Budyšín

doba Lucemburků - druhá pol. 15. století

S výjimkou doby, kdy byl zhořeleckým vévodou jmenován nejmladší syn císaře Karla IV. Jan, v Horní i v Dolní Lužici žádný vladař nikdy nesídlil. V Horní Lužici nicméně získala charakter ústředních míst dvě města - Budyšín a Zhořelec. V Budyšíně na výspě ostrožny nad řekou Sprévou vznikl opěrný bod, který se stal předchůdcem vrcholně středověkého hradu zvaného Ortenburg. Můžeme předpokládat, že ten byl sídlem zeměpanského správce – zemského fojta a tady nejspíše byli ubytováni i panovníci, pokud do Budyšína přijeli.

Tak do Budyšína přijel v květnu roku 1329 král Jan Lucemburský. Několikrát navštívil Budyšín Karel IV. V únoru roku 1350 se tu sešel s řadou významných osobností. Přítomen tu byl moravský markrabě Jan, jeho bratr Václav, durynská lantkrabata Friedrich, Baltasar, Ludvík a Vilém, braniborský makrabě Ludvík, rýnský falckrabě Ruprecht Starší, saský vévoda Rudolf, olomoucký biskup Volek, vévoda Mikuláš II. Opavský, vévodové z Lehnice a Těšína a dokonce i dánský král Waldemar. Tady byla mimo jiné sjednána důležitá dohoda o uspořádání vztahů s rodem Wittelsbachů.

V dubnu a květnu roku 1364 pobýval Karel v Budyšíně řadu dní, 30. dubna se tu konaly zásnuby Karlovy dcery s braniborským markrabětem Otou V. Konečně tu Karel pobýval od konce října do závěru roku 1371 a v březnu a na začátku dubna roku 1373 před ovládnutím Braniborska. Je tedy zjevné, že nároky na ubytování Karla IV., jeho doprovodu a hodnostářů, kteří sem přijeli, byly nemalé. Zda byl při této příležitosti upravován hrad Ortenburg však nevíme. Pozdější přestavby tu stopy předcházejícího díla téměř smazaly.

Literatura:

Woldemar LIPPERT: Wettiner und Wittelsbacher sowie die Niederlausitz im XIV. Jahrhundert. Dresden 1894; Rudolf LEHMANN: Geschichte des Markgragftum Niederlausitz. Dresden 1937; Rudolf LEHMANN: Niederlausitz und Oberlausitz in vergleichender geschichtlicher Betrachtung. In: Jahrbuch für die Geschichte Mittel- und Ostdeutschlands 7. 1958, s. 93-139; Rudolf LEHMANN: Geschichte der Niederlausitz (= Veröffentlichungen der Berliner Historischen Kommission beim Friedrich-Meinecke-Institut der Freien Universität Berlin Bd. 5). Berlin 1963; František KAVKA: Karl IV. und die Oberlausitz. In: Letopis. Jahresschrift des Instituts für sorbische Volksforschung 25/2. 1978, s. 141-180; Heinrich MAGIRIUS: Die Architektur in Sachsen und der Lausitz. In: In: Anton LEGNER (ed.): Die Parler und der Schöne Stil 1350-1400. Europäische Kunst unter den Luxemburger. Ein Handbuch zur Ausstellung des Schnütgen-Museums in der Kunsthalle Köln. Bd. 2. Köln 1978, s. 551-553; Zdeněk BOHÁČ: České země a Lužice. Tišnov 1993; Norbert KERSKEN: Die Oberlausitz von der Gründung des Sechsstädtebundes bis zum Übergang and as Kurfürstentum Sachsen (1346-1635). In: Joachim BAHLCKE (ed.): Geschichte der Oberlausitz. Herrrschaft, Gesellschaft und Kultur vom Mittelalter bis zum Ende des 20. Jahrhunderts. Leipzig 2001, s. 99-141; Gertraud Eva SCHRAGE: Die Oberlausitz bis zum Jahre 1346. In: BAHLCKE Joachim (ed.): Geschichte der Oberlausitz. Herrrschaft, Gesellschaft und Kultur vom Mittelalter bis zum Ende des 20. Jahrhunderts. Leipzig 2001, s. 55-97; Joachim BAHLCKE: „Einen gar considerablen Platz in denen merckwürdigen Geschichten Teutschlandes und des Königreiches Böhmen“. Die Stellung der Oberlausitz im politischen System der Böhmischen Krone. In: Joachim BAHLCKE / Volker DUDECK (ed.): Welt – Macht – Geist. Das Haus Habsburg und die Oberlausitz 1526-1635. Zittau 2002, s. 73-88; Lenka BOBKOVÁ: Die politischen Beziehungen zwischen dem Königreich Böhmen und der Oberlausitz im Mittelalter. In: Lars-Arne DANNENBERG / Matthias HERRMANN / Arnold KLAFFENBÖCK (ed.): Böhmen – Oberlausitz – Tschechien. Aspekte einer Nachbarschaft. Görlitz / Zittau 2006, s. 34-46; Klaus NEITMANN (ed.): Im Schatten mächtiger Nachbarn. Politik, Wirtschaft und Kultur der Niederlausitz zwischen Böhmen, Sachsen und Brandenburg-Preußen (= Brandenburghische Historische Studien Bd. IV). Berlin-Brandenburg 2006; Klaus NEITMANN: Der Aufstieg Lübbens zum Herrschaftsmittelpunkt dees Markgraftums Niederlausitz (14. bis 17. Jahrhundert). In: Klaus NEITMANN (ed.): Im Schatten mächtiger Nachbarn. Politik, Wirtschaft und Kultur der Niederlausitz zwischen Böhmen, Sachsen und Brandenburg-Preußen (= Brandenburgische Historische Studien Bd. IV). Berlin-Brandenburg 2006, s. 73-109; Gertraud Eva SCHRAGE: Entstehung und Entwicklung der Markgrafschaft Niederlausitz im hohen Mittelalter (10. Bis 13. Jahrhundert). In: NEITMANN Klaus (ed.): Im Schatten mächtiger Nachbarn. Politik, Wirtschaft und Kultur der Niederlausitz zwischen Böhmen, Sachsen und Brandenburg-Preußen (= Brandenburghische Historische Studien Bd. IV). Berlin-Brandenburg 2006, s. 31-72.; Evelin WETTER: Lužice a Braniborsko. In Jiří: FAJT / Barbara D. BOEHM (ed.): Karel IV. Císař z Boží milosti. Kultura a umění za vlády Lucemburků 1310-1437. Praha 2006, s. 341-349; Heinz-Dieter HEIMANN / Klaus NEITMANN / Winfried SCHICH: Brandenburgisches Klosterbuch. Handbuch der Klöster, Stifte und Kommenden bis zur Mitte des 16. Jahrhunderts. Bd. I-II. Berlin-Brandenburg 2007 (zahrnuje i území Dolní Lužice); Lenka BOBKOVÁ / Luděk BŘEZINA / Jan ZDICHYNEC: Horní a Dolní Lužice (= Stručná historie států). Praha 2008.

doba Matyáše Korvína a králů z rodu Jagellonců

Budyšín se počtem svého obyvatelstva ani hospodářským potenciálem nemohl v 15. a v první polovině 16. století srovnávat se Zhořelcem. V celém hornolužickém Šestiměstí však stál, byť i se zřetelným odstupem, hned za ním. Spolu s ostatními lužickými městy se v době husitské revoluce přidržel katolické strany, a proto byl v letech 1429 a 1431 obležen a dobýván husity. V roce 1469 se Budyšín přiklonil k Matyáši Korvínovi podporovanému papežským stolcem.

Výrazem Matyášovy vlády nad celou Lužicí se v Budyšíně stala velká přestavba starého hradu Ortenburg. Na místě na ní dohlížel Matyášův zemský fojt Georg von Stein. Hrad od města odděloval až do 19. století příkop a za ním se zdvihající masivní štítová zeď. Za ní byl malý lichoběžníkový dvůr, na severu a jihu lemovaný krátkými křídly navzájem propojenými největším křídlem západním. Navenek dodnes působí budovy Ortenburgu dojmem jednolitého a sevřeného bloku. Z této strohé masy vynikala západní fasáda, členěná opěrnými pilíři. Na nich spočívala nástavba s ochozem a nad opěráky se zdvihajícími věžičkami, které nápadně obohacovaly siluetu celé stavby. Toto náročně utvářené západní průčelí se neobracelo k městu, naopak leželo na k němu odvrácené straně. Všechna křídla hradu měla jednotnou úroveň etáží. Ta byla navenek vyjádřena řadami oken osazených ve stejné rovině. Zatímco prostory v přízemí sloužily méně významným účelům, v prvním patře byly místnosti obytné, reprezentační a úřední.

Na straně přivrácené k městu byla dominantní součástí Ortenburgu takzvaná Matyášova věž - masivní a vysoká hranolová budova s průjezdem, kterým byl hradní areál přístupný z města. Vstupní branaa po jejím boku umístěná branka pro pěší byly sevřeny v pravoúhlém orámování. Nad ním pak byl osazen kamenný monument krále Matyáše Korvína. Nad nízkým soklem nesoucím letopočet 1486 se zdvihá třídílná architektura, jejíž ústřední pole je širší a vyšší než pole boční s heraldickou výzdobou. Střední - širší a vyšší pole bylo zdůrazněno nejen svými rozměry, ale i sloupky po jeho stranách, nesoucími nahoře kladí s nápisem MATHIAS REX provedeným v majuskule, tedy v písmu oblíbeném v době nastupujícího humanismu. Nad ním se zdvihá trojúhelný štít s dovnitř prohnutými boky a kytkou ve vrcholu. V ploše štítu jsou pod královskou korunou umístěny dva erby – Uherského království a Říše - provázené bohatou rozvilinou. Umístění říšského znaku je tu patrně projevem dalekosahajících aspirací uherského krále, pro něhož byl titul českého krále a jeho kurfiřtská hodnost branou do Říše. Střední pole monumentu zaujímá nika ukončená půlkruhovým obloukem, od něhož spadá na obě strany nařasený závěs. Ten je zachycen do kroužků navlečených na tyči sledující obrys oblouku. To vše je v nejvyšší míře preciznosti a s neuvěřitelnou iluzivností provedeno v kameni. Při pohledu zblízka lze obdivovat, do jaké dokonalosti může práce v kameni dospět.

Odkrytý závěs otevírá pohled na jeden a půl metru vysokou postavu trůnícího krále, jehož nohy spočívají na figuře lva. Analogie tohoto motivu s ikonografickým typem Madon na lvu je nápadná. Je tak patrně vyjádřen sakrální ráz vladařovy pozemské moci. Tomu odpovídají i dvě figury andělů, držících královskou korunu nad panovníkovou hlavou. Suverénní je ztvárnění celé panovníkovy figury, gest rukou držících vladařské jablko a žezlo, smělá modelace někdy ostře zalamované draperie. Králův obličej má ostře hraněné rysy a jeho modelace je až detailně popisná a také brilantní. Je zřetelně patrné, že tu stojíme před dílem mimořádně zkušeného sochaře. Jeho poučení vycházelo zjevně z tak velkého vzoru, jakým bylo dílo Nicolause Gerhaerta z Leydenu, jehož odezva výrazně poznamenala středoevropské sochařství.

Zpodobení krále na budyšínském monumentu má obdobu v reliéfu majestátních pečetí. Jejich miniaturní obraz zde byl ovšem převeden do velkolepého a rozměrného formátu. Ve střední Evropě má budyšínský monument pozoruhodnou, nicméně náročnější obdobu – tou je pomník císaře Friedricha III., provázený bohatou heraldickou výzdobou, na nádvorním průčelí kaple hradu ve Vídeňském Novém Městě.

Tvůrce budyšínského Matyášova pomníku není doložen žádným písemným pramenem. Walter Biehl vyslovil domněnku, že jím byl Briccius Gauske, který působil ve Vratislavi, asi i ve Zhořelci a po jistý čas i v Kutné Hoře. Uvnitř Matyášovy věže nad vstupním průjezdem se ve druhém poschodí skrývala prostora hradní kaple zasvěcené sv. Jiří – patronu rytířů. Nitro se otevíralo k městu dvěma vysokými nápadnými okny, jejichž parapety leží po obou stranách horního štítu Matyášova monumentu. Přestože kubus věže navenek působí svou mohutností, půdorysná rozloha prostoru v jejím nitru je přece jen omezená. Na monumentalitě ale interiéru kaple dodává jeho velká výška. Nahoře uzavírala vnitřní prostor síťová klenba. O její někdejší podobě svědčí dnes jen klenební čela a náběhy žeber. K bohatému obrazu klenby přispívala i sochařská výzdoba. Na boku kaple, kde je situována empora, byla ve vrcholu klenebního čela osazena kamenná polofigura anděla. Dekorativní podobu mají i dochované součásti klenebního systému. Tak dříky přípor v obvodových zdech působí dojmem, že byly zkrouceny do dekorativní závitnice.

Bohatě utvářen a neobvyklým trojlistým záklenkem je uzavřen i vstupní portál kaple. Od její podlahy pak stoupá vzhůru schodiště vedoucí na tribunu, která zaujímala prostor okenního výklenku a k němu připojeného balkonu. Okenní nika, odkud se otevírá poutavý výhled do krajiny, byla sklenuta sklípkovou klenbou, v jejímž užití zde zaznívá ohlas architektury míšeňského Albrechtsburgu.

Poměrně malý balkon empory, která byla místem, jež vyznačovalo „přítomnost“ panovníka, byl formován nadmíru dekorativně. Už kamenné krakorce, na nichž spočívá, jsou modelovány několikanásobným ostruhovým projímáním. Objevuje se tu motiv podobný zvláštní formě klenebních náběhů na stavbách ve Zhořelci. Bohaté kružboví pak pokrývá boky balkonu.

Když se v roce 1504 správcem Slezska a následně i obojí Lužice stal bratr krále Vladislava Jagellonského Zikmund Starý, který tento úřad vykonával jen do roku 1506, dostal hrad Ortenburg v Budyšíně znamení vyjadřující vládu Jagellonců. V průjezdu vstupní brány byl umístěna kamenná figura anděla držícího Zikmundův erb. Nejvýraznější architektonickou dominantou města se stal už ve 13. století kostel sv. Petra, původně ale zasvěcený sv. Janu Křtiteli. Chór byl vysvěcen v roce 1221, ze druhé čtvrtiny 13. století se dochovala západní část. Ta byla původně zamýšlená jako jednověžová, ale po změně plánu budovaná jako dvouvěžová. Novostavba byla započata po polovině 15. století. K trojlodí byla v letech 1456 -1463 na jižní straně připojena čtvrtá loď, sklenutá hvězdovými klenbami a osvětlovaná širokými okny a nádhernými kružbami, v jejichž vzorcích je neobvyklý motiv kruhů s rotujícími plaménky. Nápadně připomínají kružby v severní obvodové zdi kostela sv. Petra a Pavla ve Zhořelci. Současně bylo síňové trojlodí prodlouženo k východu. Na rozhraní čtvrtého a pátého pole od západu byla osa stavby výrazně zalomena směrem k jihu. Na východě byl kostel ukončen chórem se síňovým ochozem. K němu se na jižní straně pojila v prodloužení čtvrté jižní lodi situovaná předsíň a patrová sakristie.

Uplatnění síňového chórového ochozu, s nímž se zde setkáváme, má své předchůdce na významných stavbách 14. století – takový byl založen a budován v cisterciáckém klášteře v dolnorakouském Zwettlu, u sv. Kříže ve Švábském Gmündu, kde stavbu vedl Jindřich Parléř, a u sv. Sebalda v Norimberku, kde lze účast rodu Parléřů předpokládat. Chóry u sv. Kříže ve Švábském Gmündu a u sv. Sebalda v Norimberku se staly modelovými vzory, které byly mnohokrát následovány. Oblíbené byly kostely se síňovými ochozovými chóry zejména v braniborské marce, která se na čas stala součástí státního svazku České koruny. Do tohoto proudu svým řešením kostel sv. Petra v Budyšíně zapadá.

Jak v lodi hlavní, tak i v lodích, které ji z boků provázejí, byly u sv. Petra v Budyšíně uplatněny síťové klenby s dvojicemi paralelně vedených žeber vytvářejících kosočtverečné navzájem se prolínající obrazce. Byl tu tedy použit vzorec, jaký uplatnil Petr Parléř ve vysokém chóru katedrály sv. Víta v Praze, vysvěceném v roce 1385. Budyšínský chrám patří k mnoha dílům dokládajícím, jak dlouho byl živý odkaz klenebního umění pražské parléřovské huti. Zaklenutí bylo v Budyšíně uskutečněno v letech 1492 -1497, kdy na stavbě působil mistr Heinrich. O něm víme, že byl v roce 1490 povolán k posouzení stavby kostela sv. Petra ve Zhořelci, který byl v následné době zaklenut.

V pokladnici hlavního budyšínského kostela se z doby jagellonské vlády dochovaly dvě mimořádně kvalitní relikviářové figury – sv. Petra, který je hlavním patronem chrámu, a sv. Bartoloměje. V obou případech jde o dílo zlatníka provedené ve stříbře.

Oproti mohutnému kostelu sv. Petra jsou ostatní budyšínské středověké kostely co do velikosti mnohem skromnější. Jako dvoulodní síň byl založen kostel sv. Mikuláše, svěcený v roce 1444, v chóru zaklenutý v roce 1467. Na střední podporu měla být původně zaklenuta loď kostela sv. Michaela, jehož stavba byla zahájena někdy po roce 1429. Kostel byl ale nakonec zaklenut klenbou se síťovým vzorcem jako krátká trojlodní síň v roce 1498. Síťovou hvězdovou klenbu tehdy dostal i polygonálně ukončený presbytář. Prodloužen, znovu zaklenut a v roce 1520 vysvěcen byl dnes jen v ruinách dochovaný františkánský kostel.

V těchto dobách bylo zesilováno i budyšínské opevnění. Jeho pozoruhodnou součástí byl dnes nedochovaný barbakán. V jeho blízkosti vznikla věž (zvaná Wendischer Turm), v dolní části hranolová, v horní válcová. Osmiboký nástavec věže dostal uvnitř sklípkovou klenbu, jejíž vznik lze nejspíše klást do let 1478-1492.

Literatura:

KERSKEN: Die Oberlausitz von der Gründung des Sechsstädtebundes bis zum Übergang an das Kurfürstentum Sachsen (1346-1635). In: Joachim BAHLCKE (ed.): Geschichte der Oberlausitz. Herrschaft, Gesellschaft und Kultur vom Mittelalter bis zum Ende des 20. Jahrhunderts. Leipzig 2001, s. 112; Kai WENZEL: Der spätgotische Neubau der Bautzener Ortenburg. In: Tomasz TORBUS / Markus HÖRSCH (ed.): Die Kunst im Markgraftum Oberlausitz während der Jagiellonenherrschaft (= Studia Jagellonica Lipsiensia Bd. 3). Ostfildern 2006, s. 85-102; Stefan BÜRGER: Figurierte Gewölbe zwischen Saale und Neisse. Spätgotische Wölbkunst von 1400 bis 1600. Weimar 2007, Bd. III, s. 724-725, 912-; Jolán BALOGH: Mátyás király ikonográfiája. In: Imre LUKINICH: Mátyás király emlékkönyv. Bd. 1, 1940, s. 462-466; Walter BIEHL: Der Meister des Bautzener Corvinus-Denkmals von 1486. In: Forschungen und Fortschritte 26, Nr. 15/16, 1949, 177-180; Jolán BALOGH: A művészet Mátyás király udvarában. Bd. I: Adattár. Budapest 1966, s. 293-294; Jolán BALOGH: Die Anfänge der Renaissance in Ungarn. Matthias Corvinus und die Kunst. Forschungen und Berichte des kunsthistorischen Institutes der Universität Graz IV. Graz 1975, s. 143; Jolán BALOGH: Bautzen, Burg Ortenburg, Torturm. In: Matthias Corvinus und die Renaissance in Ungarn 1458-1541. Schallaburg ´82. Katalog des Niederösterreichischen Landesmuseums, Neue Folge Nr. 118. Wien 1982, s. 205-206; Szilard PAPP: Das Denkmal des Königs Matthias Corvinus und die St. Georgskapelle in der Bautzener Ortenburg. In: Tomasz TORBUS / Markus HÖRSCH (ed.): Die Kunst im Markgraftum Oberlausitz während der Jagiellonenherrschaft (= Studia Jagellonica Lipsiensia Bd. 3). Ostfildern 2006, s. 103-114; Srov. Jolán BALOGH: Bautzen, Burg Ortenburg, Torturm. In: Matthias Corvinus und die Renaissance in Ungarn 1458-1541. Schallaburg ´82. Katalog des Niederösterreichischen Landesmuseums, Neue Folge Nr. 118. Wien 1982, s. 206, tamtéž s. 213-214; Walter BIEHL: Der Meister des Bautzener Corvinus-Denkmals von 1486. In: Forschungen und Fortschritte 26, Nr. 15/16, 1949, 177-180; Stefan BÜRGER: Figurierte Gewölbe zwischen Saale und Neisse. Spätgotische Wölbkunst von 1400 bis 1600. Weimar 2007, Bd. III, s. 724-725; Milada a Oldřich RADOVI: Kniha o sklípkových klenbách. Praha 1998, s. 219; Siegfried SEIFERT: Der Dom St. Petri zu Bautzen. Schnell Kunstführer Nr. 2227. Regensburg 19992; Stefan BÜRGER: Figurierte Gewölbe zwischen Saale und Neisse. Spätgotische Wölbkunst von 1400 bis 1600. Weimar 2007, Bd. II, s. 39-40, 262; tamtéž, Bd. III, s. 571-573; Ernst BADSTÜBNER / Dirk SCHUMANN (ed.): Hallenumgangschöre in Brandenburg. Studien zur Backsteinarchitektur Bd. 1. Berlin 2000; Ulrike GENTZ: Der Hallenumgangschor in der städtischen Backsteinarchitektur Mitteleuropas 1350-1500. Studien zur Backsteinarchitektur Bd. 6. Berlin 2003; Barbara BECHTER / Wiebke FASTENRATH u.a.: Georg Dehio. Handbuch der Deutschen Kunstdenkmäler. Sachsen I. Regierungsbezirk Dresden. München / Berlin 1996, s. 25; Siegfried SEIFERT: 775 Jahre Domkapitel St. Petri. Katalog der Sonderausstellung in der Domschatzkammer zu Bautzen 27. Juni bis 25. Oktober 1996. Bautzen 1996, s. 40, 52; Katja Margarethe MIETH: Bautzen oder Nürnberg? Zur Provenienz der spätgotischen Reliquiarstatuetten der Apostel Petrus und Bartholomäus im Bautzener Domstift St. Petri. In: Tomasz TORBUS / Markus HÖRSCH (ed.): Die Kunst im Markgraftum Oberlausitz während der Jagiellonenherrschaft (= Studia Jagellonica Lipsiensia Bd. 3). Ostfildern 2006, s. 217-227; Jiří FAJT (ed.): Europa Jagellonica 1386-1572. Umění a kultura ve střední Evropě za vlády Jagellonců. Průvodce výstavou. Kutná Hora 2012, s. 168-169; Barbara BECHTER / Wiebke FASTENRATH u.a.: Georg Dehio. Handbuch der Deutschen Kunstdenkmäler. Sachsen I. Regierungsbezirk Dresden. München / Berlin 1996, s. 33; Stefan BÜRGER: Figurierte Gewölbe zwischen Saale und Neisse. Spätgotische Wölbkunst von 1400 bis 1600. Weimar 2007, Bd. II., s. 263, 472-473.