Nymburk – Kostel sv. Jiljí

pozdní 13. století

Kostel sv. Jiljí

Nejstarší částí městského kostela sv. Jiljí je presbytář, sestávající ze dvou obdélných polí s křížovými klenbami a pětibokého, paprsčitě sklenutého závěru. Klenby presbytáře se zřítily po požáru roku 1686. Znovu bylo kněžiště zaklenuto v roce 1693. Výrazně se podoby presbytáře dotkla renovace kostela v druhé polovině minulého století, uskutečněná podle návrhu J. Mockera, a obnova za první světové války, vedená K. Hilbertem. Původní architektonické články, částečně při těchto pracích odkryté, byly v nemalé míře nahrazeny novodobými kopiemi.

Dílem novodobé obnovy jsou i stávající klenby presbytáře spočívající na příporách, které jsou na rozhraní polí trojité, na ostatních místech jednoduché. Jejich dříky hruškovitého profilu vybíhají ze soklů umístěných na podlaze. Jsou ukončeny hlavicemi, na jejichž jádro se otevírá průhled mezi tesaným rostlinným dekorem kovově strnulého charakteru. Na hlavicích spočívají polygonální bloky náběžních štítků, v nichž koření hruškovitá klenební žebra.

Ve štíhlých, hrotitě ukončených oknech závěru jsou kružby, zhotovené snad podle původních. V záklencích oken se objevuje motiv trojlistu, jehož každá část je trojlaločná (obdobný vzorec známe z presbytáře dominikánského kostela v Českých Budějovicích), pětilistu, jehož listy mají podobu jeptišek aj. V jižní zdi závěru je sedile ukončené třemi trojlistými záklenky. Na vnějšku zpevňují korpus presbytáře opěrné pilíře.

Celý presbytář byl zbudován z cihel, jen jeho sokl, architektonické články a kvádry armující opěráky jsou provedeny z tesaného kamene. Tato stavební technika, kombinující červené cihly s pečlivě opracovaným kamenem, je barevně velmi působivá. V Čechách se s ní v tak velkém měřítku setkáváme poprvé.

Současná s presbytářem je i sakristie po jeho severním boku. V jejím severovýchodním koutě se dochoval náběh původní klenby. V okně ve východní zdi je osazena kružba s hůlkovitými profily. Oba její díly končí hrotitými obloučky, nad nimiž je srdčitý motiv příznačný pro poklasickou slohovou fázi. Se sakristií stavebně souvisí i kaple po jejím západním boku.

Presbytář kostela v Nymburku svým dispozičním a prostorovým utvářením vychází z tradice protáhlých, polygonálně ukončených kapiových staveb. Tento stavební typ francouzského původu, v českých zemích přejímaný už od druhé čtvrtiny 13. století, dosáhl tu velké obliby v jeho druhé polovině (např. presbytáře dominikánských kostelů v Jihlavě a v Českých Budějovicích, kostel sv. Salvátora v Anežském klášteře v Praze aj.). Architektonické členění presbytáře kostela v Nymburku vychází ještě z tradice klasické gotiky, ale formy jsou zde již velmi střízlivé a subtilní. Nápadné je to zejména v utváření přípor. Z kdysi objemných článků se tu staly formy nesmírně křehké, takřka pouhé linie. Rostlinný dekor tu ztratil někdejší hutnost a životnost, nahrazenou zde již určitou strnulostí. Tím vším nymburský presbytář připomíná chór kostela v Čáslavi. Lze přijmout jeho obecně předpokládané datování do pozdního 13. století.

Literatura:

Emanuel POCHE (red.): Umělecké památky Čech 2. Praha 1978, s. 513; DENKSTEIN V., 1935, s. 111n; DENKSTEIN V., 1938, s. 27-29; ŠIMÁK J. V., 1938, s. 821-826; PAVEL J., 1970; DOSTÁL O. a kolektiv, 1974, s. 276n; POCHE E. a kolektiv, 1978, s. 511n.