Norimberk - Kostel Panny Marie

Historie

vysvěcen roku 1358

Kostel Panny Marie (Frauenkirche)

Mariánský kostel vyrůstal který byl zamýšlen jako významný duchovní a symbolický střed města. Jeho výstavbu požadoval Karel IV. už v listině z 16. listopadu 1349. Když Karel IV. dojel při návratu z římské císařské korunovace do Norimberka, vystavil tu dne 8. července 1355 fundační listinu Mariánského kostela. U něho zřídil tři kněžská místa a kostel a jeho kněze podřídil klášteru augustiniánů-kanovníků na pražském Karlově. Ve formulaci „nouam Ecclesiam seu Capellam ereximus, fundauimus et creauimus“ se tu císař sám označil jako fundátor a tvůrce tohoto kostela. Ten byl podle textu Karlovy listiny budován k chvále a slávě jeho císařství, k poctě Matky Boží P. Marie a našeho Pána Ježíše Krista v císařském městě Norimberku. Už samotné zasvěcení kostela Panně Marii a současně i Kristovi připomene patrocinium chrámu v Cáchách.

Stavba probíhala velmi rychle. Nevíme však, kdy byl vysvěcen hlavní oltář, předpokládá se, že už v roce 1355. V lodi vysvětil za přítomnosti samotného císaře biskup Jan Marignola dva oltáře dne 25. července 1358 a tento den byl poté slaven jako výroční den konsekrace kostela. První oltář byl zasvěcen svatým Apoštolům, archandělu Michaelovi a všem andělům. Do druhého oltáře byly vloženy relikvie sv. Václava, sv. Jiří, sv. Víta, sv. mučedníka Vincence, deseti tisíc mučedníků ad. Oltář dále obsahoval relikvie sv. Máří Magdalény, svaté Panny Barbory, sv. Markéty, Kateřiny, královny Heleny a deseti tisíc Panen. Na prvním místě jsou tu jmenovány relikvie sv. Václava a tak je pravděpodobné, že hlavní zasvěcení bylo původně věnováno svatému Václavovi, přičemž následně tu převážilo zasvěcení sv. Barboře. Na západní empoře označované často jako „svatomichalská“ pak byl oltář sv. Martina. Při oltáři svatého Václava zřídil Karel IV. dne 21. dubna 1361 druhé vikářství. Textem tzv. Salbuchu sepsaným správcem Mariánského kostela Stefanem Schulerem roku 1442 jsme spraveni o velkém množství relikvií darovaných kostelu císařem Karlem IV. a o vzácných předmětech v majetku kostela, z nichž některé nejspíše daroval sám císař.

Mariánský kostel v Norimberku má oproti farním kostelům sv. Sebalda a sv. Lorenze mnohem menší rozměry. Přesto však má charakter výrazné dominanty v samém srdci města. Jeho loď má půdorys blížící se čtverci. Byla sklenuta na tři krát tři pole křížovými klenbami vynášenými čtyřmi válcovými sloupy. Vnitřní prostor má charakter síně, působící vyváženým dojmem. Tak zde byl formulován dispoziční a prostorový typ, který získal v architektuře doby Karlovy pozoruhodnou rezonanci. Uvnitř je toto síňové trojlodí vlastně jen poměrně prosté. Jeho stávající podoba je výsledkem obnovy kostela po jeho poničení za druhé světové války. Do té doby byla na hlavicích sloupů a v místech, kde na ně navazovaly klenby, sochařská výzdoba, která obnovena nebyla.

Řešení lodi Mariánského kostela s devíti klenbami spočívajícími uprostřed prostoru na čtyřech podporách má v Norimberku svůj předobraz – je jím románská kaple císařského hradu, kde bylo je jak přízemí, tak první patro, zaklenuto devíti klenbami spočívajícími na čtyřech nosných sloupech. Pro kostel císaře Karla IV. tu tedy patrně jako inspirativní zdroj posloužila kaple staré císařské kaple. Ve svém utváření však již Mariánský kostel odpovídá stylovému cítění 14. století.

Na východě tu navazuje na síňové trojlodí, respektive na jeho východní prostřední pole presbytář o dvou obdélných klenebních polích a pětibokém závěru, navenek zesílený opěráky. V tomto ohledu nenese presbytář Mariánského kostela žádné výjimečné rysy.

Ty má západní bok lodi, před který je představena předsíň na čtvercovém půdorysu obrácená do prostoru velkého norimberského tržiště. Z něho je v čele přístupná dvojící portálů obepnutých nadřazenou arkádou. Dalšími portály se otevírá i na jihu a severu a rozměrným portálem pak do nitra kostela. Tato předsíň je jenom přízemní, na ní leží parapetem lemovaná terasa, přístupná ze dvou stran vřetenovými schodišti ve věžicích vložených do koutů sevřených předsíní a západní zdí lodi. Z terasy se pak zdvihá těleso „kapličky“ předložené v tomto místě před západní průčelí kostela a otevřené do nitra lodi velikým obloukem zdobeným do něho vloženým kružbovím. Klenba kapličky vrcholí ve svorníku s reliéfem archanděla Michaela vážícího lidské duše.

Jak těleso předsíně, tak i kaplička na ní spočívající, jsou utvářeny s použitím bohatého tvarového repertoáru a také sochařské výzdoby. To vše je pak završeno mohutným a náročně členěným štítem, v jehož středu je dekorativní věžice. Zejména tento štít s věžicí silně připomíná ukončení mezivěží v západním průčelí norimberského kostela sv. Vavřince. Souvislost těchto částí obou norimberských kostelů je zjevná.

Bohatě utvářená architektura západní části Mariánského kostela v Norimberku byla nápadným vyjádřením její funkce. Kaplička (Michalský chór) nad západní předsíní, otevřená na balkon vyložený do nitra lodi, sloužila nepochybně pro patrona kostela – pro samotného císaře. Tato část kostela měla funkci tradiční empory a připomínala tak západní část kostela v Cáchách, kde je do dnešních dnů situován císařský trůn. Terasa nad západní předsíní obepínající tuto kapličku sloužila patrně jako tribuna, z níž byly lidu shromážděnému na ploše náměstí před kostelem ukazovány posvátné relikvie, podobně jak se to odehrávalo v Praze.

Architekturu tu doplňuje bohatá sochařská výprava. Uvnitř předsíně jsou v ostění portálu vedoucího do nitra lodi stojící figury Navštívení Panny Marie, dále postavy sv. Zachariáše a sv. Josefa a po straně v téže úrovni v místě, kde výše počínají výběhy kleneb, figury králů Šalamouna a Davida. V tympanonu byly umístěny výjevy Narození Páně, Zvěstování pastýřům, Klanění sv. Tří králů a v horním pásmu Představení Krista v chrámu. Do archivolt portálového záklenku byly vloženy figury Zvěstování Panně Marii a 16 postav proroků, Sybil a světců. Navíc je pak ve výžlabcích klenebních žeber osazeno osm andělů hrajících na hudební nástroje a čtyři andělé s kadidelnicemi. Architektura nitra předsíně pak vrcholí ve svorníku s reliéfem Korunování Panny Marie. To vše doplňuje v této předsíni v kameni tesané stylizované listoví, bohatě utvářené sokly pod hlavními figurami a členité baldachýny.

V klenebních čelech na severu jsou tři figury svatých Rytířů a tři postavy svatých Diakonů, na jihu šest svatých Panen a na západě figury světců. Západní portál uvnitř předsíně má uprostřed pilíř s křtitelnicí nesenou figurou anděla.

Na vnější straně předsíně je na středním pilíři západního portálu pod baldachýnem osazena figura trůnící korunované Panny Marie s děckem na klíně provázená původně z obou stran anděly. Na ostěních portálu jsou postavy Adama a Evy, dále Jana Křtitele a sv. Zachariáše opatřené znaky donátorů. Do záklenku byly vloženy postavy proroků a patriarchů. V portálu na jižním boku předsíně jsou vloženy čtyři figury světců, mezi jiným sv. Petra, v archivoltách je pak dvanáct postav svatých Panen. Na severním portálu byly pak umístěny čtyři figury ženských světic – původní jsou sochy svaté Markéty a svaté Alžběty. Na nárožních pilířích předsíně jsou pak na jižní straně figury norimberských patronů – sv. Sebalda a sv. Vavřince, na druhé severní straně pak postavy svatého císaře Jindřicha a císařovny Kunhuty, které tu reprezentují jak bamberské biskupství, tak i císařský majestát. V ose poprsnice západní empory pak přichází opět výjev Korunování P. Marie. Figury byly původně osazeny i v nikách štítu západního průčelí.

Na vnějšku kostela dále doprovázelo sochařské dílo jižní portál lodi. Po jeho bocích byly osazeny figury Panny Marie v naději a archanděla Gabriela, jejichž originály jsou dnes uloženy v Germánském národním muzeu. Stejně tak se sochařská práce uplatnila i na severním portálu.

K tomuto souboru sochařských děl je třeba ještě připočítat sochy osazené na obvodových zdech uvnitř presbytáře Mariánského kostela. Jsou tu postavy králů reprezentujících událost Klanění, sochy P. Marie, sv. Jana Křtitele a Krista Trpitele. Na jižní straně je umístěna postava sv. Veroniky, korunovaná ženská postava a kromě toho figura rytíře, nepochybně svatého Václava. Nedochovala se tu socha korunované světice držící v rukou šál, o níž se soudí, že snad šlo o svatou Ludmilu.

V ikonografii sochařské výzdoby tedy zaznívá nota Mariánská, jak to odpovídá zasvěcení kostela. Ale je tu přítomna i starší historie reprezentovaná Adamem a Evou, Sybilami a Proroky, nechybí tu alespoň dílem příbuzenstvo Kristovo. Kristologické motivy tu zůstávají poněkud na okraji, nicméně Kristovo martyrium, je tu připomenuto figurou Krista Trpitele, další kristologické motivy byly ve svornících, tedy v úběžnících chrámové architektury. K tomu tu přicházejí svatí patroni města Norimberka a bamberské diecéze, do níž město Norimberk spadalo. Oba bamberští patroni - císař svatý Jindřich a císařovna svatá Kunhuta tu reprezentovaly ideu říšskou. Konečně zde nechybí ani poukaz na propojení Čech a Říše pod vládou Karla IV., reprezentované zde na významném místě osazenou figurou českého patrona svatého Václava.

Aktuálně politickým akcentem je tu pak parapet terasy nad západní předsíní. V něm byly vytesány znakové štíty s erby reprezentujícími Říši a sedm kurfiřtů a nápisem SPQR město Řím. Jinými slovy byla zde oslavena vláda císaře vycházející z Říma, kde byl korunován. Tak jak to bylo vyjádřeno v ustanoveních Říšské zlaté buly, byla tu prezentována i úloha kurfiřtského kolegia. Na parapetu této tribuny přichází pak i kružba s motivem rotujících plaménků, tedy prvek, který se stal oblíbenýmj v parléřovské architektuře. Tady v Norimberku ho evidentně zaznamenáváme dříve, než na stavbách Petra Parléře v Praze a v Kolíně nad Labem.

Sochařská výzdoba Mariánského kostela v Norimberku samozřejmě odedávna poutala pozornost historiků umění. Nabízelo se zkoumání vazeb mezi norimberskou skulpturou a soubory sochařských děl vzniklými v jižním Německu v souvislosti se stavbou kostela sv. Kříže ve Švábském Gmündu a východního chóru dómu v Augsburku. Tady pochází řada soch severního portál ze čtyřicátých let 14. století, v roce 1356 začala pracovat jiná skupina sochařů na jižním portálu východního chóru. O něco dříve, v roce 1351 byl položen základní kámen chóru kostela sv. Kříže ve Švábském Gmündu. Tedy u Panny Marie v Norimberku, ve Švábském Gmündu a v Augsburku vyrůstaly stavby a s nimi spjaté sochařské dílo v padesátých letech 14. století a je tedy opodstatněné vzájemné souvislosti očekávat. Výstavba kostela sv. Kříže ve Švábském Gmündu byla v rukou rodiny Parléřů a stejně tomu patrně bylo i v Augsburku. Naproti tomu soubor pražské parléřovské skulptury je mladší, busty vnitřního i vnějšího triforia svatovítské katedrály a náhrobky českých knížat a králů v chórových kaplích pochází až z posledních let života Karla IV. Už tímto časovým odstupem je vztah skulptury norimberského Mariánského kostela a pražské katedrály relativizován.

Z bohatého sochařského souboru norimberské Frauenkirche byla v minulosti vyzdvihována socha sv. Zachariáše na západním portálu na vnější straně předsíně, která má spolu s příbuznými norimberskými díly k pražskému parléřovskému sochařství nejblíže. Jisté souvislosti, na něž dosavadní bádání upozornilo, mají přese všechno obecnější povahu, než aby bylo možné uvažovat o tom, zda se jedná v Norimberku a v Praze o díla stejných mistrů. Navíc pak vrcholná sochařská díla pražské parléřovské huti – sochy na náhrobcích Přemysla Otakara I. a Přemysla Otakara II. a busty v triforiu mají nesrovnatelně větší uměleckou a výrazovou kvalitu.

V padesátých letech 14. století, kdy Mariánský kostel v Norimberku vyrůstal, byl Norimberk vedle Prahy největším staveništěm široko daleko. Už proto se nabízela otázka, kde působil Petr Parléř před svým příchodem do Prahy, zda to nebylo právě v Norimberku na stavbě Mariánského kostela, jak se kdysi domníval Günther Bräutigam. Nicméně některé detaily z jeho architektury přichází na stavbách kláštera cisterciáků ve Zlaté Koruně v jižních Čechách, kde je v roce 1359 doloženo působení Petrova bratra Michaela Parléře. To by mohlo zpětně poukazovat na to, že pokud byl na budování Mariánského kostela v Norimberku činný někdo z rodu Parléřů, pak to nebyl Petr, ale byl to jeho zdaleka ne tak proslavený bratr Michael. I ten došel do Prahy v době, kdy byl kostel na hlavním náměstí v Norimberku dokončen. Přestože tedy kostel Panny v Norimberku nebudeme pokládat za raný projev tvorby Petra Parléře, jak to kdysi učinil Günther Bräutigam, zdá se nicméně, že jeho architektura a v některých ohledech s dílem rodu Parléřů přeci jen souvisí.

Jak architektura, tak i sochařská výzdoba Mariánského kostela vyjadřovala dějiny spásy a zároveň řád tohoto světa poručeného z Boží milosti do vlády císaře. Ten tu byl trvale přítomen vyobrazením na jedné z okenních vitrají. Mariánský kostel v Norimberku patří k těm dílům spjatým s osobou Karla IV., která manifestovala posvátný ráz císařské vlády výrazným způsobem. A nijak nepřekvapuje, že stavba prodchnutá tímto poselstvím, vyrůstala pod patronátem samého císaře ve středu města, které mu bylo tak blízké. V rámci umění vznikajícího pod patronací císaře Karla IV. je proto Mariánský kostel v Norimberku dílem klíčovým.

Obrázky

Norimberk. Kostel Panny Marie (Frauenkirche). Pohled od západu.