České Budějovice – Klášter dominikánů

Historie

1265

klášter dominikánů

Zřízení dominikánského kláštera v Českých Budějovicích spadá patrně do roku 1265, kdy rytíř Hirzo ve jménu krále Přemysla Otakara II. udělil pozemek na jeho stavbu.

Klášterní kostel přiléhal na západě k městské hradbě, jíž je jeho západní fronta součástí. Bazilikální trojlodí má ve všech lodích po šesti klenebních polích. Transept sestává ze tří polí, zaklenutých křížovými klenbami. Křížení se na východě otevírá do dlouhého, pětiboce uzavřeného presbytáře, na boční pole příčné lodi navazovaly na východě kaple, z nichž jižní byla zcela přestavěna, severní se nedochovala.

Vzorem pro trojdílný závěr s dlouhým presbytářem provázeným z obou stran chórovými kaplemi byl nejspíše dominikánský kostel v Řezně. Užití transeptu, zbudovaného v Českých Budějovicích, bylo však u mendikantů značně neobvyklé. Vesměs se předpokládá, že zde byl založen pod vlivem současně vyrůstajícího klášterního chrámu cisterciáckého opatství ve Zlaté Koruně, na jehož stavbě lze jinak rovněž konstatovat slohové souvislosti s kostelem dominikánů v Řezně.

Dominikánský kostel v Českých Budějovicích není jednolitým dílem. Během jeho růstu se původní plán několikrát měnil a práce byly asi i dočasně přerušovány.

Jeho nejvýznačnější součástí je presbytář, který svým půdorysem s pětibokým uzavřením, výraznějším výškovým vyvinutím i charakterem prostoru vychází z architektury klasické gotiky. Dispoziční i prostorové řešení českobu-dějovického presbytáře nebylo v českém prostředí i v okolních středoevropských zemích bez obdob. Vzpomenout tu můžeme za jiné kostel sv. Salvátora v klášteře blahoslavené Anežky v Praze či chór kostela v rakouském Marcheggu.

Presbytář sestává ze tří obdélných polí a již zmíněného pětibokého závěru. Poměrně ploché, výškově nepříliš vypjaté klenby spočívají na zkrácených pří- porách s plastickými válcovými dříky. Ty nasedají ve značné výši nad úrovní podlahy na konzolky, z nichž dvě (jedna na severní straně, druhá na straně jižní) mají podobu lidských masek, podaných se značnou dávkou realismu, jak bylo příznačné pro středoevropské sochařství od poloviny 13. století. Hlavice některých přípor v závěru zdobí tesaný, naturalisticky podaný dekor. V závěru počínají náběhy klenebních žeber přímo na hlavicích. Na rozhraní polí, kde se v jednom místě spojuje více žeber, jsou na hlavice osazena půlválcová tělesa, k jejichž plášti se pojí droboučké konzolky, z nichž každá slouží jako nosník pro jedno klenební žebro. Tak se klenební náběh rozpadá v řadu individualizovaných, vějířovitě rozložených dílců (takové řešení bylo užito v Čechách v presbytáři kostela v Horažďovicích, v poněkud odlišné formě v závěru minoritského kostela v Brucku an der Mur ve Štýrsku ze sedmdesátých let 13. století a se značně podobnými formami se setkáváme v chóru klášterního kostela v dolnorakouském Heiligenkreuzu, vysvěceném v roce 1295, a v tamní kapli sv. Bernarda). Klenební žebra zakotvená v těchto konzolkách pak probíhají souběžně v dalším úseku vzhůru, než se rozvětvují. Motiv paralelního souběhu žeber podél zdi je zde snad v českém prostředí použit poprvé (v sousední rakouské oblasti se s ním setkáváme ve vyspělé podobě v chóru a kapli sv. Bernarda v Heiligenkreuzu). Od konce 13. století se pak objevoval poměrně často a stal se jedním z příznačných a vůdčích prvků linearizující stylové tendence v architektuře 14. století.

V úzkých a vysokých, hrotitě ukončených oknech českobudějovického presbytáře se zachovaly kružby. Jsou buď jednodílné s kruhem v záklenku, nebo mají dvoudílný vzorec. Obě jeho části ukončují trojlisté obloučky nesoucí trojlistý rayonantní útvar, jehož tři radiálně uspořádané a do středu rozevřené díly mají trojlistou formu (setkáváme se s tím např. na oknech presbytáře kostela v Nymburce z pozdního 13. století, ve slepých kružbách studnice v Heiligenkreuzu aj.).

Na severní zdi presbytáře spatřujeme štítovitě vypnuté římsy, pozůstatek po střechách, které kdysi kryly nedochovanou severní chórovou kapli a byly kolmo nasazeny k boku presbytáře.

Nároží presbytáře zpevňují opěráky, jejichž pohyb vzhůru je přeťat jen podokenní římsou, která se okolo nich oblamuje. Sahají až do výše koruny zdivá, nad jejíž úroveň vybíhají svými stanovými stříškami. Toto řešení ve svém vertikálním pohybu nese rysy expresivity. Utváření vrcholu opěráků pak vzbuzuje v horní části závěru dojem rayonantního vyzařování hmoty. Je tu tedy uplatněn podobný princip, s jakým se zde setkáváme v jiné formě i v utváření okenních kružeb a klenebních náběhů.

V každém pokusu o výklad složitých stavebních dějin kostela českobudějovických dominikánů vyvstává otázka, zda lze spojit některou jeho část s daty 1267 (údajné založení kaple sv. Markéty) a 1274 (svěcení).

Stavební vývoj transeptu a trojlodí klášterního kostela i přilehlé křížové chodby byl velmi složitý a z velké části spadá do 14. století.

Obrázky

České Budějovice. Dominikánský kostel Obětování Panny Marie. Presbytář od jihu.
České Budějovice. Dominikánský kostel Obětování Panny Marie. Klenba choru.
České Budějovice. Dominikánský kostel Obětování Panny Marie. Klenební přípora v presbytáři.
České Budějovice. Dominikánský kostel Obětování Panny Marie. Půdorys.