Jemnice

11. a 12. století - pol. 13. století

knížecí dvorec

První zpráva o Jemnici pochází z roku 1227 v listině krále Přemysla Otakara I., který v ní pověřil Petra, správce bítovské provincie, prodejem lovětínského újezda klášteru v Louce. Jemnice patřila tedy do zeměpanské provincie spravované z hradu Bítova, respektive náležela ke znojemskému údělu.

Předchůdcem vrcholně středověkého města byla v nížinné poloze při řece Želetavce umístěná osada s kostelem, který měl podobu rotundy. Ta měla válcovou loď, apsidu a na západě válcovou věž. Zatímco loď s apsidou byla zbourána, zachovala se dosud štíhlá válcová věž zbudovaná z plochých přitesaných kamenů kladených v řádcích a spojovaných vápennou maltou. Její přízemek byl přístupný od východu z nitra lodi dosud dochovaným průchodem. Odtud bylo možné po schodišti vystoupat do prvního patra, odkud byla přístupna tribuna v západní části lodi. Na jižní straně rotundy byl zbudován pozdně románský kostel s obdélnou lodí, jejíž obvodové zdivo je dochováno.

V průběhu 11. a 12. v Jemnici-Podolí vznikl a existoval knížecí dvorec, jehož součásti byla svatyně ve formě rotundy, jak se s tím setkáváme na řadě nejstarších přemyslovských hradů (Levý Hradec, Budeč, Pražský hrad, Starý Plzenec). Svým utvářením se západní válcovou věží připomíná rotunda v Jemnici-Podolí rotundu sv. Jiří na Řípu obnovenou či znovupostavenou v roce 1126 knížetem Soběslavem I. V průběhu první poloviny 12. století rotunda v Jemnici pravděpodobně vznikla.

Literatura:

CDB II, č. 305, s. 303-304; Ladislav HOSÁK: Historický místopis země Moravsko-slezské. Praha 1938 (reprint 2004), s. 160-161; Karel GUTH: České rotundy. In: Památky archaeologické 34, seš. 1-2. Praha 1924; Václav RICHTER: O účelu československých rotund. In: Český časopis historický 42. Praha 1936, s. 246-250; Gracián CHALOUPKA: Jemnice do počátku 16. století. In: Vlastivědný věstník moravský 7. Brno 1952, s. 1-17, 49-57, 97-107; Lubomír KONEČNÝ / L. BLÁHA: Zjišťovací průzkum rotundy v Jemnici-Podolí. In: Přehled výzkumů 1974, s. 57-58; Lubomír KONEČNÝ: Emporové rotundy s válcovou věží. In: Umění 26. Praha 1978, s. 385-413, zejména s. 401; Bohumil SAMEK: Umělecké památky Moravy a Slezska 2. Praha 1999, s. 51-52; Klára BENEŠOVSKÁ / Petr CHOTĚBOR / Tomáš DURDÍK / Zdeněk DRAGOUN: Architektura románská (= Deset století architektury). Praha (Správa Pražského hradu) 2001, s. 101; Marek VAŘEKA / Miroslav PLAČEK: Středověké dějiny města. In: Jiří TŘÍSKA a kolektiv (red.): Dějiny Jemnice. Jemnice 2010.

pol. 13. století a dále

Počátky hrazeného města Jemnice spadají do druhé čtvrtiny 13. století – z listiny krále Přemysla Otakara I. z roku 1227 se dovídáme, že opevněné město Jemnici budoval správce bítovské provincie Petr. V roce 1325 potvrdil král Jan Lucemburský Jemnici městská privilegia a v témže roce daroval patronát zdejšího kostela cisterciáckému klášteru v Sedlci. Před rokem 1331 zastavil Jan Lucemburský Jemnici rodu Lichtenburků a v jejich rukou až na přerušení ve dvacátých letech 15. století město zůstalo až do roku 1496.

V roce 1455 vydal olomoucký biskup Bohuslav ze Zvole na žádost Albrechta, Hynka a Štěpána z Lichtenburka souhlas s tím, aby kaple sv. Víta u Jemnice byla věnována pro potřebu nově zřízeného františkánského kláštera. Tento kostel sestával z jednoduché čtverhranné lodi a polygonálně ukončeného presbytáře, loď byla dodatečně rozšířena na jih, kde byly uvnitř při obvodové zdi postaveny tři boční kaple.

Starší opevnění města bylo v průběhu druhé poloviny 15. a na počátku 16. století posíleno o nové bašty a barbakány. Dosud stojí polovina barbakánu takzvané Horní (též Velké) brány a velká část barbakánu brány Dolní (Malé).

Jako farní kostel pro Jemnici sloužil až do roku 1658 kostel sv. Jakuba Většího, nacházející se v sousedství románské rotundy mimo rámec vlastního města. Ke staré obdélné lodi byl připojen nový polygonálně ukončený presbytář sklenutý síťovou klenbou, jejíž vzorec vychází ještě z Parléřovy klenby vysokého chóru katedrály sv. Víta v Praze. Na klenbě presbytáře byly namalovány figury Krista Soudce, sv. Anny Samotřetí a Boha Otce, dále holubice Ducha svatého, symboly čtyř evangelistů, polofigury proroků a celé postavy Assumpty a světců (sv. Jakub, sv. Václav, sv. Jiří, sv. Florián a blíže neurčený světec ve zbroji držící kopí). Nad vítězným obloukem ze strany presbytáře se nachází namalovaný letopočet 1515, provázený rovněž namalovanou kamenickou značkou. Je tu i erb pánů z Ludanic, kteří byli v této době držiteli Jemnice.

Malby jsou tedy dobře datované a presbytář vznikl patrně krátce před jejich provedením. Soudí se, že jeho stavitelem mohl být mistr Jan, jehož náhrobek, datovaný rokem 1518, je ve zdi presbytáře osazen. Stejný rok, provázený dvěma kamenickými značkami, je vytesán i na sanktuáři při severním boku presbytáře. Jeho nesmírně bohatá architektura je provedena v kameni s vynikající precizností, takže nemůže nepřipomenout díla klenotnická. Svým charakterem a uplatněným výrazovým rejstříkem snad nejspíše připomene kazatelnu svatoštěpánského dómu ve Vídni, dílo Antona Pilgrama.

Literatura:

Petr KROUPA: Farní kostel sv. Jakuba Většího Jemnice-Podolí. In: Kaliopi CHAMONIKOLA (ed.): Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400-1550. II. Brno. Brno 1999, s. 112-113; Bohumil SAMEK: Umělecké památky Moravy a Slezska 2. Praha 1999, s. 51-52; Jakub VÍTOVSKÝ: Nástěnná malba v kostele sv. Jakuba v Jemnici. In: Kaliopi CHAMONIKOLA (ed.): Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400-1550. II. Brno. Brno 1999, s. 223-224.