Louny

15. století a dále

Město Louny vzniklo při přechodu přes řeku Ohři na trase důležité zemské cesty směřující z Prahy k pohraničním Krušným horám a dál do Míšeňského markrabství. Patřilo k prvním městům, která se přihlásila k husitské revoluci. Poté, co v květnu roku 1420 kapitulovalo město Slaný a poddalo se královské straně, dostala se i do Loun uherská jízda krále Zikmunda. Ale už v následujícím roce se Louny přihlásily k táboru husitskému a společně se Žatcem patřily k jeho radikálnímu křídlu, na rozdíl od blíže k zemské hranici a krušnohorským hřebenům položeným městům Mostu a Kadani, která se přidržela katolické víry.

Už na počátku husitské revoluce byl v Lounech zničen klášter magdalenitek na předměstí za městskými hradbami a stejný osud potkal i v hradbách položený klášter dominikánů. Město se tehdy zmocnilo řady vesnic a statků, které náležely v té době vyvráceným klášterům – vedle lounských magdalenitek to bylo zejména opatství benediktinů v Postoloprtech.

Když byl císař Zikmund přijat za českého krále a cestoval ze sněmu v Chebu přes Žatec do Prahy, navštívil i Louny, kde se zastavil na dvanáct dnů. Později, ve čtyřicátých letech 15. Století, se město Louny spolu se Žatcem přiklonilo k podpoře Jiřího z Poděbrad. Když ten jako zemský správce započal s restitucemi rozchváceného královského majetku, dotkl se i zájmů města. V roce 1452 vojsko Jiřího z Poděbrad město oblehlo a to se nakonec Jiřímu z Poděbrad poddalo. Dne 1. září toho roku pak Jiří z Poděbrad slíbil, že Louny a spolu s nimi i Tábor, Žatec a Písek zachová při jejich právech a svobodách, pokud se připojí k usnesení zemského sněmu. Město se nakonec muselo vzdát velké části církevních statků, kterých se zmocnilo za husitských válek. V roce 1460 mu král Jiří zapsal malou část statků zničeného kláštera benediktinů v Postoloprtech. Držba někdejšího kláštera magdalenitek byla přivtělena k městem založenému špitálu, jehož zřízení schválil Zikmund Lucemburský, Ladislav Pohrobek a Jiří z Poděbrad, a tak to potvrdil listinou z 10. února 1479 král Vladislav Jagellonský. V roce 1493 vyhověl Vladislav žádosti Lounských a vydal zákaz stavět hrad na Chlumčanské hoře v blízkosti města.

Podobně jako v Kutné Hoře, i v Lounech usilovali nejbohatší měšťanské rodiny o získání venkovských statků a o vstup do řad nižší šlechty – to se podařilo rodině Hrušků, Sokolů, Mikuláši a Václavovi z Černčic. Tyto rodiny dávaly své nové postavení najevo stavbami okázalých domů i donacemi. Zároveň však vznikalo napětí mezi městem a nižší šlechtou usazenou ve městě, které nakonec vyvrcholilo tím, že městská obec vypověděla z města Václava Sokola z Mor a další osoby rytířského stavu. V jejich prospěch musel zasáhnout sám král Ludvík listinou vydanou v Budíně 24. února roku 1519.

Mezníkem v historii Loun byl velký požár 25. března roku 1517. Při něm bylo kromě domů poničeno opevnění, dřevěný most přes Ohři a farní kostel sv. Mikuláše. Město se obrátilo se žádostí o pomoc na krále Ludvíka, který této prosbě vyšel vstříc třemi listinami vydanými 8. listopadu téhož roku v Budíně. Udělil Lounům druhý výroční trh, dal městu dokonce peněžitou podporu a osvobodil ho od platů do královské komory, přičemž tyto prostředky měly být použity na opravu zdí a bašt.

Vzápětí po zmíněném požáru přikročila městská obec k obnově farního kostela; do čela díla byli ustanoveni čtyři měšťané. Do Loun byl z Prahy na přelomu dubna a května roku 1517 povolán kamenický mistr Mikuláš, s nímž byly dohodnuty zamýšlené práce. Následně probíhala oprava kostelní věže a byl vyklízen prostor kostela. Ale už od léta pracoval mistr Mikuláš na obnově radnice, naposledy byl vyplacen 26. prosince 1517. Kamenické práce na věži kostela prováděl pak kameník Šram z Chomutova -- snad jde o mistra Jorga Schremleho, který je v roce 1518 doložen mezi účastníky sjezdu kamenických mistrů v Annabergu. S půlročním odstupem je v lounských účtech opět uveden mistr Mikuláš, který pracoval na radnici i na kostele, v účtech je naposledy zmíněn 16. dubna 1519. Mezitím byla už v květnu roku 1518 dokončena konstrukce krovu na kostelní věži.

Dne 21. května roku 1519 dostal zaplaceno Aleš kožešník a Jiřík Nosek na stravné a na cestu do Prahy za mistrem Benediktem. Zástupci města tehdy s velkou pravděpodobností jednali s mistrem Benediktem Riedem, který byl stavitelem Pražského hradu a bylo mu svěřeno tak prominentní dílo, jakým byla stavba chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře.

Z účtů města Loun je patrné, že práce na kostele se daly znovu do pohybu v následujícím roce. V této době jsou zaznamenány i časté cesty Lounských do Prahy, jejich účel však není zmíněn. V dubnu 1520 je v Lounech poprvé doložen mistr Pavel z Pardubic, s nímž byla sjednána dohoda o stavbě nového kostela. V městských účtech je pak mistr Pavel uveden celkem devětkrát.

Podle obnoveného nápisu na omítce nad vchodem z věže na kruchtu kostela byl základní kámen ke stavbě kostela položen 19. dubna roku 1520 a tento údaj potvrzuje i záznam v knize městských počtů. V letech 1520--1521 byla pokryta střecha kostelní věže.

Mistr Pavel se v knize městských počtů objevuje naposledy k 9. květnu 1523. Vedle něho je na stavbě lounského kostela jmenován i mistr Filip, jenž dostal v květnu roku 1520 zaplaceno za cestu do Německa. Je patrně totožný s mistrem Filipem z Wimpfenu, který je s přídomkem z Loun („*Philipp von Wimpffen zu Launn*“) uveden mezi hutními mistry, přítomnými v roce 1518 na sjezdu konaném v Annabergu. Figuruje tu v řadě zkušených a renomovaných stavitelů, a to vedle pražského Benedikta Rieda a annaberského Jakuba Heylmanna ze Schweinfurtu, jenž se zasloužil o nový kostel v Mostě – s oběma se tedy dobře znal. Už to dostatečně vypovídá o Filipových vazbách, schopnostech a postavení, jemuž se těšil.

V březnu roku 1524 bylo jakési paní Alšové vyplaceno 36 grošů za to, že u ní byl ubytován mistr Benedikt, jehož návštěva v Lounech je tak doložena. Šlo nejspíše o Benedikta Rieda. Není jisté, jaký podíl měl na výstavbě kostela sv. Mikuláše kamenický mistr Vondřej (Ondřej) doložený v Lounech po roce 1527. O jeho významném postavení svědčí už skutečnost, že jeho nákladem vznikly v roce 1530 dva rozměrné kancionály. V letech 1524--1526 se připravovalo dřevo na krov, který byl podle nápisu na trámu sanktusníku postaven v roce 1533 a pokryt byl v roce 1537 mistrem Maternou z Cvikova. Podle již vzpomenutého nápisu nad vchodem na kruchtu byla stavba kostela slavnostně ukončena v roce 1538 v předvečer svátku sv. Markéty (12. července), tedy dvanáct let po skončení jagellonské éry. Ale ani tehdy tu ještě všechny práce zcela neskončily. Tak v době kolem roku 1540 vznikla kazatelna a byla zbudována západní kruchta.

Podle historického kalendáře Adama z Veleslavína vytištěného v roce 1590 zemřel v Lounech dne 29. října roku 1531 „Benedikt, mistr kamenický čech, který palác na hradě Pražském, léta 1502 sklenul. Pochován první v kostele Launském, kterýž také po ohni vystavěl“. Obdobný údaj přináší ve svých spisech i Bohuslav Balbín. Naproti tomu lounský měšťan Pavel Mikšovic ve své kronice sepsané krátce před rokem 1600 uvádí: „*Téhož léta (1534) v pátek před Všemi svatými (30. října) umřel mistr Benedikt, kameník znamenitej, kterýmuž nebylo rovnýho v několika zemích, kterýž také palác na Hradě pražským stavěl a v kostele lounským pochován“*. Protože na Riedovu smrt reagoval král Ferdinand I. svým dopisem české komoře z 30. listopadu roku 1534, je pravděpodobné, že Ried v tomto roce skutečně zemřel.

Rieda tak spojují s Louny záznamy o tom, že byl Lounskými navštíven v roce 1519, že ve městě pobyl v roce 1524 a že tu zemřel o deset let později. Údajů není mnoho, ale na druhé straně dost na to, aby bylo zřejmé, že v době výstavby kostela sv. Mikuláše, v němž byl nakonec pohřben, byl s městem spjat. Není proto na místě soud, že s novostavbou kostela sv. Mikuláše neměl nic společného, právě naopak.

Lounský kostel má oproti jiným městským chrámům nevelké rozměry. Je dlouhý jen 29 metrů a široký 20,5 metrů, z toho na šířku hlavní lodi připadá 8,5 metru. Do severozápadního kouta kostela byla integrována hranolová věž, jejíž jádro bylo součástí předchozí stavby. Na východě pak bylo síňové trojlodí ukončeno třemi vedle sebe situovanými závěry, z nichž střední je trojboký a poněkud větší, boční pak jsou dvouboké s pilířem v ose. Toto trojdílné uzavření připomíná trojapsidiální závěr kostela v Annabergu.

V nitru lounského kostela, bohatě osvětleném rozměrnými okny, byly na rozhraní lodí vyzdviženy sloupy nesoucí klenbu. Spočívají na polygonálních soklech, jsou neobyčejně štíhlé a navíc v jednotlivých bocích opticky odlehčené projmutím. Tato modelace tu rozehrála valéry světla a stínu. Z těchto pilířů pak v rozličných úrovních vyrůstají náběhy žeber. Klenební vzorec tu lze číst rozličným způsobem. Je možné ho vnímat tak, že základní figurou jsou tu čtyřcípé hvězdice, nebo že jeho základem jsou jakési bublinovité, elipsoidům se blížící útvary, které se navzájem dotýkají či prostupují. Klenební žebra jsou zde vyvinuta v oblých křivkách a nechybí ani úseky žeber, které vedou odnikud nikam a působí dojmem, že byly na obou svých koncích ukončeny useknutím. Na mnoha místech tu lze zaznamenat protínání a přesekávání žeber.

Klenba je tu ve všem všudy suverénním dílem. Je nepochybné, že ji navrhl velký mistr a že za jeho představou (na rozdíl od chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře) nezůstalo co do kvality ani provedení. Zřejmě nejblíže má ke klenbám kostela sv. Barbory v Kutné Hoře a kostelů v saském Annabergu a v severočeském Mostě. Při jižním boku trojlodí byla v Lounech zřízena nehluboká klenutá předsíň, kam se vstupuje rozměrným portálem, jehož kytkou ukončený záklenek je vydut navenek, podobně jak se s tím setkáváme například u portálů kostela sv. Martina v Landshutu. Do chrámového nitra se pak z předsíně vchází poměrně malým portálkem s půlobloukovým záklenkem, jehož tvarosloví již vychází z formální zásoby renesance. Renesanční formy se tu vyskytují i na jiných místech – na portálku uvnitř kostela na východě, v jižní obvodové zdi či na západní kruchtě, kde proniká do rejstříku pozdně gotické tvarové zásoby.

Vnější obraz kostela korunuje jak členitá střecha věže, tak i trojice stanových střech zdvihajících se nad lodí -- obdobných, jaké Benedikt Ried uplatnil na královském paláci Pražského hradu a jaké byly po jeho smrti provedeny nad lodí chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Tři stany nad kostelem v Lounech připomenou i text evangelia sv. Lukáše (LK 90, 33): „Mistře, dobře je nám tady, postavíme tři stany, jeden Tobě, jeden Mojšíšovi a jeden Eliášovi“. Náročně utvářené střechy svatomikulášského kostela jsou architektonickou korunou celého města. Novostavba farního chrámu v utrakvistických Lounech se svou náročností mohla plně srovnávat s těmi nejnáročnějšími díly ve městech katolických.

Kromě kostela sv. Mikuláše stály v Lounech i menší kostely na dvou předměstích. Na stavbu kostela Matky Boží na Pražském předměstí udělovali lounští měšťané odkazy už od druhé poloviny osmdesátých let 15. století. Jednoduchá stavba s věží v ose západního průčelí a obdélnou lodí sklenutou jednou křížovou klenbou byla zakončena čtyřbokým presbytářem s pilířem v ose. Prvním patronem kostela se stal nobilitovaný měšťan Mikuláš z Černčic. Z Mariánského kostela údajně pochází i plastika lva chovaná v lounském muzeu, nalezena ale prý byla na věži kostela sv. Mikuláše.

Nejstarší části kostela sv. Petra na Žateckém předměstí jsou ještě románské, výrazně byl přestavěn v letech 1456-1463. Na obdélnou loď tu navazuje presbytář sestávající z kvadratického pole s hvězdovou klenbou a polygonálního paprsčitě sklenutého závěru. Náročněji utvářený portál v západním průčelí provází z obou stran fiály, ukončen je ve vrcholu kytkou, nad níž je ve zdivu osazen znak nobilitované rodiny Černčických. Rodina Sokolů z Mor, která rovněž dosáhla povýšení do stavu nižší šlechty, si v Lounech postavila náročný dům s rizalitem z krásně tesaných kvádrů, vybaveným bohatými architektonickými formami – nechybí tu vimperky, kraby, baldachýnky a chrliče. Sociální vzestup tu tak byl okázale manifestován prostřednictvím architektury. Dříve se soudilo, že tento dům pochází z let 1466--1496, ale snad je pravděpodobnější, že jeho bohatá fasáda vznikla až za Václava Sokola z Mor v závěru jagellonské doby. Podobně jako rodina Černčických, i on se reprezentoval náročnou fundací. Právě on založil v kostele sv. Jakuba ve Slavětíně u Loun novou oltářní archu, datovanou letopočtem 1531.

Svědectví o náročné podobě některých domů v Lounech v období gotiky vydává i pozdně goticky přestavěný dům čp. 57, zvaný Daliborka, ve východní části severní fronty náměstí. Zachovala se v něm roubená komora, k jejímuž zřízení bylo užito dřevo jedlí pokácených v roce 1515.

Velká část hospodářského potenciálu města byla vložena do zesílení stávajícího opevnění. Areál města ve tvaru nepravidelného oválu chránil na severu tok řeky Ohře. Potřebným se jevilo zejména posílení fortifikace na zbývajících stranách městského obvodu. Větší význam tu získala stará vnější parkánová hradba, v níž byly vybudovány nejméně tři bašty, obrácené navenek čelním břitem. Tato etapa proměny městské fortifikace proběhla patrně někdy v pohusitském období. Následně s výjimkou severní strany města přivrácené k Ohři byl budován prstenec vnějšího opevnění s hradbou zesílenou půlválcovými baštami. Na severním konci západního úseku pak byla nad přístupem k mostu přes Ohři zřízena větší bašta na podkovovitém půdorysu a podobná byla vystavěna i na severovýchodním nároží města.

Velká péče byla věnována zajištění dvou hlavních bran na východě a západě. Vstup do města od východu tu na vnějším hradebním okruhu chránil rozměrný vnější barbakán, v jehož obvodové zdi byla osazena hranolová stavba vnější brány, jejíž podobu známe jen ze starých vyobrazení. Záklenek vstupního hrotitě ukončeného portálu byl olemován pravoúhlým rámem, pod jehož horním okrajem byla deska s nápisem: EXAVDI DEUS ORATIONEM SERVI TVI APERI OCVLOS TVOS ET VIDE CIVITATEM HANC AVERTATVRQVE OBSECRO IRA ET FVROR TVVS A CIVITATE ISTA – „Vyslyš Bože modlitbu sluhy svého, otevři své oči a pohleď na toto město. Prosím Tě, odvrať svůj hněv a zlobu od tohoto města.“ Nad ní pak byla osazena velká obdélná deska s reliéfem – dvě figury ozbrojenců tu držely štít s městským erbem, nad ním byla korunovaná iniciála W, která vznik brány a celého barbakánu datovala do doby krále Vladislava Jagellonského.

Náročně chráněný byl i přístup do města na jeho západní straně, kde je situována takzvaná Žatecká brána. Zde byla kdysi brána ve staré hlavní hradbě, soudí se, že svůj účel ztratila v první polovině 16. století po dokončení vnější linie opevnění. Předbraní se vstupní věží bylo zřízeno i před původní parkánovou hradbou. Konečně v linii vnějšího opevnění byl vybudován dosud dochovaný barbakán, v jehož ose je umístěna navenek menší částí vystupující široká vstupní věž. Její hlavní reprezentativní fasáda se obrací vůči příchozím do města. Rozměrný portál má hrotitý záklenek v pravoúhlém orámování. Pod jeho horní linií a také nad ní jsou v líci zdiva osazeny desky s nápisy: NISI DOMINUS CUSTODERIT CIVITATEM/FRUSTRA VIGILAT QVI CUSTODIT EAM./PROPRIUM COMODIUM/OCULTUM ODIUM IUVE/NILE CONSILIUM SUBVERTE/RUNT ROMANUM IMPERIUM/O FELIX CIVITAS QUE/EDIFICATUR TEMP/ORE PACIS ANNO/DOMINI MCCCCC – „Nebude-li Pán střežit obec, marně bdí, kdo ji střeží. Osobní prospěch, tajná nenávist, rozhodování mladíků podvrátily Římskou říši. Ó, šťastná obec, jež se buduje v době míru. Léta Páně 1500.“

V ose nad portálem je pak přibližně čtvercová deska s reliéfem – dvěma anděly držícími ze dvou stran erbovní štít se znakem města. Nad ním je korunovaná iniciála W, podobně jako tomu bylo i na Pražské bráně. Takto tu byla okázale manifestována oddanost města panovníkovi a České koruně.

Literatura:

Bohumír ROEDL (ed.): Louny. Praha 2005; Bohumil MATĚJKA: Soupis památek historických a uměleckých v království českém 2. politický okres Lounský. Praha 1897, s. 19-32; Th. ANTL: Příspěvky ke stavbě lounského kostela. In: Památky archaeologické XVII (roč. 1896, 1897). Praha 1897, s. 335; Zdeněk WIRTH: Benedikt z Pístova (cca 1454-30./10. 1534). Děk. kostel sv. Mikuláše v Lounech. In: Zdeněk WIRTH (ed.): Umělecké poklady Čech I. Praha 1913, s. 9-10; Zdeněk WIRTH: Kazatelna v děk. kostele v Lounech. In: Zdeněk WIRTH (ed.): Umělecké poklady Čech I. Praha 1913, s. 29-30, tamtéž, s. 65; Dobroslav LÍBAL: Gotická architektura v Čechách a na Moravě. Praha 1948, s. 215-216; Götz FEHR: Benedikt Ried. Ein deutscher Baumeister zwischen Gotik und Renaissance in Böhmen. München 1961, s. 41-44; Václav MENCL: Architektura. In: Jaromír HOMOLKA / Josef KRÁSA / Václav MENCL / Jaroslav PEŠINA / Josef PETRÁŇ: Pozdně gotické umění v Čechách /1471-1526/. Praha 1978, s. 139-144; Emanuel POCHE (ed.): Umělecké památky Čech 2. Praha 1978, s. 318-320; Bořivoj LŮŽEK: Stavitelé chrámu sv. Mikuláše v Lounech. Louny 1968; Bořivoj LŮŽEK: Prameny ke stavbě chrámu sv. Mikuláše v Lounech. In: Umění 18. Praha 1970, s. 93-99; Norbert NUßBAUM: Deutsche Kirchenbaukunst der Gotik. Darmstadt 19942, s. 306; Bohumír ROEDL (ed.): Louny. Praha 2005, s. 331-334; Pavel KALINA: Benedikt Ried a počátky záalpské renesance. Praha 2009, s. 193-22.; Vladislav RAZÍM: K problematice stavební podoby a vývoje středověkého opevnění města Loun. In: Průzkumy památek 9, č. 2. Praha 2002, s. 26-29; Bohumír ROEDL (ed.): Louny. Praha 2005, s. 326.; Bohumil MATĚJKA: Soupis památek historických a uměleckých v království českém 2. politický okres Lounský. Praha 1897, s. 17-18; Vladislav RAZÍM: Oprava Žatecké brány v Lounech v souvislostech dnešní památkové péče. In: Zprávy památkové péče 57. Praha 1997, s. 15-23; Dobroslav LÍBAL: Žatecká brána v Lounech. In:Castellologica bohemica 6/II. Praha 1998, s. 463-466; Vladislav RAZÍM: Ještě jednou k rekonstrukci Žatecké brány v Lounech. In: Zprávy památkové péče 59. Praha 1999, s. 165-167; Vladislav RAZÍM: K problematice stavební podoby a vývoje středověkého opevnění města Loun. In: Průzkumy památek 9, č. 2. Praha 2002, s. 37-42.; J. SCHLENZ: Die bischöfliche Domkirche in Leitmeritz. Warnsdorf 1912; J. SCHLENZ: Geschichte des Probsteistiftes St. Stephan in Leitmeritz, 1933; Eva ŠAMÁNKOVÁ: Litoměřice. Praha1982, s. 49; Otakar VOTOČEK: Litoměřice. Městská reservace Státní památkové správy. Praha 1955.