Osek – Klášter cisterciáků

Historie

1199 - 15. století

Klášter cisterciáků

Na počátku devadesátých let 12. století zřídil velmož Milhost nový cisterciácký klášter v Mašťově (u Kadaně), kam přišli v roce 1192 řeholníci z Waldsassen v Horní Falci. Mezi fundátorem a konventem však došlo ke sporu. Mašťovských cisterciáků se tehdy ujal velmož Slávek, předek rodu pánů z Riesenburka, který je někdy v letech 1197-1199 usadil na svém zboží v Oseku.

Výstavba kláštera započala nedlouho po příchodu konventu do Oseká. Podle listiny vydané údajně roku 1207 králem Přemyslem Otakarem I., která je však pozdějším padělkem, byla část donace věnované klášteru Slávkem vyhrazena přímo pro stavbu (ad opus lapidum). Jiný padělek listiny, pocházející rovněž ještě ze 13. století, byl údajně vydán Přemyslem Otakarem I. za jeho pobytu v Oseku v roce 1208, rok po položení základů nového kostela. Podle jiné, také padělané listiny vysvětil pražský biskup Daniel II. hřbitov a oltář apoštolů Petra a Pavla v Oseku dne 3. září 1209. V listině se uvádí, že byla vyhotovena v šestnáctém roce po příchodu konventu z Waldsassen do Mašťova, v desátém roce po jeho přesídlení do Oseka a ve třetím roce po položení základů stavby. Pokud jde o vznik konventního kostela v Oseku, potvrzuje zmíněné údaje listina papeže Honoria III. z 21. dubna 1221. Byl v ní dán souhlas k přemístění vyjmenovaných relikvií do klášterního kostela a uděleny odpustky těm, kdo ho navštíví v den svěcení, v týdnu po něm a ve výroční dny. Je proto zřejmé, že klášterní kostel (nebo alespoň jeho podstatná část) byl dokončen a vysvěcen nedlouho po vydání této listiny. O dalším postupu výstavby kláštera ve 13. a v raném 14. století nemáme písemné zprávy.

Podle kroniky Dalimilovy ukořistil Boreš z Riesenburka, význačný člen zakladatelského rodu, v bitvě u Kressenbrunnu (1260) vozbu uherského krále Bely IV. a mnohé cennosti, mezi nimi i ostatek prstu sv. Jana Křtitele, který byl podle kroniky uložen v oseckém klášteře. Podle klášterní tradice tuto relikvii do Oseká daroval král Přemysl Otakar II. V neklidných letech po smrti Přemyslově v bitvě na Moravském poli byl postižen i osecký klášter.

V Oseku se dochovalo středověké jádro barokně přestavěného klášterního kostela. Byl založen na půdorysu latinského kříže a neměl žádnou věž. Jen nad křížením je už na nejstarších vedutách kláštera zachycen sanktusník. Závěr klášterního kostela má pravoúhlý půdorys. Byl řešen jako bazilikální trojlodí, jehož střední část vysoko převyšovala oba díly boční. Všechny lodě závěru měly po třech klenebních polích. Ze starých vyobrazení klášterního kostela víme, že ve východním průčelí střední části závěru byla trojice oken, nad níž byla rozměrná kruhová rozeta. Boční lodě závěru byly od východu osvětlovány v obou případech jediným oknem.

Transept s vyčnívajícími rameny se skládal ze tří polí. V jeho jižní zdi se dochoval monumentální portál, kterým se z kostela vstupovalo do křížové chodby. Do ústupků v ostění jsou vloženy sloupky s rozmanitě tvarovanými dříky, archivolty portálu jsou půlkruhové. Z původní stavby trojlodí se zachovala velká část obvodového zdiva bočních lodí, dále mezilodní arkády upravené při barokní přestavbě a část obvodového zdiva hlavní lodi nad nimi, provedeného z velkých, hrubě opracovaných kvádrů. Na půdách obou bočních lodí jsou patrné původní vrcholky záklenků mezilodních arkád, které byly hrotité. Protože tu nejsou zachovány žádné pozůstatky kleneb, lze důvodně soudit, že boční lodě byly původně bez kleneb a klenuta nebyla asi ani loď hlavní. Zachovalo se i obvodové zdivo západního průčelí, patrné z půdy nad přistavěnou západní předsíní. Bylo zbudováno z kvádrů a členěno lisenami. Na četných kvádrech lze spatřit kamenické značky. V návaznosti na stavbu klášterního kostela bylo v Oseku zahájeno i budování konventních budov přiléhajících k jeho jižnímu boku. Nejstarší částí je východní křídlo, jehož obvodové zdivo je stejně jako celý kostel zbudováno z velikých kvádrů.

Po jižním boku závěru klášterního kostela leží ve východním křídle konventu prostor bývalé kaple. Její obdélná loď byla sklenuta do dvou polí klenbami, které spočívaly na krátkých masivních příporách s talířovitými patkami, válcovými dříky a kalichovitými hlavicemi. Přípory na rozhraní polí byly mohutnější než v koutech lodi. Od západu osvětlovalo kapli rozměrné půlkruhovým obloukem ukončené okno. Na východě se kaple otevírala do závěru, v jehož jižní zdi je trojlistým obloukem ukončený sanktuář.

Hlavní prostorou východního křídla konventu je kapitulní síň. Do křížové chodby se otevírá velikým portálem, jehož záklenek je mírně zahrocen. Do ústupku členícího ostění jsou vloženy sloupky, přepásané v polovině výšky prstenci a ukončené kalichovitými hlavicemi. Další sloupky se pojí k bokům ostění a nesou trojlistý motiv vložený do záklenku. Po obou stranách portálu jsou hrotitě ukončené oblouky slepých arkád, v nichž spatřujeme trojice sdružených oken s půlkruhovými záklenky, které spočívají na dvojicích sloupků.

Nitro kapitulní síně, kam se z ambitu sestupuje po několika schodech, je sklenuto jako dvoulodí šesti křížovými klenbami, nesenými v ose prostoru dvěma válcovými sloupy. Tyto sloupy mají talířovité patky na osmibokých soklech a válcové dříky. Hlavice jižního sloupu je košovitá, zdobená motivem navzájem se proplétajících úponků s palmetami. Kalichovitou hlavici severního sloupu zdobí listy stočené ve vrcholu do bobulí a haluze se stylizovaným listovím. V obvodových zdech nesou klenbu zkrácené přípory, které jsou trojdílné na rozhraní polí a jednoduché v koutech. Dole jsou kolínkovitě ukončeny, nahoře je završují kalichovité hlavice.

Jednotlivá klenební pole jsou oddělena masivními pásy hranolového profilu s vyžlabenými boky. Klenební žebra jsou tu vejčitá. V osách kleneb jsou vesměs umístěny svorníky, které většinou mají podobu stylizovaných okvětí. Současný s kapitulní síní je i průchod po jejím jižním boku, zaklenutý do dvou polí oddělených meziklenebním pásem, jemuž je podložen oblý prut. Náběhy pásu spočívají na konzolách. Do ambitu se průchod otevírá hrotitě vyklenutým obloukem, sestaveným z velkých pečlivě přitesaných kvádrů.

Už v této fázi stavby byla založena ve stávající vnitřní zdi východního křídla ambitu klenební čela, nižší než stávající, vypjatá do mírně zahroceného oblouku. V téže době, kdy vyrůstala kapitulní síň, pracovalo se i na severním křídle křížové chodby. Dnes o tom svědčí jen klenební konzola v jejím severozápadním koutě, zdobená prolamovanou technikou tesaným dekorem s motivem proplétajících se úponků. Jeho utváření i detaily jsou stejné jako v kapitulní síni.

Po zbudování východního křídla konventu vyrůstalo jeho křídlo jižní. Dnes zazděný portál v jižním rameni křížové chodby, kterým se vstupovalo do refektáře, má ostění členěné pravoúhlými ústupky, do nichž jsou vloženy štíhlé válcové sloupky, ale ty již nemají hlavice a proměnily se v pouhý oblounový prut, probíhající až do vrcholu hrotitého záklenku. Neobyčejně jemná a subtilní je profilace vlastního ostění, přičemž jednotlivé profily a výžlabky navzájem splývají v měkkých přechodech. Současná s tímto portálem je asi i válcová klenební přípora v jihozápadním koutě ambitu. Její válcový dřík plynule přechází na obou stranách v podložku (splývání profilů je tu podobné jako na portálu refektáře). Přípory ukončuje kalichovitá hlavice výškově protáhlého tvaru, na níž jsou schematicky pojednané, kovově ztuhlé listy, mezi nimiž se otevírají průhledy na vlastní jádro hlavice.

Bývalý refektář, ústřední prostora jižního křídla konventu, byl zbarokován, zachoval si však původní klenby. Je rozčleněn do pěti úzkých obdélných polí, jejichž klenby pokrývá barokní štuk. Projevem expresivního cítění je vedle rychlého běhu klenebních polí i větší výška klenebních čel a tím i ostřejší zahrocení kápí. Klenby tu proto již nevypadají jako těžké záklopky spočívající na obvodových zdech, ale působí dojmem lehkosti a vznosnosti. Nejspíše někdy na samém konci 13. století byla ve východním křídle oseckého konventu dodatečně provedena menší úprava. Severně od kapitulní síně byl do vnitřní zdi východního ramene ambitu osazen portálek otvírající se do malého průchodu, jímž se vstupovalo do místnosti sousedící na severu s kapitulou. Tento průchod je sklenut křížovou klenbičkou se subtilními hruškovco vými žebry, která spočívají na velmi štíhlých jehlancových konzolách. V protnutí žeber v ose klenby je osazen drobný svorník zvonovitého tvaru, jehož čelní plochu pokrývá s neobyčejnou jemností tesaný dekorútlá obtáčející se větvička, z níž vyrůstají listy a květy růže. Tento motiv je tu patrně aluzí na mariánskou symboliku. Zmíněný portál je značně štíhlý, jeho ostění člení výžlabky a velmi subtilní oblounové pruty, které spočívají na patkách v podobě obrácených jehlanců, přitisknutých k portálovému soklu. Hlavice na těchto profilech osazené jsou neobyčejně štíhlé a vysoké, zdobené rostlinným dekorem. Ten na levé straně ostění vyrůstá z větvičky kořenící mezi hlavicemi, na něž přerůstají úponky s listovím břečťanu.

Současná s tímto portálem jsou i nejstarší okna oseckého ambitu. Patří sem severní okno východního křídla křížové chodby, které je velmi štíhlých proporcí. Má dvoudílnou kružbu, jejíž obě části končí v hrotitých obloučcích s vepsanými jeptiškami, nesoucích kruh s vloženým pětilistem. Na hůlkovité profily této kružby jsou v místě, kde počíná záklenek, navlečeny kalichovité hlavice. Téže stylové vrstvě náleží i severní okno západního ramene ambitu.

Někdy na sklonku 13. nebo v první čtvrtině 14. století bylo v Oseku provedeno zaklenutí severního křídla křížové chodby. Partie oseckého kláštera zbudované do raného 14. století jsou ovšem jen částí celku. Výstavba křížové chodby a studnice se v Oseku protáhla asi až k polovině 14. století.

V areálu cisterciáckého kláštera v Oseku probíhaly práce po celé období sledované v této knize. V jeho průběhu došlo k velikým stylovým posunům a proměnám, které se na jednotlivých částech oseckého kláštera výrazně odrážejí.

Z klášterního kostela, radikálně přestavěného v období baroku, se zachovalo jeho jádro, zahalené dnes ovšem barokním hávem. Naši představu o jeho středověké podobě dobře dokresluje několik vyobrazení zachycujících stav před barokními úpravami. V řadě rysů byl tento rozsáhlý chrám spjat s tradicí cisterciácké architektury právě v ní byl často užíván zde uplatněný půdorys ve tvaru latinského kříže s vyčnívající příčnou lodí. Řádová statuta zakazovala stavbu věží, takže místo nich byl zřizován jen sanktus ník nad křížením. U cisterciáckých staveb byl často užíván v různých modifikacích i pravoúhlý půdorys chórového závěru. Tak francouzský architekt Villard de Honnecourt ve svém skicáku nakreslil půdorys kostela s pravoúhlým chórem a označil ho přímo jako kostel cisterciácký. S pravoúhlým půdorysem chóru se však setkáváme i mimo architekturu řádovou - vzpomenout tu můžeme za jiné katedrálu v Laonu.

Odezvu západoevropské architektury můžeme v Oseku spatřovat nejen v dispozičním utváření chóru, ale i v původní podobě jeho východního průčelí s trojicí oken ve střední části, nad nimiž byla kruhová rozeta -s tím se setkáváme např. na chrámech klášterů v Silvacane a v Noirlacu, ale i na katedrále v Laonu.

Význačným gotickým prvkem na stavbě oseckého klášterního kostela byly hrotité záklenky arkád v trojlodí. Jde tu nepochybně o jeden z nejstarších výskytů gotické morfologie na půdě českých zemí. Nicméně v mnoha ohledech byl klášterní kostel v Oseku pevně svázán s tradicí středoevropské románské architektury. Na rozdíl od souvěkých řádových staveb Francie či Burgundska nebyl zaklenutý. Ostatně v době jeho vzniku se klenuly monumentální chrámové stavby i v Čechách (např. Teplá, pravděpodobně Kladruby aj.). Se středoevropským prostředím byl kostel cisterciáckého opatství v Oseku spjat i charakterem stavebních detailů. Tak dochovaný portál příčné lodi je svou podobou příznačný pro výrazový rejstřík pozdně románského umění. Jak ve svém celku, tak i v detailech připomíná některé portály v sousedních německých oblastech (např. knížecí portál dómu v Bamberku).

Další etapě náleží v Oseku dochované části východního křídla konventu. V něm je patrně nejstarší jen v torze dochovaná kaple při jižní straně závěru klášterního kostela. Zde se již plně dostal ke slovu rejstřík forem příznačných pro první vlnu gotiky, která zasáhla střední Evropu. Svou stylovou polohou náležela osecká kaple do téže vrstvy, jako například kaple sv. Michaela v cisterciáckém klášteře ve franckém Ebrachu. Nejvýznačnější prostorou východního křídla konventu je kapitulní síň. Proporcionalita prostoru je v ní rozložitá a s tím je v souladu jen mírné zahrocení oblouků meziklenebních pásů či lichých arkád rámujících okna do křížové chodby i oblé vykroužení klenebních kápí. Příznačné je tu užití plastických hmotných článků, utvářených jako samostatné objemné skulptury. Svou hmotností velmi pádně artikulují vnitřní prostor. Jejich podoba je pro první vlnu gotického umění vesměs velmi příznačná. Objemnost těchto článků má i pozoruhodný optický efekt. Po jejich povrchu se totiž rozprostřela hra světel a stínů, význačným způsobem přispívající k utváření jedinečné atmosféry tohoto prostoru.

Pozoruhodným akcentem kapitulní síně je současně vzniklý a v jejím středu umístěný čtenářský pult, který je ideovým těžištěm tohoto prostoru. Vybroušeností a rafinovaností své architektury, úhrnným utvářením i bohatstvím a kvalitou detailů řadí se osecká kapitulní síň nepochybně k nejvýznačnějším dílům své doby v měřítku celé střední Evropy. Dílo huti, která kapitulní síň v Oseku zbudovala, patří slohové vlně, která v průběhu první poloviny 13. století pronikla do západních částí Německa (náleží jí např. ve Švábsku kapitulní síň kláštera v Bebenhausen, části kláštera v Maulbronnu aj.) i do oblastí sousedících s českým prostředím (např. ve Francích již zmíněná kaple sv. Michaela v klášteře v Ebrachu). Blízko má osecká kapitulní síň zejména k tzv. Biskupské chodbě magdeburského dómu. Vznikla patrně v průběhu třicátých let 13. století. V Čechách a na Moravě je s ní slohově a časově paralelní několik význačných památek - části klášterů v Hradišti nad Jizerou, na Velehradě, v Tišnově aj.

Na stavbách kláštera v Oseku je pozoruhodná i poklasická vrstva poslední třetiny 13. století. Jí náleží zejména refektář v jižním křídle konventu. Z pozdního 13. století pochází velmi kvalitně utvářený portál ve východním rameni ambitu na sever od vstupního průčelí kapitulní síně. Jeho příznačným rysem je vertikálně vyhrocená proporcionalita, odhmotnění forem, jehož důsledkem je jejich neobyčejná štíhlost a subtilita, i uplatnění prvků používaných dříve v závazných sestavách na neobvyklém místě - konzoly, které vždy sloužily jako články nesoucí klenbu, jsou tu připojeny k portálovému soklu, aby podpíraly profily členící ostění.

Výrazným projevem poklasické gotiky jsou pak klenby severního ramene ambitu. Z uvedeného je patrné, že budování oseckého kláštera postupovalo jen zvolna. Jeho části jsou proto ukázkovým vzorníkem slohových proměn od raného 13. až po polovinu 14. století. Některé partie kláštera, zejména konventní kostel, a kapitulní síň, ale i refektář a partie křížové chodby náleží k nejpozoruhodnějším dílům své doby v českých zemích a vynikají vysokými kvalitami. Tím jsou stavby oseckého cisterciáckého opatství souměřitelné s architekturou klášterů vyrůstajících pod královskou patronací. Bez významu asi nebylo, že zakladatelem a příznivcem tu byli páni z Oseka-Riesenburka, jeden z nejpřednějších velmožských rodů v zemi.

15. století a dále

Klášter cisterciáků

Klášter cisterciáků v Oseku, jehož výstavba probíhala ve 13. a v první polovině 14. století, patřil k nejvýstavnějším v Čechách. Už na počátku husitské revoluce jeho statky zastavil císař Zikmund, klášter sám byl napaden a poničen husity v roce 1421 a snad i v roce 1429. Ale přesto se velké části kláštera pocházející z doby předhusitské dobře dochovaly. Osek patřil k těm klášterům, v nichž se po husitských válkách podařilo život řeholní komunity obnovit.

Svědectví o obnově klášterního života vydává mimo jiné drobná stavba kaple připojená k východnímu boku kapitulní síně. Její vznik datuje v klenebním svorníku vytesaný znak opata Michaela (1492-1517). Z doby vymezené sklonkem 15. století a koncem jagellonské vlády se z oseckého kláštera dochovalo i několik dalších památek. Tak někdy kolem roku 1500 vznikl deskový obraz se třemi stojícími postavami světců – sv. Bernarda, Ondřeje a Malachiáše, v dolní části desky je pak vyobrazena mnohem menší figura klečícího a modlícího se donátora. Vedle klekátka, na němž klečí, je opřen malý obrázek zbičovaného Krista připoutaného ke sloupu. Tento obraz namalovaný do obrazu patří k nejstarším svého druhu v česko-moravském prostředí (připomenout tu lze vyobrazení retáblu na deskovém obrazu Mše sv. Řehoře, který dala pořídit abatyše Perchta z Boskovic). K prostředí cisterciáckého řádu se tento obraz hlásí nejen tím, že byl umístěn v osecké klášterní galerii, ale i ikonografií – vyobrazením sv. Bernarda, identifikovaného nejen oděním cisterciáckého mnicha, ale dokonce i nápisem na soklu, na němž stojí.

Starou součástí klášterního vybavení je i oltářní archa, jejíž střed zaujímal velký obraz s výjevem Korunování Panny Marie doprovázeným velkým komparsem dalších figur, mezi nimiž zaujímají významné místo reprezentanti církevní hierarchie v čele s papežem (po Mariině pravé ruce) a hierarchie světské s akcentovanou postavou císaře po Mariině levé ruce. Na dochovaných křídlech jsou zobrazeny figury světců -- je tu sv. Vavřinec (na rubu sv. Dorota), sv. Kryštof (na rubu sv. Markéta) a sv. Apolena (na rubu sv. Barbora). Hlavní výjev se opírá o jeden z grafických listů z Dürerovy Apokalypsy.

Oproti tomu, co bylo v Oseku vybudováno v předhusitském období, zanechala zde doba jagellonské vlády jen nevelké stopy, ale i ty vydávají svědectví o snaze obnovit někdejší postavení tohoto významného kláštera.

Obrázky

Osek. Kapitulní síň cisterciáckého kláštera.
Osek. Půdorys cisterciáckého kláštera.
Osek. Cisterciácký klášter. Klenba kaple při východním boku kapitulní síně.
Osek. Cisterciácký klášter. Svazková klenební příporka v obvodové stěně kapitulní síně.