Domažlice – Kostel Narození Panny Marie

1265

Kostel Narození Panny Marie

Původní stavbě náleží z velké části zdivo lodi. Stavba měla půdorys obdélníku, přičemž loď a presbytář v půdorysu i prostorově splynuly. K severo-východnímu a jihovýchodnímu nároží se pojí na koso osazené opěráky, další opěrný pilíř je umístěn v ose východní zdi a tři opěrné pilíře zesilují zeď jižní, kterou tak dělí do čtyř úseků. Všechny opěráky jsou nečleněné, pultově ukončené.

V jižní zdi kostela je portál s hrotitým záklenkem. Jeho ostění člení dva pravoúhlé ústupky, na hranách spatřujeme subtilní profily odsazené výžlabky. Do ústupků jsou vsazeny sloupky se štíhlými válcovými dříky, přecházejícími v podobě prutu i do profilace záklenku. V jeho náběhu jsou na ně navlečeny velmi štíhlé hlavice, jejichž forma se již mění z kalichu ve váleček. Zdobí je stylizované plastické listy. Pro celý portál je charakteristický plynulý pohyb subtilních souběžných profilů od patky až do vrcholu hrotitého záklenku. Svým charakterem náleží již dynamickému cítění příznačnému pro poklasickou slohovou fázi. Druhý portál je zachován v severní části západního průčelí. Jeho ostění jednou pravoúhle ustupuje, hrany lemují subtilní zahrocené profily po stranách provázené výžlabky. Do ústupků byly vloženy sloupky s velmi štíhlými válcovými dříky. Zachovala se jen kalichovitá hlavice levého sloupku, zdobená porušenými plastickými listy. Na sloupky navazuje prut vložený do záklenku. V jeho náběhu přerušují ostění vodorovné římsy. Hrotitý oblouk vnější archivolty je vypínán trojlistem archivolty vnitřní (podobně jako např. na portálech na hradech na Zvíkově, v Písku a ve Strakonicích). Štíhlými, výškově vypjatými proporcemi, strmější křivkou hrotitého oblouku i subtilnější profilací je tento portál rovněž příznačný pro poklasickou slohovou fázi.

V půdním prostoru jsou v jižní, východní a severní obvodové zdi lodi patrné vrcholy klenebních čel vyzděné z terakotových tvarovek, pod nimi pak vrcholy zazděných oken s kamenným ostěním. Po bocích některých klenebních čel jsou patrné nevelké plochy pokryté omítkou. To by snad mohlo vést k domněnce, že kostel měl původně plochý strop a že byl zaklenut až dodatečně.

K jihozápadnímu nároží kostela přiléhá válcová věž. Na severu se k hlavní části kostela pojí mnohem užší a nižší boční loď (dnes kaple sv. Barbory). V západní části je sklenuta do čtyř obdélných polí křížovými klenbami, jejichž pětiboká žebra vybíhají z jehlancových konzol. V západním polije na jižní straně dochován zazděný, do mírně zahroceného záklenku vypjatý oblouk, jímž se toto pole otevíralo do hlavní části kostela. Ostatní spojovací oblouky si původní podobu nezachovaly. Východní část severní boční lodi byla přestavěna.

Z polohy opěrných pilířů a z excentrického umístění portálu v západním průčelí lze soudit, že kostel v Domažlicích měl původně podobu rozlehlé dvoulodní síně na obdélném půdorysu, provázené na severní straně nízkou postranní lodí. Spolu s dvoulodím kostela v dolnorakouském Imbachu a Staronovou synagógou v Praze náležel kostel v Domažlicích k dvoulodním síním předjímajícím po-zdější oblibu dvoulodní dispozice. Patřil tak i k nejpozoruhodnějším dokladům velké půdorysné i prostorové mnohotvárnosti městských kostelů doby Přemysla Otakara II.

Ve splynutí presbytáře s lodí a v uplatnění síňového řešení byl jistou obdobou městského kostela v Domažlicích kostel kláštera dominikánek v Tullnu (byl ovšem trojlodní), založený římským králem Rudolfem I. Habsburským.

Dobu vzniku domažlického kostela přesněji určuje slohový ráz obou zachovaných portálů - jižního a západního. Zejména proporce západního portálu jsou značně štíhlé, profily obou portálů jsou subtilní a hlavice sloupků na jižním portálu se protáhly do výšky. Rostlinný dekor není tu již naturalisticky pojatý, ale má abstraktnější ráz. Je tedy zřejmé, že se zde již projevily pokla¬sické slohové tendence. Lze proto soudit, že jádro domažlického kostela vzniklo nejspíše v době kolem roku 1270 či v sedmdesátých letech 13. století.

Literatura:

VANĚK F. / HOSTAŠ K., 1902, s. 33; LÍBAL D., 1948, s. 59; MENCL V., 1958, s. 144; HILMERA J., VONDRA J., 1960, s. 4; MUK J. ml., 1968; DOSTÁL O. a kolektiv, 1974, s. 158; POCHE E. a kolektiv, 1977, s. 313–314 ; KROUPA P., 1983, s. 10.