Praha – Klášter augustiniánů kanovníků Na Karlově
Historie
1350 - 1473
Nové Město
Klášter augustiniánů kanovníků na Karlově
Třetí z velkých církevních fundací Karlových na Novém Městě pražském byla augustiniánská kanonie Na Karlově. Volba augustiniánského řádu byla patrně dána osobní náklonností císaře Karla IV. – úctou, jíž u císaře požívala osobnost svatého Augustina, na kterého se Karel odvolává v textu svého vlastního životopisu. Zakládací listina kanonie byla vydána dne 18. září 1350. Pro klášterní kostel bylo zvoleno patrocinium „svatého Karla“. Tím tu byl připomenut Karel Veliký (768-814), po němž byl Karel IV. pojmenován za svého pobytu ve Francii.
Svatořečení Karla Velikého v době císaře Friedricha Barbarossy za protipapeže Paschalise III. nedošlo v Římě uznání a jeho úcta zůstala omezena na Cáchy. Patrocinium Karlem IV. založeného kostela Na Karlově spojovalo Prahu s Cáchami, dávnou císařskou rezidencí Karla Velikého, místem kde Karel Veliký zbudoval chrám, který se stal korunovačním místem králů Svaté říše římské. Karel IV. za svého života Cáchy navštívil celkem šestkrát. Tady byl dne 25. července 1349 podruhé korunován římským králem. V roce 1356 ve zlaté bule ustanovil Cáchy korunovačním místem římských králů. Sem v roce 1361 poslal po narození svého syna Václava na místo vykonání pouti poslal zlato ve váze novorozence. Tady byl v roce 1377 ještě za života Karla IV. jeho syn Václav korunován říšskou korunou.
Pražský kostel Na Karlově je osmibokým půdorysem lodi zjevným citátem cášského oktogonu, který je sám ohlasem centrálních dispozicí starších vladařských chrámů, nejspíše kostela San Vitale v Ravenně. Podobně jako o dvě desetiletí dříve Karlův rival a předchůdce na císařském trůně Ludvík Bavor založil centrální kostel v Ettalu, tak i Karlova fundace pražského kostela Na Karlově výrazným způsobem navázala na tradice „císařské“ architektury. Imperiální akcent této stavby nad jiné výmluvně zdůraznilo už její samotné zasvěcení.
Literatura:
Karel NAVRÁTIL: Paměti kostela Panny Marie na nebe vzaté a sv. Karla Velikého a bývalého královského kláštera řeholních kanovníků Lateránských sv. Augustina, nyní městské chorobnice, na hoře Karlově v Novém městě Pražském. Praha 1877, s. 207–208; Zdeňka HLEDÍKOVÁ: Fundace českých králů ve 14. století. In: Sborník historický 28. Praha 1982, s. 20. (reprint: Zdeňka HLEDÍKOVÁ: Svět české středověké církve. Praha 2010, s. 124–133); Dobroslav LÍBAL: Pražské gotické kostely. Praha 1946, s. 66–68; Václav MENCL: Česká architektura doby lucemburské. Praha 1948, s. 74–75; Viktor KOTRBA: Katalog architektury. In: Jaroslav PEŠINA (red.): České umění gotické 1350–1420. Praha 1970, s. 96; Dobroslav LÍBAL: Architektura. In: Emanuel POCHE (red.): Praha středověká (= Čtvero knih o Praze). Praha 1983, s. 239, 242; Růžena BAŤKOVÁ (ed.): Umělecké památky Prahy 2. Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady (Praha 1). Praha 1998, s. 137–141; Dobroslav LÍBAL: Katalog gotické architektury v České republice do husitských válek. Praha 2001, s. 386; Pavel KALINA / Jiří KOŤÁTKO: Praha 1310–1419. Kapitoly o vrcholné gotice. Praha 2004, s. 121–127.
1473
Nové Město
Klášter augustiniánů kanovníků na Karlově
Karel IV. založil kdysi na nejvyšším místě Nového města klášter augustiniánů-kanovníků s kostelem sv. Karla Velikého Na Karlově. Tento kostel byl budován na osmiboké základně a tím měl bezpochyby připomínat ústřední část dómu v Cáchách. Ten byl kdysi zbudován samotným císařem Karlem Velikým a stal se korunovačním místem římských králů. V době Karla IV. bylo zahájeno budování velkolepého presbytáře připojeného ke staré části cášského dómu. Karlova stavba pražského kostela Na Karlově vytvářela zjevně ideální sepětí Prahy s Cáchami, s dědictvím Karla Velikého a s říšskou ideou.
Za husitských válek byl klášter Na Karlově zřejmě pobořen, opuštěn a ležel zpustlý. Dne 4. května roku 1437 klášter navštívil císař Zikmund společně s legátem biskupem Filibertem a nařídil provedení oprav. Do jaké míry se tak stalo, se ale neví. Nové zprávy jsou až z let po nástupu Vladislava Jagellonského na český královský trůn. V letech 1473 a 1481 učinili dva novoměstští měšťané odkazy na opravu kláštera sv. Karla. Dne 25. září 1498 biskup Jan Simbalienský v kostele Na Karlově vysvětil velký oltář P. Marie. Lze předpokládat, že tomuto datu předcházelo nové zaklenutí presbytáře, pozdně gotické jsou i tvary okenních kružeb. Předpokládá se, že kostel tehdy dostal vysokou střechu s lucernou ve vrcholu. Na klenbu lodi došlo až později, je datována letopočtem 1575 ve svorníku.
Z kostela na Karlově pochází z těch dob okenní sklomalba s vyobrazením Karla Velikého a rodový znak manželky krále Vladislava Jagellonského Anny de Foix. Předpokládalo se, že tyto sklomalby mohly nejspíše vzniknout za Vladislavova pobytu v Čechách v roce 1502. Jejich autorem je patrně týž malíř, který provedl sklomalby oken v kapli královského hradu Křivoklátu. Soudilo se, že jeho tvorba stylově souvisí s dílem Petra Hemmela z Andlau, popřípadě s pracemi norimberské dílny Veita Hirschvogela. Vyobrazení Karla Velikého na sklomalbě z pražského kostela Na Karlově vyniká bohatou výpravností. Císař s korunou na hlavě a pozdviženým mečem v pravici je oděn do skvělého brnění, jaké se v té době vyrábělo v předních říšských městech, zejména v Norimberku. Za postavou císaře se otevírá výhled do krajiny s hradem na skalnatém návrší. Erb Anny de Foix na druhé vitraji je doprovázen bohatým vegetabilním dekorem a ten přichází i na vyobrazení Karla Velikého, kde dokonce nechybí motiv uschlých sukovitých větví, jaký se objevuje mimo jiné na královské oratoři v katedrále sv. Víta.
Tyto okenní sklomalby vydávají svědectví o tom, že jako kdysi císař Karel IV. vyzdvihl kult sv. Karla Velikého, tak šel v jeho stopách i Vladislav Jagellonský. Obnova kláštera Na Karlově a zjevný pokus o znovuobnovení úcty k svatému Karlu Velikému je patrně projevem piety k císaři Karlu IV., ale zároveň i vyjádřením nároku krále Vladislava a Jagellonského rodu na přední místo v Říši. Tím sklomalby z Karlova dobře korespondují s manifestem vyjádřeným na hlavní scéně svatováclavského cyklu v kapli sv. Václava v pražské katedrále.
