Praha – Spytihněvova bazilika

1060 - 1344

Hrad

Spytihněvova bazilika

Kostel sv. Víta, zbudovaný svatým Václavem k „podobenství kostela římského“, jak je napsáno v kronice Kosmově nárokům kladeným na prostor již v polovině 11. století zjevně nevyhovoval a proto kníže Spytihněv v roce 1060 zahájil výstavbu nového chrámu. Když tento kníže v následujícím roce zemřel, byl zde pochován. Spytihněvova časná smrt dílo nepochybně zpomalila. K roku 1074 se připomíná krypta sv. Kosmy a Damiána, v roce 1094 byl vysvěcen oltář sv. Víta, ale kostel tehdy ještě stále nebyl dokončen. Velké svěcení se pak odehrálo až 14. dubna roku 1096, kdy ho vykonal pražský biskup Kosmas „z rozkazu„ knížete Břetislava II.

V kostele sv. Víta na Pražském hradě byl soustředěn největší počet hrobů členů panovnického domu, zejména pak vladařů samotných. Žádný jiný kostel v českém království nemohl v tomto ohledu chrámu sv. Víta konkurovat. V prostorách baziliky proběhla i celá řada královských korunovací. Výsostné postavení svatovítského chrámu pak utvrdila doba císaře Karla IV.

Pozdější gotická katedrála byla založena tak, že západní část Spytihněvovy baziliky ležela v místech, kde vznikla novodobá západní část metropolitního chrámu. Během růstu gotické stavby byla stará bazilika po částech odbourávána. Na západě stála část baziliky s věží ještě v roce 1575. O někdejší podobě Spytihněvovy baziliky dnes dobře odpovídají její dochované pozůstatky. Dílem jsou patrné v podzemí pod katedrálou (tady jsou pozůstatky východní krypty, severní apsidy a fragment z ambitu, který k bazilice přiléhal), část je zakryta přístřeškem na jižním boku novodobé části svatovítského chrámu (pozůstatky jižního ramene západní příčné lodi). Architektonické části ze Spytihněvovy baziliky jsou dochovány jak v podzemí pod katedrálou, tak i ve sbírkách Pražského hradu a velkým dílem i v lapidáriu pražského Národního muzea. V minulosti přispělo k poznání podoby Spytihněvovy baziliky několik archeologických výkopů.

Bazilika, jejíž celková délka byla odhadnuta na sedmdesát metrů, byla řešena jako dvouchórová.

Východní chór byl založen na čtverhranném půdorysu blížícím se čtverci a uzavřeném na východě rozměrnou apsidou. V jeho celém rozsahu mu byla podložena trojlodní krypta nesoucí zasvěcení sv. Kosmy a Damiána. Měla křížové klenby, přičemž jednotlivá pole byla oddělena pásy. Klenba a pásy spočívaly na dvou řadách sloupů, na obvodu krypty pak na přízedních polosloupech podložených přízedními příložkami, mezi nimiž byly s výjimkou západní zdi niky. Na atických patkách byly v této kryptě osazeny prosté válcové dříky sloupů, od nichž byly nahoře prstencem odděleny krychlové hlavice. Na těchto hlavicích pak spočívaly poměrně vysoké krycí desky, nahoru se zužující a při horním okraji zdobené jednoduchým ornamentem v podobě provazce a plochých obloučků.

Dodatečně byla východní krypta prodloužena směrem na západ o mladší užší část nesoucí zasvěcení sv. Gaudencia. Tato novější část krypty byla rovněž zaklenuta do tří lodí.

Střední část Spytihněvova kostela byla řešena jako bazilikální trojlodí. Hlavní loď se otevírala do bočních na obou stranách šesti mezilodními arkádami. Jejich oblouky spočívaly na prostých hranolových pilířích, jejkichž sokly byly nahoře sešikmeny. Jen dvojice pilířů západních na rozhraní hlavní lodi a transeptu měly podobu křížovou – jinými slovy řečeno s příložkami přidanými k jednotlivým bokům. Všechny lodě byly bez kleneb, měly patrně jen ploché stropy. Do východní části jižní lodi byla integrována část jižní apsidy staré rotundy, kde byl hrob sv. Václava. Ten tak zůstal i ve Spytihněvově bazilice na původním místě.

Na západě měla bazilika příčnou loď. Její střední část se otevírala na západ do velké apsidy – zde byl patrně chór P. Marie, pod nímž byla situována západní krypta nesoucí patrocinium sv. Martina. Její pětilodní čtverhranný prostor ústil na západě do podkovovité apsidy. V ní byly k vnitřní líci stěn přiloženy polosloupy, mezi nimiž byly obvodové zdi prohněteny nikami. V čtverhranné západní části krypty se pak k obvodovým stěnám pojily příložky. Klenby spočívaly na zde zmíněných nosných článcích při obvodových stěnách a na čtyřech řadách sloupů, jejichž dříky zdobil pletencový ornament.

Těleso chrámu navíc obohacovaly věže, které stály v koutech mezi trojlodím a západní příčnou lodí. Zda byla věž i nad západním křížením, jak se někdy soudilo, není jisté.

Dvouchórovým založením navázali stavitelé Spytihněvovy baziliky na říšskou tradici, kde takovou dispozici měla řada významných chrámů – klasickým příkladem je bazilika sv. Cyriaka v Gernrode, chrám sv. Michaela v Hildesheimu, velké chrámové stavby na Rýně a další. V českém sousedství byl jako dvouchórový založen císařem Jindřichem II. († 1024) dóm v Bamberku.

Zatímco ve východní části baziliky, která vyrostla asi ještě za espiskopátu biskupa Šebíře († 1067) se vyznačuje prostými formami architektonických článků, v západní kryptě převládl bohatý dekorativismus. Již dávno se poukazuje na to, že pletencový ornament, jenž tu byl v rozličných obměnách uplatněn, byl oblíbený v architektuře severoitalské a pod jejím vlivem byl používaný i na stavbách saských (kostel sv. Serváce v Quedlinburgu). Velmi podobný dekor byl uplatněn na architektonických článcích biskupského chrámu sv. Václava na krakovském Wawelu.

Náročnost Spytihněvova chrámu na Pražském hradě dobře odpovídala době narůstajících ambicí českých vladařů. Byl to právě zakladatel baziliky kníže Spytihněv II., který pro sebe získal od papeže Mikuláše II. (1058-1061) právo nosit mitru, které nepochybně Spytihněva povyšovalo nad jiné teritoriální pány a dodávalo moci českého knížete nový lesk a zvláštní posvěcení. Tady pak pokročil Spytihněvův nástupce Vratislav (1061-1092), jenž získal v roce 1085 královskou hodnost.

Literatura:

Kamil HILBERT: O nálezu ostatků sv. Václava a o objevech archeologických pod kaplí svatováclavskou. In: Výroční zpráva Jednoty pro dostavění hl. chrámu sv. Víta na hradě Pražském za správní rok 1910. Praha bez udání roku vydání; Antonín PODLAHA: Sv. Václava hrob a ostatky. In: Časopis katolického duchovenstva 1911, s. 257-258; Antonín PODLAHA: Svatého Václava hrob a ostatky. In: Hlasy katolického spolku tiskového. Praha 1911, s. 42; Kamil HILBERT: Svatováclavská kaple v chrámě sv. Víta v Praze. In: Zdeněk WIRTH (ed.): Umělecké poklady Čech II. Praha 1913, s. 14-17; Karel GUTH: České rotundy. Památky archeologické 34 (roč. 1924-1925). Praha 1924, s. 118-120; Kamil HILBERT: O nálezech rotundy Václavovy. In: Svatováclavský sborník. Na památku 1000. výročí smrti knížete Václava Svatého I. Praha 1934, s. 220-229; Josef CIBULKA: Václavova rotunda svatého Víta. In: Svatováclavský sborník. Na památku 1000. výročí smrti knížete Václava Svatého I. Praha 1934, s. 230-685, zejména s. 381-399; Václav RICHTER: O účelu československých rotund. In: Český časopis historický 42. Praha 1936, s. 468-472; Jiří ČAREK: Románská Praha. Praha 1947, s. 82-92; Václav MENCL: Praha předrománská a románská. In: Václav CHALOUPECKÝ / Jan KVĚT / Václav MENCL: Praha románská. Praha, stavební a umělecký vývoj města (= Osmero knih o Praze, stavebním a uměleckém vývoji města, díl druhý). Praha 1948, s. 54-56; Anežka MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ: Rotunda knížete Václava na Pražském hradě. In: Umění 13. Praha 1965, s. 88-92; Anežka MERHAUTOVÁ: Raně středověká architektura v Čechách. Praha 1971, s. 218-224; Jan FROLÍK / Jana MAŘÍKOVÁ-KUBKOVÁ / Eliška RŮŽIČKOVÁ / Antonín ZEMAN: Nejstarší sakrální architektura Pražského hradu. Výpověď archeologických pramenů (= Castrum Pragense 3). Praha 2000; Jan FROLÍK: Rotunda sv. Víta na Pražském hradě ve světle nových poznatků. In: Petr KUBÍN (ed.): Svatý Václav. Na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého (= Opera Facultatis theologiae catholicae Universitatis Carolinae Pragensis. Historia et historia artium vol. XI). Praha 2010, s. 131-147; Zdeněk DRAGOUN: Praha 895-1310. Kapitoly o románské a raně gotické architektuře. Praha 2002, s. 26-28.