Kolín – Kostel sv. Bartoloměje

1260 - druhá pol. 14. století

Kostel sv. Bartoloměje

Kostel je položen v dominantní poloze na nejvyšším místě městského areálu v jeho jihovýchodní části. Stavba 13. století se zachovala až na trojdílný východní závěr, odstraněný v druhé polovině 14. století při výstavbě nového chóru.

Ze tří částí původního závěru se zachovaly v místě jejich západních koutů válcové přípory. V prostoru někdejšího severního dílu závěru ukončují dříky těchto přípor hlavice, bohatě zdobené rostlinným dekorem, na nichž spočívají náběžní štítky s kořeny klenebních žeber. Z výšky těchto náběhů plyne, že boční chóry byly podstatně nižší než vlastní presbytář. Soudí se, že všechny tři části závěru měly polygonální půdorys, podobně jak je tomu například u kostela sv. Štěpána v blízké Kouřimi.

V první etapě výstavby sinového trojlodí vznikly jeho obvodové zdi. V severní a jižní jsou v pravidelných odstupech rozmístěny svazkové přípory s trojdílnými patkami, složenými z proniku tří válcových těles. Válcové dříky přípor jsou sdruženy do trojic, přičemž střední dřík je poněkud mohutnější než boční. Jednotlivé dříky ve svazcích ukončují kalichovité hlavice zdobené rostlinným dekorem, někdy tesaným prolamovanou technikou. Z počtu přípor v severní zdi je zřejmé, že původně mělo být v každé lodi po šesti klenebních polích.

Interiér trojlodí osvětlovala úzká, vysoká a hrotitě ukončená okna v jeho bočních zdech. Severní i jižní bok trojlodí zesilují na rozhraní polí opěrné pilíře, v jejichž dolní části jsou půlkruhově vyklenuté průchody. Toto řešení tak po¬někud připomíná opěrné oblouky katedrálních staveb. Ve druhém poli od západu se do severní lodi vstupovalo portálem, jehož tympanon je dnes umístěn v lapidáriu Národního muzea v Praze (v jeho ploše jsou po stranách figury archanděla Gabriela a Marie ze Zvěstování). Portál byl nahrazen novodobou kopií.

Mnohem bohatší byl jen ve zuboženém stavu dochovaný portál západního průčelí. Jeho ostění není již pravoúhle odstupněno, ale je nálevkovitě šikmé. K ostění, jehož šikmé boky člení výžlabky, byly přiloženy sloupky, z nichž se jen částečně dochovaly hlavice. Po levé straně vstupu dosud spatřujeme hlavici s reliéfem hlavy divého tnuže. Na hlavicích byly umístěny malé, dnes jen ve zbytcích dochované figury. Nad jejich pozůstatky v pravé části portálu jsou torza architektonicky pojatých baldachýnů. Bohatství někdejší kamenické výzdoby hrotitého záklenku lze dnes jen vytušit. Způsob osazení portálu nevylučuje možnost, že k tomu došlo až s časovým odstupem.Nad portálem bylo umístěno kruhové okno, jehož nynější kružba je dílem novodobé renovace. Uplatnění rozety v ose vstupního průčelí nemůže nepřipomenout západoevropskou architekturu.

Sklenutí sinového trojlodí bylo spjato se změnou původního plánu. Ve všech lodích byla sloučena dvě zamýšlená východní pole v jedno, dvojnásobně dlouhé ve východo-západním směru. Tím byla vytvořena fikce příčné lodi. Dále byly založeny pilíře mezilodních arkád, které svou masivitou a hmotností výrazně kontrastují se subtilitou svazkových přípor v obvodových zdech. Tyto pilíře jsou křížové, odvozené z hranolu, jehož nároží člení pravoúhlé ústupky. Do nich jsou vloženy subtilní válcové přípory nesoucí diagonální žebra kleneb. K osám jednotlivých stran pilířů se pak pojí silnější válcové přípory, na něž nasedají pásy vypínající oblouky, které oddělují jednotlivé lodi a sousedící klenební pole. Hlavice těchto přípor mají kalichovitý a vejčitý tvar a jsou zdobené bohatě utvářeným, převážně rostlinným dekorem i motivy zvěrnými.

V návaznosti na jednotlivé boky pilířů vyrůstají z nich v jejich plné šíři mohutné, na hranách okosené pásy, oddělující klenební pole a výrazně rytmizující celou klenební sféru. Jsou vypínány pětibokými, značně masivními žebry, která spočívají na zmíněných příporách. V obvodových zdech tyto pásy neorganicky nasedají na subtilní přípory pocházející z první etapy. Do západních polí všech tří lodí byly vloženy pavlačové tribuny podklenuté křížovými klenbami. Nakonec bylo sinové trojlodí zaklenuto křížovými klenbami, jen v naznačeném transeptu je v severním poli klenba šestidílná a v jižním pětidílná. Některé kruhové svorníky ve středech kleneb kryje bohatý reliéfní dekor.

Z bloku západního průčelí vyrůstají po jeho stranách dvě osmiboké věže, v jejichž jednotlivých etážích, oddělených vodorovnými římsami, jsou hrotitá okna. Nároží věží člení připojené válcové přípory a jednotlivé boky věží završují troj úhelné štíty.

Pravděpodobnou formu chórového závěru v Kolíně, tvořeného asi polygonálním presbytářem převyšujícím oba kratší a nižší, snad rovněž polygonálně uzavřené boční chóry, byl kostel sv. Bartoloměje v Kolíně blízký městskému kostelu v nedaleké Kouřimi. E. Bachmann upozornil na obdobu této dispozice v chrámu sv. Urbana ve francouzském Troyes, jehož východní část pochází z let 1262-1266. Aniž je tu nutné soudit na bezprostřední závislost, dokládala by předpokládaná obdoba dobovou aktuálnost zmíněného půdorysného řešení. Kolínské trojlodí bylo už od počátku budováno jako síň, tedy po způsobu oblíbeném v některých končinách Německa, zejména ve Vestfálsku. Se síní se už ve 12. a v první polovině 13. století setkáváme i v bližším sousedství českých zemí (např. prvotní záměr na stavbu síňového trojlodí v rakouském Lilienfeldu) a ojediněle i v Čechách (klášterní kostel v Teplé).

Formy užité na stavbě kolínského trojlodí subtilní svazkové přípory vybíhající od podlahy a bohatý rostlinný dekor - prozrazují, že mistr, který zde pracoval, byl dotčen vlivem severofrancouzské klasické gotiky. Vzpomněli jsme tu, že i neobvyklá forma kolínských opěráků (obdobné jsou ve východní části dómu v Míšni) připomíná opěrné systémy katedrálních staveb.

V gotické architektuře druhé poloviny 13. století je v prostředí českých a moravských měst výjimečným zjevem figurální sochařská výzdoba severního portálu.

Inspirace severofrancouzskou klasickou gotikou, kterou v Kolíně zaznamenáváme, nebyla tu patrně přímá, ale byla zprostředkována německým prostředím. Spojením elegantního tvaroslovného rejstříku klasické gotiky se síňovým prostorem připomene kolínský kostel zejména chrám sv. Alžběty v hessenském Marburku (trojlodí po roce 1260, dokončeno v podstatě ke svěcení v roce 1283).

Ve sloučení síňového prostoru s formami klasické gotiky není kostel sv. Bartoloměje v Kolíně v českých zemích ojedinělý. Jistou obdobou je mu dóm sv. Václava v Olomouci, budovaný po požáru v roce 1266. Charakterem tvarosloví je kolínský kostel, stejně jako chrám v Kouřimi, blízký severofrancouzskými podněty ovlivněným stavbám saským. Vzpomenout tu lze zejména na východní část dómu v Míšni, související se západním chórem naumburského dómu. Vztah k oblasti sasko-durynské prozrazuje i podoba západních věží kolínského kostela (Freyburg/Unstrut, Naumburk, Muhlhausen).

Vzhledem k uvedeným vazbám lze soudit, že první etapa stavby chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně spadá asi už do šedesátých let 13. století, kdy je také město Kolín poprvé doloženo v písemných pramenech. Při změně plánu nebyl sice v Kolíně dotčen úmysl zbudovat síňové trojlodí, ale došlo tu k význačné proměně slohu. Na místo dosavadní elegance lehkých a vznosných tvarů nastoupily zde formy těžké, hmotné a robustní. Na subtilní přípory z první etapy byly neorganicky osazeny těžké meziklenební pásy z druhé stavební fáze.

V souvislosti s druhým obdobím výstavby kolínského trojlodí byly v literatuře vzpomínány vestfálské síně, kde se užívalo podobných masivních forem (např. síňové trojlodí dómu v Paderbornu asi 1240-1260). Stejné hranolové pilíře spříporami v ústupcích na nárožích a v osách jednotlivých boků byly však užity i v klášterním kostele v dolnorakouském Lilienfeldu, a to na rozhraní transeptu a trojlodí, z něhož byla jako síň uskutečněna jen východní část.

Druhá etapa kolínského trojlodí působí mnohem konzervativněji než dílo fáze předchozí. Je patrné, že slohový vývoj se v českém prostředí neubíral přímočarými cestami, ale že se zde setkáváme i s proudy zvratnými. Soudíme, že z hlediska slohu nesvědčí nic proti domněnce, že druhá etapa stavby síňového trojlodí patří do sedmdesátých let 13. století.

Kostel sv. Bartoloměje v Kolíně patří mezi stavbami vzniklými ve druhé polovině 13. století na půdě v českých zemích nově založených královských měst k nejpřednějším. Svou monumentalitou byl nepochybně nejen vyjádřením prosperity města a jeho obyvatel, ale neméně se tu asi zračily nároky a ambice zakladatele města, krále Přemysla Otakara II. Zřejmě jen za takových okolností mohlo vyrůst tak náročné a monumentální dílo, přesahující běžné možnosti nově vznikajících městských komunit

Literatura:

ZAP Karel Vladislav: Hlavní chrám sv. Bartoloměje v Kolíně. In: Památky archaeologické a místopisné 4. Praha 1860, s. 173-184; GRUEBER Bernhard: Die Kunst des Mittelalters in Böhmen 2. Wien 1874, s. 45-49; NEUWIRTH Joseph: Geschichte der bildenden Kunst in Böhmen bis zum Aussterben der Přemysliden. Prag 1888, s. 403-405; BRANIŠ Josef: Dějiny středověkého umění v Čechách 1. Praha 1892, s. 63-64; MÁDL Karel B.: Soupis památek historických a uměleckých v království českém 1. Politický okres kolínský. Praha 1897, s. 19-44; LEHNER Ferdinand J.: Kostel sv. Bartoloměje v Kolíně n. L. In: Method 26. Praha 1900, s. 49-56; BIRNBAUM Vojtěch: Architektura. In: WIRTH Zdeněk (red.): Dějepis výtvarného umění v Čechách I. Středověk. Praha 1931, s.116; GUTH Karel: Lapidarium Národního muzea- In: Umění 6. Praha 1933, s. 458; MATĚJČEK Antonín: Sochařství. In: Československá vlastivěda VIII – Umění,. Praha 1935, s. 42; SWOBODA Karl M.: Zum deutschen Anteil an der Kunst derč Sudetenländer (= Beiträge zur Geschichte der Kunst im Sudeten- und Karpathenraum Bd. 1). Brünn / Leipzig 1938, s. 18; BACHMANN Erich: Eine spätstaufische Baugruppe im mittelböhmischen Raum (= Beiträge zur Geschichte der Kunst im Sudeten- und Karpathenraum Bd. 3). Brünn / Leipzig 1940, s. 11-13; MENCL Václav: O našich raně gotických kostelích v Kolíně, Kouřimi, Hradišti (Mnichově) a Staronové synagoze v Praze (recenze studie Ericha Bachmanna). In : Umění 13. Praha 1941, s. 178-180; LÍBAL Dobroslav: Gotická architektura v Čechách a na Moravě. Praha 1948, s. 46-47; LÍBAL Dobroslav 1949a, s. 17; MENCL Václav 1950, s. 10; KUTAL Albert, 1952, s. 14; DENKSTEIN Vladimír / DROBNÁ Zoroslava / KYBALOVÁ Jana, 1958, s. 50n., 114; LÍBAL Dobroslav, 1961a, s. 775; BACHMANN Erich, 1969, s. 84; KUTAL Albert, 1972, s. 11, 12; MENCL Václav, 1974, s. 34; MUK Jan 1977, s. 5; KROUPA P., 1983b, s. 23-26; LÍBAL Dobroslav, 1983, s. 8, 11; LÍBAL Dobroslav, 1984, s. 159; KROUPA P., 1987, s. 43-63; KUTHAN Jiří: Česká architektura v době posledních Přemyslovců. Města – hrady – kláštery – kostely. Vimperk 1994, s. 192-201; LÍBAL Dobroslav: Katalog gotické architektury v České republice do husitských válek. Praha 2001, s. 186-191; SCHURR Marc Carel: Gotische Architektur im mittleren Europa 1220-1340. Von Metz bis Wien. München / Berlin 2007, s. 321.

druhá pol. 14. století

Kostel sv. Bartoloměje

Patronátní právo ke kostelu sv. Bartoloměje v Kolíně nad Labem náleželo českým králům. Chór kostela je uveden mezi několika díly Petra Parléře v nápisu nad jeho bustou v triforiu pražské katedrály. Nápis vytesaný do kamenné desky vedle portálu do sakristie v Kolíně sděluje, že dne 30. ledna roku 1360 za vlády císaře Karla byla zahájena stavba chóru mistrem Petrem z Gmündu, kameníkem. Při úvaze, kdo byl iniciátorem této stavby přichází v úvahu dvě osobnosti kolínských farářů. Ještě před zahájením stavby byl farářem v Kolíně Theoderich, syn Jana z Klatov, císařův dvořan, pokladník dvora a kanovník prominentní kapituly u Všech svatých na Pražském hradě (*„familiaris et notarius Caroli IV. et dispensator curie regie“*). V roce 1360, kdy byla stavba chóru zahájena, stal se kolínským farářem Andreas, syn Eberlina z Vysokého Mýta, rovněž kanovník u Všech svatých na Pražském hradě. Oba kolínští faráři se tedy pohybovali na Pražském hradě a bezpochyby oba osobně znali Petra Parléře již před tím, než mu bylo svěřeno kolínské dílo.

Podle nedochovaného nápisu byl kolínský chór a velký oltář vysvěcen v roce 1378. Z posledních dvou desetiletí 14. a počátku 15. století pochází několik zpráv, které dokládají, že se zde sále pracovalo.

Na místě staršího závěru byl k síňovému trojlodí ze 13. století připojen chór, jehož ústřední část je na východě ukončena závěrem založeným nejspíše na čtyřech stranách sedmistěnu. Tím se v podélné ose vysokého chóru ocitl pilíř. Okolo vysokého chóru obíhá ochoz, který má po stranách čtverhranná pole s křížovými klenbami, v závěrové části pak klenby trojpaprsčité. Oproti čtyřem bokům závěru vysokého chóru se ochoz na své vnější straně otevírá do pěti obvodových kaplí s lichoběžníkovým půdorysem. Vůči sobě jsou kaple odděleny masivními, do nitra stavby vtaženými pilíři na trojbokém půdorysu. Další šestá kaple leží na jižní straně, oproti ní je na severu situována sakristie. Navenek je věnec obvodových kaplí scelen pláštěm obvodové zdi – tak se s tím setkáváme už dříve mj. v cisterciácké architektuře (Pontigny, ve střední Evropě chór klášterního ksotela v dolnorakouském Zwettlu), ale i u pařížské Notre Dame, či ve Švábském Gmündu. Nad ochozem a obvodovými kaplemi je téměř plochá střecha o velmi mírném sklonu. Z ní vyrůstají pilíře opěrného systému a horní část vysokého chóru s rozměrnými okny s dynamickými vzorci okenních kružeb (až na západní okno na jižní straně jsou stávající okenní kružby kopiemi zhotovenými podle kružeb původních). Podrobný stavební průzkum provedený v poslední době ukázal, že původně měl být vysoký chór asi poněkud nižší, že až v průběhu stavby došlo ke změně původního záměru a že vysoký chór byl navýšen a tak i monumentalizován. Skvostným kamenickým dílem byl jak vrcholový nástavec nad jižním schodištěm vedoucím na střechu ochozu, tak i sanktuář uvnitř kostela – obojí bylo nahrazeno přesnými kopiemi.

V architektuře kolínského chóru se výrazně projevuje úsilí o dynamizaci půdorysu i elevace – k tomu napomáhá osový pilíř v ose vysokého chóru, užití trojpaprsčitých kleneb v ochozu i hybné vzorce okenních kružeb s rotujícími plaménkovými motivy. Ve srovnání s Parlérovou částí pražské katedrály působí kolínský chór poměrně zdrženlivým dojmem. Svou osobitostí a výsostnou uměleckou kvalitou se nicméně plně řadí do kontextu Parléřovy tvorby. V době svého vzniku patřil nesporně k nejpozoruhodnějším stavbám celé střední Evropy a vedle parléřovských staveb ve Švábském Gmündu a v Praze se zařadil k velkým inspiračním vzorům, které byly hojně následovány a obměňovány.

Literatura:

Josef VÁVRA: Dějiny královského města Kolína and Labem. Kolín 1888, s. 78; Karel B. MÁDL: Soupis památek historických a uměleckých v království českém I. Politický okres kolínský. Praha 1897, s. 46-48; Josef VÁVRA: Dějiny královského města Kolína and Labem. Kolín 1888, s. 83-84; Emanuel POCHE (red.): Umělecké památky Čech 2. Praha 1978, s. 87; Tomáš DURDÍK: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha 1999, s. 260 a 87; RIŠLINK Vladimír / JOUZA Ladislav / VALENTOVÁ Jarmila: Gotika na Kolínsku. Společnost a kultura v letech 1250-1530. Kolín 1998, s. 26; Tomáš DURDÍK: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha 1999, s. 260-261.