Praha – Klášter sv. Anežky

Historie

1233

Staré Město

Klášter sv. Anežky

Pražský klášter ženské větve řádu sv. Františka, k němuž byl dodatečně připojen klášter minoritu, založila sv. Anežka Přemyslovna za pomoci svého bratra, českého krále Václava I.

Fundátorka kláštera patřila ve své době k nejvýznamnějším osobnostem královského rodu. Byla dcerou Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie, sestry uherského krále Ondřeje, otce svaté Alžběty. Ve věku tří let byla Anežka zaslíbena jakémusi polskému knížeti a odeslána na výchovu do kláštera cisterciaček ve slezské Třebnici, kde od později svatořečené Hedviky „přijala základy víry a mravu ‘. Po třech letech byla Anežka svěřena péči premonstrátek v Doksanech. V pozdějších letech se stala předmětem politicky motivovaných sňatkových jednání. Uvažovalo se o jejím sňatku s Jindřichem VII., synem císaře Friedricha II. z rodu Štaufii, a po uzavření zásnubní smlouvy byla odeslána ke dvoru rakouského vévody Leopolda. Ze zamýšleného spojení však sešlo, když si král Jindřich VII. vzal v roce 1225 za manželku Markétu Babenberskou. Do následujícího období patří i jednání o sňatku Anežky s anglickým králem Jindřichem III. a objevily se i úvahy o možnosti jejího provdání za samotného císaře Friedricha II.

Nakonec však Anežka Přemyslovna v roce 1233-1234 vstoupila do kláštera, který sama založila. O velikém rozhledu i duchovních intencích Anežěiných vydávají mimo jiné svědectví její styky se sv. Klárou, přítelkyní Františka z Assisi, a její úsilí o reformu řádové řehole, o níž jednala s papežem Řehořem IX. a Innocencem IV.

Její význam byl nemalý i na poli aktivity zakladatelské a objednavatelské. Podle textu líčícího život sv. Anežky dala Anežka Přemyslovna podle vzorusv. Františka zbudovat *„...tři slavné kostely v Praze. První totiž ke cti Spasitele všech, k němuž se svými sestrami se uchýlila. Druhý vedle, ke cti Svaté Boží Rodičky Marie a svátého Františka pro bratry menší, přisluhující bohoslužbami jí a jejím sestrám. Třetí v jejím špitálu, též ke cti svátého Františka pro řád křižovnický.

Pro Anežčin klášter vznikly některé z významných českých iluminovaných rukopisů. Nelze vyloučit, že byly zhotovovány přímo v jeho zdech. Víme, že v prostorách kláštera Na Františku byla vzácná díla klenotnická - tak král Václav I. dal klášteru jakousi oltářní desku, zlatý kalich vykládaný drahokamy a dvě křišťálové ampule. Drahé bohoslužebné předměty darovala klášteru i lehnická vévodkyně Anna. V klášteře byly chovány i vzácně relikvie. Víme například, že nějaké relikvie daroval Anežce císař Friedrich II.; v roce 1251 poslal papež Innocenc IV. Anežce ostatky, které spolu s jinými, přinesenými minority, byly doneseny do kostela sv. Františka. Z Anežčiny legendy sepsané v klášteře se dovídáme, že v průvodu sester ubírajícím se ambitem kláštera bylo neseno dřevo kříže a jiné ostatky.

Ženská část Anežčina kláštera nebyla založena dříve než v roce 1231, kdy byla neúspěšně ukončena zmíněná jednání o Anežčin sňatek. Některé okolnosti týkající se majetkových jednání členů přemyslovského rodu nepřímo naznačují, že klášter a k němu přidružený špitál sv. Františka vznikly v letech 1231-1232. Do kláštera bylo uvedeno pět sester řádu sv. Kláry z Tridentu. Z listiny královny Konstancie ze 6. října 1233 se poprvé dovídáme o existenci špitálu sv. Františka, kterému královna darovala některé statky koupené od řádu německých rytířů. Dne 21. března 1234 vydal Václav I. privilegium, v němž přijal pod svou ochranu již postavený klášter „claustrum Prage in honoře S. Francisci constructum et hospitale ad idem pertinens, situm apud sanctum Castullum...“. Listinou ze 30. srpna 1234, ve které vzal papež Řehoř IX. klášter pod svou ochranu, jsme zpraveni, že pozemek pro stavbu kláštera a špitálu daroval Václav I. V listině ze 31. srpna 1234 nařídil papež Řehoř IX. ustanovení Anežky do úřadu abatyše a v jiné listině z téhož dne udělil odpustky těm, kdo navštíví klášter sv. Františka v den jeho svěcení, o výročním dnu konsekrace a v den svátku sv. Františka.Z toho lze soudit, že v té době již výstavba kláštera značně pokročila. Dne 4. dubna 1237 udělil papež Řehoř IX. Anežce Přemyslovně privilegium slyšet pětkrát do roka mši a vidět kněze v chóru. V těchto letech došlo k rozluce kláštera a k němu příslušejícího špitálu. U ženského kláštera byl zřízen klášter minoritu, jehož kvardián je poprvé připomínán v roce 1241.

Ke stavební historii kláštera se vztahuje listina Anežky Přemyslovny z roku 1245, potvrzující kladrubskému klášteru prodej přeštického újezdu, který král Václav I. věnoval k podpoře výstavby kláštera sv. Františka - „ad edificationem domus S. Franciscy“. Protože v listině se již mluví o klášteře za stržené peníze postaveném- „per quam peccuniam predicta domus sancti Franciscy edificata consistiť', soudila J. Joachimová, že přeštický statek byl odprodán už v roce 1238 a že listina z roku 1245 se vztahuje k ukončení celého majetkového převodu. O prodeji přeštického újezdu vypovídá i listina královny Konstancie, vydaná rovněž v roce 1245. Mimořádná výše obnosu, který byl za tento prodej získán, umožnila patrně rozsáhlou výstavbu.

Z listiny Václava I. ze 6. dubna 1253 se dovídáme, že král dal Anežce několik vesnic, které získal jako odúmripo velmoži Kojotovi. Dar byl určen ke stavbě kláštera a Anežka podle textu listiny darované osady prodala pražskému špitálu sv. Františka.

O stavebních dějinách kláštera vypovídají i kalendářové záznamy Františkánského brevíře, rukopisu, který byl pořízen patrně pro františkánský konvent Anežského dvojitého kláštera. Svátek Dedicatio basilicae Salvatoris, který se jinak běžně v podobných záznamech neobjevuje, a oficium k zasvěcení chrámu sv. Salvátora vložené do záhlaví kodexu má patrně přímou souvislost s chrámem sv. Salvátora v Anežském klášteře.

Zakladatelka kláštera sv. Anežka Přemyslovna byla sestrou krále Václava I. a tetou jeho syna a nástupce Přemysla Otakara II., a tak se klášter těšil přízni obou těchto vladařů a měl v mnoha ohledech mimořádně význačné postavení.

Když král Václav I. likvidoval vzpouru, do jejíhož čela se postavil mladý Přemysl (II.), byl po dobytí města Prahy slavnostně uveden do kostela svátého Františka. V klášteře dal uspořádat slavnost a hostinu. „Přišel, oděn ve všechny ozdoby královské, do kostela svátého Františka a přijal královskou korunu, jež mu byla vsazena na hlavu rukama biskupů, totiž pražského a olomouckého, a tak oblečen do královského pláště a drže v rukou jablko a žezlo, vešel do kostela, aby slyšel slavnou mši svátou... I poslal král také pro svého syna a pro pány, kteří se ho přidrželi, aby co nejdříve k němu přišli i aby s ním jednali o napravení pokoje a lepšího pořádku země“. Václav I. takto manifestoval obnovení královské moci. O významu Anežského kláštera svědčí skutečnost, že pro tento akt byly zvoleny právě jeho prostory.

Projevem úzkého sepětí kláštera s vládnoucí dynastií byla i skutečnost, že zde byla pohřbena řada členů přemyslovského rodu. Tak ještě za života Václava I. tu byla pochována jedna z jeho dcer. Sám Václav I. byl pohřben v kostele sv. Františka. Jeho hrobka byla patrně zjištěna výkopem v ose presbytáře kostela sv. Františka. Pohřeb jiné význačné osoby byl zjištěn výkopem v ose obdélné prostory, přiléhající k presbytáři kostela sv. Františka na severu. Byl vysloven hypotetický soud, že tu byly uloženy pozůstatky Václavovy manželky královny Kunhuty Staufskě. Nález fragmentu náhrobní desky dosvědčuje, že v klášteře byla pohřbena Markéta, patrně dcera Přemysla Otakara II. Z vyprávění legendy víme, že Anežka Přemyslovna, která zemřela v roce 1282, byla podle svého přání pohřbena v kapli Panny Marie, v níž bývala přítomna slavnosti mší svátých, „jak si sama byla přála,“ . V klášteře byla pochována i v roce 1285 zesnulá královna Kunhuta, druhá žena Přemysla Otakara II. Zachovaly se fragmenty z jejího náhrobku. V roce 1296 tu byla pochována dcera Přemysla Otakara II. Anežka, vdova po Rudolfovi, synovi římského krále Rudolfa Habsburského. Dále tu našla místo posledního odpočinku mladá Guta, dcera krále Václava II. a jeho ženy Guty Habsburské. Její náhrobní deska byla rovněž v klášteře objevena. Na začátku 14. století pak byla v klášteře pochována někdejší krakovská kněžna Griffina, sestra královny Kunhuty, ženy Přemysla Otakara II. Je zřejmé, že klášter byl od počátku budován i jako pohřebiště panovnického rodu. Tuto funkci ztratil po založení cisterciáckého opatství Aula regia na Zbraslavi králem Václavem II.

Klášter sv. Anežky, položený při pravém břehu Vltavy, je složitým souborem budov rozličného stáří a slohového charakteru. Jeho růst v době od fundace kláštera až do smrti jeho zakladatelky byl neobyčejně komplikovaný, poznamenaný proměnami stavebního programu i architektonického stylu. Jádrem prostorné stavby kláštera byl dvoulodní kostel sv. Františka (1). Arkádové oblouky v prodloužení jeho severní zdi k západu se otevírají do jižního křídla ambitu. Kolmo na severní bok lodi kostela sv. Františka navazuje dlouhé východní křídlo kláštera (2). Před jižní částí jeho východního průčelí je situována hranolová stavba (v literatuře označovaná jako kaple sv. Maří Magdalény) (3), která byla patrně součástí původního Anežčina sídla, jehož další stavení přiléhalo k věžovité budově na jižní straně (4). Bylo původně patrové a rozdělené příčkami. Z toho lze soudit, že jeho funkce byla původně profánní. Nicméně už záhy bylo nitro této stavby sjednoceno v celistvý prostor, který je patrně totožný s kaplí P. Marie uváděnou v písemných pramenech. Na jihu k ní přiléhá presbytář kostela sv. Františka (5), připojený k poněkud staršímu dvoulodí. Do prostoru vymezeného západním bokem východního křídla kláštera a na jihu lodí kostela sv. Františka byl vložen nevelký ambit (6), obepínající čtvercový rajský dvůr. K jižní části západního křídla křížové chodby se pojí stavba kuchyně (7). Ke kapli P. Marie (4), přiléhající na severu k presbytáři kostela sv. Františka (5), byl na východě připojen kostel sv. Salvátora (8). Dílem dodatečné úpravy v nitru kaple P. Marie je architektonicky členěný výklenek v její jižní zdi (9), pokládaný vesměs za místo pohřbu zakladatelky kláštera Anežky Přemyslovny.

Budovy kláštera minoritů s křížovou chodbou, jejíž pozůstatky odkryl archeologický výzkum (10), ležely jižně od kostela sv. Františka. Ze 13. století pochází i jádro malého stavení (snad fortny), položeného v jihozápadní části areálu u vnitřní líce jižní strany jeho obvodové hradby. Průzkumem bylo rozpoznáno i středověké jádro severojižním směrem orientovaného stavení, pojícího se kolmo k západnímu konci jižního ramene ambitu a sahajícího až k obvodové hradbě kláštera.

Ve slohovém charakteru postupně vyrůstajících částí Anežského kláštera se zračí stylové proměny, jak se projevily v české architektuře za života zakladatelky a budovatelky kláštera sv. Anežky Přemyslovny (f 1282). Za nejstarší v areálu kláštera lze pokládat partie zbudované z kamenných kvádříků, tedy technikou příznačnou ještě pro románskou architekturu. Jsou to části přízemí východního křídla kláštera a spodní partie severní zdi dvoulodí kostela sv. Františka. Během stavby východního křídla kláštera došlo ke změně stavebního materiálu, namísto kamenných kvádříků se tu pak užívalo cihel. Jde tu nepochybně o jeden z nejstarších příkladů jejich uplatnění v monumentální architektuře na půdě českých zemí. Pokud jde o formu stavebních článků, je již ve východním křídle kláštera patrný nástup gotické morfologie. Portál do kapitulní síně situované v tomto křídle, doplněný při rekonstrukci, má již hrotitý záklenek, do něhož je vložen motiv dolů otevřeného trojlistu (podobně, byť i v poněkud jiné úpravě, se s tím setkáváme např. na portálu kapitulní síně kláštera v Oseku). Sloupky osazené do ústupku ostění jsou v náběhu záklenku přepásány typickými talířovými prstenci - s obdobami se v českém prostředí setkáváme už od třicátých let 13. století (např. portál v areálu bývalého cisterciáckého kláštera v Nepomuku aj.). Nicméně ve východním křídle Anežského kláštera byl ještě živý i svět tradičních forem. Tak některá okna měla ještě typický tvar příznačný pro románskou architekturu - byla oboustranně špaletovaná a ukončená půlkruhovými záklenky.

Tato stavba obsahovala v přízemí na jihu v sousedství lodi kostela sv. Františka úzký chodbovitý prostor, patrně průchod, dále na sever čtvercový sál, sloužící nejspíše jako kapitulní síň, dále na sever schodiště do prvního patra a konečně veliký sál, rozdělený do dvou částí dvěma do půlkruhu rozepjatými oblouky, jež spočívaly na sloupu umístěném v ose prostoru. Síň měla nejspíše funkci refektáře. Severní část přízemku zaujímaly pak menší komory. Zde byla po severním boku refektáře umístěna prvotní kuchyně. První patro východního křídla kláštera mělo zřejmě funkci společné ložnice - dormitoria. Zatímco např. v klášterech cisterciáckých byly kapitulní síně a refektáře situovány do rozličných křídel konventu, situovaných po bocích rajského dvora, zde bylo téměř vše soustředěno do jediné, rozměrné a monumentální budovy. Ambit, s jehož zbudováním se na západní straně této budovy počítalo, měl být podle původního záměru větší. Archeologický průzkum ukázal, že nádvorní zeď jeho severního ramene měla navazovat na východní křídlo kláštera v místě, kde je v jeho nitru severní zeď velkého sálu, který původně sloužil jako refektář.

S výstavbou východního křídla kláštera souviselo budování kostela sv. Františka. Na jeho severní zdi je patrné, že na spodní část vzniklou v první etapě navazuje výše položená, v druhé fázi vzniklá partie, při jejímž budování byly založeny i klenební podpory v podobě štíhlých válcových přípor ukončených hlavicemi, k nimž se z obou stran pojily kolínkovité konzolky. Stejný kolínkovitý útvar se objevuje i ve složených konzolách osazených v obvodové zdi jižní boční lodi kostela. Tato loď vznikla zřejmě současně s mnohem vyšší a rozměrnější lodí hlavní. Bylo zjištěno, že byla kryta sedlovými střechami, jejichž vrcholnice byla kolmá k boku hlavní lodi. V užití válcových přípor, nesoucích kdysi klenby v hlavní lodi kostela sv. Františka, se zde již výrazně projevuje gotická morfologie. Příznačná je i forma kolínkovitých konzol v boční lodi i v lodi hlavní, kde se kolínkovité útvary pojí k hlavicím přípor. S tímto tvarovým prvkem se setkáváme už od první čtvrtiny 13. století na německé půdě (např. v kapitulní síni cisterciáckého kláštera v Bebenhausen), v Cechách pak ve třicátých letech 13. století (kapitulní síň v Oseku).

Okno s kružbou v jižní obvodové zdi kostela sv. Františka patří v českomoravském prostředí k nejstarším vedle kružbových oken v presbytáři klášterního kostela v Tišnově z doby po roce 1233. J. Joachimová předpokládala pro tuto fázi stavby Anežského kláštera přítomnost mistra ze severofrancouzského prostředí (Champagne) a časné kružbové okno jí bylo jedním z hlavních důvodů pro zmíněnou hypotézu. Ve skutečnosti se s okny, v nichž na jižní stěnu se zakreslením archeologického podzemí. byl uplatněn v Anežském klášteře a v Tišnově užitý kružbový vzorec (nad dvěma hrotitými obloučky ukončujícími svislá pole, je ve výši okenního záklenku umístěn kruh), setkáváme pod vlivem severofrancouzské gotiky v německém prostředí už ve třicátých letech 13. století (např. na Liebfrauenkirche v Trevíru a na nejstarších částech kostela sv. Alžběty v Marburgu). Proto spíše soudíme, že zprostředkující úlohu tady mohlo sehrát německé umění. Nelze tu asi vyloučit ani souvislost se stavební činností v Tišnově, na níž ještě výrazněji upomínají další části Anežského kláštera.

Význam dvoulodí kostela sv. Františka v dějinách českomoravské architektury tkví v tom, že vedle klášterního kostela v Tišnově, kapitulní síně v Oseku a několika dalších staveb patřilo k prvním skutečně výraznějším projevům gotické architektury v českých zemích. Vzhledem ke zmíněným souvislostem lze předpokládat, že dvoulodí vyrostlo už v době po fundaci kláštera, do konce třicátých let 13. století.

K hlavní lodi kostela sv. Františka byl na východě připojen dobře zachovaný presbytář, jehož poměrně dlouhý korpus sestává ze dvou kvadratických polí a pětibokého závěru. Jde tu v českých zemích o jeden z prvních příkladů užití takové dispozice, geneticky spjaté s francouzskou gotickou architekturou. Ve vznosněji utvářeném vnitřním prostoru presbytáře se již setkáváme s poměrně bohatým členěním. Plasticky výrazné válcové přípory nesoucí klenby odsunuly obvodové zdivo do pozadí, do druhého plánu. Dispoziční a prostorové řešení, charakter zmíněných přípor, žebrových kleneb, okenních kružeb (původní se zachovala jen v severovýchodním okně závěru) i ráz výzdobného detailu prozrazují, že slohový ráz této stavby v mnoha ohledech geneticky vychází ze severofrancouzské architektury časného 13. století.

Bezprostředně však presbytář kostela sv. Františka souvisí s tvorbou středoevropskou, která asimilovala podněty severofrancouzské gotiky. Tak například v chórové části dómu v Magdeburku, silně poznamenané vlivem francouzské gotiky, byl užit podobný konstruktivní systém a morfologický rejstřík. Mimo jiné se tam setkáme s podobnou ornamentikou proplétajících se úponků, jaké jsou na jedné hlavici v presbytáři kostela sv. Františka. Stejný dekor se objevuje v Čechách i v kapitulní síni cisterciáckého kláštera v Oseku, která patrně souvisí s architekturou saského prostředí.

Presbytář kostela sv. Františka však připomene charakterem půdorysného utváření, elevace, proporcionality i v mnohém užitým formálním rejstříkem presbytář klášterního kostela v Tišnově. Tamní stavba se vázala úzce k architektuře rakouského Podunají, bez významu pro ni nebyl zejména kostel sv. Michaela ve Vídni. Kloníme se dnes k soudu, že to byly zejména tyto dvě stavby, které vyznačily cestu k architektonickému výrazu presbytáře kostela sv. Františka v pražském Anežském klášteře. Na základě zmíněných slohových analogií lze vznik presbytáře kostela sv. Františka klást do doby kolem roku 1240. Zbudování obou částí kostela - dvoulodí a presbytáře - neodděluje patrně větší časový odstup a stavba náleží i do rámce téže stylové fáze. Stavební etapa, v níž vyrostl presbytář kostela sv. Františka, nebyla bez spojitostí ani s budovou východního křídla kláštera. Nasvědčuje tomu charakter oblouku, jímž se presbytář chrámu sv. Františka otevírá do hlavní lodi. Jeho profilace je obdobná té, s níž se setkáváme na obloucích refektáře.

Svým bohatým utvářením a vysokou kvalitou kamenické práce řadí se presbytář kostela sv. Františka k nejkvalitnějším dílům této slohové vrstvy v rámci nejen české, ale i celé středoevropské architektury druhé čtvrtiny 13. století. Vysoká náročnost této stavby je ve zjevném rozporu s tím, co bychom očekávali na půdě kláštera „chudých paní“ oddaných ideálům sv. Františka z Assisi. Vždyť tu jde o jednu z nejhonosnějších českých staveb z druhé čtvrtiny 13. století vůbec. Je tedy zjevné, že duch této architektury nemá kořeny v asketických ideálech řádu sv. Františka a sv. Kláry, ale že pramení z vysokých nároků a ambicí královských fundátorů kláštera a potřeb dynastické reprezentace. Ne náhodou se tedy právě v těchto prostorách v roce 1249 odehrál zmíněný obřad, manifestující svou pompézností a okázalým ceremoniálem znovuobnovení moci krále Václava I. S tím byla v souladu asi už od počátku zamýšlená funkce presbytáře, v jehož ose byl odkryt hrob, kde byl patrně pohřben spoluzakladatel kláštera Václav I. Presbytář byl tedy budován jako mauzoleum tohoto panovníka a lze ho chápat i jako jeden z nejvýznačnějších projevů dvorské kultury Václavovy doby.

Kostelu sv. Františka konečně náleží i trojdílná arkáda (jen dva její oblouky jsou plně zachovány), která je pokračováním severní zdi dvoulodí v západním směru. Těžký rytmus hmotných pilířů nesoucích hrotité, značně masívní oblouky arkády je příznačný pro blokové cítění románské architektury. Oblouky byly dříve pokládány za pozůstatek záměru zbudovat západní nartex kostela sv. Františka. Podle J. Muka jde tu o relikt opuštěného záměru na stavbu trojlodí. Ani tato hypotéza však není plně uspokojující.

Už před tím, než byl dokončován kostel sv. Františka, vznikly i dvě stavby položené před východním bokem východního křídla kláštera. S jeho prvním patrem byla asi původně můstkem spojena hranolová stavba, o níž se soudí, že sloužila potřebám zakladatelky kláštera. Obě její etáže spojovalo schodiště umístěné v síle severní zdi. Přízemí mělo křížovou klenbu bez žeber, z níž se dochovaly jen pozůstatky, patro křížovou klenbu, jejíž žebra kořenila v blocích náběžních štítků osazených na jehlancových konzolách, které zdobil listový dekor a ukončovaly houbovitě podvinuté krycí desky. Objevuje se tu tedy forma, jaká byla s oblibou užívána na řadě českých staveb budovaných po polovině 13. století, mimo jiné na dílech královské huti činné v Písku a na Zvíkově.

V prostoru při jižním boku této stavby leží podélná budova, která byla dodatečně napojena k východnímu křídlu kláštera. S ní na jihu sousedí presbytář kostela sv. Františka. Tato stavba byla původně patrová a příčky jí v přízemí dělily do tří, v poschodí snad do dvou prostor. Západní prostor přízemku byl spojen průchodem s kapitulní síní a dalším otvorem s lodí kostela sv. Františka. Byl z něho přístupný i průchod položený v jižní části východního křídla kláštera, ústící na druhé straně do ambitu. Z patra bylo možné vstoupit do dormitáře položeného v prvním poschodí východního křídla kláštera a současně se odtud dalo vejít i do prvního patra budovy přiléhající k této stavbě na severu. Soudí se, že původně tato část kláštera sloužila obytným účelům.

Dodatečným zásahem byl vnitřní prostor této stavby sjednocen v jediný celek, zaklenutý do tří obdélných polí křížovými žebrovými klenbami. Forma koutových klenebních přípor je obdobná jako v presbytáři kostela sv. Františka. Zároveň tu však na rozhraní klenebních polí spočívají klenby na zkrácených příporách v podobě masívního polygonálního hranolu, které jsou ukončeny hlavicemi s typickými houbovitými abaky. Polygonální formy byly ve druhé čtvrtině 13. století značně oblíbené v architektuře podunajské (např. chór klášterního kostela v Lilienfeldu aj.) a byly už tehdy užívány i v českých zemích (např. v bazilice benediktinského kláštera v Třebíči), po polovině 13. století pak získaly u nás mimořádnou oblibu. Charakter zde užitého tvaroslovného rejstříku naznačuje, že zaklenutí tohoto prostoru souvisí se stavbou s ním sousedícího presbytáře kostela sv. Františka časově i slohovým charakterem. Jisté odlišnosti v rázu uplatněných forem (v presbytáři jsou např. užita klenební žebra s vejčitým profilem provázeným oušky, v sousedním prostoru masívní hranolová žebra vyžlabená na hranách) padají patrně na vrub významové diferenciace.

Prostor po severním boku presbytáře kostela sv. Františka sloužil zřejmě po svém zcelení a zaklenutí jako svatyně. V literatuře byl naposledy ztotožněn s kaplí P. Marie, připomínanou v písemných pramenech, kde byla po své smrti pohřbena zakladatelka kláštera sv. Anežka Přemyslovna. Nezbytnou součástí středověkého kláštera byla křížová chodba, v tomto případě vestavěná do prostoru vymezeného na východě východním křídlem kláštera a na jihu severní zdí hlavní lodi kostela sv. Františka. Rozměry ambitu jsou poměrně neveliké, každé jeho rameno mělo jen čtyři pole, nepočítáme-li pole koutová. S nimi včetně měla tedy celá křížová chodba 20 klenebních polí. Neporušený původní vzhled si z podstatné části uchovalo jen rameno západní, zatímco v ostatních křídlech se dochovalo původní architektonické členění jen v torzovitém stavu. Klenební pole v celém ambitu jsou téměř čtvercová a tím je dáno, že rytmus členění je zde pomalý. S tím je v souladu i rozložitá prostorová proporcionalita, příznačná pro období raných fází středoevropské gotiky.

Gotické křížové klenby spočívaly na nádvorní straně křížové chodby na skupinkách sloupků osazených na polygonálních soklech, na protilehlé straně pak na konzolách zapuštěných v obvodové zdi. Všechny články - sokly, patky a dříky sloupků, jejich hlavice i klenební konzoly jsou tu hmotné a robustní, a tak výrazně přispívají k artikulaci vnitřního prostoru. S uplatněním kleneb spočívajících na skupinkách sloupků i s podobně či shodně utvářeným tvaroslovím se v sousedství českých zemí setkáváme v křížové chodbě u sv. Emmerama v Řezně, zejména však má ambit Anežského kláštera blízko ke křížovým chodbám rakouských cisterciáckých klášterů ve Zwettlu, Heiligenkreuzu a v Lilienfeldu, s nimiž velmi úzce souvisely křížové chodby cisterciáckého opatství na Velehradě, v premonstrátské kanonii v Louce u Znojma a zejména v klášteře cisterciaček v Tišnově. Oproti zmíněným rakouským ambitům je řešení křížové chodby v Tišnově poněkud prostší. Ze všech uvedených staveb má ambit Anežského kláštera nejblíže ke křížové chodbě tišnovské. Oproti ní je však o poznání jednodušší. To je nápadné zejména v řešení nádvorní stěny. Zatímco v jednotlivých polích v Tišnově jsou pod kruhovými okny trojice sdružených oken, jejichž záklenky spočívají na sloupcích, v Praze jsou pod okuly jen dvojice oken vzniklých prostým výřezem v obvodové zdi. Rady sloupků nesoucích okenní záklenky tu prostě odpadly a celkový výraz anežského ambitu dostal výrazně prostší podobu. Nicméně jinak je souvislost obou křížových chodeb nadobyčej těsná. Protože stavba kláštera v Tišnově byla v plném proudu od doby jeho založení a její dokončení se asi neprotáhlo daleko za rok 1240, lze soudit, že i ambit Anežského kláštera byl dokončen do poloviny 13. století.

Těsná slohová souvislost obou staveb, zmíněná tu už v souvislosti s presbytářem kostela sv. Františka, vzbuzuje otázku, zda v pražském klášteře nebyli přímo činní lidé povolaní z Tišnova. Konkrétní historickou příčinu této spojitosti lze patrně hledat v osobách fundátorek obou klášterů. Tišnov byl založen a budován královnou Konstancií, pražský klášter pak její dcerou Anežkou. Obě fundace podporoval Konstanciin syn a Anežčin bratr, král Václav I. Dynastické vazby tu zřejmě překlenuly rozdílnost řeholí.

S výstavbou ambitu bezprostředně souviselo zbudování kuchyně, přiléhající k jižní části jeho západního křídla, založené na kvadratickém půdorysu. Rozměrný prostor byl sklenut osmidílnou klenbou, jejíž žebra se sbíhají ve středovém okruží; otvor v něm měl funkci dýmníku. Oproti bohatěji utvářené křížové chodbě je zde užitý architektonický rejstřík mnohem prostší. Ve výběru forem se tu zjevně zračí odstupnění významu jednotlivých prostor.

Nejvýznačnější stavbou ve složitém souboru budov Anežského kláštera je kostel sv. Salvátora, který byl dodatečně připojen k východnímu boku kaple P. Marie. Svou architektonickou náročností nápadně převyšuje vše, co předtím v prostoru kláštera vzniklo, a náleží i k nejhonosněji utvářeným stavbám své doby na půdě českých zemí vůbec. Už sám charakter této stavby výmluvně prozrazuje, že v pozadí jejího vzniku stály vysoké požadavky a ambice stavebníků. Oproti robustní a hmotné architektuře starších částí kláštera je tato stavba vznosnější, vyniká noblesou, elegancí a vytříbeností. Vznosný vnitřní prostor je bohatě naplněn světlem dopadajícím do něho velikými okny.

Odezva klasické gotiky Ile-de-France a severní Francie se zde projevila v půdorysném a prostorovém řešení - kostel sv. Salvátora má charakter kapiových staveb, jaké známe z francouzské architektury doby Ludvíka IX. Její odezva je tu patrná i v charakteru architektonické skladby. Svazky klenebních přípor, převzaté z aparátu klasické gotiky, tu uvnitř odsunuly vlastní zdivo do pozadí a opticky ho neutralizovaly. Nicméně to si v podstatě stále ještě udrželo svou soudržnost. Přestože je tu ve vnitřním prostoru rostoucí význam článkové konstrukce zřetelně patrný, ke skeletové formě řady francouzských staveb doby Ludvíka IX. je tu ještě velmi daleko.

Okenní ostění v závěru jsou bohatě členěna a obohacena vloženými pruty, nejsou již tedy pouhým výřezem v bloku zdivá, ale jsou vyjádřena tektonicky. Kružby v oknech závěru mají tu stejné vzorce, jaké se objevují na severofrancouzských katedrálách klasického období (Remeš, Amiens). Příznačné pro tuto stavbu je bohaté užití suverénně a s téměř klenotnickou jemností tesaného plastického dekoru, jenž tu pokryl svorníky, hlavice a konzoly. Naturalistické pojednání rostlinných forem, které tu převládá, patřilo k nejpříznačnějším rysům francouzské gotiky doby Ludvíka IX. Současně se tu setkáváme i s motivy figurálními, v českém umění 13. století nepříliš častými, jako je drobná hlavička řeholnice na jedné hlavici po severní straně závěru či hlavy korunovaných žen a mužů na triumfálním oblouku.

V dílčích rysech se tu již v nevelké míře projevují názvuky poklasických rysů. Tak rostlinný dekor již není plnokrevný a dužnatý a v závěru lze pozorovat, že dříky přípor ve svazcích nejsou individuálně chápány, ale že jeden do druhého přecházejí v plynulé křivce. Jde tu v českém prostředí patrně o jeden z nejčasnějších příkladů uplatnění této antiklasické profilace, s níž se pak v jiné formě setkáváme na nejstarších částech klášterů ve Zlaté Koruně a ve Vyšším Brodě.

Nelze si nepovšimnout i jistého rozdílu mezi utvářením polygonálního závěru, jehož architektura je výrazně bohatší, a dvou západních obdélných polí, která jsou v mnohém prostší. Tento rozdíl je nápadný zejména v charakteru nosných článků klenby, v podobě oken a v tom, že v obdélných polích na rozdíl od závěru zůstaly mezi ostěními oken a nosnými články klenby plochy zdi. Tyto odlišnosti nelze asi vysvětlovat proměnou stavební huti. Nejde tu asi o nic jiného, než o záměrné zdůraznění závěru jako těžiště chrámu bohatší architektonickou mluvou.

Jak jsme již uvedli, stavba kostela sv. Salvátora v pražském klášteře sv. Anežky zjevně souvisí s gotikou Ile-de-France a severní Francie doby Ludvíka IX., s jejími často skeletovým způsobem utvářenými stavbami, které svou dokonalostí a precizností připomínají vynikající díla tamního zlatnického umění a proto jsou často přirovnávány ke zlatnickým relikviářům.Architekt, který ušlechtilou stavbu kostela sv. Salvátora navrhoval, snad přišel s vysokou stavební kulturou Francie do styku.

Nicméně zde nejde asi o bezprostřední souvislost. Odezva klasické gotiky Ile-de-France a severní Francie pronikla do jednotlivých částí Německa už před polovinou 13. století. V bližším sousedství Čech byla v době kolem roku 1250 zahájena stavba západního chóru dómu v Naumburku, nedlouho poté byl ve stavbě presbytář klášterního kostela ve Schulpfortě u Naumburku a chór dómu v Míšni. Se saskodurynskou architekturou, poznamenanou odezvou klasické gotiky, nejspíše kostel sv. Salvátora v pražském klášteře sv. Anežky souvisí.

Zatímco D. Líbal se domníval, že dokončení kostela sv. Salvátora spadá až do osmdesátých let 13. století, soudil jsem dříve, že vznik této stavby spadá do doby kolem roku 1270. H. Soukupová vyslovila domněnku, že projekt vznikl už na počátku šedesátých let, v jejichž průběhu byla pak stavba dokončena. Toto datování do let největšího rozmachu moci krále Přemysla Otakara II. je velmi pravděpodobné a dobře souzní s dobou vzniku jiných, zde již zmíněných středoevropských staveb, jejichž podobaje výrazně poznamenána odezvou francouzké klasické gotiky doby Ludvíka IX.

Do této doby se hlásí i triumfální oblouk, kterým se do kostela sv. Salvátora otevírá s ním na západě sousedící kaple P. Marie. Záklenek tohoto oblouku není hrotitý, jak bylo v době jeho vzniku obvyklé, ale má tradiční formu půlkruhovou. Tím měl být patrně zdůrazněn slavnostní význam tohoto oblouku, který měl charakter slavnostní brány. Jeho záklenek spočívá na hlavicích, na nichž jsou pětice korunovaných hlav. Jejich počet odpovídá době Přemysla Otakara II., který byl pátým králem českým, jak bylo od jeho korunovace v roce 1261 mnohokrát připomínáno v jeho listinách i na jeho pečetích. Tyto skupiny korunovaných hlav nemohou nepřipomenout tzv. královské galerie - řady soch panovníků na francouzských katedrálách, či ikonografické programy některých německých staveb, oslavující jejich zakladatele a vladařskou ideu (Bamberk, Naumburk, Magdeburk, Míšeň). V pražském kostele sv. Salvátora našel takto motivovaný záměr mnohem prostší, nicméně velmi zřetelné vyjádření. Tato stavba dostala svým ikonografickým programem významový akcent manifestující dlouhou tradici přemyslovského rodu, v níž byla zvýrazněna idea královská. Jak upozornila H. Soukupová, která se zabývala významovým smyslem této stavby, nebylo beze vztahu k jejímu ideovému náboji ani neobvyklé zasvěcení chrámu samotnému Kristu Spasitele - králi králů, v jehož zastoupení podle představ středověké ideologie vládli pozemští panovníci.

Patrocinium upomíná patrně i na tradici císaře Konstantina, který založil baziliku sv. Salvátora v Římě. Tak se tu zjevně zračí veliké mocenské aspirace doby Přemyslovy, kdy byly živé úvahy o možnostech získání císařské koruny pro českého krále. Tím je patrně ideový program kostela sv. Salvátora jedním z výrazných projevů dvorské ideologie Přemyslovy ve sféře architektury a výtvarného umění.

Součástí takto koncipovaného programu je asi i drobné poprsí řeholnice, umístěné vysoko nad místem někdejšího oltáře, na hlavici přípory při severním boku chrámového závěru. Bývá pokládáno za ideální podobiznu sv. Anežky Přemyslovny, zakladatelky kláštera. To není v českomoravské architektuře bez obdob. Lze tu připomenout reliéf Anežčiny matky královny Konstancie, pocházející z kláštera cisterciaček v Tišnově.

Ikonografický program kostela svátého Salvátora v Anežském klášteře souvisí patrně se zamýšlenou funkcí této stavby jako nového královského pohřebiště, kde snad měl být pochován Přemysl Otakar II.

Nádhera a okázalost monumentální architektury kostela sv. Salvátora výrazně zastiňuje i s nemalými nároky zbudovaný sousední kostel sv. Františka. Jako by se i v tom zračil velký mocenský vzestup českého státu v průběhu časového rozpětí ležícího mezi vznikem obou staveb. Ráz kostela sv. Salvátora je zřetelně určen požadavkem stavebníků - Anežky Přemyslovny a asi i samotného panovníka. Na půdě kláštera klarisek a minoritů tak vznikla stavba, která je zcela neadekvátní duchu řehole sv. Františka. Zde uplatněný stavební i ideový program má neobyčejně výrazný ráz dvorský.

K nejmladším částem anežského areálu, pocházejícím ze 13. století, náleží dodatečně prolomený výklenek s architektonicky členěným ostěním, zřízený v jižní zdi prostory položené po severním boku presbytáře kostela sv. Františka a triumfálním obloukem otevřené do kostela sv. Salvátora, která byla identifikována jako kaple P. Marie. V subtilnějších formách profilace výklenkového ostění a v charakteru jeho článků se již ke slovu hlásí slohové cítění poklasické. Kalichovité hlavice v nábězích záklenku jsou tu protáhlejší do výšky. Jejich s klenotnickou přesností provedený rostlinný dekor vyniká neobyčejnou jemností.

Tento výklenek připomíná svou podobou výklenkové hroby obvyklé ve francouzském prostředí. To, že měl takovou funkci, potvrdil i archeologický výzkum, který v něm pod dlažbou zjistil hrobovou komoru. I. Borkovský vyslovil předpoklad, že byl zřízen pro pohřbení zakladatelky kláštera Anežky Přemyslovny (1282).

Dvojitý klášter klarisek a minoritů v Praze byl osobou své hlavní zakladatelky a abatyše Anežky úzce spjat s přemyslovskou dynastií, pro níž na čas sloužil i jako pohřebiště. Fundace mendikantského kláštera se tu ocitla zřejmě v těsném spojení s ideou státní a dynastickou a tato okolnost poznamenala zásadním způsobem i charakter jeho architektury.

Obrázky

Klášter sv. Anežky České. 1-Dvoulodí kostela sv. Františka, 2-Východní křídlo kláštera, 3-Kaple sv. Maří Magdaleny, 4-Klenutá prostora před kostelem sv. Salvátora - kaple P. Marie, 5-Presbytář kostela sv. Františka, 6-Křížová chodba, 7-Kuchyně, 8-Kostel sv. Salvátora, 9-Výklenek v jižní zdi kaple P. Marie, 10-Křížová chodba kláštera minoritů
Klášter sv. Anežky České.
Klášter sv. Anežky České. Kostel sv. Salvátora - hlavice přípory s korunovanými hlavami při triumfálním oblouku.