Praha – Kostel Matky Boží před Týnem

druhá pol. 14. století

Staré Město

Kostel Matky Boží před Týnem

Hlavní staroměstký kostel

druhá pol. 15. století

Staré Město

Kostel Matky Boží před Týnem

Chrám Panny Marie před Týnem v době krále Jiřího z Poděbrad a králů z rodu Jagellonců a jeho vybavení

Proti Staroměstské radnici se nad východní frontou Staroměstského náměstí zdvihá průčelí chrámu Panny Marie před Týnem. Jeho stávající stavba byla nejspíše připravována už ve druhé čtvrtině 14. století a rozběhla se někdy okolo jeho poloviny. Týnský chrám byl založen jako trojlodní bazilika, přičemž na hlavní loď navazoval na východě polygonálně ukončený presbytář s osovým pilířem. Z boků ho pak provází menší a nižší postranní kaple, uzavírající boční lodě. Nejpozději v osmdesátých letech 14. století byly dokončeny boční lodě i obvodové zdivo lodi hlavní. V ose západního průčelí bylo zřízeno rozměrné okno s kružbou, jejímž vzorem byla parléřovská kružba v Martinické kapli v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Do husitských válek dospěly práce v západním průčelí do úrovně balustrády v místě, kde počínají obě věže; hlavní loď tehdy ještě neměla definitivní krov a nebyla sklenuta. Už v době předhusitské byl do architektury chrámu vložen kód královské reprezentace. Ta je tu přítomna v podobě korunovaných hlav v sedilích bočních chórových kaplích a vyjádřena je i erby na severním bohatě utvářeném portálu.

O pokusu pokračovat ve stavbě kostela se dovídáme v souvislosti s nenadálým úmrtím krále Ladislava Pohrobka 20. listopadu 1457. Těsně před tím totiž byla připravena velká ohrada pro tanec, hostinu a turnaje u příležitosti připravované Ladislavovy svatby. Dřevo, které tu bylo použito, přikázal Jiří z Poděbrad použít na stavbu krovu Týnského kostela. Když pak byl Jiří z Poděbrad 6. ledna 1458 na Staroměstské radnici zvolen českým králem, byl slavnostně veden do Týnského kostela, kde bylo slaveno Te Deum. Zde také byly po smrti krále Jiřího pohřbeny jeho vnitřnosti. Za Jiřího z Poděbrad byla dokončena klenba hlavní lodi, ve štítu kostela byl osazen kalich a mramorová socha krále, obecně pokládaná za zpodobení Jiřího z Poděbrad. Mezi lety 1470--1485 byly činěny odkazy na dílo věže – tehdy patrně vznikla severní věž západního průčelí.

V době Jiřího z Poděbrad byl farářem v Týně univerzitní mistr Jan Rokycana, který bylo zvolen coby utrakvistický „arcibiskup“ pražský. Tím se kostel Panny Marie před Týnem stal hlavním chrámem českých kališníků, jinými slovy jakousi utrakvistickou „katedrálou“. S tím dobře souzní, že právě tady byla pohřbena část ostatků utrakvistického krále Jiřího z Poděbrad, i manifestační osazení kalicha coby symbolu utrakvismu na průčelí chrámu a to současně s manifestační prezentací královské moci.

Jan Rokycana zemřel měsíc před smrtí Jiřího z Poděbrad dne 22. března 1471. Jeho pohřbu se zúčastnila „královna Johana, knížata, páni a mnoho panošů“. V kapli po jižním boku presbytáře byl zřízen Rokycanův náhrobek z červeného mramoru, který měl podobu tumby s ležící figurou zemřelého, oděného ve slavnostním ornátu a držícího v ruce pastýřskou berlu. Rokycanův náhrobek byl tedy proveden obdobně jako náhrobky mnoha biskupů a arcibiskupů. Požadavky reformního hnutí, odmítající jakoukoliv nádheru, tu byly zjevně opomenuty. Náhrobek byl patrně zničen, když na příkaz císaře Ferdinanda II. byly z chrámu odstraněny Rokycanovy ostatky. Znak Jana Rokycany najdeme ostatně i na opěrném pilíři západního průčelí nalevo od záklenku osového okna a to v orámování mikroarchitekturou sevřenou z boků fiálami a ukončenou vimperkem s fiálou ve vrcholu.

Výstavba západního průčelí týnského kostela byla dovršena až stavbou jeho jižní věže. Její střecha byla dokončena před svátkem Nanebevzetí Panny Marie v roce 1511. Pod korunní římsou tu byla osazena řada erbovních štítů tesaných v kameni, zdivo věže ukončila na korunní římse osazená balustráda a nároží věže v této úrovni obohatily, podobně jako na severní věži, nárožní věžičky, jejichž korpus je z tesaného kamene. Vysoké krovy obou věží, doplněné přídatnými věžičkami na jejich nárožích, výrazně vynikají v celkovém obrazu Starého Města.

Vysoká střecha jižní věže dostala krytinu až v roce 1517. Někdy v téže době byla osazována i erbovní výzdoba. Na severozápadní věžičce byl umístěn znak Viléma Kostky z Postupic, který byl v letech 1515–1521 nejvyšším mincmistrem Českého království. Dále je tu znak Buriana Trčky z Lípy, jenž v letech 1516–1522 zastával úřad podkomořího. Pod korunní římsou byly umístěny štíty s iniciálami krále Vladislava a jeho dětí Ludvíka a Anny, dále znaky města Prahy a Vojtěcha z Pernštejna a jeho syna Viléma. Navíc na konzolách ochozu jsou vytesané figury dvou proroků a krále Davida. I tady, ve velké výši nad úrovní Staroměstského náměstí, je přítomna reprezentace panovnické moci, v tomto případě králů z rodu Jagellonců. Za nich už měl Týnský kostel jiné postavení než za Jiřího z Poděbrad. Katolík Vladislav Jagellonský jistě neměl k Týnu coby hlavnímu chrámu českého utrakvismu tak blízko jako jeho utrakvistický předchůdce na královském trůně.

Nicméně když 13. března roku 1516 v Budíně král Vladislav zemřel, konaly se v Týnském chrámu bohoslužby za spásu jeho duše a pak tu byl vykonán symbolický pohřební obřad; ve skutečnosti však byl Vladislav Jagellonský pohřben v Uhrách ve Stoličném Bělehradě.

Uvnitř Týnského kostela byl v době Vladislava Jagellonského pohřben sankturienský biskup Lucián Augustin z Mirandoly, který zemřel v roce 1493. Podle kronikářského záznamu „byl pohřben u oltáře sv. Lukáše evangelisty, kde se obvykle čte Písmo svaté. Náhrobní kámen vytesal Matouš Rejsek, který stavěl novou věž.“

V místech, kde byl kdysi pochován biskup Augustin, tyčí se při severní straně hlavní lodi baldachýn, nesený na nárožích čtyřmi profilovanými pilíři ukončenými fiálami. Mezi těmito pilíři se rozpínají oblouky ve tvaru oslího hřbetu, ukončené masivními kytkami. V architektuře baldachýnu byl rozehrán starý rejstřík katedrální architektury. Kromě již zmíněných fiál a kytek tu nechybí další detaily, mezi jiným na dolním okraji oblouků řady zavěšených kružbiček, jak to známe v Praze už ze Svatováclavské kaple pražské katedrály, kde se takový motiv odvíjí z přízedních žeber ve vrcholu klenebních čel.

Ale ještě bohatší je nitro baldachýnu sklenuté hvězdovou klenbou, jejíž žebra probíhají dílem vzduchem, aniž by se připínala ke klenebním kápím, jak se s tím mnohem dříve v Praze setkáváme ve staré sakristii Svatovítské katedrály a v její jižní předsíni. Dílo Petra Parléře tu bylo nepochybně pro Matouše Rejska velkou inspirací. Ale největším překvapením je reliéf, který se rozprostřel po klenebních kápích týnského baldachýnu. Mezi v křivkách stáčenými a zavíjenými úponky zde spatřujeme rozličné květy a plody, dominantní jsou vinné hrozny – připomínka přijímání vína proměněného v krev Kristovu; v tom se tu patrně zračí důraz českých kališníků na přijímání pod obojí. Přestože utrakvisté byli odpůrci nádhery obřadů a zaujímali nepříznivé stanovisko k nákladným pohřbům, baldachýn biskupa Augustina je bezpochyby nejnáročnějším pomníkem sepulkrální architektury, jaký v zemích České koruny v době jagellonské vlády vůbec vznikl. Matouš Rejsek je sice výslovně doložen jen jako tvůrce náhrobku biskupa Augustina, ale je nanejvýš pravděpodobné, že jeho dílem je i baldachýn.

V nitru Týnského chrámu byla v době Jiřího z Poděbrad a Jagellonců umístěna řada malířských a sochařských děl, která se dochovala do dnešních dnů. V literatuře se různí soudy na datování velké sochy Trůnící Madony i skupiny tří soch Kalvárie v kapli při severním boku presbytáře. Za práci dílny Mistra týnské Kalvárie bývá pokládán reliéf Oplakávání Krista, který z kostela Panny Marie před Týnem pochází. V době okolo roku 1470 vznikly pro Týnský chrám dva deskové obrazy, a to Madony s Ježíškem, osazený v rámu s malovanými postavami světic, a Bolestného Krista s dvojicí andělů z doby kolem roku 1470. K pozdně gotickým součástem chrámového vybavení patří kamenná kazatelna, jejíž korpus je bohatě zdobený slepou arkaturou, kraby, vimperky a fiálami. V klenotnici v prvním patře nad sakristií se pak dochovala pozdně gotická skříň. V nástavci novodobého oltáře pod Rejskovým baldachýnem jsou umístěny dvě menší plastiky Panny Marie a sv. Jana Evangelisty, které se stylově hlásí k proudu reprezentovanému dílem sochaře Hanse Multschera, jenž působil v jihoněmeckém Ulmu. Z Týnského chrámu dále pochází dvě rozměrná oltářní křídla se sv. Barborou a sv. Kateřinou. Jaroslav Pešina kdysi soudil, že jsou dílem Mistra litoměřického oltáře a že vznikla v době před rokem 1520.

Skutečným klenotem vnitřního vybavení kostela jsou reliéfy v retáblu oltáře sv. Jana Křtitele při jednom z mezilodních pilířů na rozhraní hlavní a jižní boční lodi. Architektura oltáře pochází ovšem asi až z pozdního 17. století. Uprostřed spatřujeme ústřední reliéf s výjevem Křtu Kristova, na křídlech reliéfy Zvěstování Panně Marii a Klanění tří králů na levé straně a Navštívení Panny Marie a Stětí sv. Jana Křtitele napravo. V predele je umístěn reliéf s výjevem Narození Páně, v horní části retáblu pak Pokušení Krista. Tady byly navíc osazeny figury dvou světců – sv. Jiří a sv. Václava.

Zejména ve výjevu Křtu Kristova odehrávajícím se v krajině se odráží snad nejvýrazněji, že toto dílo se slohově řadí k podunajskému umění první čtvrtiny 16. století. Jde o drobnopisnou a virtuózní řezbu vrcholné kvality. Tvůrcem reliéfů byl mistr označující svá díla iniciálami I. P., jehož působištěm byl pravděpodobně Pasov. S několika jeho dalšími díly se setkáváme i v Čechách; jeho objednavatelem byl po dlouhý čas i nejmocnější muž v zemi Zdeněk Lev z Rožmitálu, vyznáním katolík.

V hlavním chrámu českých utrakvistů tak ke starším dochovaným sochařským pracím přibývala v době jagellonské díla, která byla prací předních mistrů působících v Čechách - Matěje Rejska, Mistra litoměřického oltáře a monogramisty I. P. Bez úhony přečkala i období, kdy farářem v Týně byl Jan Poduška (1519--1520) a jeho nástupce Václav (1520--1523), kteří k uměleckým dílům pozitivní vztah neměli. Podle dobového svědectví Jan Poduška „zrušil procesí, které chodilo každý čtvrtek v Týnském chrámu kolem sloupů, ale prostý lid už mu o to procesí stejně nestál, protože měli jiné … Do svých kázání také přidával různé věci, které by mohly být pravdivé, kdyby byl upřímný k Bohu i k lidem: že kahany a svíce neznamenají nic, ani sochy, oltáře, ornáty a drahé kostelní přikrývky, protože Bůh nic z toho nepotřebuje, a že sami lidé jsou chrámem Božím a ne kostel. … Dal sejmout z oltáře krásný obraz, za který zaplatili malíři půl druhého sta, a na kázání jej haněl. A další obraz, starý, s krásně vyřezávanou Pannou Marií, kterou dal opravit kotlář Jakub, … tu nazval kuplířkou a obraz zakryl rozkládacími křídly, která zavřel a zahradil.

Literatura:

K chrámu Panny Marie před Týnem: Wácslaw Wladiwoj TOMEK: Základy starého místopisu Pražského I. Staré Město pražské. Praha 1866, s. 24–25; Viktor KOTRBA: Katalog architektury. In: Jaroslav PEŠINA (red.): České umění gotické 1350–1420. Praha 1970, s. 91–92; Jaromír HOMOLKA: Studie k počátkům umění krásného slohu v Čechách. K problematice společenské funkce výtvarného umění v předhusitských Čechách (= Acta Universitatis Carolinae. Philosophica et historica monographia LV – 1974). Praha 1976; Dobroslav LÍBAL / Jan MUK: Staré Město pražské. Architektonický a urbanistický vývoj. Praha 1996, s. 158–163; Pavel VLČEK (ed.): Umělecké památky Prahy. Staré Město. Josefov. Praha 1996, s. 100–109; Milena BARTLOVÁ: Chrám Matky Boží před Týnem v 15. století. In: Marginalia historica 4. Sborník prací Katedry dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Pocta Petru Čornejovi. Praha / Litomyšl 2001, s. 111–136; Pavel KALINA: Architecture as a Mise-en-scène of Power: The Týn Church of the Virgin Mary in Prague in the Pre-Hussite Period. In: Umění 52. Praha 2004, s. 123–135.