Písek – hrad

padesátá léta 13. století

Hrad

Při archeologickém výzkumu v nádvoří hradu bylo objeveno torzo románského opukového sloupku s krychlovou hlavicí. Nález by mohl nasvědčovat, že na tomto místě stála nějaká starší stavba, z níž se však jinak nic nezachovalo. Na dobu výstavby hradu můžeme z písemných pramenů usuzovat jen nepřímo. Početné pobyty krále Přemysla Otakara II. v Písku, z nichž první je doložen v březnu 1258, naznačují, že na konci padesátých a v šedesátých letech 13. století mohl již hrad sloužit potřebám panovníka a jeho doprovodu.

Z výstavného zeměpanského sídla zbývá dnes především část západního palácového křídla. Nynější klenby v jeho sklepení nahradily patrně původní ploché stropy. Nad sklepením jsou dnes dvě etáže s plochými trámovými stropy, přístupné kdysi z přízemní části arkádového ochozu portálky osazenými v odlišných úrovních. Spodní z nich je dnes zazděný.

Obytným a reprezentativním účelům byla vyhrazena etáž, přístupná původně z prvního patra nádvorního ochozu. Z něho se do dochované síně vcházelo portálem s motivem trojlistu vepsaným do hrotité vnější archivolty (obdobnými portály se vstupovalo do význačných prostor v prvním poschodí královského paláce na Zvíkově). Zmíněná síň je sklenuta třemi křížovými klenbami, které spočívají na jehlancových konzolách. Od západu je osvětlována třemi velkými hrotitými okny se sedátky po obou stranách špalet. Okenní kružby měly původně podobu desky, v níž byly vyříznuty dva sdružené, úzké a vysoké otvory ukončené jeptiškami, nad nimiž byl motiv trojlistu. Ze špalety jižního okna vychází schodiště v síle zdivá směřující do podstřešního patra. Podlahu sálu kryje novodobá keramická dlažba, jejíž dlaždice byly provedeny podle původních.

K nádvorní straně dochované části západního palácového křídla přiléhal patrový ochoz, z něhož se dosud dobře dochovala přízemní část otvírající se do nádvoří třemi hrotitými oblouky, jež spočívají na těžkých osmibokých pilířích. Žebra tří křížových kleneb, jimiž je dosud stojící partie nádvorního ochozu sklenuta, vybíhají z bloků náběžních štítků, osazených jednak na římsách zmíněných pilířů, na straně protilehlé pak na jehlancových konzolách. Z horního patra tohoto křídla ochozu se zachovaly jen nepatrné zbytky kleneb.

Z vyobrazení města z roku 1743 (na nástěnné malbě v kapli přiléhající k jižnímu boku farního kostela) víme, že v severozápadním nároží hradu stávala věž. Hranolová věž, která se zřítila v roce 1860, byla i v jeho rohu jihozápadním. Mezi touto věží a velkým, dosud dochovaným sálem západního křídla byla až do té doby menší prostora, sklenutá jednou křížovou klenbou s kruhovým svorníkem uprostřed. Svorník zdobil motiv trojlistu lemovaný rotujícím listovím. Prostora byla osvětlována hrotitým oknem s kružbou.

Ze severního křídla paláce se zachovaly části obvodového zdivá. Zčásti se zachovalo rovněž zdivo křídla jižního, v němž byla situována nádherná, na východě polygonálním závěrem ukončená kaple. Její klenby byly neseny subtilními válcovými příporami a spodní část obvodových zdí členily bohatě utvářené slepé arkády. Řada trojlistých záklenků tu spočívala na kalichovitých hlavicích subtilních sloupků. Tyto arkády byly vloženy do nadřazeného pravoúhlého rámu, přičemž ve cviklech mezi trojlistými záklenky byly umístěny kružbové kruhy s vepsanými čtyřlistý.

Pokud můžeme soudit z Grueberovy kresby, vynikalo toto členění jemností a subtilitou takřka klenotnickou. Nepochybně tu bylo navázáno na vzory francouzské gotiky doby Přemyslova současníka, krále Ludvíka IX. Východní křídlo hradu bylo v minulém století zcela zbořeno. Jeho půdorys je zachycen na plánu A. Palliardiho z roku 1757, jehož správnost potvrdil i archeologický výzkum. Osou tohoto stavení procházel vstupní průjezd. Z tohoto křídla se zdvihala další věž, zachycená na několika vyobrazeních města a hradu.

Nádvoří bylo nejen na západě, ale i na ostatních stranách lemováno patrovým arkádovým ochozem. Nevelké pozůstatky jeho jižního ramene se dosud dochovaly. Mnohem více je patrno na kresbě E. Herolda z poloviny 19. století. Základy ochozu odkryl i archeologický výkop.

Hrad v Písku měl tedy podobu pravidelného kastelu na čtverhranném půdorysu, s věžemi v jihozápadním a severozápadním nároží a ve východním boku. Obdélné vnitřní nádvoří lemoval patrový arkádový ochoz, obdobný jako v paláci hradu Zvíkova. Mezi hrady zbudovanými Přemyslem Otakarem II. nebyl písecký jediným kastelem. Podobu kastelu měly i Přemyslovy hrady v Kadani, Chrudimi a v Domažlicích, dále hrady ve Vídni a asi i v Marcheggu. Na pravoúhlém pravidelném půdorysu byl založen také brněnský Špilberk a ke kastelům Přemyslovým patří asi i Houska. Konec konců se sem, i přes určitou nepravidelnost půdorysu, řadí i palác hradu Zvíkova budovaný stejnou hutí, která pracovala i na píseckém hradě.

T. Durdík soudil, že dispoziční typ Přemyslových kastelů lze vyložit z pravidelné, na pravoúhlém rastru založené parcelace měst, a že vychází z předchozího domácího vývoje. Naproti tomu bylo poukazováno na některé vyspělé obdoby mimo hranice českých zemí.

Je tu možné připomenout velkou skupinu kastelů zbudovaných císařem Friedrichem II. v jeho sicilském království. Řada z nich měla čtverhranný půdorys a nárožní věže a setkáváme se tu i s nádvorními ochozy (Augusta, Celano). Ve 13. století byly kastely budovány i v Rakousku (Orth, Ebreichsdorf, Pottendorf, Ebenfurth, Wiener Neustadt).

Kastely krále Přemysla Otakara II. byly na zmíněných italských a snad i rakouských stavbách anticipovány. Vzor císařský i štaufský pronikal velmi výrazně do různých sfér působnosti panovníkova dvora i do dvorského umění spjatého s Přemyslem Otakarem II. Není jistě náhodou, že se po něm sahalo za vlády panovníka, jehož aspirace se nevyhýbaly ani úvahám o získání císařské koruny. To, že ve formě Přemyslových kastelů je zakódován odkaz štaufských italských kastelů, byť možná zprostředkovaný prostředím babenberských zemí (obvyklé datování rakouských kastelů do pozdně babenberského období by potřebovalo přezkoumat), není v rámci dvorské ideologie, kultury a výtvarného umění doby Přemysla Otakara II. jevem nikterak ojedinělým a výjimečným. Radou rozličných způsobů byl královský majestát Přemyslův obohacován rysy příslušejícími majestátu císařskému. Není důvodu k předpokladu, že by tu výtvarné umění včetně architektury zůstalo stranou.

Význačným rysem Přemyslova městského hradu v Písku, stejně jako jeho některých dalších nově budovaných sídel - vzpomenout tu lze na Bezděz, Křivoklát či Zvíkov - byl veliký důraz na reprezentativní a obytnou funkci. Tyto hrady nebyly jen pouhými pevnostmi, ale byly vybaveny s neobyčejným luxusem a okázalostí. Příkladem mohou být velkolepé arkádové ochozy na Zvíkově či v Písku, nádhera vnitřních prostor, rozlehlost velikých a reprezentativních sálů a jejich vybavení klenbami, rozměrnými okny s kružbami, jaká byla užívána především na sakrálních stavbách, i náročnými keramickými podlahami. Na dlaždicích užitých v píseckém hradě byl mj. uplatněn reliéf dvouocasého lva s výmluvným německým nápisem, který v českém překladu zní: „lvem mě nazývají, králové české země mě nosívají.„

Podobně jako za císaře Friedricha II., v jehož době byl tradiční model císařské falce opuštěn a nahrazen kastelem, stal se i v říši Přemysla Otakara II. kastel nej příznačnějším typem vladařského sídla. Otakarovy kastely v čele s píseckým předznamenávají stavební typy, které se ve střední Evropě v plné míře rozvinuly až v 16. století pod vlivem renesanční italské architektury.

Tím, co zde bylo naposledy řečeno, nemá být nijak popírána souvislost kastelu s geometricky řešenými městskými dispozicemi. S racionálně a exaktně utvářenými půdorysy měst založených na pravoúhlém rastru dispozice kastelů výtečně souzní a dobře jim odpovídá a vyhovuje. Nicméně je nutno dodat, že kastely byly někdy budovány i mimo města (Houska, Špilberk, Horšovský Týn).

Architekturu píseckého hradu dílem charakterizuje poněkud strohá a těžkopádná monumentalita. Vzpomenout tu lze zachované torzo nádvorní arkády, jejíž rozložité a nevysoké oblouky těžce spočívají na masivních osmibokých pilířích. Obliba hutných polygonálních forem tu navazuje na některé českomoravské a podunajské stavby z první poloviny 13. století (klášterní kostel v Třebíči, chórový ochoz klášterního kostela v Lilienfeldu, kapitulní síň a dormitář v Heiligenkreuzu, ambit ve Zwettlu, kde se rovněž, byť i v omezené míře, s mnohostěnnými články setkáme, kostel sv. Ulrycha v Řezně).

Mnohostěnné nejsou jen pilíře nádvorní arkády, ale takový profil mají i záklenky arkád na nich spočívající a bloky náběžních štítků žeber, a z osmibokého útvaru byl odvozen i tvar klenebních konzol a jejich krycích desek. Se shodnými či obdobnými formami se setkáme nejen na českých stavbách, z nichž na prvním místě nutno jmenovat palác hradu Zvíkova, ale i v Dolním Rakousku, kde má k píseckému hradu v určitých ohledech neobyčejně blízko Gozzův palác v Kremži.

S architektonickým výrazem nádvorní arkády patrně kontrastoval vznosný a elegantně vytříbený výraz hradní kaple, kde byly užity formy klasické gotiky. Tuto odlišnost, podobně jako na Zvíkově, nelze asi vykládat jako důsledek případného časového rozdílu mezi těmito částmi hradu. Vyspělý rejstřík klasické gotiky tu byl patrně užit v záměrném kontrastu, a to na místě v celém hradě nejčestnějším. Byl jím zdůrazněn význam hradní kaple. Navázání na vzor klasické gotiky, které tu zaznamenáváme, patřilo vedle rysů tradičních k význačným složkám, jež určovaly tvářnost dvorského umění spjatého s osobou krále Přemysla Otakara II., v jehož rámci náleží píseckému kastelu důležité místo.

Literatura:

GRUEBER Bernhard: Die Kunst des Mittelalters in Böhmen 2. Wien 1874, s. 106-109; NEUWIRTH Joseph: Geschichte der christlichen Kunst in Böhmen bis zum Aussterben der Přemysliden. Prag 1888, s. 422-424; SEDLÁČEK August: Hrady, zámky a tvrze království českého 7. Písecko. Praha 1890, s. 179-194; BRANIŠ Josef: Obrazy z dějin jihočeského umění. Praha 1909, s. 34; SOUKUP Josef: Soupis památek historických a uměleckých v království českém 33. Politický okres písecký. Praha 1910, s. 183-202; SEDLÁČEK August: Dějiny královského krajského města Písku nad Otavou 3. Písek 1913, s. 5n; BIRNBAUM Vojtěch: Architektura. In: WIRTH Zdeněk (red.): Dějepis výtvarného umění v Čechách I. Středověk. Praha 1931, s. 110; LÍBAL Dobroslav: Gotická architektura v Čechách a na Moravě. Praha 1948, s. 39; DENKSTEIN V., 1961a, s. 774; BACHMANN E., 1969, s. 38, 40, 73; HLAVÁČKOVÁ E., 1969; NECHVÁTAL Bořivoj / HEJDOVÁ D., 1970, s. 168-171, 421-425; MENCLOVÁ Dobroslava: České hrady 1n., s. 208n; KUTHAN Jiří: 1973a, s. 22n; MENCL V., 1974, s. 34; KUTHAN J., 1975, s. 56n.; KŘIVÁNEK L., 1976, s. 258; LÍBAL D., 1976, s. 565; KŘIVÁNEK L., 1978, s. 132; KUTHAN J., 1979b; POCHE E. a kolektiv, 1980, s. 52; DURDÍK T., 1982a, s. 17-19; KROUPA P., 1983b, s. 40-41; LÍBAL D., 1984, s. 161-162; KUTHAN J., 1986, s. 38; KUDRNÁČ J., 19087, s. 77-97; DURDÍK T., 1989a, s. 233-255; KUTHAN Jiří: Česká architektura v době posledních Přemyslovců. Města – hrady – kláštery – kostely. Vimperk 1994, s. 289-295; ZÁRUBA František: Hradní kaple I. Doba přemyslovská (= Opera Facultatis theologiae catholicae Universitatis Carolinae Pragensis. Historia et historia artium vol. XIX). Praha 2014, s. 132-134; LAVIČKA Roman / ČAPEK Ladislav / FRÖHLICH Jiří / HAVLICE Jiří / KRAJÍC Rudolf / REITINGER Lukáš: Královská založení na jihu Čech za vlády posledních Přemyslovců. České Budějovice 2016, s. 84-101.