Kouřim – Kostel sv. Štěpána

šedesátá léta 13. století

Kostel svatého Štěpána

Kostel byl restaurován v sedmdesátých letech 19. století, poté znovu v době před první světovou válkou pod vedením K. Hilberta. Obě renovace svou snahou o obnovu „středověkého" vzhledu stavby značně narušily její autenticitu. Tak mj. z těchto úprav pocházejí křížové klenby hlavní lodi, klenba severního chóru, kružby v oknech závěru presbytáře, kružbové rozetové okno v severním boku severní věže i rostlinný dekor kryjící architektonické články. Nelze dnes bohužel s jistotou prokázat, zda a do jaké míry jsou jednotlivé články kopiemi původních. S tímto vědomím je také třeba k této stavbě přistupovat.

Na hlavní loď bazilikálního trojlodí navazuje na východě presbytář, jehož podlaha je položena mnohem výše než v hlavní lodi. K západní části presbytáře přiléhají po severním a jižním boku hranolové věže, jejichž přízemky se na východě otevírají do nízkých a drobných pětibokých závěrů. Vlastní presbytář sestává z chóru o dvou obdélných polích zaklenutých křížově a pětibokého závěru sklenutého paprsčitě. V obou obdélných polích člení severní a jižní zeď chóru řada slepých arkád s trojlistými záklenky, které spočívají na sloupcích. Jejich převážně kalichovité hlavice zdobí rostlinný dekor. Na rozhraní obou obdélných polí chóru je klenba osazena na konzolách umístěných ve značné výši v obvodových zdech, v koutech chóru a v severozápadním a jihozápadním koutu závěru spočívá na jednoduchých válcových příporách. V ostatních koutech závěru nesou klenbu trojdílné svazkové přípory s válcovými dříky a kalichovitými hlavicemi, zdobenými rostlinným dekorem. Ve středu klenby závěru je kruhový svorník s reliéfní rostlinnou výzdobou.

Ve čtyřech bocích závěru jsou vysoká, štíhlá, hrotitě ukončená okna s kružbami, provedenými při novodobé restauraci kostela. Nelze vyloučit, že byly provedeny podle kružeb původních. Oproti ostatním je rozměrnější a tvarově bohatší okno ve východní zdi závěru, a tím je zdůrazněna hloubková osa chrámu. V jižním boku závěru se zachovalo sedile, sestávající ze dvou částí ukončených trojlistými záklenky, které v ose spočívají na sloupku s kalichovitou hlavicí. Nad ním je v ose, mezi dvěma záklenky, umístěn kružbový kruh s vloženým trojlistem. Celek je sevřen hrotitě ukončeným rámem. Na vnější straně zpevňují zdivo presbytáře opěrné pilíře.

Přízemky hranolových věží po obou stranách presbytáře mají křížové žebrové klenby, jejichž náběhy spočívají na kalichovitých, rostlinným dekorem zdobených hlavicích válcových přípor. V severní zdi severní věže spatřujeme v přízemku kruhové okno s profilovaným ostěním, v němž je osazena novodobě zhotovená kružba, provedená snad podle původního vzoru. Tři velké kruhy se tu střídají s kapkovitými útvary, které jsou vloženy mezi ně.

Přízemky obou věží se na západě otevírají do východních polí bočních lodí, na východě do malých a nízkých pětibokých závěrů, které jsou sklenuty žebrovými paprsčitými klenbami, spočívajícími na jednoduchých válcových příporách. V severním i v jižním závěru si původní podobu zachovala východní okna, ukončená půlkruhovým záklenkem. V jižním boku jižního závěru je roz¬měrné, hrotitě ukončené okno s kružbou, o níž však nevíme, zda byla provedena podle původního vzoru.

Z přízemku věží jsou portálky přístupná schodiště, situovaná v síle boční zdi hlavního chóru. Sestupuje se tudy do osmibokého prostoru, položeného pod východní částí presbytáře. Tato tzv. krypta je v proporcích značně rozložitá, sklenutá těžkými trojdílnými klenbami, v jejichž středech jsou kruhové svorníky pokryté rostlinným dekorem. Klenební žebra jsou zde hranolová s vyžlabenými hranami. Koření v náběžních štítcích osazených v obvodových zdech na konzolách. Uprostřed prostoru spočívají na svazkovém pilíři, k jehož válcovému jádru se pojí osm hmotných válcových přípor, ukončených kalichovitými hlavicemi. Hlavice jsou zdobeny naturalistickým rostlinným dekorem (rostlinná výzdoba těchto hlavic i konzol v obvodových zdech je ve stávající podobě dílem novodobé obnovy). V pěti bocích této prostory jsou malá, půlkruhově klenutá okna se špaletami široce rozevřenými na obě strany.

Bazilikální trojlodí i jeho jednotlivé části mají nevysoké, rozložité proporce. Všechny tři lodě jsou rozděleny do čtyř polí, přičemž délková osa obdélných polí v hlavní lodi je kolmá k podélné ose kostela, v bočních lodích pak jsou obdélná pole svou delší osou orientována ve směru východo-západním.

Jednotlivá pole hlavní lodi se na jihu a severu otevírají do lodí bočních arkádami. Jejich záklenky jsou hrotité, odlišný je jen východní oblouk severní arkády, který je půlkruhový. Anomální je i jeho náběh na východní straně po severním boku triumfálního oblouku, kde spočívá na třech těžkých válcových příporách. Naproti tomu po jižním boku triumfálního oblouku nese východní oblouk jižní arkády jen jediná přípora. Z toho je zřejmé, že se začalo patrně se stavbou severní arkády, od původně zamýšleného utváření však bylo při další stavbě mezilodních arkád upuštěno.

Bohatší architektonickou podobou se od ostatních částí trojlodí odlišuje i jeho severní obvodová zeď, jejíž vznik tedy patrně náleží starší časové vrstvě výstavby kostela. Křížové žebrové klenby tu totiž spočívají na těžkých válcových příporách, které stoupají už od země. Naproti tomu na jižní straně severní boční lodi nesou klenbu zkrácené přípory přiložené k bokům arkádových pilířů. Tato odlišnost je tu rovněž signálem změny stavebního plánu.

V severní obvodové zdi kostela je situován portál, jehož ostění člení pravoúhlé ústupky, kam jsou vloženy sloupky se štíhlými dříky a kalichovitými hlavicemi pokrytými rostlinným dekorem. Vnitřní hrana ostění přechází nahoře ve vlys konkávních obloučků, vložených do hrotitého portálového záklenku.

Oblouky mezilodních arkád jsou s výjimkou východního v severní arkádě hrotité, nesené těžkými hranolovými pilíři. Jsou jim podloženy masivní hranolové pásy, které spočívají ve východní části trojlodí na od země stoupajících válcových příporách, přiložených k pilířům. Naproti tomu v západní části mezilodních arkád jsou užity jako nosníky pásů jen přípory zkrácené.

Ve východních koutech jižní boční lodi spočívá klenba na válcových příporách stoupajících už od země, jako je tomu v severní zdi severní boční lodi. Nicméně jinde tu jsou náběhy křížových kleneb osazeny na konzolách v podobě obrácených jehlanců, které jsou ukončeny houbovitě podvinutými krycími deskami.

V hlavní lodi nesou po obou stranách triumfálního oblouku klenbu válcové přípory. Na rozhraní východního pole hlavní lodi s polem sousedícím s ním na západě byly jako nosníky kleneb užity zkrácené přípory, na ostatních pak jsou nepříliš hmotné jehlancové konzoly. Klenby hlavní lodi jsou novodobé, pozůstatky původních jsou patrné v půdním prostoru. Okna hlavní lodi jsou ve stávající podobě dílem novodobé restaurace.

Kostel je zbudován z lomového kamene, jen některé jeho význačné části, např. opěráky a nároží, jsou provedeny z tesaných kamenných kvádrů. Ve zdivu severního bočního chóru byly použity kvádříky, které patrně pocházejí z nějaké starší románské stavby.

Patronát kostela v Kouřimi náležel až do doby Jana Lucemburského, který ho odevzdal cisterciákům v Sedlci, českým králům. Je protopravděpodobné, že vedle městské komunity sehrál úlohu podporovatele této stavby i panovník. Viditelným vyjádřením vladařské autority i prestiže jednoho z předních královských měst a význačného správního a církevního centra se stal kostel v Kou¬řimi svým náročným a bohatě utvářeným řešením. Trojchórovou dispozici kouřimského kostela odvozoval E. Bachmann z francouzských vzorů, nicméně stavba kostela sv. Urbana v Troyes, na niž Bachmann upozornil, byla asi zahájena později než v Kouřimi (1262). Ostatně ani ve střední Evropě nebyly ve třetí čtvrtině 13. století trojchórové závěry raritou (např. dominikánský kostel v Řezně, nedokončená východní část farního kostela v Marcheggu aj.). Od těchto příkladů se však trojchórová dispozice kostela v Kouřimi liší v mnoha ohledech. Především je tu charakteristická situace podzemního prostoru pod presbytářem, tak jak to bylo obvyklé u románských chrámů s kryptami, a v důsledku toho i nápadné zvýšení podlahy presbytáře oproti ostatním částem kosteja. Tím, stejně jako situací věží po obou bocích chóru, je chrám sv. Štěpána v Kouřimi spjat s tradicí podobně utvářených německých románských kostelů. Ostatně věže po obou stranách chóru měl i dóm v Míšni, jehož architektura není ani v jiných ohledech pro Kouřim bez významu. Zmíněný dispoziční princip nebyl ostatně ani v českém prostředí dříve neznámý - připomenout tu můžeme východní část baziliky sv. Jiří na Pražském hradě.

Lze vyslovit hypotézu, že prostor pod presbytářem neměl původně funkci krypty, jak je vesměs označován. Nelze vyloučit, že sloužil jako zvláštní kultovní místo (snad jako schránka relikvií), kterým bylo možno procházet pomocí dvou vchodů. Oktogonální dispozice tu byla v souladu s formou závěru, nicméně sama o sobě byla asi i nositelem významových hodnot. Významu prostý nebyl snad ani pilíř uprostřed prostoru. Pokud dekor jeho hlavic alespoň ve svém záměru navazuje na původní stav, byl pilíř asi aluzí na strom života, podobně jak se s tím setkáváme například v kapitulní síni cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě.

Zatímco okna osmiboké prostory pod východní částí kouřimského presbytáře mají ještě tradiční, v minulosti zakotvenou románskou formu, zaznamenáváme tu řadu pozoruhodně pokročilých rysů. Je to zejména užití trojdílných kleneb, v té době v celé střední Evropě výjimečných. V českém prostředí patří kouřimské klenby tohoto typu k nejstarším (setkáváme se s nimi v části nádvorního ochozu královského paláce na Zvíkově a v kapitulní síni kláštera ve Vyšším Brodě). Pozoruhodnou variantou kouřimského řešení je osmiboký, trojdílnými klenbami opatřený karner cisterciáckého kláštera v dolnorakouském Zwettlu, který nepochybně souvisí s českou architekturou doby Přemysla Otakara II.

Svazkový pilíř tzv. krypty, k jehož jádru se pojí skupina válcových přípor, je zřejmým projevem tvaroslovného rejstříku klasické gotiky, který určujícím způsobem poznamenal i podobu presbytáře. Jeho půdorysná forma s polygonálním závěrem navazuje geneticky na francouzské vzory, nicméně setkáváme se s ní v českém prostředí už dříve, od druhé čtvrtiny 13. století (např. presbytář klášterního kostela v Tišnově). Odezva klasické gotiky je v kouřimském presbytáři zřejmá i z užití svazkových přípor v závěru a z podoby oken s kružbami, jejichž původní existenci tu lze předpokládat. Pokud byly jejich stávající vzorce zhotoveny podle původních, pak je tu vliv francouzské klasické gotiky ještě nápadnější. Tímto bohatým architektonickým utvářením i formou zvoleného tvarosloví byl závěr presbytáře oproti jiným částem chrámu významově akcentován jako jeho kultovní centrum.

Na slavnostním rázu celého presbytáře se podílí i dvoudílné sedile v jižním boku závěru, vyhrazené snad pro samotného královského patrona kostela a vyvolávající tak trvalou aluzi jeho přítomnosti, a konečně i členění bočních stěn chóru řadami slepých arkád - sedilií, podobně jako je tomu například v chóru dómu v Míšni. Zřízení řady sedilií v chóru je ovšem u městského kostela neobvyklé - spíše bychom to očekávali u nějakého biskupského či kapitulního chrámu, kde byl větší sbor duchovních. Bohaté utváření kouřimského presbytáře snad souvisí s tím, že Kouřim byla sídlem arcijáhenství a náleželo jí tak význačné místo v církevní správě země. Architektonické články v nitru kouřimského kostela sv. Štěpána pokrývá bohatství rostlinného dekoru. Na některých místech (např. na některých konzolách v kryptě) zjišťujeme, že tato výzdoba je dílem novodobé renovace kostela - listoví je v těchto případech totiž provedeno ze sádry. Nicméně lze snad předpokládat, že alespoň zčásti je tento dekor původní. Přestože jeho charakter je naturalistický, věrný přírodnímu vzoru, působí ztuhlým a kovově tvrdým dojmem. Neušlo pozornosti, že tím připomíná podobu rostlinného dekoru ve východní části dómu v Míšni, který jsme tu již připomněli i v jiných souvislostech.

Je zřejmé, že stavitelé kouřimského kostela přejímali podněty ze saské architektury třetí čtvrtiny 13. století. S ohledem na datování slohově paralelních staveb (např. chór dómu v Míšni byl alespoň dílem schopný užívání v roce 1268 ) soudíme, že kostel sv. Štěpána v Kouřimi vyrůstal asi už v šedesátých letech 13. století, jeho budování se pak zřejmě protáhlo do doby po roce 1270. S tím by bylo v souladu užití některých poklasických motivů, s nimiž se tu setkáváme, pokud ovšem jsou autentické (tuhnutí rostlinného dekoru, kapkovité motivy v kružbě rozetového okna severní věže).

Jak jsme již naznačili, kostel není dílem jednolitým. Východní část je výrazně poznamenána užitím bohatých forem severofrancouzské klasické gotiky. V tomto duchu byla zahájena i výstavba severní arkády trojlodí, kde byl založen příporami provázený pilíř pro její východní oblouk. V témže duchu vyrostla i severní obvodová zeď trojlodí, v níž jsou na rozhraní klenebních polí zapuštěny od země stoupající přípory.

Nicméně pilíře trojlodí mají už jen prostou kubickou formu. Zatímco v obvodové zdi severní lodi nesou klenbu zmíněné válcové přípory, v lodi jižní byly osazeny jen jehlancové konzoly s polygonálními abaky, jaké známe zejména ze staveb huti, která v jižních Cechách budovala stavby v Písku a na Zvíkově. Tato stavební fáze kostela v Kouřimi má tedy blízko k jihočeským královským a pod královským patronátem vznikajícím stavbám z padesátých a šedesátých let 13. století. S odvratem od bohatství forem klasické gotiky a s příklonem k tradici blokové architektury setkáváme se i u jiných českých staveb (např. v jižní lodi kostela sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci).

Literatura:

ZAP Karel Vladislav: Kouřim. In: Památky archaeologické a místopisné 1. Praha 1855, s. 156-161; GRUEBER Bernhard: Die Kunst des Mittelalters in Böhmen 2. Wien 1874, s. 48-51; NEUWIRTH Joseph: Geschichte der christlichen Kunst in Böhmen bis zum Aussterben der Přemysliden. Prag 1888, s. 264-268; BRANIŠ J.: Dějiny středověkého umění v Čechách 1. Praha 1892, s. 62-63; MÁDL Karel B.: Soupis památek historických a uměleckých v království českém 1. Politický okres kolínský. Praha 1897, s. 58-66; LEHNER Ferdinand J.: Kostel sv. Štěpána v Kouřimi. In: Method 26. Praha 1900, s. 25-32; PODLAHA Antonín: Posvátná místa království českého 4. Vikariáty kolínský a rokycanský. Praha 1910; BIRNBAUM Vojtěch: Architektura. In: WIRTH Zdeněk (red.): Dějepis výtvarného umění v Čechách I. Středověk. Praha 1931, s. 110; BACHMANN Erich: Eine spätstaufische Baugruppe im mittelböhmischen Raum (= Beiträge zur Geschichte der Kunst im Sudeten- und Karpathenraum Bd. 3). Brünn / Leipzig 1940, s. 56-78; MENCL Václav: O našich raně gotických kostelích v Kolíně, Kouřimi, Hradišti (Mnichově) a Staronové synagoze v Praze (recenze studie Ericha Bachmanna). In : Umění 13. Praha 1941, s. 178-180; LÍBAL Dobroslav: Kouřim (= Poklady umění v Čechách a na Moravě sv. 57). Praha 1943; LÍBAL D., 1949a, s. 17; MENCL V., 1960a, s. 112, 114; MENCL 1960b, s. 190-192; LÍBAL D., 1961, s. 774; GÖTZ W., 1968, s. 101, 108, 118, 237-239; BACHMANN E., 1969, s. 84; LÍBAL D., 1970, s. 17; MENCL V., 1974, s. 34; MUK J., 1977, s. 7; RADOVÁ-ŠTIKOVÁ M., 1975, s. 281n; KROUPA P., 1983b, s. 28-29; LÍBAL D., ve spolupráci s LÍBALOVOU V., 1983, s. 8-11; LÍBAL D., 1984, s. 159; KROUPA P.…, 1987, s. 43-63