Doksany – Klášter premonstrátek

1144 - 1234

Klášter premonstrátek

Když milevský opat Jarloch ve své kronice líčil činy knížete a druhého českého krále Vladislava II. (I.), uvedl: „Postavil našemu řádu také další dům v Doksanech a umístil tam řeholní panny, jež dal přivést z Dünnewaldu v kolínské diecézi“. Spoluzakladatelkou a patronkou kláštera byla první Vladislavova manželka Gertruda Babenberská († 4. srpna 1150), vnučka císaře Jindřicha IV. († 1106), dcera rakouského vévody Leopolda III. Svatého († 1136) a sestra vévodů Leopolda IV. (1136-1141) a Jindřicha II. Jasomirgotta († 1177). Jejím nevlastním bratrem byl římskoněmecký král Konrád III. Byla pohřbena nejdříve na Strahově, ale následně byly její pozůstatky přeneseny do Doksan.

Po té, co Gertruda zemřela, byla Vladislavova a Gertrudina dcera Anežka poslána do Doksan, aby se tam „vzdělala v Písmu a svatém životě“ V roce 1175 zemřel doksanský probošt jménem Adalbert, který tento klášter spravoval podle Jarlocha třicet dva let a pět měsíců. K příznivcům kláštera patřil i Jindřich, bratr druhého českého krále Vladislava a Jindřichova manželka Markéta, která mimo jiné darovala doksanskému klášteru újezd zbynický na Sušicku.

Druhou převorkou kláštera se stala Alžběta, dcera Jindřicha († 1169), mladšího bratra krále Vladislava a sestra knížete a biskupa Jindřicha Břetislava, která darem šedesáti marek stříbra podpořila výstavbu kláštera. Kromě drahocenných předmětů věnovala klášteru i vesnice Břehoryje a Rochov. Třetí představenou kláštera se stala Markéta, rovněž dcera Jindřicha, syna knížete Vladislava I. a sestra biskupa a v letech 1193-1197 vládnoucího knížete Jindřicha Břetislava.

Když v roce 1197 zemřel v Chebu biskup a český kníže Jindřich Břetislav, bylo jeho tělo přeneseno do Doksan a tam pohřbeno vedle jeho matky Markéty († 1186). Za svého života patřil k velkým příznivcům doksanského kláštera. Do Doksan poslal král Přemysl Otakar I. svou dceru Anežku, když jí bylo šest let. Přemysl Otakar II. vydal v roce 1226 klášteru v Doksanech velké privilegium, v němž potvrdil jeho svobody a majetkovou držbu.

Klášter v Doksanech měl od svého založení blízko k vládnoucím Přemyslovcům a k jejich nejbližším. Svědčí o tom i záznamy v doksanském nekrologiu a četná obdarování, kterým se těšil. Kromě nemovitých statků dostával od svých příznivců peněžní dary a vzácné a drahocenné předměty sloužící liturgii. V nekrologiu přichází mimo jiné kníže Oldřich (Vdalricus dux), snad syn Soběslava I., druhý český král Vladislav, jeho druhá manželka Judita, Vladislavovy dcery Hedvika, a Gertruda , a dále synové Svatopluk († 1170) a Friderik/Fridericus († 1189), jenž daroval klášteru ves Kotvina. Jmenováni jsou v nekrologiu česká kněžna Alžběta, patrně manželka knížete Bedřicha (1172-1173), český kníže Soběslav II. († 1180), syn druhého českého krále Vladislava a Gertrudy Babenberské salcburský arcibiskup Adalbert († 1200), který doksanský klášter bohatě obdaroval, dcera krále Vladislava abatyše a obnovitelka kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. Doksanské nekrologium zaznamenalo i úmrtí moravského „markraběte“ Václava, šlo tu patrně o syna Soběslava I., jenž byl údělným knížetem olomouckým (1177-1178) a následně po krátký čas knížetem českým (1191-1192). I on klášter obdaroval.

Velkým příznivcem kláštera, jehož zásluhy jsou vzpomenuty v nekrologiu byl moravský markrabě Vladislav Jindřich († 1222), syn zakladatele doksanského kláštera a bratr krále Přemysla Otakara I. Vzpomenut je tu i třetí český král Přemysl Otakar I., který klášteru daroval újezd Klobouky na Rakovnicku a manželka Přemysla Otakara I. královna Konstancie. Je tu zaznamenán i moravský markrabě Vladislav (1227), třetí syn krále Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské, a také čtvrtý český král Václav I., jeho manželka krále Václava I. královna Kunhuta Štaufská. Zaznamenáno je tu i úmrtí pátého českého krále Přemysla Otakara II., jeho druhé manželky královny Kunhuta a jejich dcery svatojiřské abatyše Kunhuty († 1321). Přichází tu i dcera krále Václava II., manželka Jana Lucemburského a matka císaře Karla IV. královna Eliška. A nechybí tu samozřejmě ani císař Karel IV.

V doksanském nekrologiu jsou i zápisy o úmrtí pražských biskupů, z nichž biskup Daniel zjevně patřil k velkým příznivcům kláštera. Figurují tu jména mnoha dobrodinců kláštera, kteří ho obdarovávali. Díky tomu se mohla rozvinout jeho náročná výstavba a nákladné bylo bezpochyby i jeho vnitřní vybavení, o němž však dnes svědčí jen písemná svědectví.

Klášterní kostel v Doksanech byl založen na půdorysu latinského kříže. Na čtvercové pole křížení navazují na serveru a jihu boční ramena příčné lodi. Obě mají podobu čtvercového pole s navazující rozměrnou apsidou. Zdivo apsid provedené z tesaných a v řádcích kladených kvádrů je členěno slepou arkaturou tvořenou plochými lizénami a nahoře mezi nimi se rozpínajícími půlkruhovými oblouky. V osách obou apsid se dosud dochovala původní úzká půlkruhově ukončená okna s bohatě profilovaným ostěním. Na východě na křížení navazoval obdélný presbytář. Předpokládá, že byl na východě původně ukončen apsidou. Někdy se soudí, že byl dodatečně prodloužen a navíc byla v jeho ose na východě přistavěna hranolová věž. Původní stavbě náleží do koutů sevřených východními boky obou ramene transeptu a postranními zdmi presbytáře vložené kaple. Skládají se z čtverhranného pole blížícího se čtverci a východní apsidy.

Na transept navazuje na západě trojlodí. Boční zdi postranních lodí i lodi hlavní byly členěny slepými arkádami, jejichž oblouky spočívaly na příporkách ukončených listovými hlavicemi. Toto bohaté prohnětení vnější fasády bylo tedy uplatněno i zde, nikoliv jen na apsidách příčné lodi.

Na vnější straně obvodové zdi severní boční lodi se dochoval fragmenty portálu, do jehož ustoupeného ostění byly vloženy sloupky s hlavicemi zdobenými jemně utvářeným palmetovým dekorem. Palmetky tu přechází i na na římsu vytvářející podnož archivolt, kde se se tento motiv opět opakuje. Snad k tomuto či k jinému portálu příslušela v kameni vytesaná hlava lva, zachovaná v Doksanech.

Západní část trojlodí zaujímá chór (empora) řeholnic, pod nímž se dole v úrovni podlahy kostela nachází klenutý prostor, dělený v rozsahu severní boční lodě kostela do dvou lodí, v rozsahu hlavní lodi do lodí tří. Celkem tu tak vznikl pětilodní prostor. Do něho byly vestavěny čtyři masívní členité pilíře, přičemž na jihu je jeden, dodatečně obezděný, přeci jen zčásti patrným, druhý pak byl zjištěn sondou. Mohutnost těchto pilířů vedla k úvaze, že se nad nimi měla v ose kostela tyčit mohutná věž. Obvodovou zeď tohoto prostoru člení na severu, západě a jihu polosloupy. Ušlechtile utvářený palmetový dekor na jedné z hlavic polosloupu na severní straně je podobný, jaký spatřujeme i na torzu severního portálu. Alespoň dílem je proto tato část stavby prací z první etapy budování kostela. V takové čistotě, jemnosti a precizním provedení se s palmetovým dekorem setkáváme v Čechách jen na portálu kostela v Záboří nad Labem, na Moravě pak na oknech paláce na hradě v Olomouci.

S výjimkou již zmíněných čtyř masívních pilířů spočívaly meziklenební pásy a klenby v členitém prostoru pod západní emporou na sloupech s atickými patkami a nárožními drápky. Dříky sloupů (popřípadě přízedních polosloupů) jsou většinou válcové, někdy i polygonální. Většinou zde byly tyto dříky ukončeny krychlovými hlavicemi, někdy bez výzdoby, jindy byla na nich vytesána robustním dojmem působící výzdoba. Často tu přichází těžké palmet odlišující se od jemných palmet ze starší fáze výstavby, vzácněji pak figury fantastických tvorů.

Na jižní straně se pětilodní klenutá hala pod západní emporou otevírá do prostoru odpovídajícího jižní boční lodi kostela. Odtud je vyvedeno v síle zdiva situované schodiště stoupající vzhůru na emporu. Na západě bylo nad dolní částí kostela průčelí se dvěma hranolovými věžemi. Mezi nimi byl v průčelí situován portál (jeho stopy zjistil Achil Wolf), kterým se do kostela původně vstupovalo od západu. Konečně na severní straně klášterního kostela byl založen rajský dvůr s křížovou chodbou a budovami konventu.

Je zjevné, že románská podoba klášterního kostela není jednolitým dílem. V první etapě vznikl jak transept a presbytář, tak i obvod trojlodí. Už samotná dispozice s příčnou lodí, jejíž ramena jsou ukončena apsidami, připomene některé stavby v Itálii – za jiné tu lze jmenovat dómy v Parmě či v Pise, kde bylo použito členění obvodového pláště slepými arkádami, v románské architektuře na apeninském poloostrově ostatně velmi časté. Tam se lze mnohdy setkat s jemně tesanou palmetovou dekorací, které byla oblíbená dávno dříve v architektuře antické. Na italské vzory navazuje patrně i rozšíření tohoto dekoru na stavbách v Porýní – mimo jiné ve Špýru či v Mohuči. Ohlas těchto inspiračních zdrojů do českého prostředí v době života knížete a druhého českého krále Vladislava nepřekvapí, protože právě tehdy měla česká elita příležitost se blíže seznámit s Itálií, byť by to bylo mimo jiné i prostřednictvím válečných tažení ve službách císaře Fridricha Barbarossy.

Druhá fáze výstavby doksanského chrámu, při níž vznikla velká část architektonického vybavení klenutého prostoru pod západní emporou, už postrádá vytříbenost charakteristickou pro etapu první. Ta je už spjatá s běžnou architekturou německých oblastí Říše. Klášter premonstrátek v Doksanech se těšil mimořádné přízni královského rodu Přemyslovců. S tím je v souladu i mimořádné postavení doksanského klášterního kostela v rámci české architektury druhé a třetí třetiny 12. století.

Literatura:

Josef MIKA: Das ruhmwürdige Doxan oder des kön. Jungfraulichen Stiffts schneeweisser Jungfrauen zu Doxan kurzer Entwurf etc von Josepho Mika des königl. Jungfr. Stifftes Probsten und des Königr. Böheim Praelaten. Leitmeritz 1726; Mathias FEYFAR: Kurze Geschichte des Kön. Praem. Jungfr. Stift Doxan. Dresden 1860; František BENEŠ: Doksany, býv. královský, panenský klášter Premonstratek nad Ohří. In: Památky díl V. Praha 1863, s. 162-179, 193-203; Bernhard GRUEBER: Die Kunst des Mittelalters in Böhmen I. Wien 1871, s. 30-31, 33 34; Josef EMLER (ed.): Necrologium Doxanense. In: Sitzungsberichte der Königl.- Böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften. Klasse der Geschichte, Philosophie und Philologie 1884. Prag 1885; Josef EMLER (ed.): Necrologium Doxanense. In: Zprávy o zasedání Královské české společnosti nauk v Praze. Třída pro filosofii, dějepis a filologii roč. 1884. Praha 1885, s. 83-144; Joseph NEUWIRTH: Geschichte der christlichen Kunst in Böhmen bis zum Aussterben der Přemysliden. Prag 1888, s. 91-98; Achil WOLF: Restaurování románské hrobky svob. pánů Lexa z Aerenthalů v Doxanech. In: Zprávy spolku architektů a inženýrů v království českém 24. Praha 1890, s. 73, tab. XIX-XXI; Bohumil MATĚJKA: Soupis památek historických a uměleckých v království českém 4. Politický okres roudnický. Praha 1898, s. 51-87; Dobroslav LÍBAL: Románský kostel kláštera premonstrátek v Doksanech. In: Zprávy památkové péče 6. Praha 1942, s. 5-6, 61; Jarmila KUBÍČKOVÁ: Bývalý klášter premonstrátek v Doksanech nad Ohří (= Poklady národního umění sv. 66). Praha 1944; Václav MENCL: Nové nálezy na románských památkách z doby kolem roku 1210. In: Umění 16, č. 3-4. Praha 1944-1945, s. 122-123; Milada RADOVÁ-ŠTIKOVÁ / Anežka MERHAUTOVÁ: Románská stavební huť v Doksanech. In: Umění 5. Praha 1957, s. 201-223; Václav MENCL: Vývoj středověkého portálu v českých zemích. In: Zprávy památkové péče 10. Praha 1950, s. 10-11; Anežka MERHAUTOVÁ: Západní krypta doksanského kostela. In: Umění 12. Praha 1964, s. 76-81; Anežka MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ: Das ehemalige Kloster der Prämonstratenserinnen in Doxan. Seine baugeschichtliche Entwicklung und Bedeutung in der böhmischen Architektur des 12. Jahrhunderts. In: Elisabeth HÜTTER / Fritz LÖFFLER / Heinrich MAGIRIUS (ed.): Die Kunst des Mittelalters in Sachsen. Festschrift Wolf Schubert. Weimar 1967, s. 86-96; Anežka MERHAUTOVÁ: Raně středověká architektura v Čechách. Praha 1971, s. 113-117; Erich BACHMANN: Vorromanische und romanische Architektur in Böhmen. In: Erich BACHMANN (ed.): Romanik in Böhmen. Geschichte, Architektur, Malerei, Plastik und Kunstgewerbe. München 1977, s. 105-106; Emanuel POCHE (ed.): Umělecké památky Čech 1. Praha 1977, s. 281-288; Pavel VLČEK / Petr SOMMER / Dušan FOLTÝN: Encyklopedie českých klášterů. Praha 1997, s. 212-216.