Praha – Prašná brána

1475

Prašná brána

Čtvrtý rok po volbě Vladislava Jagellonského na český královský trůn a 56 let po začátku husitské revoluce byla v těsném sousedství Královského dvora zahájena výstavba Prašné brány. Byla založena v okruhu hlavní hradby Starého Města a ústila do ní ulice vycházející ze Staroměstského náměstí. Za Prašnou bránou pak tato trasa pokračovala přes přilehlou část Nového Města pražského a dál do Kutné Hory, tehdy hlavního zdroje příjmů královské komory a po Praze nejvýznamnějšího města v Čechách.

V pondělí po Květné neděli roku 1475 sám král položil první kámen do základů nové stavby. Tento akt byl zvěčněn nápisy na římse mezi přízemím a prvním patrem věže na její východní a západní straně. Na západním boku věže stojí doslovně: „Zříš tu obzvlášť velikou stavbu, založenou rukama jasného Vladislava krále, zrozeného ze vznešené krve knížat i císařů.“

Stavbu zajišťovali a také platili pražští konšelé — zásluhy města byly na stavbě samotné vyjádřeny jak nápisem, tak i okázalým umístěním městského znaku (pod velkým oknem prvního patra na západní, do Starého Města obrácené strany věže). Město tu tedy vystupuje velmi sebevědomě vedle panovníka, podílí se na vladařově reprezentaci a neváhá to dát okázale najevo — v nápisu na věži je označeno jako „hlava, ozdoba i sláva království“ („urbs Antiqua, caput, decus et gloria regni“).

Staré letopisy české přinášejí o stavbě pěkné svědectví: „Téhož roku (1475) v pondělí po Květné neděli (20. března) se začaly stavět základy věže u králova dvora na Příkopě. Staroměstští kopali základy a sám král Vladislav položil první kámen do východního rohu základů. V tom roce ji vyhnali nad příkop a zároveň postavili most. — Příštího roku přišli na jednoho bakaláře a učitele, rektora týnské školy, který uměl dobře tesat do kamene. Pražští konšelé pro něho poslali a jednali s ním o tom, zda by se chtěl pustit do práce na nové věži spolu se zednickým mistrem Václavem, a postavili věž až do poloviny prvních oken. Páni mu platili čtrnáct grošů týdně. Třetí rok se bakalář vzbouřil před pány proti tomu mistrovi, který neuměl tesat sochy ni květy, a ukázal mu před pány některé své kamenické práce, a jestli to také dovede. Páni mu dali za pravdu, a ten bakalář Matěj pak stavěl věž sám. Říkali mu Rejsek, protože uměl krásně rejsovat. Kamenickému řemeslu se nikdy neučil a tohle byla jeho první práce toho druhu; byl velice šikovný a důvtipný. Platili mu jeden uherský zlatý týdně.“

Stavbu tedy zpočátku vedl Mistr Václav, ale nakonec bylo dílo svěřeno učiteli a rektorovi Týnské školy bakaláři Matěji Rejskovi z Prostějova, který byl podle dobové výpovědi samouk. Už toto samotné svědectví vypovídá výmluvně o tom, že tehdy nebylo v Praze zkušených kamenických mistrů, natož pak stavební huti. Konšelé Starého Města neměli proto příliš na výběr.

Matěj Rejsek, hlavní tvůrce věže, se patrně sám zvěčnil v bustě osazené nad obloukem průjezdu na západní straně věže, obrácené do nitra Starého Města. Aby nebylo pochyby, kdo je zde zobrazen, je busta provázena nápisovou páskou s nápisem „Raysek de Prostieyow Bacc. Pragn. 1477“. Rejsek tu usiloval zjevně o zachování paměti na svou osobu a nabízí se domněnka, že v tom záměrně následoval samotného Petra Parléře, jehož busta byla umístěna v triforiu pražské katedrály. Ostatně o tom, že Parléřovo dílo bylo pro Rejska velikým vzorem a pramenem inspirace, není pochyby. Rejsek stavbou Prašné brány získal proslulost, která mu přinesla další zakázky. V následujících letech mu byly svěřovány náročnější stavební podniky bohatého patriciátu v Praze a v Kutné Hoře.

Při stavbě pražské Prašné brány tanul jak jejím stavebníkům, tak i prvnímu mistru Václavovi a zejména pak Matouši Rejskovi na mysli vzor věžové brány, kterou se na protilehlé straně Starého Města vstupovalo na kamenný most přes Vltavu. Tato věž byla budována nejen jako pouhé fortifikační dílo, ale především jako monumentální pomník lucemburské dynastie, jenž v poměrech soudobé Evropy neměl sobě rovného. Novostavba Prašné brány tak sebevědomě navázala na dílo samotného Petra Parléře, kdysi největšího architekta císařské Prahy. Tento vzor nepochybně fascinoval jak mimořádnou působivostí své architektury a výzdoby, tak i velkolepostí panovnické reprezentace.

Tak jako na Staroměstské mostecké věži, počítalo se i na Prašné bráně s tím, že ve zdivu budou osazeny znaky zemí, v nichž Vladislav Jagellonský nárokoval svou vládu. I tady byly zřízeny niky, určené patrně pro umístění panovnických soch — na východě nejspíše Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského, na západní, do nitra města obrácené straně pak nejspíše Karla IV. a Václava IV. Panovnický majestát byl na věži zvýrazněn jak zmíněnými nápisy, tak i iniciálou Vladislavova jména — písmenem W (pod soklem výklenku, do něhož Josef Mocker při restauraci věže v 19. století umístil sochu Vladislava II.) a osazením znaku dvouocasého korunovaného lva v exponovaném místě ve vimperku nad velkým oknem prvního patra. Prašná brána, stojící po boku královského sídla, k jejíž stavbě položil základní kámen sám král, v jejímž konceptu i výzdobě a v na ní umístěných nápisech zaznívá královská idea — je tedy „královskou“ věží. Patří k nejvýraznějším vladařským monumentům, jaké se z druhé poloviny 15. století v celé střední Evropě dochovaly. Na tom nemění nic skutečnost, že vznikla na náklady města a že v programu její výzdoby je přítomna i městská reprezentace.

Protože se Prašná brána, jako první „královský“ monument doby jagellonské v Praze hlásí svou podobou k Staroměstské mostecké věži, lze ji pokládat za projev „historismu“. Takto manifestovaný historismus dobře souzní s dobovou snahou o konzolidaci poměrů v českém království, pro níž bylo možné hledat vzor v časech před husitskou revolucí. Ale přestože Prašná brána v mnoha ohledech připomíná parléřovskou Staroměstskou mosteckou věž, není jen pouhým napodobením staršího lucemburského monumentu. Naopak v charakteru svého slohového utváření je plně dílem své doby.

Literatura:

Josef MOCKER: Prašná brána v Praze. In: Zprávy spolku architektů a inženýrů v království Českém č. 17. Praha 1882; Wácslaw Wladiwoj TOMEK/Josef MOCKER: Prašná věž v Praze, Praha 1899; Antonín CECHNER: Sochařská výzdoba Prašné brány v Praze. In: Památky archeologické XXXV. (1926-1927). Praha 1927, s. 600-605; Bohuslav KRAUS: Mistr české gotiky. Matěj Rejsek z Prostějova (život a dílo). Prostějov 1946, s. 61-71; Ivan ŠPERLING: Rejskova sochařská výzdoba Prašné brány. In: Umění XIII. Praha 1965, s. 403-416; Vilém LORENC: Nové Město Pražské. Praha 1973, s. 143-144; Jaromír HOMOLKA: Sochařství. In: Jaromír HOMOLKA/Josef KRÁSA/Václav MENCL/Jaroslav PEŠINA/Josef PETRÁŇ: Pozdně gotické umění v Čechách (1471-1526). Praha 1978, s. 217-220; Dobroslav LÍBAL/Jan MUK: Staré Město Pražské. Architektonický a urbanistický vývoj. Praha 1996, s. 224-228.