Kutná Hora – Hrádek

Historie

kolem roku 1500

Hrádek

Při ulici spojující Vlašský dvůr s kostelem sv. Barbory, zvané Mincířská, vzniklo výstavné sídlo zvané Hrádek. Je umístěno na samém okraji svahu, který odtud strmě spadá k potoku zvanému Pách.

Ve smlouvě z roku 1312, jejímiž účastníky byli kutnohorští měšťané, je uveden jako účastník jednání Hainnamms de Castro. Byla vyslovena domněnka, že přídomek de Castro se vztahuje ke kutnohorskému Hrádku, jisté to však není. V době okolo roku 1440 patřil Hrádek Anežce z Donína a jejímu manželovi Rudolfovi z Bece. Odtud se soudilo, že Hrádek byl v držení pánů z Donína již v dobách husitské revoluce, či dokonce před ní. Václav z Donína byl v roce 1411 členem královské rady a v letech 1417–1418 královským rychtářem v Kutné Hoře. Dne 6. listopadu 1419 spolu s dalšími šlechtici zaútočil na vojsko Táborských, které táhlo na pomoc Praze, a znovu pak bojoval s husity v následujícím roce. V roce 1420 mu král Zikmund Lucemburský za poskytnutou půjčku zapsal splátky z kutnohorské mincovny. Zda Václav z Donína vlastnil i kutnohorský Hrádek, však bezpečně doloženo není.

Anežka z Donína zemřela někdy v době okolo roku 1460 a její majetek připadl jako odúmrť kutnohorské obci. Ta prodala Hrádek v roce 1461 Petrovi Pernštýnskému z Mlékovic. Po jeho úmrtí držel tento dům Ambrož Zlatník a po něm ho koupil Michal Prekl za 110 kop grošů. V roce 1490 ho prodal Janu Smíškovi z Vrchoviště († 1501) za 500 kop, tedy za mnohonásobně vyšší cenu. Když Jan Smíšek zemřel, dědil po něm jeho syn Kryštof a Janovy sestry Dorota a Voršila z Vrchoviště. Jan Kořínek ve svých Starých pamětech kutnohorských uvádí, že Jan Smíšek z Vrchoviště, jenž ten dům stavěl, v něm vyzdvihl kapli k poctě svatého Václava. Tu v roce 1504, kdy už Jan Smíšek nebyl mezi živými, vysvětil biskup Filip Sidonský. Od dědiců Jana Smíška z Vrchoviště pak v roce 1530 Hrádek koupil Albrecht z Gutštejna, jenž se posléze stal nejvyšším mincmistrem.

Ve stávající podobě má Hrádek čtyři křídla, která svírají ústřední čtverhranné nádvoří. Soudilo se, že v době před husitskou revolucí vzniklo vstupní křídlo na severovýchodě a jemu protilehlé křídlo jihozápadní, na které navazuje v západním nároží Hrádku masivní hranolová věž. Mezi oběma křídly se rozpínala obvodová zeď, která na severozápadě a jihovýchodě vymezovala nádvoří.

V nitru zmíněné nárožní věže se v úrovni prvního patra nachází vysoká síň, jejíž čtyři křížové klenby uprostřed spočívají na štíhlém válcovém sloupu. Střízlivá a při tom vznosná, lehká a elegantní architektura síně má nepochybně obdoby na dílech z doby kolem roku 1400 – vzpomenout lze kostel sv. Víta v Soběslavi, kostel ve Dvoře Králové či do jisté míry kapli Vlašského dvora v Kutné Hoře. Svým síňovým výrazem má k síni Hrádku blízko i síňové trojlodí kutnohorského kostela Nejsvětější Trojice. Jak o této svatyni, tak i o sloupové síni na Hrádku se soudilo, že jejich vznik spadá do doby před rokem 1420. Naproti tomu byl v nedávné době tento sál na Hrádku interpretován jako „projev politicky podmíněného historismu dvorského umění Jagellonců“. Mistr, jenž vybudoval mimo jiné zmíněnou síň, pak byl podle tohoto výkladu „schopen vrátit se k tvarosloví poslední etapy předhusitského uměleckého vývoje – do doby Václava IV.“ Protože v architektuře síně v patře nárožní věže Hrádku nejsou patrné žádné rysy či alespoň drobné detaily, které by náležely tvarovému rejstříku pozdní gotiky, zůstávají nadále pochybnosti o době jejího vzniku.

Naproti tomu je na Hrádku řada dalších součástí i jednotlivých detailů jeho stavby slohově výraznější a prozrazuje dobu vzniku ne-li z části již v letech, kdy Hrádek patřil Michalu Preklovi (před rokem 1490), pak především za Jana Smíška z Vrchoviště.

V jedné ze síní prvního patra Hrádku byl pod dřevěným stropem namalován vlys, jehož dekor má již renesanční charakter. Pod ním spatřujeme v nápisové pásce letopočet 1493. Díky této dataci je zřejmé, že renesanční formy se tu objevily velmi časně – v téže době jako na Riedově stavbě Vladislavského sálu na Pražském hradě (letopočet 1493 na východním okně severního průčelí) či na zámku v moravském Tovačově (nápis na vstupním portálu datovaný rokem 1492. Zmíněný strop na Hrádku byl vyzdoben malbou napodobující renesanční kazetování, vidíme na něm i monogramy Krista a krále Vladislava.

Na portálech, oknech a součástech kleneb je tu na mnoha místech patrno cítění pozdní gotiky. V některých prostorách Hrádku se nachází architektonické články s výzdobou tesanou v kameni – znaková pole, v některých případech s motivem Smíškovského erbovního zvířete – jednorožce, a také v jedné ze síní prvního patra korunované znakové pole s iniciálou W, i motivy figurální, pro něž je příznačný poněkud jadrnější charakter a přece jen omezená kvalita díla. V menším prostoru v přízemí Hrádku nesou klenbu čtyři figurální konzoly, na nichž jsou znázorněny čtyři lidské temperamenty.

Síň v prvním patře vstupního křídla Hrádku, sklenutá na dvě obdélná pole křížovými klenbami, se na své vnější straně otevírá do arkýře, sklenutého síťovou klenbou vycházející ještě z parléřovských vzorců. I z vnějšku připomíná tento arkýř honosné arkýře pražských staveb doby lucemburské, jaké se dosud dochovaly v Praze na Staroměstské radnici a na budově Karolina. Je tu patrné, jak i v pozdním 15. století udávala architektura lucemburské Prahy stále ještě tón a míru reprezentativnosti. Drobné detaily na kutnohorském arkýři však prozrazují, že vznikl v době pozdní gotiky.

Mnohem náročněji je však na Hrádku utvářen druhý arkýř, obrácený do ulice spojující Vlašský dvůr s chrámem sv. Barbory. Na jeho noze, zdobené profily zkroucenými do šroubovice, spočívá podnož pokrytá bohatou spletí v kameni tesaných stáčejících se a navzájem se proplétajících úponků. Svým dekorativním bohatstvím toto dílo do jisté míry připomene kamennou výzdobu jižního křídla radnice ve Vratislavi, kde pracoval mistr Brikcius Gauszke. Bylo upozorněno i na určitou tvarovou obdobu výzdoby arkýře s kamenným dekorem takzvaného Kamenného domu v Kutné Hoře, kde je Brikciova účast zřetelnější.

Prostory Hrádku byly vyzdobeny nástěnnými malbami. Vidíme tu výjev Panny s jednorožcem, erbovním znamením Smíšků z Vrchoviště (tento ikonografický motiv byl uplatněn i v takzvaném Smíškovském kancionálu), na jiném místě pak byl namalován polepšený znak Jana Smíška z Vrchoviště a také vyobrazení Ježíška, v levé ruce držícího vladařské jablko a žehnajícího pravou rukou, pod níž je umístěn kalich s hostií. Pro toto zobrazení byla nalezena předloha v grafickém listu Martina Schongauera. Nejlépe je ale dochována malířská výzdoba kaplového arkýře, kde jsou na klenbě postavy andělů, proroků a žehnajícího Krista, na stěnách pak figury zemských patronů. U postavy sv. Vojtěcha umístil malíř figuru donátora, snad Jana Smíška, zatímco ženská donátorská postava se pojila k dnes jen z části dochované figuře sv. Ludmily.

Jak svou výstavností, tak i bohatou malířskou výzdobou mohl kutnohorský Hrádek dobře konkurovat těm nejnáročnějším velmožským sídlům své doby. To také zajisté bylo záměrem kutnohorského horního podnikatele, do šlechtického stavu povýšeného stavebníka – Jana Smíška z Vrchoviště, který se o zvěčnění paměti svého rodu postaral i výstavbou či obnovou kostela Nejsvětější Trojice v předpolí Kutné Hory a pořízením bohatě iluminovaného graduálu.

Obrázky

Kutná Hora. Hrádek. Arkýř v severovýchodním křídle. Pohled do klenby.