Praha – Kostel sv. Františka

kolem pol. 13. století

Staré Město

Kostel sv. Františka

Pod patronací sv. Anežky Přemyslovny vzniklo v Praze špitální bratrstvo, vedené původně v duchu řádu sv. Františka. V roce 1237 obdrželo řeholi sv. Augustina. Ze sousedství Anežského kláštera, od kostela sv. Haštala, byl špitál přenesen ke kostelu sv. Petra Na Poříčí. Na Anežčinu žádost mu papež v roce 1250 povolil právo užívat zvláštní odznak.

Posléze špitál přesídlil k pravobřežnímu konci kamenného mostu. Z kronik Pokračovatelů Kosmových víme, že 21. května 1252 byl „založen na konci mostu na břehu řeky Vltavy od bratří s hvězdou špitál ke cti svátého Ducha“ . V textu jde snad o záměnu patrocinia, protože kostel špitálu na konci mostu byl zasvěcen sv. Františkovi, jak to dosvědčuje i text Anežčiny legendy.

Řád křižovníků s červenou hvězdou, od roku 1252 usazený u pravobřežního konce pražského mostu, byl jediným církevním řádem českého původu. Už před tím, než byl přenesen na toto místo, a pak v dobách následujících převzal některé starší špitály, či založil nové v řadě měst - v Mostě, Stříbře, Znojmě, Chebu, Klatovech, ve slezské Vratislavi aj. Svým sepětím s vládnoucím rodem Přemyslovců byl nepochybně významným exponentem jejich politiky. Fundace řádu křižovníků s červenou hvězdou měly v rámci zakladatelského díla českých králů zjevně velmi významnou úlohu.

Podoba původního kostela byla rekonstruována na základě starých popisů, vedut a dochovaných pozůstatků. Kostel měl velmi krátké trojlodí, v němž každá loď sestávala ze dvou klenebních polí - kvadratických v lodi hlavní a obdélných, protáhlých ve východozápadním směru v lodích bočních. Na střední loď navazoval na východě presbytář na půdorysu pětiboké části dvanáctiúhelníku.

D. a J. Líbalovi předpokládali, že trojlodí mělo původně charakter síně. Nicméně na ideálním vyobrazení kostela v brevíři křižovnického velmistra Lva z roku 1356 má kostel podobu bazilikální. V prostorách pod podlahou barokního kostela, který vyrostl na místě původní stavby, byly při novodobé úpravě provedeny sondy ve zdivu a zjištěné středověké pozůstatky byly ponechány odkryté.Tak je tu patrná část triumfálního oblouku. V jižním boku presbytáře je vidět pozůstatek liché arkády, snad sedile s torzem subtilního válcového sloupku, jehož patka spočívá na polygonálním soklíku. Klenba chóru spočívala patrně na příporách s válcovými dříky. Část jedné je patrná v jeho jihozápadním koutě.

V lodi na rozhraní polije zjevná jen část severního pilíře mezilodní arkády, zatímco z pilíře jižního lze spatřit podstatně více, a tak lze jeho někdejší podobu dobře rekonstruovat. K jádru pilíře se na východě pojí masívní pětiboká příložka, spočívající na pětibokém soklu. Lze předpokládat, že obdobná byla i na západě. Z těchto příložek zřejmě vybíhaly pásy mezilodní arkády, oddělující střední loď od lodi boční. Na dvou dalších stranách, přivrácených do nitra hlavní a boční lodi, se k jádru pilíře družily svazkové přípory s pěti dříky, které jeden do druhého přecházely v plynule vlnivé křivce. Zčásti se torzo takové přípory zachovalo na jihu, lépe je však patrné na severní straně, kde je střední dřík oproti ostatním poněkud objemnější. Jinak jsou jednotlivé dříky ve svazcích značně subtilní. Patky svazkových přípor spočívaly na soklících osazených na členěném trnoži.

V jižní zdi někdejšího trojlodí se dosud zachovalo torzo portálu. Do ústupků portálového ostění byly vloženy štíhlé sloupky s válcovými dříky osazenými na polygonálních soklících. Svým slohovým charakterem náleží portál téže fázi, jako ostatní zde zmíněné části středověké stavby. I z nevelkých pozůstatků původního gotického kostela je zřejmá vysoká kvalita a náročnost celého díla. V tom se zřejmě zračila skutečnost, že špitál křižovníků s červenou hvězdou se těšil veliké přízni královského rodu. Tomu odpovídalo i privilegované místo při konci pražského kamenného mostu, které bylo pro tuto stavbu vybráno.Všechny odkryté partie původního kostela vynikají jemností a suverénností precizní kamenické práce. I z několika dochovaných pozůstatků je zřejmé, jak bohatá byla architektonická struktura celé stavby.

V lodi hlavní i v lodích bočních stoupaly od podlahy vzhůru svazky subtilních přípor nesoucích klenby. Byl tu tak užit bohatý repertoár obvyklý u skeletových staveb francouzské gotiky doby Ludvíka IX. Pozoruhodným rysem tu je, že jednotlivé dříky přípor nejsou navzájem odděleny, ale že přecházejí jeden do druhého v plynulé křivce. Tím zde již přichází ke slovu poklasická stylová tendence. V Praze se s tím setkáváme v závěru kostela sv. Salvátora v Anežském klášteře, který vyrůstal v šedesátých letech 13. století. Jiným poklasickým projevem jsou tu droboučké zahloubeniny v horní části soklíků, které jsou podloženy patkám přípor, sloupků v někdejším sedile v chóru a na torze jižního portálu. Do této formy byly patrně transformovány konzolky dříve přikládané k soklíkům, aby nesly přes jejich okraje přečnívající patky. Pro poklasické slohové cítění je příznačná i subtilita všech forem, s níž kontrastovaly jen masívní polygony přípor a asi i na ně kdysi navazujících pásů, které původně oddělovaly jednotlivé lodě.

Zmíněné pokročilé rysy vedou k závěru, že kostel sv. Františka, jehož pozůstatky jsou zachovány, nebyl v této podobě budován dříve než v sedmdesátých letech 13. století. V rámci soudobých staveb architektura chrámu sv. Františka nepochybně vynikala svým náročným utvářením i mimořádnou subtilitou a jemností svého architektonického členění. Těmito noblesními rysy se zřejmě pojila k předním dílům soudobé dvorské architektury. Z Anežčiny legendy se dovídáme, že zbudování tohoto chrámu bylo zásluhou Anežky Přemyslovny, která patřila k nejvýznačnějším donátorským osobnostem 13. století v českých zemích.

Výjimečné je u kostela sv. Františka založení lodi na půdorysu blízkém čtverci. Setkáváme se tu tak vlastně s formou centrály. Tím pražský kostel připomínal starší chrám johanitů v hornolužické Žitavě. Pokud byl křižovnický kostel řešen jako síň, nebyl ve své době v česko-moravském prostředí bez obdob - vzpomenout tu můžeme na chrám sv. Bartoloměje v Kolíně a na dóm sv. Václava v Olomouci. V užití síňového prostoru byla spatřována souvislost s architekturou vestfálskou.

Literatura:

Wácslaw Wladiwoj TOMEK: Základy starého místopisu pražského. Oddíl I. Staré město Pražské. Praha 1866, s. 58-59; František EKERT: Posvátná místa král. hl. města Prahy sv. I. Praha, 1883, s. 329-348; Václav BĚLOHLÁVEK / Josef HRADEC: Dějiny českých křižovníků s červenou hvězdou 1-2. Praha 1930; Václav BĚLOHLÁVEK / Josef HRADEC (ed.): Kniha památní na sedmisetleté založení českých Křižovníků s červenou hvězdou. Praha 1933; Vojtěch SÁDLO: Klášter Křižovníků s červenou hvězdou v Praze. In: Památky archeologické 39. Praha 1933, s. 33-46; Vojtěch SÁDLO: Kostel sv. Františka u Křižovníků na Starém Městě Pražském. In: Ročenka kruhu pro pěstování dějin umění za rok 1934. Praha 1935, s. 44-67; Vojtěch SÁDLO: Kostel sv. Františka u Křižovníků v Praze. Praha 1941; Dobroslav a Jarmila LÍBALOVI: Středověký kostel Křižovníků s červenou hvězdou. In: Zprávy památkové péče 6. Praha 142, s. 68-71; Dobroslav LÍBAL: Pražské gotické kostely. Praha 1946, s. 27-29; Dobroslav LÍBAL: Gotická architektura v Čechách a na Moravě. Praha 1948, s. 51; Willy LORENZ: Die Kreuzherren mit dem roten Stern (= Veröffentlichungen des Königsteiner Instituts für Kirchen- und Geistesgeschichte der Sudetenländer e. V. Bd. 2). Königstein/Ts. 1964; Václav MENCL: Praha. Praha 1969, s. 46-47; Dobroslav LÍBAL: Architektura. In: Emanuel POCHE (red.): Praha středověká (= Čtvero knih o Praze). Praha, 1983, s. 186-187; Dobroslav LÍBAL: Gotická architektura. In: Dějiny českého výtvarného umění I/1. Praha 1984, s. 173; Jiří KUTHAN: Česká architektura v době posledních Přemyslovců. Města – hrady – kláštery – kostely. Vimperk 1994, s. 342-345; Dobroslav LÍBAL / Jan MUK: Staré Město Pražské. Praha 1996, s. 103-104; Pavel VLČEK / /Petr SOMMER / Dušan FOLTÝN: Encyklopedie českých klášterů. Praha 1999, s. 519-523; Pavel VLČEK (ed.): Umělecké památky Prahy. Staré Město a Josefov. Praha 1996, s. 205-208; Zdeněk DRAGOUN: Praha 885-1310. Kapitoly o románské a raně gotické architektuře. Praha 2002, s. 162-163; František ZÁRUBA: Špitální kostel sv. Františka „u paty Pražského mostu“, fundace sv. Anežky. In: Miroslav ŠMIED / František ZÁRUBA (eds.), Svatá Anežka a velké ženy její doby (= Opera Facultatis theologiae catholicae Universitatis Carolinae Pragensis. Historia et historia artium vol. XIV.). Praha 2013, s. 151–165.