Olomouc – Dóm svatého Václava

1131

Dóm svatého Václava

Kostel sv. Václava na olomouckém hradě byl založen údělným knížetem olomouckým Svatoplukem (1095-1107). Kostel vysvětil v roce 1131 olomoucký biskup Jindřich Zdík (1126-1150), který k němu pak v roce 1141 přenesl sídlo biskupství. V roce 1204 kostel vyhořel a byl opraven. Podle olomouckého nekrologia byl postižen dalším požárem v roce 1266. Avšak již před tímto požárem byla snad zamýšlena jeho přestavba. Nasvědčovala by tomu listina papežského legáta Anselma z roku 1262, udělující olomouckému kostelu odpustky. Dne 6. prosince 1265 vyzval biskup Bruno svou listinou duchovenstvo olomoucké diecéze, aby podporovalo sbírku pro potřeby kostela. V roce 1267 pražský biskup Jan III. vyzval k pomoci olomouckému kostelu a vypočítal odpustky udělené mu řadou církevních hodnostářů. Z téhož roku je odpustková listina mindenského biskupa Oty na opravu dómu zničeného požárem. V roce 1281 byl v kostele vysvěcen oltář sv. Kříže. Odpustky od několika církevních hodnostářů dostal kostel v roce 1286. V průběhu poslední třetiny 13. století je doloženo několik darů určených chrámu. Z těchto údajů je zřejmé, že olomoucký dóm byl přestavěn po požáru v roce 1266. Práce byly tedy započaty v době, kdy úřad olomouckého biskupa zastával Bruno ze Schauenburka, který patřil k nejpřednějším osobám na dvoře krále Přemysla Otakara II. a významně se podílel na správě tehdejšího přemyslovského státu.

Přestavbou získal dóm podobu sinového trojlodí, jehož boční lodě neměly závěry a střední se otevírala dosud dochovaným triumfálním obloukem do presbytáře, o němž se soudí, že byl obdélný, sklenutý snad dvěma křížovými klenbami. Na místě tohoto presbytáře byl zbudován stávající chór.

Všechny tři lodě mají po pěti klenebních polích, přičemž dvě východní pole v hlavní lodi jsou mírně protáhlá ve směru podélné osy kostela, zbývající jsou přibližně čtvercová. V bočních lodích jsou jednotlivá pole obdélná, jejich délková osa je totožná s osou kostela. Z přestavby 13. století pochází obvodové zdivo sinového trojlodí, zbudované z pečlivě tesaných kvádrů. Opěráky při severní a jižní zdi na rozhraní klenebních polí byly zčásti nebo zcela založeny neobvyklým způsobem nad lichoběžníkovou základnou, jak se s tím na Moravě setkáváme ještě v kostele sv. Mořice v Kroměříži a jak tomu bylo i u zbořeného kostela v Osoblaze.

Ve dvou východních polích jsou v severní i jižní zdi chrámu dvojice hrotitě ukončených oken, v ostatních polích je pak vždy jen po jednom okně. Ve všech oknech jsou kružby s hůlkovitými profily, jejichž vzorce odpovídají ještě stylové fázi klasické gotiky. Triumfální oblouk má po obou stranách polygonální polopilíř ukončený hlavicí zdobenou rostlinným dekorem a provázený z obou stran jednoduchými válcovými příporami. Stavbě 13. století náleží i klenební přípory přiléhající k vnitřním lícím obvodových zdí trojlodí. Na rozhraní polí jsou trojdílné, v koutech trojlodí jednoduché. Jejich válcové dříky vybíhají od soklů osazených při podlaze, jsou přepásány talířovými prstenci, v něž přechází horizontální podokenní římsa, a končí v kalichovitých hlavicích. Ty zdobí rostlinný dekor tesaný prolamovanou technikou, který má naturalistický charakter, místy však již působí kovově ztuhlým dojmem. Na hlavicích přípor spočívají polygonální krycí desky. Klenby sinového trojlodí včetně pilířů jsou dílem přestavby provedené ve 14. století.

V charakteru členění a v rejstříku tvaroslovných forem tu zaznamenáváme ohlas severofrancouzské klasické gotiky. Tato orientace se projevuje v užití svazkových přípor, v uplatnění rostlinného dekoru i bohatých okenních kružeb - objevují se tu i vzorce připomínající kružby pařížské Sainte Chapelle (trojice pětilistů v záklenku). Do rámce architektonické tvorby střední Evropy zapadá dóm sv. Václava v Olomouci síňovým řešením prostoru, které bylo klasické gotice v zemi jejího zrodu cizí. Spojení haly s formami klasické gotiky přichází v Německu např. u kostela sv. Alžběty v hessenském Marburku. Stejný rys je příznačný i pro trojlodí dómu v Míšni, jehož budování bylo zahájeno v téže době jako stavba v Olomouci. V presbytáři míšeňského dómu spatřujeme např. podobné vzorce okenních kružeb, jaké jsou uplatněny v olomouckém trojlodí.

Pro torzo Brunovy stavby je příznačné nákladné a ušlechtilé provedení. Je to patrné už z použití v druhé polovině 13. století vzácného zdivá z pečlivě opracovaných kvádrů i z vysoké kvality kamenické práce, ať už jde o okenní kružby, přípory či rostlinný dekor. Stavbu navíc doplňovala náročná sochařská výzdoba, jejímž pozůstatkem je kamenná figura trůnícího Krista, chovaná v lapidáriu olomouckého muzea.

Literatura:

August PROKOP: Die Markgrafschaft Mähren in kunstgeschichtlicher Beziehung. I. Band. Das Zeitalter des romanischen Stils. Wien 1904, s. 178-170; Václav RICHTER: Raněstředověká Olomouc. Praha 1959; Ivan NEUMANN: Pozdně románská architektonická plastika v Olomouci. In: Sborník památkové péče v Severomoravském kraji 2. Ostrava 1973, s. 13-29; Dobroslav LÍBAL: Výtvarné a časové zařazení oken románského Přemyslovského paláce v Olomouci. In: Historická Olomouc I. Praha 1979, s. 59-65; Anežka MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ: K poslání a datování budovy na severní straně svatováclavské baziliky v Olomouci. In: Historická Olomouc I. Praha 1979, s. 67-69; A. ROZEHNAL: Vznik a zánik románského přemyslovského paláce v Olomouci. In: Historická Olomouc I. Praha 1979, s. 21-44; Jan BISTŘICKÝ / Miloslav POJSL: Sborník k 850. výročí posvěcení katedrály sv. Václava v Olomouci 30. 6. 1131. Olomouc 1982; Jan BISTŘICKÝ: Jindřich Zdík a jeho doba. In: Jan BISTŘICKÝ / Miloslav POJSL: Sborník k 850. výročí posvěcení katedrály sv. Václava v Olomouci 30. 6. 1131. Olomouc 1982, s. 7-20; Anežka MERHAUTOVÁ / Dušan TŘEŠTÍK: Románské umění v Čechách a na Moravě. Praha 1983, s. 157, 160; Ivo HLOBIL: K vývoji a poslednímu poznání Přemyslovského paláce v Olomouci. In: Umění 32. Praha 1984, s. 193-205; Ivo HLOBIL / Pavel MICHNA / Milan TOGNER: Olomouc. Praha 1984, s. 31-40; Jan BISTŘICKÝ: Historický obzor olomouckého hradu. In: Archaeologia historica 11. Brno / Olomouc 1986, s. 79-86; Tomáš DURDÍK / Pavel BOLINA: Několik poznámek k dispozici olomouckého hradu. In: Archaeologia historica 11. Brno / Olomouc 1986, s. 95-101; Lubomír KONEČNÝ: Glosy k olomouckým otázkám. In: Archaeologia historica 11. Brno / Olomouc 1986, s. 103-109; Jan BISTŘICKÝ: Na okraji glos k olomouckým otázkám. In: Archaeologia historica 11. Brno / Olomouc 1986, s. 111-116; Anežka MERHAUTOVÁ: K olomouckému kapitulnímu domu. In: Archaeologia historica 11. Brno / Olomouc 1986, s. 87-94; Dobroslav LÍBAL: Přemyslovský palác v Olomouci – vrcholné dílo románské architektury ve střední Evropě. In: Umění 36. Praha 1988, s. 169-171; Pavel MICHNA / Miloslav POJSL: Románský palác na olomouckém hradě. Archeologie a památková obnova. Brno 1988; Ivo HLOBIL: Formální analýza tzv. Přemyslovského paláce v Olomouci a klasicizující ornamentika románského dómu v Lundu. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. Studia minora Facultatis philosophicae Universitatis Brunensis. F 34-36, 1990-1992. Brno 1992, s. 87-93; Klára BENEŠOVSKÁ: Záboří a Olomouc: vandrující umělci, skicáře, kopie, vzorníky a úloha uvědomělých stavebníků. In: Dalibor PRIX (ed.): Pro arte. Sborník k poctě Ivo Hlobila. Praha 2002, s. 51-65; Jan BISTŘICKÝ: Muž reformy na olomouckém stolci Jindřich Zdík. In: Libor JAN / Zdeněk DRAHOŠ (ed.): Osobnosti moravských dějin 1. Brno 2006, s. 27-43; Josef ŽEMLIČKA: Jindřich Zdík – biskup, diplomat a organizátor. In: Jana HRBÁČOVÁ (ed.): Jindřich Zdík (1126-1150). Olomoucký biskup uprostřed Evropy. Olomouc 2009, s. 13-28; Dalibor PRIX: Jindřich Zdík – stavebník. In: Jana HRBÁČOVÁ (ed.): Jindřich Zdík (1126-1150). Olomoucký biskup uprostřed Evropy. Olomouc 2009, s. 29-54; Jana HRBÁČOVÁ: Románské architektonické fragmenty s reliéfní výzdobou. In: Jana HRBÁČOVÁ (ed.): Jindřich Zdík (1126-1150). Olomoucký biskup uprostřed Evropy. Olomouc 2009, s. 55-77.