Kutná Hora – Chrám sv. Barbory

1388 - 1482

Chrám sv. Barbory

V roce 1384 je poprvé připomínáno bratrstvo písařů založené k poctě Těla Páně. Z listiny vydané 27. července 1388 se dovídáme, že bratrstvo Božího Těla obdrželo od pražské svatovítské kapituly u Kutné Hory pozemek určený pro založení a stavbu kaple Božího Těla a sv. Barbory. Záznam v erekčních knihách pražské arcidiecéze z 5. září 1388 dokládá nadání z roku 1386 na mši u oltáře sv. Apoštolů v kostele Božího Těla. V dalších letech v pozdním 14. a v raném 15. století je zmíněna řada donací – odtud se dovídáme o několika kaplích a nově zřizovaných oltářích. V dohodě uzavřené 16. dubna roku 1410, která řešila spor o nároky faráře v Malíně je zahrnuto ustanovení, že v lomech a na skalách kláštera v Sedlci může být lámán a opracováván kámen všeho druhu na stavbu nového chrámu. Stavba se nadlouho zastavila po výbuchu husitské revoluce.

Chór kostela sv. Barbory sestává z vysokého chóru, ochozu a věnce obvodových kaplí. Západní arkáda vysokého chóru na jihu a severu se otevírá do příslušného pole ochozu, na které na vnější straně navazují obdélné prostory půdorysně vysunuté z obrysu chóru navenek a vytyčující šíři lodi. Zbývajícím sedmi arkádám vysokého chóru odpovídá na vnější straně ochozu osm obvodových kaplí. Tímto řešením se v ose východní arkády vysokého chóru ocitl pilíř oddělující dvě chórové kaple. Uplatnění motivu osového pilíře lze pokládat za jeden z rysů parléřovského „rukopisu“ – jde o variantu řešení, které v jiné podobě přichází v Kolíně nad Labem, na vnější straně velkého chóru pak ve Freiburgu v Breisgau. Kolín tu připomene i zcelení kaplového věnce pod jednolitým pláštěm obvodové zdi i oddělení jednotlivých kaplí navzájem do nitra stavby vtaženými opěráky na trojúhelné půdorysné základně. Na kostel sv. Bartoloměje v Kolíně upomínají mimo jiné v Kutné Hoře i sokly pilířů vysokého chóru, směrem do ochozu v půdorysu vykroužené ad. Zdá se, že do začátku husitských válek byly zaklenuty nejen obvodové kaple, ale i chórový ochoz. Ve vídeňské sbírce plánů je chován poloviční půdorys kutnohorského chóru, na němž jsou ale vyznačeny jen klenby obvodových kaplí.

Půdorys z roku 1675 i další indicie prozrazují, že loď kostela sv. Barbory měla být původně značně delší, než jak byla do poloviny 16. století zbudována. Před začátkem válek husitských byly patrně téměř ve stávajícím rozsahu dokončeny arkády hlavní lodi a byla rozestavěna dvoulodí po jejích bocích (západní pole pětilodí a západní průčelí kostela byly zbudovány na přelomu 19. a 20. století). Snad už tehdy byly obě dvojice bočních lodí i zaklenuty (soudívalo se, že jejich klenby vznikly až v době pozdně gotické dostavby).

Předhusitská část chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře zůstává ve svém provedení nesmírně daleko za pražskou katedrálou. Postrádáme tu namnoze onu až jemně rafinovanou propracovanost stavebních částí i detailů, kterou lze obdivovat i v Kolíně. Rozdíl tu snad byl způsoben i úrovní nároků a charakterem zadání. O to více pak ale působí velké dimenze kutnohorského díla a jeho snad někdy až příliš strohá monumentalita. Přes vznesenou výhradu i tady nacházíme na některých místech prvotřídní kamenické dílo zhotovené zjevně podle pozoruhodně kreativních návrhů – vzpomenout lze za jiné na portál sakristie s hybnou „parléřovskou“ kružbou v tympanonu.

Zjevné je, že předhusitské části kostela sv. Barbory v Kutné Hoře jsou mnoha svými rysy provázány s parléřovským dílem. Jméno mistra, který stál u počátku výstavby kostela sv. Barbory v Kutné Hoře nemáme doloženo žádným pramenem. Někdy se soudilo, že to mohl být Jan Parléř (Johann Parler), mladší syn Petra Parléře z jeho prvního manželství. Johann měl patrně těsný vztah ke Kutné Hoře, protože jeho ženou se stala Kateřina Helena, dcera Ješka z Kutné Hory (Jesco von Kuttenberg). Jistoty tu není.

Literatura:

J. Er. WOCEL: Die Kirche der heil. Barbara zu Kuttenberg. In: Gustav HEIDER / Rud. von EITELBERGER / J. HIESER: Mittelalterliche Kunstdenkmale des Oesterreichischen Kaiserstaates. Stuttgart 1858, s. 171-194; Jan E.WOCEL: Chrám sv. Barbory v Kutné Hoře. Památky archaeologické a místopisné III. Praha 1859, s. 81-86, 111-124; Josef BRANIŠ: K otázce o stavbě chrámu sv. Barbory. In: Památky archaeologické a místopisné XIV (roč. 1887, 1888, 1889). Praha 1889, s. 35-39; Josef ŠIMEK: K dějinám kostela Sv.-Barborského v Kutné Hoře. In: Památky archaeologické a místopisné XIV (roč. 1887, 1888, 1889). Praha 1889, s. 145-160; Josef ŠIMEK: Dodatky k dějinám kostela sv. Barbory v Kutné Hoře. Památky archaeologické a miístopisné XV (roč. 1890, 1891, 1892). Praha 1892, s. 225-228; Josef BRANIŠ: Chrám svaté Barbory v Hoře Kutné. Dějiny a popis původní stavby až do r. 1620. Kutná Hora 1891; Joseph NEUWIRTH: Der Baubeginn der Frohnleichnams und Barbarakirche in Kuttenberg. In: Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen 31, 1893, s. 301-341; Josef ŠIMEK: Kutná Hora v XV. a XVI. Století. Kutná Hora 1907; Josef KURKA: Archidiakonáty kouřimský, boleslavský, hradecký a diecese litomyšlská (Místopis církevní do r. 1421). Praha 1914, s. 133-135; Eva MATĚJKOVÁ: Kutná Hora. Praha 1962, s. 24-26, 49-57, 64-66; Götz FEHR: Benedikt Ried. Ein deutscher Baumeister zwischen Gotik und Renaissance in Böhmen. München 1961, s. 36-40; Viktor KOTRBA: Katalog architektury. In: Jaroslav PEŠINA (red.): České umění gotické 1350-1420. Praha 1970, s. 84-85; J. S. (Jan SOMMER): Stavebně-historický průzkum východní stěny vnější jižní boční lodi chrámu sv. P. Barbory v Kutné Hoře. In: Zprávy památkové péče 54. Praha 1994, s. 225-227; Jiří ROHÁČEK: Nápisy města Kutné Hory. Kutná Hora, Kaňk, Malín a Sedlec včetně bývalého cisterciáckého kláštera. Corpus inscriptorum Bohemiae I (= Fontes historiae artium III). Praha 1996, s. 86-88, 89, 90, 94-95, 97; Aleš POSPÍŠIL: In: Helena ŠTROBLOVÁ / Blanka ALTOVÁ (ed.): Kutná Hora. Praha 2000, s. 319-321, 59-369, 391-398; Dobroslav LÍBAL: Katalog gotické architektury v České republice do husitských válek. Praha 2001, s. 216-218; Petr MACEK: Rejtova transformace kutnohorské katedrály. In: Aleš MUDRA / Michaela OTTOVÁ: Ars videndi. Professori Jaromír Homolka ad honorem (= Opera Facultatis theologiae catholicae Universitatis Carolinae Pragensis. Historia et historia artium vol. V). Praha 2006, s. 307-325; Pavel KALINA: Benedikt Ried a počátky záalpské renesance. Praha 2009, s. 163-174.

1482

Chrám sv. Barbory

Stavba chrámu sv. Barbory, započatá v osmdesátých letech 14. století, postupovala až do počátku husitské revoluce, kdy se nadlouho zastavila. Do té doby vyrostla vnější zeď chóru, chórové kaple, chórový ochoz a spodní část vysokého chóru s arkádami otevírajícími se do ochozu. Protože obvodové zdi a klenby v ochozu a v kaplích působí naprosto jednolitým dojmem, lze předpokládat, že i ony vznikly v době předhusitské. K západním kaplím chóru se pojí jak na jihu, tak i na severu navenek vysunuté předsíně o dvou klenebních polích, vzbuzující dojem jakýchsi „ramen transeptu“. Na severní předsíň dále k západu navazovala sakristie, nad níž byla zřízena pokladnice. Situace na západní straně sakristie (opěrný pilíř na jejím severozápadním nároží a zazděné okno v západním průčelí) naznačuje, že se tu původně nepočítalo s vnější boční lodí a analogicky lze předpokládat, že podobně tomu bylo i na jihu. Rozhodnutí zřídit po obou stranách hlavní lodi boční dvoulodí padlo tedy asi až dodatečně. Před začátkem husitských válek byly zřejmě dokončeny i arkády hlavní lodě a z velké části i dvoulodí po jejích bocích. O jejich klenbách se soudilo, že pochází z doby pozdní gotiky, ale i tady vše působí natolik jednolitým dojmem, že je pravděpodobné, že i zde klenby vznikly už v době předhusitské.

Pokračování stavby započalo na východě, kde mistr Hanuš zahájil výstavbu střední etáže obvodové zdi vysokého chóru. Velká část triforia, která v této etapě vznikla, se otevírá do nitra vysokého chóru ve svých jednotlivých úsecích řadami vysokých a štíhlých oblouků. Výjimku tvoří jen západní pole triforia na jižní straně vysokého chóru, které se do chrámového nitra obrací jen dvěma širokými oblouky se segmentovými záklenky, na nichž jsou „zavěšeny“ kružbové motivy. Soudí se, že tato radikálním dojmem působící změna prozrazuje nástup jiného mistra. Tím ovšem v tomto případě ještě nemusel být Matěj Rejsek, ale možná mistr Brikcí.

V pilířích mezi jednotlivými oddíly triforia byly původně průchody, které byly až dodatečně zazděny, takže dnes nelze triforium obejít. Nad někdejšími průchody byly osazeny reliéfy, z nichž některé jsou obdobou plastik vnějšího (horního) triforia katedrály sv. Víta v Praze. Najdeme tu mimo jiné bizarní hlavu starce (označenou v literatuře jako „zelený muž“); zvíře, jehož hlava připomíná halvu lidskou, drobnou, snad dívčí hlavička uprostřed listoví, lvici bojující s dráčkem, ptáka vylétajícího z hnízda, pelikána s mláďaty, klovajícího se do hrudi, aby nakrmil svá mláďata, lvici probouzející svým řevem vlastní mláďata, ptáka (snad fénixe) vylétajícího z knízda, rozličné masky a stylizované rostlinné motivy. Tak například reliéf pelikána klovajícího se do vlastní hrudi, aby mohl nakrmit mláďata, je poukazem na eucharistii, pták fénix (pokud lze takto ztotožnit ptáka vylétajícího z hnízda) je symbolem Zmrtvýchvstání díky Kristově oběti. Hlavním významovým akcentem sochařské výzdoby kutnohorského triforia je cesta ke spáse, vzkříšení a životu věčnému.

S tím, jak u sv. Barbory začaly vyrůstat vzhůru boky vysokého chóru s triforiem, musela být nutně zahájena i výstavba opěrného systému. Pokud se tak stalo ještě za mistra Hanuše, jak je pravděpodobné, postupovaly práce na něm i v době následující. V chórové části chrámu byly pilíře rozvinutého opěrného systému osazeny obdobně, jak to učinil sám Petr Parléř u sv. Bartoloměje v Kolíně nad Labem, totiž na pilířích oddělujících jednotlivé chórové kaple, vysunutých od obvodu velkého chóru do jeho nitra. Tak to bylo předurčeno už tím, co bylo vykonáno v době před husitskými válkami. Jak potom vyrůstalo vzhůru těleso vysokého chóru, rozepjaly se mezi jeho obvodovým pláštěm a pilíři opěrného systému dvě etáže opěrných oblouků – v této „dvoupatrovosti“ připomene toto řešení v kostele sv. Barbory katedrálu sv. Víta v Praze, která tu byla zajisté vzorem.

Celý opěrný systém byl u sv. Barbory proveden s velkou péčí o jeho dekorativnost. Opěrné pilíře členily a obohacovaly profily, obloučky a fiály, z oblouků opěrného systému bylo zavěšeno kružbové krajkoví. Protože na vnějším obvodu velkého chóru byl v jeho ose zřízen z vnějšího pláště dovnitř vtažený pilíř, oddělující dvě sousední kaple položené proti osovému oblouku arkády vysokého chóru, byl nad ním zřízen pilíř opěrného systému, situovaný v chrámové ose. Jeho význačná situace byla akcentována větší výškou a bohatším členěním. Že tento pilíř byl ze všech „nejvyšší a nejkrásnější“ si povšiml už Jan Kořínek ve svém spisu z roku 1675. Sochařská výzdoba je ve stávající podobě dílem z doby obnovy kosela. Je tu veliký znak města Kutné Hory nesený z obou stran figurami horníků. Na konzole nad městským znakem je pak osazena figura žehnajícího Krista, provázená čtyřmi symboly evangelistů. Dochoval se zejména reliéf býka, symbol evangelisty Lukáše. Pokud jde o původní podobu figury Kristovy, jistoty zde nemáme, protože původní socha byla nahrazena už v roce 1734 barokní figurou, označovanou v literatuře jako zpodobení „mnicha“.

Okna vysokého chóru byla zarámována profilací a na vnějšku nahoře sevřena orámováním ve tvaru oslího hřbetu završeného kytkou. Navíc pak v koruně vysokého chóru byla zřízena členitá balustráda, která tu opět připomíná završení vysokého chóru pražské katedrály.

Na severu, odkud se ke sv. Barboře přicházelo od města, je v průčelí předsíně, které je oproti přilehlé části obvodové zdi velkého chóru vysunuté do popředí, umístěn patrně už od počátku vstupní portál. Byl nahrazen barokním a ten pak byl při novodobé obnově kostela odstraněn a na tomto místě byl zřízen nový portál v gotických formách. Tento vstup je sám o sobě neveliký a málo výrazný. Jak vypadal v době pozdní gotiky dnes nevíme. Byl ale akcentován sochařskou výzdobou pilířů, které z obou stran těleso severní předsíně rámují. Na jejím severovýchodním nároží je opěrák založený šikmo k podélné ose kostela a vybíhající tak z nároží směrem k severovýchodu. V úrovni římsy tu je osazen dnes již v porušeném stavu dochovaný, dvěma anděly držený štít se zkříženým hornickým kladívkem a mlátkem, znamením havířského cechu. Pod ním je do hloubky tresaný kamenný reliéf s vyobrazením práce v dolech. Nad římsou je na nároží opěráku, obráceném k městu, nika korunovaná baldachýnem, v níž je vložena socha sv. Barbory, patronky chrámu. Dnes je tu umístěna novodobá kopie, torzo původní sochy se však dochovalo, stejně tak jako kresba zachycující stav před novodobou obnovou.

Na opěrném pilíři rámujícím vstupní předsíň na západě je pak osazen novodobý reliéf městského znaku, rámovaný z obou stran postavami rytířů. Znak Kutné Hory tu už byl původně, ale na rozdíl do stávajícího stavu byl provázen jen jednou figurou rytíře. Byl vysloven názor, že rytířská postava mohla představovat sv. Longina, jisté to ale není. V sousedství tohoto pilíře byl pak v době, kdy vedení stavby převzal Benedikt Ried, zřízen skelet vřetenového schodiště, kudy lze vystoupat z prostoru nad sakristií do koruny vysokého chóru a do krovů.

V roce 1493, kdy byl chór kostela sv. Barbory zastřešen, stálo jak obvodové zdivo vysokého chóru po korunní římsu, tak i celý opěrný systém a bylo možné přikročit k zaklenutí dokončenému v letech 1499-1501, které je dílem mistra Matěje Rejska. Klenba tu má hustý síťový vzorec. V závěru ji tvoří polovina hvězdice vyskládaná z trojpaprsků. Dál k západu je v ose klenby řada kosodélníků, v některých případech stlačených. Oproti jasně geometricky konstruované klenbě Petra Parléře ve vysokém chóru pražské katedrály je tu patrná snaha o zahuštění klenebního obrazce, která vedla až k jeho jisté chaotičnosti a současně i k větší dekorativnosti. Klenební síť zde doplnila bohatá výzdoba. Tam, kde je střed klenby závěru, byl na místě svorníku umístěn reliéf polopostavy Krista Spasitele se svatozáří, držícího kalich s hostií – je označen páskou s nápisem Jesus Salvator mundi. Dále byly na klenbě na místě svorníků rozmístěny čtyři terče se symboly čtyř evangelistů utvářenými v reliéfu, označenými nápisy . Všechny reliéfy na klenbě svatobarborského chrámu postrádají výraznější modelaci, jejich forma působí značně odlišným dojmem ve srovnání se skupinou kvalitních skulptur zdejšího triforia.

Sochařsky provedenou výzdobu a nápisy doplňuje erbovní galerie - jsou tu zastoupeny znaky zemí, které byly historickou součástí státního svazku České koruny (Čechy, Morava, Lucembursko, Slezsko, Dolní a Horní Lužice), nechybí ani znak Uher, spojených s Českou korunou od roku 1490 pod vládou jednoho panovníka, dále říšský znak, vyjadřující příslušnost Českého království k Říši, kurfiřtskou hodnost českých vladařů a snad i dědický nárok na říšský trůn, který se odvíjel od spříznění Vladislava Jagellonského s Lucemburky. Tím připomíná toto seskupení znaků erbovní reprezentaci z doby Lucemburské – na schodišti jižního ramene příčné lodi katedrály sv. Víta na Pražském hradě či na průčelí Staroměstské věže pražského kamenného mostu.

Vedle této dynastické a státní symboliky jsou na klenbě svatobarborského chrámu zastoupeny i znaky vratislavského biskupství, města Kutné Hory, zdejších erbovních měšťanů a místních cechů. Reprezentace městské obce zde tedy byla vyjádřena velmi výraznou formou. Konečně tu byly v sousedství reliéfního symbolu evangelisty Matouše na nápisové desce, datované rokem 1499, vzpomenuty zásluhy mistra Matěje Rejska. Rejskovým dílem je i torzo sanktuáře svatobarborského kostela, situovaného na jižní straně vysokého chóru. Musíme předpokládat, že měl původně vysoký věžovitý nástavec, který dnes chybí. Jeho spodní dochovaná část některými detaily připomene svatostánek v kutnohorském kostele Panny Marie Na Náměti. Jak jsme již uvedli, v roce 1504 byl Matěj Rejsek pověřen výstavbou lodi, o dva roky později zemřel a tak se v tomto krátkém čase nedalo příliš vykonat.

Nejspíše v mezidobí po Rejskově smrti a před nástupem Benedikta Rieda vzniklo kamenné zábradlí, oddělující vysoký chór od chórového ochozu. Kamenická práce je zde jemná a dokonalá. Nachází se tady velká korunovaná iniciála W, ale současně i malý erbovní štítek s iniciálou L, tedy prvním písmenem Ludvíka Jagellonského, korunovaného za českého krále v roce 1509. Bohatě zdobený sokl integrovaný v balustrádě na severním boku vysokého chóru naznačuje, že na něm mělo spočívat těleso sanktuária, které se však nedochovalo.

Benedikt Ried, jenž byl pověřen pokračováním díla v roce 1512, zasáhl do konečné podoby svatobarborského kostela neobvyklou a originální změnou. Nad dolní částí střední lodi a vnitřními bočními loděmi zamýšlel vybudovat vzdušný skleník trojlodní síně. Tato idea nepochybně nebyla motivováno jen estetickými zřeteli. Po boku hlavní lodi tu tak vznikly empory, kde měly být asi zřízeny řady oltářů. Snad pro ně tu byly založeny nezvykle řešené sokly. Ty však nakonec nebyly nikdy dokončeny. Možnost zřídit tak velký počet nových oltářů vycházela vstříc korporacím i jednotlivcům, kteří by se svými donacemi podíleli i na financování stavby. Navíc pak rozsáhlé empory nabízely prostor pro literátská bratrstva a pěvecké sbory, tedy pro aktivní spoluúčast věřících na liturgii. Boční lodě této horní síně nebyly na východě ukončeny rovnou zdí, ale obvodový plášť tu byl osazen na koso tak, že se šikmo sbíhá k bokům triumfálního oblouku. Působení prostoru na pozorovatele je zcela jiné z empor než od podlahy hlavní lodě a bočních dvoulodí. Kdo na tyto empory nevystoupí, nikdy nemůže plně ocenit naprostou mimořádnost Riedova řešení. Zatímco Matěj Rejsek věnoval velkou pozornost dekorativnímu bohatství svého díla, mistru Benediktovi zřejmě ležel na mysli zejména prostorový účinek a architektonický výraz celého díla – výzdoba tu ustupuje do pozadí.

Ve vertikálním prodloužení pilířů arkád na rozhraní hlavní lodi a bočních dvoulodí byly Riedem založeny mezilodní pilíře horní síně, které jsou vzhledem k velikosti horního prostoru a rozpětí klenby poměrně subtilní. Jejich hmota je navíc bohatě modelována nepříliš hmotnými plastickými profily a do hloubky projmutými výžlabky, takže se téměř zdá, že se hmotné jádro těchto pilířů vytratilo. Ve výšce, kde začínají náběhy klenby, pokračují profily pilířů kolmo vzhůru a působí tak dojmem, že prostupují klenebními kápěmi, aniž by jakkoliv reagovaly na vlastní klenební systém. Naopak žebra kleneb se do těchto pilířů zdánlivě zcela neorganicky zasekávají, ve svém běhu se na nesčetných místech navzájem protínají, při vnějším obvodu horní síně na mnoha místech ve svém ukončení trčí ve vzduchu, jakoby byla uťata. Tento tvarový svět vzbuzuje iluzi, že zde nehraje roli konstruktivní řád, ale naopak že tu dominuje dynamická hra plná nelogických rozmanitostí. Nemusí však být nejmenší pochyby o tom, že podstatou této tvarové rozmarnosti je detailně promyšlený geometrický kalkul, že klenba byla vytvořena na základě přesných výkresů, v jejichž kompozici hrál základní roli pravoúhlý rastr a kružnice, ať už vepsané, či opsané.

Klenební žebra tu všude probíhají v trojprostorově vyvinutých křivkách a v ose hlavní lodi vytvářejí motiv jakýchsi šestilistých květů. Tím připomíná klenba u sv. Barbory starší zaklenutí Vladislavského sálu na Pražském hradě. Oproti němu je však svatobarborský vzorec mnohem bohatší. K němu má nejblíže klenba děkanského kostela v Mostě a také kostela sv. Anny v saském Annabergu. Klenby těchto staveb patří v celé střední Evropě k nejskvělejším projevům dynamizace pozdní gotiky. Tato dramaticky expresivní nota je nesmírně silná už ve starším Riedově díle na Pražském hradě – už jsme zmínili klenbu Vladislavského sálu či zejména klenbu Jezdeckých schodů. Renesanční tvarosloví objevující se vedle gotických forem ve Vladislavském sále a v klasicizující podobě v Ludvíkově křídle královského paláce Pražského hradu, však u sv. Barbory v Kutné Hoře nebylo uplatněno vůbec. Tuto tak nápadnou složku svého díla zde Ried zcela pominul.

Idea trojlodní síně nad spodní částí svatobarborské lodi i charakter jejího zaklenutí a zastřešení je nepochybně projevem velké Riedovy invence. Dokončení tohoto díla se však Ried nedočkal. Po jeho smrti v roce 1534 tu práce probíhaly až do roku 1548 a ani tehdy ještě neskončily. Klenby tedy byly patrně podle Riedových návrhů provedeny až v době, kdy mistr Benedikt již nebyl mezi živými. Na mnoha místech tu ale postrádáme přesnou dokonalost, jakou mají klenby Vladislavského sálu či Jezdeckých schodů na Pražském hradě. Je až nápadné, že spojování někdy složitě konstruovaných dílců zde kameníkům a osazovačům činilo potíže. Pokles řemeslné kvality až kontrastuje s velkolepou smělostí celé koncepce. Práce na klenbách svatobarborské lodi probíhala ovšem již pod střechami. Stavba krovů zde započala v roce 1532, tedy dva roky před smrtí Benedikta Rieda. Podobné střechy jako na chrámu sv. Barbory měly již v Čechách jistou tradici od doby lucemburské. Vysoká stanová střecha kryla například loď pražského kostela sv. Jindřicha a patrně i kostela sv. Karla Velikého v Praze Na Karlově. Řadou strmých stanových střech pak sám mistr Benedikt korunoval své hlavní dílo – královský palác na Pražském hradě. Podobným způsobem byla tedy velkolepě ukončena monumentální stavba Svatobarborského chrámu, která se stala výraznou dominantou Kutné Hory, takřka architektonickou korunou celého města.

Vedle královského paláce na Pražském hradě byla výstavba chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře nejnáročnějším a umělecky nejpozoruhodnějším dílem své doby v zemích České koruny. Stavebníkem tady byla městská komunita, jejíž provázání s panovníkem bylo mimořádné. A tak se na stavbě sv. Barbory rozvinula reprezentace jak města, tak cechů i horních podnikatelů a mincovních úředníků, kteří představovali zdejší elitu.

Literatura:

J. Er. WOCEL: Die Kirche der heil. Barbara zu Kuttenberg. In: Gustav HEIDER / Rud. von EITELBERGER / J. HIESER: Mittelalterliche Kunstdenkmale des Oesterreichischen Kaiserstaates. Stuttgart 1858, s. 171-194; Jan E.WOCEL: Chrám sv. Barbory v Kutné Hoře. Památky archaeologické a místopisné III. Praha 1859, s. 81-86, 111-124; Josef BRANIŠ: K otázce o stavbě chrámu sv. Barbory. In: Památky archaeologické a místopisné XIV (roč. 1887, 1888, 1889). Praha 1889, s. 35-39; Josef ŠIMEK: K dějinám kostela Sv.-Barborského v Kutné Hoře. In: Památky archaeologické a místopisné XIV (roč. 1887, 1888, 1889). Praha 1889, s. 145-160; Josef ŠIMEK: Dodatky k dějinám kostela sv. Barbory v Kutné Hoře. Památky archaeologické a miístopisné XV (roč. 1890, 1891, 1892). Praha 1892, s. 225-228; Josef BRANIŠ: Chrám svaté Barbory v Hoře Kutné. Dějiny a popis původní stavby až do r. 1620. Kutná Hora 1891; Joseph NEUWIRTH: Der Baubeginn der Frohnleichnams und Barbarakirche in Kuttenberg. In: Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen 31, 1893, s. 301-341; Josef ŠIMEK: Kutná Hora v XV. a XVI. Století. Kutná Hora 1907; Josef KURKA: Archidiakonáty kouřimský, boleslavský, hradecký a diecese litomyšlská (Místopis církevní do r. 1421). Praha 1914, s. 133-135; Eva MATĚJKOVÁ: Kutná Hora. Praha 1962, s. 24-26, 49-57, 64-66; Götz FEHR: Benedikt Ried. Ein deutscher Baumeister zwischen Gotik und Renaissance in Böhmen. München 1961, s. 36-40; Viktor KOTRBA: Katalog architektury. In: Jaroslav PEŠINA (red.): České umění gotické 1350-1420. Praha 1970, s. 84-85; J. S. (Jan SOMMER): Stavebně-historický průzkum východní stěny vnější jižní boční lodi chrámu sv. P. Barbory v Kutné Hoře. In: Zprávy památkové péče 54. Praha 1994, s. 225-227; Jiří ROHÁČEK: Nápisy města Kutné Hory. Kutná Hora, Kaňk, Malín a Sedlec včetně bývalého cisterciáckého kláštera. Corpus inscriptorum Bohemiae I (= Fontes historiae artium III). Praha 1996, s. 86-88, 89, 90, 94-95, 97; Aleš POSPÍŠIL: In: Helena ŠTROBLOVÁ / Blanka ALTOVÁ (ed.): Kutná Hora. Praha 2000, s. 319-321, 59-369, 391-398; Dobroslav LÍBAL: Katalog gotické architektury v České republice do husitských válek. Praha 2001, s. 216-218; Petr MACEK: Rejtova transformace kutnohorské katedrály. In: Aleš MUDRA / Michaela OTTOVÁ: Ars videndi. Professori Jaromír Homolka ad honorem (= Opera Facultatis theologiae catholicae Universitatis Carolinae Pragensis. Historia et historia artium vol. V). Praha 2006, s. 307-325; Pavel KALINA: Benedikt Ried a počátky záalpské renesance. Praha 2009, s. 163-174.