1057 - až 15. století

Litoměřice jsou položeny na soutoku řek Labe a Ohře, které představovaly i významné páteřní osy v komunikační síti raného českého státu. Už tím bylo předurčeno postavení tohoto místa mezi nejstaršími sídelními centry v zemi. Litoměřická provincie je zmíněna už v jedné z prvních kapitol Kosmovy kroniky. Kraj (kmen) Litoměřiců jako součást pražského biskupství je jmenován v listině císaře Jindřicha IV. (1056-1105) vydané v roce 1086 v Řezně a přepsané do kroniky Kosmovy.

Příjmy z Litoměřic jsou jmenovány v listině papeže Jana XV. z roku 993 pro klášter v Břevnově a také v listině vydané údajně roku 999 knížetem Boleslavem II. břevnovskému klášteru, v níž je zahrnut výčet klášterního majetku, příjmů a práv.

To, že Litoměřice patřily už ve starší a střední době hradištní k významným centrům, potvrzují archeologické nálezy. Přemyslovský hrad desátého století byl situován na tzv. Dómském pahorku, jehož osídlení sahalo do starší a střední doby hradištní. Zde našla své sídlo knížetem Spytihněvem II. (1055-1061) v době kolem roku 1057 zřízená kapitula, jejíž kostel byl zasvěcen P. Marii a sv. Štěpánovi. V roce 1101, když kníže Bořivoj II. (1101-1107) přijal na milost velmože Božeje a Mutinu, obdržel Mutina nazpátek hrad Litoměřice.

Litoměřice figurují poměrně často v raných písemných pramenech, byly centrem provincie, sídlem kastelánů, kapituly a arciděkanů. K hradskému centru v Litoměřicích se v okolí pojila řada vesnic, z nichž některé náležely klášteru benediktinů v Břevnově, vyšehradské kapitule a pražskému biskupství. Některé z nich byly nepochybně vybaveny románskými kostely, jak dosvědčují románské reliéfy pocházející ze Žitenic. O osídlení Litoměřic a okolí přináší svědectví četné archeologické nálezy. K pozoruhodným patří z jižního svahu Dómského pahorku pocházející šestiboká románská dlaždice s reliéfem dvou ryb. Přes to však se v Litoměřicích žádné viditelné pozůstatky staveb z nejstarších dob existence tohoto místa nedochovaly.

V Litoměřicích, ležících na pravém břehu řeky Labe nedaleko od místa, kde do něho ústí řeka Ohře, založil kníže Soběslav II. v roce 1057 kostel sv. Štěpána a při něm kolegiátní kapitulu. Pro tento kostel i sídlo kapituly bylo zvoleno místo na Hradním (Dómském) návrší, oproti němuž leží pahorek, kde bylo v době králů Přemysla Otakara I. a Václava I. založeno a budováno nové město. Farní kostel Všech svatých je poprvé doložen v roce 1235, město samotné je výslovně jako takové připomínáno v roce 1249. Pokus o založení „nového města“ na Dómském pahorku v době Přemysla Otakara II. však skončil neúspěchem.

V době Karla IV. se uskutečnila přestavba královského hrad v Litoměřicích.

Literatura:

Julius LIPPERT: Geschichte der Stadt Leitmeritz. Prag 1871; Joh.SCHLENZ: Geschichte des Probsteistiftes St. Stephan in Leitmeritz. Prag 1933; Otakar VOTOČEK: Litoměřice. Městská rezervace státní památkové správy. Praha 1955; Milan ZÁPOTOCKÝ: Slovanské osídlení na Litoměřicku. In: Památky archeologické 56. Praha 1965, s. 205-391; Milan ZÁPOTOCKÝ: Slovanské osídlení na území Litoměřic. In: Sborník Severočeského musea. Historia 5, 1967, s. 89-106; Anežka MERHAUTOVÁ: Raně středověká architektura v Čechách. Praha 1971, s. 159-160; Eva ŠAMÁNKOVÁ: Litoměřice. Praha 1982; Jan SMETANA: Historický atlas měst České republiky. Sv. 1. Litoměřice. Praha 1996; Oldřich KOTYZA / Jan SMETANA / Jindřich TOMAS: Dějiny města Litoměřic. Litoměřice 1997; Jindřich TOMAS: Od raně středověké aglomerace k právnímu městu a městskému stavu, výbor studií (Jan KLÁPŠTĚ / Oldřich KOTYZA, ed.). Litoměřice 1999; Kronika Kosmova, kniha 1, kap. 10 – překlad do českého jazyka: Karel HRDINA (ed.): Kosmova kronika česká. Praha 1950, s. 29.; Jan MUK: Gotický hrad v Litoměřicích. In: Vlastivědný sborník Litoměřicko 16. Litoměřice 1980, s. 101-112; Tomáš DURDÍK: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha 1999, s. 341-342.

15. století a dále

Litoměřice

Na počátku husitských válek stálo město při králi Zikmundovi, který se tu v květnu roku 1420 zastavil a znovu pak v únoru 1421. V následujícím roce však Litoměřice oblehl Jan Žižka a město přistoupilo k husitským Pražanům, od roku 1427 pak stálo na straně táborské. Městská obec se v těchto časech zmocnila řady církevních statků. Držení vesnic, které kdysi patřily klášteru v Doksanech, potvrdil Zikmund městu listinou vydanou v Praze 10. prosince 1436, v lednu následujícího roku pak držení dvou vesnic z majetku litoměřického proboštství.

V roce 1454 povolil král Ladislav Pohrobek Litoměřickým, aby mohli vybírat clo na nově vystavěném mostě přes Labe, o němž se tak dovídáme. Privilegia vydnaná městu českými králi, zejména pak privilegium krále Jana Lucemburského, který mu udělil magdeburské právo, potvrdil listinou z 23. ledna 1459 král Jiří z Poděbrad. Když pak byl most přes Labe poničen velkou vodou a jeho oprava si vyžádala velké náklady, povolil Jiří z Poděbrad navýšení na něm vybíraného cla. V roce 1499 postoupil král Vladislav Jagellonský purkmistru, konšelům a veškeré obci „pustý“ královský hrad. Listinou z 31. července 1511 král mimo jiné povolil, aby byl stavěn městský špitál a k němu aby byl zakoupen roční plat ve výši 20 kop českých grošů.

Kapitulní kostel sv. Štěpána v Litoměřicích byl patrně v době husitských válek poničen. Probošt Benedikt z Valdštejna, který se posléze stal biskupem kaminským, usiloval o jeho obnovu. Svědčí o tom odpustková listina papežského legáta Jeronýma, vydaná ve prospěch svatoštěpánského kostela. V roce 1493 biskup Benedikt z Valdštejna opravený kostel vysvětil - to už bylo v době, kdy úřad litoměřického probošta zastával Jan z Wartemberka. V pozdním jagellonském období pak byl v Litoměřicích obnoven i dominikánský kostel sv. Michala.

Podobně jako v mnoha jiných městech, i v Litoměřicích bylo v době pozdní gotiky zesilováno obvodové opevnění, a to především na severní a východní straně. Nově budována byla vnější hradební zeď s velkými baštami. Přístup k městským branám měly chránit nově zřizované barbakany. Posílena byla i fortifikace Dómského návrší, na jehož okraji nad tokem Labe vyrostla masivní bašta, dobře patrná na vedutě města otištěné v Paprockého Diadochu z roku 1601.

O tom, jakou proměnou prošly v době pozdní gotiky alespoň některé z litoměřických domů, vypovídá dům čp. 24 v jižní frontě hlavního náměstí při jeho jihozápadním koutě. Je jediným, jehož průčelí se dobře dochovalo. Z novodobě obnoveného přízemního loubí se do nitra domu vstupuje portálem, jehož ostění člení naturalistický motiv v kameni napodobených osekaných větví. V prvním a ve druhém patře se průčelí domu obrací do náměstí vždy trojicí obdélných oken s kamenným ostěním, členěným přetínajícími se pruty. Nad středním oknem prvního patra je malý, v kameni tesaný štít s mistrovskou značkou, provázený letopočtem 1513. Nad římsou druhého patra pak průčelí korunuje stupňovitý štít.

Na vedutě Litoměřic v Paprockého Diadochu zdůraznil její tvůrce Jan Willenberg jako dominantu celého města velkou hranolovou věž u kostela Všech svatých při jihovýchodním koutě Velkého náměstí. Má se za to, že její jádro pochází už z doby před polovinou 14. století. V roce 1514 dostala nový krov a v letech 1514-1517 byla do jejího nitra vestavěna zvonová stolice, za niž dostal mistr Jiří z Plzně zaplaceno 20 kop míšeňských grošů. Věž završuje ochoz s nárožními věžičkami, nad nímž se vysoko zdvihá strmá dlátová střecha, která je dodnes nejvýraznější součástí městské siluety.

V Litoměřicích se z doby pozdní gotiky a počínající renesance dochovala řada malířských a sochařských děl. Prvořadou kvalitu má soubor deskových obrazů velkého formátu, jejichž tvůrce je označován jako Mistr litoměřického oltáře. Na šesti deskách, z nichž dvě jsou malovány oboustranně, byly znázorněny výjevy ze života Panny Marie a ze života a utrpení Kristova (Narození Krista / Nesení kříže; Navštívení Panny Marie / Kristus před Kaifášem; Kristus na hoře Olivetské; Bičování Krista; Korunování trním; Ukřižování). Kompozice těchto obrazů vyniká jistotou a velkorysostí, malířské provedení pak bravurností. Figury, jejich skupiny a celé výjevy jsou zasazeny v interiérech, v místech lemovaných stavbami i v krajině. Zřejmé je tu poučení malbou podunajskou. Soudilo se, že malby pocházely původně z kostela sv. Štěpána, odkud deska s výjevem Krista na hoře Olivetské přišla v 18. století do kostela Všech svatých. O litoměřickém původu těchto desek byly však vzneseny jisté pochybnosti.

Do doby kolem roku 1520 je datován vznik dvou malovaných oltářních křídel s postavami sv. Václava (na vnitřní straně figury sv. Kateřiny a sv. Barbory) a sv. Zikmunda (na vnitřní straně nahoře postavy sv. Voršily a sv. Anežky, dole sv. Apoleny a sv. Kristiny). Jde tu o díla mistra, který své práce signoval iniciálami I. W. Jeho tvorba je zřetelně poznamenána vlivem díla Lucase Cranacha. I ten je v Litoměřicích zastoupen vynikajícím obrazem sv. Antonína poustevníka. Na obraze byl dodatečně domalován znak pražského arcibiskupa Zbyňka Berky z Dubé, který byl v letech 1587--1592 proboštem litoměřické kapituly. Zda byl obraz v době svého vzniku (asi 1510-1520) pořízen pro kostel sv. Štěpána v Litoměřicích, kde je dosud chován, není však jisté.

Bezpečně je však s litoměřickým literátským bratrstvem při kostele Všech svatých spjat graduál, o němž se soudí, že vznikl v době okolo roku 1517, popřípadě ve dvacátých letech 16. století. Tento kodex mimořádně velkého formátu má 416 pergamenových folií. Jeho objednavateli byli litoměřičtí měšťané Jakub Ronovský z Velgenavy a Václav Řepnický z Řepnice, vyobrazený v pravém dolním koutě na výjevu Upálení Mistra Jana Husa (fol. 244v). Folia kodexu jsou přebohatě zdobena ornamentálními motivy s akantovými listy, vyrůstajícími ze stáčených úponků, nechybí tu fantaskní i naturalistické motivy rostlinné, figury fantastické i lidské a také prvky převzaté z rejstříku italské renesance. Kromě řady iniciál obsahuje kodex dvě velká celostranná vyobrazení, zachycující Jana Husa před koncilem kostnickým (fol. 244r) a Upálení Jana Husa (fol. 244v). V horní části této celostranné iluminace je Jan Hus přijímán na nebesa Bohem Otcem s papežskou tiárou na hlavě. Hus je tu tak představen jako mučedník, jemuž náleží místo v nebeské hierarchii. Do souboru latinských zpěvů, zahrnutých do tohoto graduálu, jsou začleněny i zpěvy ke svátku mistra Jana Husa. Kodex a zvláště jeho zmíněné iluminace jsou tak jak svou uměleckou úrovní, tak ikonografií velkolepou manifestací utrakvistického postoje litoměřické městské obce. Ta je tu oslavena i vyobrazením městského znaku, přidržovaného z obou stran postavami divých mužů na foliu 2v.

Literatura:

Julius LIPPERT: Geschichte der Stadt Leitmeritz. Prag 1871; Joh.SCHLENZ: Geschichte des Probsteistiftes St. Stephan in Leitmeritz. Prag 1933; Otakar VOTOČEK: Litoměřice. Městská rezervace státní památkové správy. Praha 1955; Milan ZÁPOTOCKÝ: Slovanské osídlení na Litoměřicku. In: Památky archeologické 56. Praha 1965, s. 205-391; Milan ZÁPOTOCKÝ: Slovanské osídlení na území Litoměřic. In: Sborník Severočeského musea. Historia 5, 1967, s. 89-106; Anežka MERHAUTOVÁ: Raně středověká architektura v Čechách. Praha 1971, s. 159-160; Eva ŠAMÁNKOVÁ: Litoměřice. Praha 1982; Jan SMETANA: Historický atlas měst České republiky. Sv. 1. Litoměřice. Praha 1996; Oldřich KOTYZA / Jan SMETANA / Jindřich TOMAS: Dějiny města Litoměřic. Litoměřice 1997; Jindřich TOMAS: Od raně středověké aglomerace k právnímu městu a městskému stavu, výbor studií (Jan KLÁPŠTĚ / Oldřich KOTYZA, ed.). Litoměřice 1999; Kronika Kosmova, kniha 1, kap. 10 – překlad do českého jazyka: Karel HRDINA (ed.): Kosmova kronika česká. Praha 1950, s. 29.; Jan MUK: Gotický hrad v Litoměřicích. In: Vlastivědný sborník Litoměřicko 16. Litoměřice 1980, s. 101-112; Tomáš DURDÍK: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha 1999, s. 341-342.