Praha Hrad – Vladislavský sál

Historie

1490

Vladislavský sál

Vrcholným dílem Riedovým na Pražském hradě se stala pokračující přestavba královského paláce. Jeho jádro bylo ještě románské, palác byl přebudován ve 13. století za Přemysla Otakara II. a pak znovu za Karla IV. a Václava IV. Od začátku husitské revoluce bezpochyby značně zpustl, ale jakési práce tu byly patrně provedeny poté, co na Pražském hradě sídlil v posledním období svého života císař Zikmund.

Na křídlo s tzv. audienční síní navázala při přestavbě za Vladislava Jagellonského velkolepě pojatá proměna hlavního palácového křídla, zdvihajícího se na okraji hradního návrší nad Prahou. Tady bývala nepochybně situována veliká síň, jejímž monumentálním nástupcem se stal sál nový, zvaný dnes Vladislavský. Výstavba sálu je časově vymezena několika daty. V roce 1493 již bezpochyby značně pokročila. Na architrávu východního okna severního průčelí se zachoval nápis „Wladislaus D. G. rex Ungarie Bohemie 1493“. Ve východní stěně sálu nad velikým oknem těsně pod klenbou byl odkryt letopočet 1500 a nad ním malovaný korunovaný erbovní štít s W, doprovázený heraldicky vpravo štítem s uherským znakem, vlevo s českým lvem. Pod uherským znakem spatřujeme číslo 10 a pod českým 29. Je tu tak udán počet let, po která Vladislav do roku 1500 vládl v uherském a v českém království.

Dokončení paláce v roce 1502 zmiňuje kronikářský zápis: „T. l. w auterý před S. Václavem zawřín palác na hradě Pražském w hodin 17 a potom také jest zawřín sklep walný, a poslední w pátek před S. Václavem“. Byl tedy dokončen palác a také klenba. Hlavní budova královského paláce s velikým Vladislavským sálem v pozdních měsících roku 1502 stála zjevně v plné kráse a lesku.

Současně se pracovalo i v bočním křídle, které se kolmo pojilo k východní částí severní fronty paláce — v něm je situována síň tzv. staré sněmovny, sklenutá do dnešní podoby později Bonifácem Wohlmutem. Toto křídlo vzniklo patrně už před husitskou revolucí v době Václava IV. Za Vladislava Jagellonského byla k jeho západnímu boku připojena přístavba, v níž jsou situovány tzv. Jezdecké schody — tedy hlavní komunikace, kterou byl velký Vladislavský sál přístupný z prostoru mezi východním závěrem katedrály a bazilikou sv. Jiří.

Po dokončení velkého sálu se pracovalo i v křídle, které vybíhá ze západní části jižního boku paláce směrem k jihu. O době vzniku tohoto jihozápadního křídla, zvaného též Ludvíkovo, vypovídá letopočet 1508 vyrytý do tehdy již hotové zdi vřetenového schodiště. Jeden z portálů tohoto křídla má v překladu znakové pole s iniciálou L, na níž je navlečena královská koruna. Vladislavův syn Ludvík byl zvolen za českého krále v únoru roku 1507 a korunován 27. února 1509 — v této době, nebo o nemnoho později, tato nejmladší část královského paláce patrně vznikla.
Vladislavský sál, zaujímající hlavní část ústřední palácové budovy, má kolosální rozměry. Je při své výšce třinácti metrů široký šestnáct metrů a dlouhý cca 62 m. Jeho plošná výměra tedy dosahuje bezmála tisíce metrů čtverečních. Impozantní dimenze sálu vynikají ještě více tím, že do jeho nitra nebyly vloženy žádné klenební podpory, že jeho prostor nebyl dělen na lodě. Unikátní klenby se směle a velkoryse rozpínají přes celou jeho šíři. Jen k vnitřní líci obvodových zdí byly přiloženy vzhledem k velikosti sálu nepříliš rozměrné přízední polopilíře, které podchycují klenební náběhy na rozhraní pěti polí, do nichž jsou veliký prostor sálu a jeho klenby rozděleny. Uplatnění takových pilířů připomene dílo Hanse von Burghausen (chór kostela P. Marie v Salcburku ad.), největšího architekta oblasti, odkud Benedikt Ried vzešel.

Klenutí Vladislavského sálu je rozděleno do pěti polí, klenby samotné jsou kopulovitě vyduté a jak je patrné v půdním prostoru, jsou zesíleny diagonálními pásy a navzájem na rozhraní polí odděleny pásy příčnými. Ke zpevnění klenebního systému byla navíc použita kovová táhla, a to jak uvnitř sálu, tak i nad klenbami.

Klenební žebra ve Vladislavském sále vyrůstají z přízedních pilířů a místy i z plochy zdí. V náběhu se navzájem protínají, dále se prohýbají ve směle narýsovaných prostorových křivkách, vytvářejících pět listových útvarů. Na mnoha místech se ve svém dynamickém běhu navzájem stýkají a protínají. Motiv protnutí, který spatřujeme mimo jiné v místě jejich náběhů, byl v Praze použit už Petrem Parléřem na klenbě průjezdu Staroměstské mostecké věže. Stejně tak Petr Parléř v Praze poprvé uplatnil princip nekonečného klenebního vzorce, neděleného do aditivně skládaných klenebních polí. Tento princip vzájemného propojení Benedikt Ried použil a dále vystupňoval. Při pohledu na tuto klenbu ji proto vnímáme jako jednolitý celek naplněný velkolepým vlnivým pohybem. Riedova klenba ve Vladislavském sále má vůbec povahu monumentální, a tím se mimo jiné liší od klenby v tzv. Vladislavově audienční síni, jejíž tvůrce měl smysl pro dekorativní detail a jeho drobnopisné provedení.

V dynamickém utváření klenebního systému nebylo Riedovo dílo ve své době osamocené. S použitím sféricky vykružovaných žeber, která patří k hlavním rysům Riedových kleneb, se už poměrně záhy setkáváme ve Francii — v kapli P. Marie kostela St. Germain ľ Auxerrois z doby kolem roku 1440.

Oproštění od drobnopisného vyvinutí klenebního vzorce a od drobného detailu dodalo Riedově klenbě Vladislavského sálu na mimořádné monumentalitě. Pokud jde o malířská, sochařská, či uměleckořemeslná díla, vzniklá v zemích Koruny české, pak asi mezi nimi nenalezneme taková, která by nesporně patřila ke kvalitativní špičce dobové tvorby ve středoevropském rámci. Takovým dílem ale nesporně je Riedův Vladislavský sál Pražského hradu. V jeho klenbě naplněné velkolepým vlnivým pohybem se Ried měřil s dílem Petra Parléře, svého velkého předchůdce na Pražském hradě. Rieda bezpochyby Parléřovo dílo, které měl na Pražském hradě před očima, fascinovalo a podněcovalo jeho ctižádost se tomuto velkému vzoru vyrovnat, či ho dokonce překonat. V českém prostředí nalezl Ried následovníky v dynamicky utvářených architekturách Kryštofa a Kiliána Ignáce Dienzenhofera a Jana Blažeje Santiniho. Byl to zejména Santini, jenž o dvě století později Riedovo dílo studoval a s ním se geniálním způsobem vyrovnával.

Zpráva o chebských mistrech, kteří byli v roce 1498 požádáni, aby pocínovaným plechem pobili na Pražském hradě na novém paláci pět střech, nasvědčuje tomu, že původní zastřešení Vladislavského sálu mělo být značně členité. Předpokládalo se proto, že nad jeho pěti klenebními poli se zdvihalo pět vysokých stanových střech toho tvaru, jaký mají střechy za účasti Benedikta Rieda zaklenuté lodi kostela sv. Barbory v Kutné Hoře a střecha nad lodí kostela sv. Mikuláše v Lounech. Že tomu tak skutečně bylo, potvrdil nález vyobrazení Prahy pořízeného během cesty, kterou v letech 1536—1537 podnikl falckrabě Ottheinrich do Krakova. Díky tomu jsme informováni o podobě Pražského hradu v krátkém období mezi ukončením jagellonské přestavby a katastrofálním požárem v roce 1541. Na vedutě je krásně patrný palác Pražského hradu završený řadou vysokých a strmých stanových střech. Použití takových střech mělo královskému paláci bezpochyby dodat výjimečný ráz právě obdobou se sakrálními stavbami, na nichž se s takovými střechami v Čechách takřka výlučně setkáváme. Je to patrně jeden z příkladů, kdy se stavební forma podílela na utváření „sakrality“ královského majestátu. Tyto střechy v siluetě Pražského hradu až do svého zániku výrazně zaznívaly a byly vskutku architektonickou korunou královského paláce.

Klenby Vladislavského sálu jsou nepochybně vrcholným dílem svého druhu. Avšak směle s nimi lze srovnat i klenby co do velikosti neskonale menšího prostoru Jezdeckých schodů. Klenební žebra jsou tu narýsována v ohebných obloukových křivkách. Neprobíhají však průběžně, ale mají podobu krátkých segmentů, které se navzájem protínají a prostupují. Na řadě míst končí klenební žebra jako by uťata ve vzduchu, aniž by měla logické pokračování. K výraznému účinu klenby přispívá i to, že žebra jsou zde poměrně vysoká a tím bylo docíleno, že vjem klenebního obrazce zesiluje hra světel a stínů. Máme tu pocit, že dynamizace gotických forem tady dosáhla krajní meze, která svým způsobem připomíná nejodvážnější kreace radikálního baroka.

Ale Riedovo dílo nepředstavuje jen završení gotiky. Severní bok Vladislavského sálu, obracející se k chóru Svatovítské katedrály člení sice bohatě tvarované gotické opěráky završené fiálami, tyto články převzaté z rejstříku gotické architektury jsou tu ale provázeny pravoúhlými okny. Ta jsou na severním průčelí Vladislavského sálu rámována a dělena kanelovanými pilastry, a ukončena kladím. Na vnější straně jižního boku Vladislavského sálu, obrácené k městu, pak již gotické opěráky odpadly. Dominují tu renesanční formy rozměrných oken, provázených a členěných dokonce polosloupy. Před tato okna byla předložena pavlač, odkud se otevírá fascinující pohled na celé město. Na těchto oknech i na portálech Vladislavského sálu přichází ke slovu renesanční výrazový rejstřík italské provenience.

Ještě výrazněji na pražském královském paláci zaznívají renesanční formy v utváření tzv. Ludvíkova křídla. V jeho nitru přichází pozdně gotický dynamismus zejména v utváření točitého schodiště s krouženými klenbami, či na síťové klenbě v síni hlavního patra. Ale jinak mají vnější fasády tohoto křídla s rozměrnými pravoúhlými okny ráz klasicizující, svou umírněnou střízlivostí působící vznešeným a ušlechtilým dojmem. Takový je i portál spojující síně hlavního patra, v jehož překladu spatřujeme iniciálu L s navlečenou korunou. Formy uplatněné na Ludvíkově křídle — mimo jiné jednodušší varianty portálů a dvou- či třídílná okna, dělená zhruba ve dvou třetinách své výšky vodorovnou příčkou a ukončená výraznou vzhůru se rozšiřující římsou — byly vzápětí nesčetněkrát citovány na mnoha dalších stavbách.

Většina portálů a oken, které na Riedově stavbě spatřujeme, má klasicky uměřený výraz, zcela zakotvený v duchu italské renesance, navazující na dědictví antiky. Ale tvořivý duch Benedikta Rieda se zjevně nespokojil s tím, že do své dynamicky utvářené pozdně gotické architektury vložil renesanční tvary oken a portálů. Benedikt Ried na některých místech královského paláce neodolal, aby nezačal s renesančním tvaroslovím experimentovat v duchu svého pozdně gotického dynamismu. Tak na portálu otevírajícím se z Vladislavského sálu do síně Staré sněmovny byly renesanční pilastry po jeho obou stranách spirálovitě zkrouceny. Vznešená statuárnost renesanční formy byla násilně proměněna v dynamický rotující tvar, který má ve své podstatě blízko k hybné kompozici kleneb Vladislavského sálu, či k dramaticky utvářené klenbě Jezdeckých schodů.

Spojením dynamicky utvářených gotických tvaroslovných struktur s formami italské renesance vytvořil Benedikt Ried při stavbě pražského královského paláce originální osobní styl. Ten svou svébytností a nezaměnitelností v rámci středoevropské architektury pozdního 15. a raného 16. století výrazně vyniká. Bylo by proto možné ho označit jako „Riedův styl pražského královského paláce“, či jako „vladislavský královský sloh“. Tato osobní Riedova tvarová mluva zaznívá i na jiných dílech tohoto mistra, i když namnoze už ne v tak plném uplatnění všech jejích dílčích rysů. Často se setkáme odezvou Riedova výrazového rejstříku v dílech jiných stavitelů. Bylo by možné tu za jiné uvést některé stavby Wendela Roskopfa, budovu českokrumlovské Kaplanky ad.

Skvostná architektura paláce důstojně reprezentovala jak panovníka, tak i stavovské špičky, které za jeho nepřítomnosti v Čechách vládly. Je až nápadné, že toto monumentální dílo vyrůstalo v časech trvalé královy nepřítomnosti v Čechách. Jako by svou velkolepou důstojností mělo symbolizovat a přede všemi okázale prezentovat královský majestát.
Za vlády mocensky slabého, a navíc po přesídlení do Budína mimo české království sídlícího, Vladislava Jagellonského, vyrostl tak na Pražském hradě palác, který patřil k nejokázalejším ve své době na sever od Alp. I kdyby již nic jiného v okruhu působení panovníkova v těch dobách v českém království nevzniklo, než právě Riedův palác Pražského hradu, zařadil by se Vladislav Jagellonský právem mezi největší královské stavebníky a objednavatele celého českého středověku.

Obrázky

Praha Hrad. Starý královský palác. Vladislavský sál. Pohled od východu
Praha Hrad. Starý královský palác. Vladislavský sál. Pohled od západu.