým zalomením obvodové zdi naznačenými kaplemi, které vůči sobě nejsou navzájem oddělěny. Takové řešení má předchůdce ve Francii (chór katedrály v Chartres). Ve střední Evropě srostl v síňové dvoulodí ochoz a věnec kaplí v pravoúhlém chóru klášterního kostela v dolnorakouském Lilienfeldu. Uplatněním síňových prostorů v rámci katedrální stavby kostel v Sedlci rovněž výrazně předznamenal další vývoj v rámci střední Evropy - v této souvislosti můžeme připomenout klášterní kostel cisterciáckého opatství ve švábském Kaisheimu.

Ve srovnání s katedrálními stavbami klasického období poznamenal tvář sedleckého kostela výrazně proces redukce. Nápadné je zejména to, že zde nebyl uplatněn u katedrálních staveb obvyklý opěrný systém. Střízlivost a strohost a přísná monumentalita patří k nejnápadnějším rysům sedlecké stavby. Tyto vlastnosti souzní dobře s redukujícími tendencemi středoevropského slohového vývoje a zapadají dobře i do tradice řádového umění,pro níž byla příznačná snaha o jednoduchost a prostotu v duchu názorů Bernarda z Clairvaux i řádových statut.

Oproti katedrálám Ile-de-France a severní Francie tu nedošlo k úplnému potlačení zdivá a k jeho nahrazení skeletovou konstrukcí. Nečleněné jsou mj. velké plochy zdi v hlavní lodi nad arkádami. Pilíře mezilodních arkád tu nejsou samostatným článkem, ale přecházejí vlastně do zdí nad nimi a působí dojmem, že vznikly z bloku zdivá ubíráním hmoty. Utváření stavebních částí a členění nikoliv sestavováním z plastických svébytných prvků, ale ubíráním z bloku zdi okosováním a výžlabky, stalo se od poslední třetiny 13. století pro řadu středoevropských staveb příznačné. Tyto negativní profily jsou výrazně odlišné od slohového rejstříku klasické gotiky. Jak jsme již uvedli, v Sedlci nebyl sice uplatněn rozvinutý opěrný systém příznačný pro katedrály, ale setkáváme se tu s pozoruhodným konstruktivním řešením, skrytým lidským zrakům v půdách chórového ochozu a bočních lodí. Užití přízedních, zdivo zesilujících pilířů, sepjatých navzájem oblouky, tu hraje velmi význačnou úlohu. Jen tak bylo umožněno odlehčení obvodového zdivá, a tím mu byla odejmuta velká část nosné funkce. Klášterní kostel v Sedlci není tak ani pro katedrální gotiku příznačným skeletem, ale ani stavbou s blokovým obvodovým zdivem. Význačným rysem celého chrámu je výškové dimenzování prostoru. Celá architektura působí neobyčejně dynamickým a vznosným dojmem, takže se zdá, jako by obvodové zdi byly pouhými fóliemi. V půdorysné a prostorové dynamizaci se tu ke slovu přihlašují expresívní tendence příznačné pro architekturu pozdního 13. a první poloviny 14. století. Charakterem prostorového a výškového řešení připomenou loď klášterního kostela v Sedlci velké stavby bazilikálních slezských kostelů ze 14. století. Je pravděpodobné, že chrám v Sedlci spolu s dalšími stavbami (trojlodí klášterního kostela ve Zlaté Koruně) patřil k důležitým zdrojům slezské architektury 14. věku.

Rysy katedrální architektury pojí se na stavbě sedleckého chrámu s řádovým asketismem a strohostí. Tyto principy, v mnoha ohledech odlišné či protichůdné, srůstají tu ve velkolepou syntézu. Podle teze vyslovené H. Sedlmayrem existovala úzká vazba mezi stavbami s katedrálním řešením a ideou středověkého království. V duchu tohoto předpokladu bylo by možné připustit, že užití katedrální dispozice v Sedlci by mohlo ukazovat na sepětí této architektury se sférou dvorské kultury a ideologie. Historické okolnosti, zejména úzký vztah sedleckého opata Heidenreicha i celého kláštera ke králi Václavovi II., mohl by takovému soudu nasvědčovat. Vznik monumentálního klášterního kostela v Sedlci bezpochyby úzce souvisí s konkrétní hospodářskou, sociální i mocenskou situací. Ekonomickou bází nákladného stavebního podniku byl nález a rozmach těžby stříbra v okolí kláštera. Význačnou roli tu jistě sehrálo významné postavení stavebníka chrámu, sedleckého opata Heidenreicha, důvěrníka a rádce Václava II., který udržoval přátelské styky i s králi Václavem III. a s Rudolfem Habsburským a vyjednával s římským králem Jindřichem VII. o uvedení jeho syna Jana Lucemburského na český trůn. Počátek stavby chrámu a vznik jeho podstatné části spadá do let velkého mocenského vzepětí českého středověkého státu v době Václava II. Jemu je tento chrám adekvátním počinem na poli umělecké a stavební tvorby. V Sedlci a na Zbraslavi našlo umění doby posledních Přemyslovců své velkolepé vyvrcholení i závěr vyznívající do další epochy.

Obrázky

Sedlec u Kutné Hory. Klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Půdorys.
Sedlec u Kutné Hory. Klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele. Pohled od jihovýchodu.
Sedlec u Kutné Hory. Klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Věnec chórových kaplí . Pohled od jihovýchodu.