Kladsko – Kostel Nanebevzetí Panny Marie

Historie

konec 14. století

kostel Nanebevzetí Panny Marie

Arnošt z Pardubic si tedy ke svému pohřbení nevybral ani pražskou katedrálu sv. Víta, o jejíž stavbu se významným způsobem zasloužil, a dokonce ani ne některý z augustiniánských klášterů, které sám založil. Jeho volbou byl farní kostel v Kladsku. Důvodem tohoto rozhodnutí byl zřejmě zázrak, jenž tak významně zasáhl do Arnoštova života. V ose kladského kostela pak dlouho stál Arnoštův náhrobek s tumbou uzavřenou nahoře deskou s ležící figurou pohřbeného. A protože se zemřelý arcibiskup těšil svaté pověsti, stal se tento náhrobek předmětem úcty a dokonce zázraků. Farní kostel v Kladsku, tak úzce spjatý s osobou prvního pražského arcibiskupa, z rámce českého dějepisu umění a jmenovitě i z dějin české středověké architektury zcela vypadl. Má podobu trojlodní baziliky. Hlavní loď kostela ústí na východě do pětibokého presbytáře, po jehož bocích leží nižší a menší pětiboké závěry lodí bočních. Snad už od počátku bylo zamýšleno dvouvěžové západní průčelí.

Soudí se, že východní část kostela včetně kleneb bočních lodí vznikala od doby kolem roku 1390 do počátku 15. století, druhá etapa výstavby kostela, při níž vznikly klenby v části bočních lodí, je datována do doby před rokem 1432. Stavba kostela pokračovala dál v druhé polovině 15. století i po roce 1500. Předpokládá se, že kaple sv. Jakuba položená při vnějším boku jižní boční lodi vznikla až v letech 1500–1503.

Hans Tintelnot si ve své knize o středověké architektuře ve Slezsku povšiml, že tato stavba souvisí s českou architekturou, respektive jak napsal, s „lucemburským dvorským stylem“. Jeho odezvu spatřoval mimo jiné na bohaté heraldické výzdobě severní strany západní části kladského kostela, která ovšem už náleží mladší stavební etapě.

Vlastní půdorysné a prostorové vyvinutí stavby je tradiční a konzervativní. Dobře upomene mimo jiné na pražský kostel Panny Marie před Týnem. Ale klenební konfigurace už v nejstarších částech kladského farního kostela vycházejí z parléřovských síťových kleneb. Objevují se tu kosočtverečné motivy, kterým byla v parléřovských klenbách přisouzena důležitá role. Přichází tu vzorce vytvářené alespoň dílem z trojpaprsků. V bočních lodích jsou hvězdovité útvary, které mají nejspíše svůj vzor v klenbě přízemku velké věže pražské svatovítské katedrály. V severní boční lodi kladského kostela spatřujeme klenební náběh v podobě ze zdi přímo vybíhajících a navzájem se křížících žeber, jaký byl použit v průjezdu Staroměstské mostecké věže v Praze. V místech, kde se stýkají klenební žebra v západní části severní boční lodi, spatřujeme jakési listové chuchvalce podobné těm, jaké jsou na klenbě vysokého chóru pražské katedrály.

Rejstřík katedrálního dekoru rezonuje, byť ve střídmé podobě, i na vnějším plášti kladské baziliky. Nechybí tu náročněji utvářené opěráky obohacené motivy přiložených pilířků završených fiálami, izolovaně uplatněný motiv vimperku na jižní straně presbytáře či sochařsky utvářená výzdoba v horní části opěrných pilířů presbytáře. V oknech závěru severní boční lodi spatřujeme motiv rotujících plaménků, tak příznačný pro výrazový rejstřík pražské parléřovské architektury.

Není tedy nejmenších pochyb o tom, že stavba farního kostela v Kladsku souvisí s dílem pražské katedrální huti. Kdyby ovšem nejstarší částí farního kostela v Kladsku vznikly na konci 14. a počátku 15. století, jak se obvykle soudilo, pak by to znamenalo, že vyrůstaly až několik desetiletí poté, co Arnošt z Pardubic zemřel a co byl na půdě kladského kostela pohřben. Nevyloučil bych naproti tomu, že stavba byla zahájena dříve, snad už v době života Arnoštova, a že pak dále vyrůstala nad jeho hrobem. Postupovala patrně v čase, kdy pánem v Kladsku jako zástavní držitel byl v letech 1378–1388 moravský markrabě Jošt Lucemburský a po něm v letech 1397–1422 vévoda Hanuš (Jan II.) Opavsko-Ratibořský.

Náhrobek Arnošta z Pardubic umístěný původně v ose kostela před hlavním oltářem byl později přenesen do severní boční lodi. Na něm spočívající figura, vybavená odznaky arcibiskupova důstojenství, byla již v dávné minulosti poškozena. Na hlavě Arnoštově spočívala mitra a na jeho rouchu bylo navlečeno pallium, jehož přijetí při slavnostním uvedení do úřadu zaznamenali soudobí kronikáři.

Zatímco vlastní náhrobní tumba byla provedena z načervenalého mramoru, figura arcibiskupova byla vytesána z tvárnějšího nažloutle-šedavého kamene. Rozvrh drapérie je suverénně velkorysý. Provedení detailu na dochovaných částech figury je přitom jemné a precizní – to je patrné mimo jiné na drobnopisném podání třásní na konci arcibiskupovy štoly, či na lemech arcibiskupova roucha. Přestože je figura náhrobku jen torzem, je zjevné, že jde o dílo mimořádné kvality, že tvůrce této sochy byl skvělým sochařem a měl mimořádný smysl nejen pro detail, ale především pro monumentalitu. V tomto ohledu snese kladský náhrobek ta nejpřísnější měřítka.

O souvislosti Arnoštova náhrobku s dílem pražské parléřovské huti nebylo již dávno pochybnosti. Na určitou afinitu Arnoštova kladského náhrobku s náhrobkem arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi v pražské katedrále a s náhrobkem vratislavského biskupa Přeclava z Pogarella († 1376) v dómu ve Vratislavi upozornil kdysi Albert Kutal.

Oproti Očkovu náhrobku je socha toho kladského výrazněji a precizněji modelována a tím je bližší panovnickým náhrobkům v pražské katedrále. Do tohoto kontextu socha Arnoštova kladského náhrobku nepochybně náleží. Datum úmrtí Arnošta z Pardubic naznačuje, že kladský náhrobek je patrně starší než parléřovské náhrobky českých knížat a králů v pražské katedrále a než vratislavský náhrobek Přeclava z Pogarellu. Kladský náhrobek tak nejspíše stojí na počátku řady pražských náhrobních monumentů, které vznikly v Parléřově huti.

Ale farní kostel v Kladsku v sobě ukrývá ještě jedno dílo prvního řádu. Je to dřevěná socha Madony s Ježíškem a ptáčkem. Madona drží v levé, v lokti ohnuté ruce nahého Ježíška, na jehož levé pokrčené nožičce sedí ptáček. Spodní vysoko přepásané roucho Madony spadá dolů v dlouhých, takřka svislých a paralelně probíhajících záhybech, které se až v patě figury výrazně zalamují. Svrchní plášť figury, sepnutý vysoko na hrudi, je na obou stranách nařasen do kaskád, které se odvíjejí od sedícího Ježíška na levé straně figury a od v lokti ohnuté Madoniny ruky na straně pravé. Celá figura působí dojmem pevné tělesné robustnosti – i tento rys náleží k příznačným vlastnostem pražské parléřovské skulptury.

Zatímco v pase se tělo Madony vydouvá do popředí, nahoře poněkud ustupuje do pozadí, aby pak takto tvarovaná křivka pokračovala opět do protisměru – hlava Madony se naklání dopředu a při tom i na stranu k Ježíškovi. Velmi výrazná je modelace Madonina obličeje. Ten je široký a jadrně robustní a působí až „realistickým“ dojmem. Čelo Madony je zvrásněno ne nepodobně, jako to spatřujeme na hlavách králů Otakara I. a Otakara II. na jejich náhrobcích v pražské katedrále. Obličej Madony pak po obou stranách rámují pletence těžkých a dlouhých vlasů – i ty nejsou konec konců nepodobné vlasům rámujícím obličej busty Blanky z Valois v triforiu pražské katedrály. Bustám pražského triforia není příliš vzdálena ani životná charakteristika kladské Madony.

Výsostně příznačným rysem této sochy je velkorysé a monumentální vyvinutí. Je zjevné, že tvůrce kladské Madony dovedl uvažovat ve velkých dimenzích. Navíc pak tato socha vyniká svým prostorovým utvářením. Není určena pro pohled jen z jediné strany. Naopak je komponována tak, že odkrývá své podivuhodné kvality při pozorování z různých stran a úhlů. Při jejím prohlížení z rozličných poloh vyvstane před divákem dynamismus a hybnost, kterou je tato plastika naplněna a prostoupena. Z kladské sochy přímo vyzařuje fascinující vnitřní síla, která je v ní přítomna. Těmito rysy nemůže nepřipomenout vlastnosti parléřovské architektury.

Je zjevné, že sochař, který tuto sochu vytvořil, náležel k vrcholným mistrům svého oboru. Proto také bylo provedení této sochy někdy připisováno samotnému Petru Parléřovi. Současně s tím vyvstává otázka, kdo dílo takové umělecké hodnoty objednal, respektive kdo jeho provedení zadal sochaři tak výjimečných kvalit. Alfred Schädler i Gerhart Schmidt připouštěli, že kladská socha vznikla ještě za života Arnošta z Pardubic. Určité vazby k sochařským dílům pražské parléřovské huti ze sedmdesátých let 14. století by ale asi naznačovaly, jak soudil Jaromír Homolka, že kladská Madona je přeci jenom poněkud mladší, že vznikla až po smrti prvního pražského arcibiskupa a že se tedy dostala do Kladska až v době, kdy Arnošt z Pardubic již nebyl mezi živými. To přesto nevylučuje souvislost této sochy s osobou prvního pražského arcibiskupa. Je dosti pravděpodobné, že byla objednána jak k poctě Panny Marie, tak současně i na připomínku Mariánského zázraku, který v Kladsku Arnošt z Pardubic zažil.

Obrázky

Kladsko. Kostel Nanebevzetí Panny Marie. Presbytář a závěr jižní lodi.