Olomouc

Historie

první pol. 11. století - první pol. 13. století

Olomouc je položena na reliéfně členité výšině při ústí říčky Bystřice do řeky Moravy. Osídlení tohoto prostoru má starou tradici. Ve velkomoravské době zde existovalo důležité centrum a sídelní kontinuita tu nebyla narušena ani po zániku Velkomoravské říše. V tomto prostoru se postupně vyvíjel soubor sídelních organismů, dodnes patrných v půdorysu a členění města.

Přemylovské hradiště stálo na důležité obchodní spojnici mezi východem a západem.

V roce 1063 bylo knížetem a pozdějším králem Vratislavem II. zřízeno v Olomouci biskupství.

V severovýchodní části historického jádra Olomouce, na tzv. Václavském (jinak též Dómském) návrší, ležel přemyslovský hrad, který se stal ve 12. století, v době biskupa Jindřicha Zdíka, sídlem biskupství.

Jihozápadně od hradu, spjato s jeho prostorem terénní šíjí, leží tzv. Petrské návrší, jinak též zvané Předhradí. Zde ležel kostel sv. Petra, od něhož bylo biskupem Jindřichem Zdíkem přeneseno biskupství ke kostelu sv. Václava na hradě.

pol. 13. století - 15. století

Nejvyšším místem olomoucké výšiny je tzv. Michalské návrší, kde vznikl mezi lety 1238-1240 dominikánský klášter s kostelem sv. Michala. Na západním svahu olomoucké výšiny ležely další osady - u kostelů sv. Blažeje a sv. Mořice.

Středem městského organismu, který v sobě integroval starší sídelní strukturu, stalo se velké nepravidelné tzv. Horní náměstí v západní části dnešního historického jádra. Na jihu bylo spojeno s druhým menším tzv. Dolním náměstím. Ve své skladbě a složitém půdorysném uspořádání je historické jádro Olomouce dokladem proměny raně feudálního sídelního seskupení ve vrcholně středověké město, k níž došlo v průběhu třicátých a čtyřicátých let 13. století.

Dokladem konstituce města je mj. směna, kterou v roce 1248 uskutečnil král Václav I. s olomouckým biskupem Brunem, přiníž panovník získal „část města Olomouce" . Vznik města byl provázen i zakládáním nových církevních institucí. V západní části Předhradí vyrostl minoritský klášter s kostelem P. Marie. K němu se připojil klášter klarisek, doložený poprvé na konci 13. století. Mezi lety 1238-1240 vznikl na Michalském návrší již zmíněný klášter dominikánů.

Dokladem živého rozvoje Olomouce je privilegium krále Přemysla Otakara II. ze 13. října 1261, jímž byl městu udělen souhlas ke zřízení tržnice a povoleno konání čtrnáctidenního svatohavelského trhu.

Z monumentálních staveb 13. století se v Olomouci nezachovalo mnoho. Kostel sv. Michala, založený jako sinové trojlodí s pravoúhlým presbytářem, byl barokně přestavěn. Část původní klenby se zachovala jen v jeho sakristii. Ve druhé polovině 13. století byl přebudován dóm sv. Václava a tehdy byla zbudována i kaple sv. Jana Křtitele (ztotožňovaná někdy s dnešní kaplí sv. Anny, položenou bokem od průčelí dómu). V listině biskupa Bruna z 21. března 1268 je uvedeno, že byla zřízena „nádherným dílem" . Doklady kamenné domovní zástavby ze 13. století jsou odkrývány archeologickými výzkumy z posledních let. Přesto se zdá, že profánní kamenná zástavba v Olomouci byla ještě ve 14. století vzácná.

15. století a dále

Město Olomouc, které patřilo na území České koruny k nejpřednějším, soupeřilo na Moravě o prvenství s Brnem. Zatímco prestiž Brna se v lucemburském období zvýšila proto, že zde byla usazena moravská markrabata z rodu Lucemburků, Olomouc byla sídelním městem biskupství. V době husitské revoluce zůstala Olomouc na straně katolické a nikdy se nedostala do rukou husitů. Když v roce 1423 král Zikmund Lucemburský přenechal Moravu svému zeti Albrechtovi Habsburskému, patřila Olomouc k oporám jeho mocenského postavení. Albrecht Habsburský také v roce 1435 potvrdil městu jeho privilegia.

V roce 1448 uzavřela Olomouc spolu s Brnem obranný spolek, který měl čelit mocenskému vzestupu českých kališníků. V měsících srpnu a v září roku 1451 a pak znovu v létě roku 1454 se v Olomouci objevil zanícený italský kazatel Jan Kapistrán, jenž s horlivou bojovností vystupoval proti utrakvismu. V Olomouci nepochybně získal příznivce, jak o tom svědčí reliéf s plamenným sluncem Bernardina Sienského a monogramem „yhs“ (Jesus homini salvator) na domě v Ostružnické ulici č. 22. Odezvou na první Kapistránův pobyt v Olomouci tu bylo i založení kláštera františkánů-observantů v roce 1453.

Když byl po smrti Ladislava Pohrobka českým králem zvolen a vzápětí korunován Jiří z Poděbrad, holdovaly mu v červenci roku 1458 v Brně moravské stavy, a to včetně zástupců města Olomouce. Král Jiří navštívil Olomouc v roce 1460 v lednu a opět v prosinci, kdy se zde mimo jiné jednalo o sňatku Jiřího dcery Kateřiny s uherským králem Matyášem Korvínem.

Ještě v lednu roku 1464 se Jiří z Poděbrad zúčastnil v Olomouci zasedání zemského sněmu a soudu. Ale poté, co papež Pavel II. Jiřího z Poděbrad exkomunikoval a prohlásil ho za zbavena královské hodnosti, město Olomouc spolu s biskupem Tasem z Boskovic a městem Brnem a dalšími účastníky uzavřelo 6. června 1467 spolek, namířený proti králi Jiřímu. S ním vstoupil do otevřeného boje i uherský král Matyáš, jehož vojsku se v roce 1468 podařilo obsadit velkou část Moravy. Na počátku července roku 1468 dorazil Matyáš do Olomouce a pobýval tu až do začátku září.

V dubnu roku 1469 jednal u Olomouce Jiří z Poděbrad s uherským králem Matyášem, a to za účasti papežských legátů. Přímo v Olomouci pak jednal s Matyášem Jiřího syn Viktorin. Nedlouho poté, dne 3. května, byl v olomouckém biskupském chrámu katolickými pány, preláty a rytíři za spoluúčasti zástupců některých měst zvolen českým králem Matyáš Korvín. V Olomouci pak byla Korvínem uspořádána slavnostní hostina – „Na den Nalezení sv. Kříže nechal Matyáš v Olomouci zřídit pod zemí trubky, z nichž tento den štědře proudilo víno, jehož se mohl každý dosti napít, chudý i bohatý -- Matyáš pozval všechny hosty ke stolu, dal každému královské jídlo, a z Uher si přinesl stříbrné nádobí, pro něž nechal zřídit kredenc velice rozměrnou a drahou.“ Znovu pobýval uherský král v Olomouci v létě roku 1470, kdy znovu naplno probíhaly boje mezi ním a Jiřím z Poděbrad.

Matyáš Korvín zažil v Olomouci velké chvíle svého života, ale pro soustátí České koruny znamenala olomoucká volba nebezpečí jeho roztržení a další prohloubení krize, jejíž příčinou bylo náboženské rozpolcení obyvatelstva.

V historii Matyášovy vlády v zemích České koruny případla i později Olomouci významná role. Právě v Olomouci proběhlo setkání Vladislava Jagellonského s Matyášem Korvínem, přičemž do Olomouce přijela i Korvínova manželka královna Beatrix Aragonská. Vladislav i Matyáš byli přítomni slavnostní mši, kterou tu 13. července 1479 sloužil olomoucký biskup Tas z Boskovic. Dne 21. července vydal Matyáš v Olomouci listinu, v níž potvrdil uzavření mírových dohod. A ještě v červenci přistoupili v Olomouci k této smlouvě stavy Slezska a obojí Lužice.

Během pobytu obou králů byly v Olomouci uspořádány nákladné slavnosti. Matyáš a Beatrix tu vystupovali s nesmírnou okázalostí, o níž podali svědectví současníci – zejména vratislavský kronikář Eschenloer a uherský humanista a Matyášův dvořan Bonfini. Uprostřed olomouckého náměstí stála čtverhranná kredenc, uspořádaná ze všech stran jako pyramida, na jejíchž poličkách byly ozdobně rozestaveny zlaté, stříbrné i drahými kameny vykládané nádoby. Nechyběli tu ani exotičtí nosorožci, pořádaly se tu hostiny, tance i turnaje. Ozdoby ze zlata, stříbra, perel a drahých kamenů, zlacené vozy, drahocenné dary, skvostné látky, přepych, nádhera a okázalost – to vše tu manifestovalo moc krále Matyáše, „jehož majestát zářil nad všemi králi na zemi“.

Od těchto slavností se pak Matyáš Korvín již v Olomouci až do konce svého života neobjevil. Byl tu ale trvale prezentován v kamenných monumentech. Velký kamenný znak Matyáše Korvína s českým lvem pochází z olomouckého kláštera františkánů-observantů a čtvrcený erb se znaky Dolních a Horních Uher, Dalmácie a Českého království s korvínovským štítkem uprostřed se nachází v jednom ze svorníků v olomouckém chrámu sv. Mořice. Nikde jinde na Moravě nebyla v takové podobě moc Matyáše Korvína manifestována jako v Olomouci. S takovou reprezentací královské moci se pak již v Olomouci v následném období jagellonské vlády nesetkáme.

Olomouc v době pohusitské a za vlády Jagellonců patřila po Praze, Kutné Hoře a Vratislavi k nejvýznamnějším městům České koruny. Vedle Brna byla Olomouc druhým správním centrem na Moravě. V Brně i v Olomouci byly vedeny zemské desky a dvakrát do roka tu zasedal zemský soud. Král Ludvík Jagellonský v privilegiu z 20. března roku 1522 olomouckým dokonce stvrdil, že „město Olomúcz jakožto hlavnější a přednější nad jinými městy Markrabství moravského od počátku vždycky bylo a podnes jest“.

Protože husité Olomouc nikdy neovládli, patřila po celou dobu husitských válek i v dobách následujících k pilířům katolické strany. S výjimkou Prahy před husitskou revolucí a vedle slezské Vratislavi nebylo v České koruně žádné další město, ve kterém by byl tak velký počet církevních institucí. Kromě biskupství a dómské kapituly vznikla v Olomouci v dobách před husitskou revolucí řada klášterů, navíc se sem v časech husitské revoluce uchýlili kněží a řeholníci z mnoha ohrožených míst, mimo jiné i část pražské svatovítské kapituly. A jak již bylo uvedeno, v roce 1453 přibyl v Olomouci ke starším založením nový klášter řádu františkánů-observantů. Vedle místní řemeselné produkce přispíval k prosperitě města i dálkový obchod. Utrakvistická část české země v čele s Prahou se ocitala v izolaci a snad o to více přály poměry právě Olomouci, kudy probíhal tranzit z rakouského Podunají na sever na Vratislav, popřípadě na Krakov – spojení se Slezskem, Polskem a končinami na severu u Baltského moře. A samozřejmě byla Olomouc napojena i na Uhry, jmenovitě na Budín, který byl hlavní rezidencí Matyáše Korvína i jeho nástupců z rodu Jagellonců – Vladislava a Ludvíka.

Svým územním rozsahem, množstvím monumentálních staveb a opevněním patřila Olomouc v době pozdní gotiky a počínající renesance k nejvýstavnějším městům celé České koruny. Město v rozsahu dnešního historického jádra vzrostlo postupným vývojem. Vedle zeměpanského hradu tu v jeho předpolí vzniklo Předhradí a dále v návaznosti na ně pak na západě za vlády krále Václava I. († 1253) vlastní lokované město. Předhradí a město byly odděleny zvláštní hradbou, v níž byla u kostela Panny Marie Sněžné brána zvaná Nová, zbořená až v 18. století.

Opevnění z pozdního 13. století bylo z obavy před útokem husitů zesilováno ve dvacátých letech 15. století. Z první poloviny 15. století se dochoval úsek fortifikace na jižní a jihovýchodní části obvodu Předhradí, kde jsou dosud tři půlkruhové bašty s obdélnými střílnami. Později, asi na počátku 16. století, zde vznikla vnější parkánová hradba s šesti dovnitř otevřenými baštami na půlkruhovém půdorysu. Po roce 1455 byla zbudována i nová fortifikace na severním boku Předhradí. Zesíleny byly i vstupy do města, kde před branami byly zbudovány barbakany, z nichž se však žádný nedochoval. Na severu bylo v roce 1525 založením nového obvodového opevnění přičleněno k městu předměstí Bělidla. Kromě úseků hradeb se tu dochovala jedna hranolová věž a dvě půlkruhové bašty s obdélnými střílnami. Tělesa obou bašt jsou svou masivní rozložitostí příznačná pro fortifikace pozdního středověku. Na sklonku jagellonské vlády, v době narůstajícího tureckého nebezpečí, byla Olomouc nepochybně největší pevností na celé Moravě.

Obrázky

Olomouc. Veduta města z roku 1593.