Oybin – Klášter celestinů

Historie

1369

Hrad a klášter celestinů

Karel IV. založil klášter celestinů Mons Paracleti na Oybině, v prostoru zeměpanského hradu položeného na vysokém skalnatém masivu v blízkosti Žitavy. V návrhu zákoníku Maiestas Carolina je Oybin jmenován mezi hrady, které lze dočasně zastavit nebo přenechat jako věno členkám královského rodu a to nejdéle na dobu jejich života.

Karlova fundace učinila z impozantního Oybina okrsek nadaný nimbem sakrality. Vznik kláštera zaznamenal Beneš Krabice k roku 1366 slovy: „V téže době pan císař Karel založil nový klášter na svém hradě Ojvíně u Žitavy a umístil v něm mnichy, kteří se nazývají celestýni, a dostatečně se postaral o jejich vydržování a životní potřeby“. Podle Jana z Gubenu nechtěli celestýni zůstat v Praze a chtěli se vrátit do Avignonu, tehdy jim Karel IV. nabídl místo v lese a pustině u Žitavy na Oybině. Jan z Gubenu zaznamenal k roku 1366, že žitavští museli na příkaz císařův stavět a že město Žitava z toho mělo „námahu a práci“.

Fundační listinu pro klášter na Oybině vydal Karel IV. dne 17. března 1369 během cesty do Itálie za pobytu v Lucce. V témže roce 1369 město Žitava rezignovalo ve prospěch kláštera na lesy. Další listinu pro klášter na Oybině vydal Karel IV. v Norimberku 14. května roku 1376. Podle ní bylo město Žitava povinno odvádět klášteru každým rokem 92 kop pražských grošů. Dne 6. listopadu 1384 pak kostel na Oybině vysvětil třetí pražský arcibiskup Jan z Jenštejna k poctě sv. Ducha, P. Marie, sv. Václava a sv. Petra Vyznavače.

S budováním kostela na Oybině se patrně započalo hned v době založení kláštera. Chrám položený na vrcholu skalnaté hory působí dojmem, že je na své jižní a východní straně zabořen do skalisek. Jižní a východní obvodová zeď kostela byla ve své dolní části vysekána ze skály. Na severním boku lodi, kde celá stavba vystupuje v plné své výšce nad úroveň terénu, zesilují ji tu výrazné opěráky, v nichž jsou ponechány v úrovni terénu průchozí otvory, takže tu po jižním boku vznikla průchozí chodba. Nad ní byly situovány boční klenuté prostory, na východě pak kaple (sakristie) s polygonálním závěrem položená už po severním boku chrámového presbytáře, s nímž má společnou úroveň podlahy. Její zdivo nebylo s obvodovým zdivem vlastního chrámu provázáno, připojovalo se k němu na spáru.

Pod podlahou lodi vlastního kostela se nachází poměrně nízké zaklenuté prostory. Vlastní kostel měl obdélnou loď otevřenou triumfálním obloukem do polygonálního presbytáře vyvýšeného o dva stupně, další dva stupně jsou pak před oltářem. Stavba lodi a presbytáře není z jednoho kusu. Ve značné výši nad podlahou, nad úrovní okenních bankálů severního boku lodi je tu patrna změna stavebního programu.

Zatímco pro spodní část díla z první stavební etapy je příznačná jednoduchá strohost, v horní bylo použito relativně bohaté tvarosloví. Zaznamenáváme tu souběžně probíhající jemné profily, v něž se proměnily klenební přípory – tak je známe z Arrasovy a menším dílem i z Parléřovy části pražské katedrály a mimo jiné i z presbytáře jiné fundace Karla IV. – z kostela Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském. Triumfální oblouk na Oybinu je bohatě členěn, ústředním profilem je na něm masívní stlačený hruškovec provázený výžlabky a subtilními a jemnými profily. Tak to známe z katedrály sv. Víta na Pražském hradě, z rozestavěného síňového trojlodí kláštera v Sázavě, z pilíře klášterního kostela cisterciáků v Klášterní Skalici. Některé vzorce okenních kružeb kostela na Oybině mají obdobu v kružbových vzorcích chórových kaplí pražské katedrály, byly však již dříve obecně rozšířené. Vlys s motivem lilií v podřímsí oybinského kostela má obdobnou formu, jako vlys pod podokenní římsou svatováclavské kaple v pražské katedrále sv. Víta.

Ale především kostel na Oybině imponuje svými do výšky dimenzovanými proporcemi, získal tak mimořádnou působivost a monumentalitu. Tím snad ze současných staveb nejvíce připomene presbytář kostela karmelitánů P. Marie Sněžné na Novém Městě pražském. A do výšky se protáhly a zaostřily se i vrcholové oblouky některých oken.

Navíc pak kostel na Oybině působí i kvalitou kamenického díla – všude zde byly použity pěkně otesané kvádry a kamenné dílce. Působila tu skupina kamenických mistrů zvyklá pracovat na úrovni katedrálních staveb. To, že zde bylo primárním vzorem dílo pražské katedrály, nemusí být předmětem pochybností. Podoba oybinského kostela není výrazem řádové jednoduchosti, ale je mnohem více výrazem císařské reprezentace a vlády nad zdejší krajinou a nad městem Žitavou, která leží doslova pod nohama Oybinské hory s panovnickým hradem a klášterem.

Obrázky

Oybin. Hrad a klášter celestinů. Celkový pohled od jihu.
Oybin. Hrad a klášter celestinů. Vstupní brána.
Oybin. Hrad a klášter celestinů. Pohled do choru klášterního kostela.
Oybin. Hrad a klášter celestinůKlášterní kostel. Pohled od severovýchodu.