Olomouc

Historie

pol. 13. století - 15. století

Nejvyšším místem olomoucké výšiny je tzv. Michalské návrší, kde vznikl mezi lety 1238-1240 dominikánský klášter s kostelem sv. Michala. Na západním svahu olomoucké výšiny ležely další osady - u kostelů sv. Blažeje a sv. Mořice.

Středem městského organismu, který v sobě integroval starší sídelní strukturu, stalo se velké nepravidelné tzv. Horní náměstí v západní části dnešního historického jádra. Na jihu bylo spojeno s druhým menším tzv. Dolním náměstím. Ve své skladbě a složitém půdorysném uspořádání je historické jádro Olomouce dokladem proměny raně feudálního sídelního seskupení ve vrcholně středověké město, k níž došlo v průběhu třicátých a čtyřicátých let 13. století.

Dokladem konstituce města je mj. směna, kterou v roce 1248 uskutečnil král Václav I. s olomouckým biskupem Brunem, přiníž panovník získal „část města Olomouce" . Vznik města byl provázen i zakládáním nových církevních institucí. V západní části Předhradí vyrostl minoritský klášter s kostelem P. Marie. K němu se připojil klášter klarisek, doložený poprvé na konci 13. století. Mezi lety 1238-1240 vznikl na Michalském návrší již zmíněný klášter dominikánů.

Dokladem živého rozvoje Olomouce je privilegium krále Přemysla Otakara II. ze 13. října 1261, jímž byl městu udělen souhlas ke zřízení tržnice a povoleno konání čtrnáctidenního svatohavelského trhu.

Z monumentálních staveb 13. století se v Olomouci nezachovalo mnoho. Kostel sv. Michala, založený jako sinové trojlodí s pravoúhlým presbytářem, byl barokně přestavěn. Část původní klenby se zachovala jen v jeho sakristii. Ve druhé polovině 13. století byl přebudován dóm sv. Václava a tehdy byla zbudována i kaple sv. Jana Křtitele (ztotožňovaná někdy s dnešní kaplí sv. Anny, položenou bokem od průčelí dómu). V listině biskupa Bruna z 21. března 1268 je uvedeno, že byla zřízena *„nádherným dílem" *. Doklady kamenné domovní zástavby ze 13. století jsou odkrývány archeologickými výzkumy z posledních let. Přesto se zdá, že profánní kamenná zástavba v Olomouci byla ještě ve 14. století vzácná.

15. století a dále

Město Olomouc, které patřilo na území České koruny k nejpřednějším, soupeřilo na Moravě o prvenství s Brnem. Zatímco prestiž Brna se v lucemburském období zvýšila proto, že zde byla usazena moravská markrabata z rodu Lucemburků, Olomouc byla sídelním městem biskupství. V době husitské revoluce zůstala Olomouc na straně katolické a nikdy se nedostala do rukou husitů. Když v roce 1423 král Zikmund Lucemburský přenechal Moravu svému zeti Albrechtovi Habsburskému, patřila Olomouc k oporám jeho mocenského postavení. Albrecht Habsburský také v roce 1435 potvrdil městu jeho privilegia.

V roce 1448 uzavřela Olomouc spolu s Brnem obranný spolek, který měl čelit mocenskému vzestupu českých kališníků. V měsících srpnu a v září roku 1451 a pak znovu v létě roku 1454 se v Olomouci objevil zanícený italský kazatel Jan Kapistrán, jenž s horlivou bojovností vystupoval proti utrakvismu. V Olomouci nepochybně získal příznivce, jak o tom svědčí reliéf s plamenným sluncem Bernardina Sienského a monogramem „yhs“ (Jesus homini salvator) na domě v Ostružnické ulici č. 22. Odezvou na první Kapistránův pobyt v Olomouci tu bylo i založení kláštera františkánů-observantů v roce 1453.

Když byl po smrti Ladislava Pohrobka českým králem zvolen a vzápětí korunován Jiří z Poděbrad, holdovaly mu v červenci roku 1458 v Brně moravské stavy, a to včetně zástupců města Olomouce. Král Jiří navštívil Olomouc v roce 1460 v lednu a opět v prosinci, kdy se zde mimo jiné jednalo o sňatku Jiřího dcery Kateřiny s uherským králem Matyášem Korvínem.

Ještě v lednu roku 1464 se Jiří z Poděbrad zúčastnil v Olomouci zasedání zemského sněmu a soudu. Ale poté, co papež Pavel II. Jiřího z Poděbrad exkomunikoval a prohlásil ho za zbavena královské hodnosti, město Olomouc spolu s biskupem Tasem z Boskovic a městem Brnem a dalšími účastníky uzavřelo 6. června 1467 spolek, namířený proti králi Jiřímu. S ním vstoupil do otevřeného boje i uherský král Matyáš, jehož vojsku se v roce 1468 podařilo obsadit velkou část Moravy. Na počátku července roku 1468 dorazil Matyáš do Olomouce a pobýval tu až do začátku září.

V dubnu roku 1469 jednal u Olomouce Jiří z Poděbrad s uherským králem Matyášem, a to za účasti papežských legátů. Přímo v Olomouci pak jednal s Matyášem Jiřího syn Viktorin. Nedlouho poté, dne 3. května, byl v olomouckém biskupském chrámu katolickými pány, preláty a rytíři za spoluúčasti zástupců některých měst zvolen českým králem Matyáš Korvín. V Olomouci pak byla Korvínem uspořádána slavnostní hostina – „Na den Nalezení sv. Kříže nechal Matyáš v Olomouci zřídit pod zemí trubky, z nichž tento den štědře proudilo víno, jehož se mohl každý dosti napít, chudý i bohatý -- Matyáš pozval všechny hosty ke stolu, dal každému královské jídlo, a z Uher si přinesl stříbrné nádobí, pro něž nechal zřídit kredenc velice rozměrnou a drahou.“ Znovu pobýval uherský král v Olomouci v létě roku 1470, kdy znovu naplno probíhaly boje mezi ním a Jiřím z Poděbrad.

Matyáš Korvín zažil v Olomouci velké chvíle svého života, ale pro soustátí České koruny znamenala olomoucká volba nebezpečí jeho roztržení a další prohloubení krize, jejíž příčinou bylo náboženské rozpolcení obyvatelstva.

V historii Matyášovy vlády v zemích České koruny případla i později Olomouci významná role. Právě v Olomouci proběhlo setkání Vladislava Jagellonského s Matyášem Korvínem, přičemž do Olomouce přijela i Korvínova manželka královna Beatrix Aragonská. Vladislav i Matyáš byli přítomni slavnostní mši, kterou tu 13. července 1479 sloužil olomoucký biskup Tas z Boskovic. Dne 21. července vydal Matyáš v Olomouci listinu, v níž potvrdil uzavření mírových dohod. A ještě v červenci přistoupili v Olomouci k této smlouvě stavy Slezska a obojí Lužice.

Během pobytu obou králů byly v Olomouci uspořádány nákladné slavnosti. Matyáš a Beatrix tu vystupovali s nesmírnou okázalostí, o níž podali svědectví současníci – zejména vratislavský kronikář Eschenloer a uherský humanista a Matyášův dvořan Bonfini. Uprostřed olomouckého náměstí stála čtverhranná kredenc, uspořádaná ze všech stran jako pyramida, na jejíchž poličkách byly ozdobně rozestaveny zlaté, stříbrné i drahými kameny vykládané nádoby. Nechyběli tu ani exotičtí nosorožci, pořádaly se tu hostiny, tance i turnaje. Ozdoby ze zlata, stříbra, perel a drahých kamenů, zlacené vozy, drahocenné dary, skvostné látky, přepych, nádhera a okázalost – to vše tu manifestovalo moc krále Matyáše, „jehož majestát zářil nad všemi králi na zemi“.

Od těchto slavností se pak Matyáš Korvín již v Olomouci až do konce svého života neobjevil. Byl tu ale trvale prezentován v kamenných monumentech. Velký kamenný znak Matyáše Korvína s českým lvem pochází z olomouckého kláštera františkánů-observantů a čtvrcený erb se znaky Dolních a Horních Uher, Dalmácie a Českého království s korvínovským štítkem uprostřed se nachází v jednom ze svorníků v olomouckém chrámu sv. Mořice. Nikde jinde na Moravě nebyla v takové podobě moc Matyáše Korvína manifestována jako v Olomouci. S takovou reprezentací královské moci se pak již v Olomouci v následném období jagellonské vlády nesetkáme.

Olomouc v době pohusitské a za vlády Jagellonců patřila po Praze, Kutné Hoře a Vratislavi k nejvýznamnějším městům České koruny. Vedle Brna byla Olomouc druhým správním centrem na Moravě. V Brně i v Olomouci byly vedeny zemské desky a dvakrát do roka tu zasedal zemský soud. Král Ludvík Jagellonský v privilegiu z 20. března roku 1522 olomouckým dokonce stvrdil, že „město Olomúcz jakožto hlavnější a přednější nad jinými městy Markrabství moravského od počátku vždycky bylo a podnes jest“.

Protože husité Olomouc nikdy neovládli, patřila po celou dobu husitských válek i v dobách následujících k pilířům katolické strany. S výjimkou Prahy před husitskou revolucí a vedle slezské Vratislavi nebylo v České koruně žádné další město, ve kterém by byl tak velký počet církevních institucí. Kromě biskupství a dómské kapituly vznikla v Olomouci v dobách před husitskou revolucí řada klášterů, navíc se sem v časech husitské revoluce uchýlili kněží a řeholníci z mnoha ohrožených míst, mimo jiné i část pražské svatovítské kapituly. A jak již bylo uvedeno, v roce 1453 přibyl v Olomouci ke starším založením nový klášter řádu františkánů-observantů. Vedle místní řemeselné produkce přispíval k prosperitě města i dálkový obchod. Utrakvistická část české země v čele s Prahou se ocitala v izolaci a snad o to více přály poměry právě Olomouci, kudy probíhal tranzit z rakouského Podunají na sever na Vratislav, popřípadě na Krakov – spojení se Slezskem, Polskem a končinami na severu u Baltského moře. A samozřejmě byla Olomouc napojena i na Uhry, jmenovitě na Budín, který byl hlavní rezidencí Matyáše Korvína i jeho nástupců z rodu Jagellonců – Vladislava a Ludvíka.

Svým územním rozsahem, množstvím monumentálních staveb a opevněním patřila Olomouc v době pozdní gotiky a počínající renesance k nejvýstavnějším městům celé České koruny. Město v rozsahu dnešního historického jádra vzrostlo postupným vývojem. Vedle zeměpanského hradu tu v jeho předpolí vzniklo Předhradí a dále v návaznosti na ně pak na západě za vlády krále Václava I. († 1253) vlastní lokované město. Předhradí a město byly odděleny zvláštní hradbou, v níž byla u kostela Panny Marie Sněžné brána zvaná Nová, zbořená až v 18. století.

Opevnění z pozdního 13. století bylo z obavy před útokem husitů zesilováno ve dvacátých letech 15. století. Z první poloviny 15. století se dochoval úsek fortifikace na jižní a jihovýchodní části obvodu Předhradí, kde jsou dosud tři půlkruhové bašty s obdélnými střílnami. Později, asi na počátku 16. století, zde vznikla vnější parkánová hradba s šesti dovnitř otevřenými baštami na půlkruhovém půdorysu. Po roce 1455 byla zbudována i nová fortifikace na severním boku Předhradí. Zesíleny byly i vstupy do města, kde před branami byly zbudovány barbakany, z nichž se však žádný nedochoval. Na severu bylo v roce 1525 založením nového obvodového opevnění přičleněno k městu předměstí Bělidla. Kromě úseků hradeb se tu dochovala jedna hranolová věž a dvě půlkruhové bašty s obdélnými střílnami. Tělesa obou bašt jsou svou masivní rozložitostí příznačná pro fortifikace pozdního středověku. Na sklonku jagellonské vlády, v době narůstajícího tureckého nebezpečí, byla Olomouc nepochybně největší pevností na celé Moravě.

první pol. 11. století - první pol. 13. století

Toku řeky Moravy přitékající od severu tu stojí v cestě místy skalnaté olomoucké návrší, takže tok řeky se tu stáčí k východu. Obtéká pak ohybem na severovýchodní straně olomoucký vrch a směřuje dál k jihozápadu. Olomoucký kopec je členěn tak, že má tři vyvýšeniny, pojmenované podle patrocinií kostelů – na západní straně je to návrší svatopetrské, uprostřed michalské a na severovýchodě nad ohybem řeky Moravy návrší svatováclavské.

Protože Olomouc leží v krajině, která patří k nejúrodnějším v českých zemích, byla tato končina osídlena již v pravěku. Archeologické nálezy dosvědčují osídlení v době říše Velkomoravské. Počátky kostela sv. Petra na olomouckém kopci jsou někdy hledány už v období velkomoravském. Tehdy patrně na svatopetrském návrší existoval v době velkomoravské dvorec.

Konec velkomoravské říše v důsledku vpádu Maďarů neznamenal patrně zánik osídlení v Olomouci a nejbližším okolí. Když v době okolo roku 1019 český kníže Oldřich vytlačil z Moravy vojenské družiny polského vládce Boleslava Chrabrého, svěřil Moravu do správy svému synu Břetislavovi.

Soudí se někdy, že Břetislav si za své sídlo vybral Olomouc, kde v té době působila mincovna, patrně nejstarší na Moravě. Břetislav později rozdělil Moravu mezi své syny. Polovinu Moravy obdržel Vratislav, druhou část Konrád a Oto. Když se po smrti knížete Břetislava I. ujal vlády jako jeho nástupce Spytihněv II., ocitl se nový kníže ve střetu se svými bratry, kteří drželi moravské úděly. Vratislav tehdy utekl do Uher a svou manželku zanechal v Olomouci, která je ve zprávě Kosmovy kroniky o této události poprvé doložena písemným pramenem. Je tak patrné, že Olomouc byla tehdy sídlem údělného knížete, který vládl nad velkou částí Moravy.

Vratislav se v roce 1058 do Olomouckého údělu vrátil, nedlouho poté pak po smrti svého bratra Spytihněva II. nastoupil na knížecí stolec v Praze. Ani tehdy Vratislav na Olomouc nezapomněl. Kosmas ve své kronice vypráví, že pražský biskup Šebíř po úmrtí Spytihněvově podlehnul naléhavým prosbám knížete Vratislava a svolil, aby byl „povýšen Jan za biskupa na Moravě“. Vymínil si však při tom nemalé odškodnění, jehož součástí byl i Podivín na jižní Moravě, jehož držení se pak stalo na dlouho předmětem sporu mezi pražskými a olomouckými biskupy.

Z Kosmova textu se dovídáme, že v době před episkopátem pražského biskupa Šebíře byl na Moravě jakýsi biskup jménem Vracen. Podle olomoucké tradice byl biskup Jan již třetím tamním biskupem. Tomu, že už před tím existovalo na Moravě biskupství, nasvědčuje listina mohučského biskupa Willigise z roku 976, v níž jsou jmenováni biskupové pražský a moravský.

Je odtud patrné, že olomoucké biskupství nebylo knížetem Vratislavem II. založeno, ale obnoveno. Stalo se tak zjevně se souhlasem pražského biskupa, či bez jeho odporu. Proto také neexistuje papežský souhlas se vznikem nové církevní provincie. Podle pozdějšího, ne vždy přesného pramene, rukopisu „Granum catalogi praesulum Moraviae“, stalo se tak v roce 1063. Významným krokem v emancipaci olomouckého biskupství bylo, když biskup Jindřich Zdík získal v roce 1144 na sněmu v Bamberku od římského krále Konráda III. listinu, v níž byli mimo jiné poddaní olomouckého kostela osvobozeni od světské správní a soudní pravomoci. Sídlo biskupství u kostela sv. Petra, bylo za episkopátu Jindřicha Zdíka přeneseno na Václavské návrší. Tamní kostel zasvěcený svatému Václavu pak zůstal biskupským a posléze metropolitním chrámem do dnešních dnů. Při svatováclavském kostele vznikla fundací biskupa Jindřicha Zdíka kapitula.

Základy kostela svatého Václava na olomouckém hradě vysvětil někdy mezi lety 1105-1107 olomoucký biskup Jan († 1126). O tento kostel měl zásluhu olomoucký údělný kníže a v letech 1107-1109 český kníže Svatopluk a pak jeho syn olomoucký údělný kníže Václav († 1130), který spravoval olomoucký úděl v letech 1125-1130. S přenesením biskupské stolice od starého sídla vyslovil někdy před 30. červnem 1131 souhlas mohučský arcibiskup a papežský legát Adalbert I. Dne 30. června roku 1131 byl u svěcení svatováclavského kostela přítomen i český kníže Soběslav I. spolu s řadou církevních a světských hodnostářů.

V letopisu Vincenciově je zaznamenáno k roku 1141, že olomoucký biskup Jindřich Zdík „přímo v městě Olomouci totiž dovedl do konce stavbu katedrály ke cti svatého Václava, mučedníka Kristova, kterou na onom hradě započala knížata té země, uvedl tam dvanáct kanovníků a přenesl tam s povolením papeže Inocence sídlo biskupství od kostela sv. Petra, aniž by jej jakkoliv poškodil. Rovněž jej velice důstojně vyzdobil dřevem převítězného svatého kříže, které přivezl z Jeruzaléma, a mnohými velice vzácnými liturgickými rouchy a zlatým racionálem“.

V těsné blízkosti Olomouce byl založen klášter Hradisko. Jeho fundátorem byl olomoucký údělný kníže Ota I. Sličný spolu se svou manželkou Eufemií za spoluúčasti českého knížete Vratislava II. Dne 3. února roku 1078 vysvětil kostel olomoucký biskup Jan a to za přítomnosti knížete Vratislava II. a opatů z Břevnova a ze Sázavy. V den konsekrace vystavil fundační listinu klášteru sv. Štěpána na Hradisku kníže Oto se svou manželkou Eufemií a o dva dny později 5. února 1078 potvrdil fundaci kláštera kníže Vratislav II.

Olomouc patřila v raném českém státě k největším sídelním útvarům. Biskupství v Olomouci se zařadilo k nejdůležitějším institucím na Moravě i v rámci celého českého státu. Olomouc byla i sídlem knížat z boční linie rodu Přemyslovců, která vymřela na samém počátku 13. století.

Obrázky

Olomouc. Veduta města z roku 1593.
Olomouc. Románský palác u kostela sv. Václava. Sdružené trojité okna v severní zdi (první od východu).
Olomouc. Románský palác u kostela sv. Václava. Dvojité sdružené okno v severní zdi.
Olomouc. Fragment desky s ornamentálním dekorem. Vlastivědné muzeum, v Olomouci L 246.
Olomouc. Torzo hlavice přízedního sloupu nalezená ve zdivu sklepů kapitulního děkanství. Vlastivědné muzeum v Olomouci L 295.