Vladislav II.

1140 - 1172

Historie

(1140–1172, od 11. ledna roku 1158 králem)

Druhý český král Vladislav (1140-1172, král od roku 1158) Po smrti prvního českého krále Vratislava v roce 1092 královské důstojenství českých vladařů nebylo dlouho obnoveno. Kronika Přibíka Pulkavy vzniklá pod patronací císaře Karla IV. má pro to následující vysvětlení: „Od časů prvního českého krále Vratislava nedosáhl kvůli rozbrojům a válečným roztržkám jak mezi bratry, tak mezi příbuznými, českými a moravskými knížaty, nikdo až do Vladislava, syna Vladislavova, královské hodnosti“.

Královský status získal až Vladislav II. (1140-1172, † 18. ledna 1174). Vladislavovým předchůdce na vladařském stolci byl kníže Soběslav I. (1125-1140), jenž si přál, aby nástupcem na knížecím stolci byl jeho syn, jenž rovněž nesl jméno Vladislav. Na znamení, že je určen k převzetí vlády, předal mu římský král Konrád III. na sněmu v Bamberku v roce 1138 praporec. Následně si Soběslav I. u českých předáků na shromáždění v Sadské vynutil Vladislavovo uznání. Ale když Soběslav I. zemřel, stal se jeho nástupcem syn knížete Vladislava I. (1109-1117) a vnuk prvního českého krále Vratislava (1061-1092), nesoucí rovněž jméno Vladislav. Byl nastolen třetí dne po smrti Soběslavově a v Bamberku obdržel od svého švagra římského krále Konráda III. Jako symbol vlády praporec. V následujících letech Vladislav II. úspěšně obhájil svou moc vůči ambicím Konráda Znojemského a v roce 1147 se zúčastnil křížového tažení. Do Jeruzaléma výprava nedospěla a Vladislav se svým doprovodem se vrátil nazpátek přes Cařihrad, Rus a Polsko. Kníže Vladislav II. tak sám poznal mnohem větší část světa, než jeho předchůdci na vladařském stolci.

Výrazem narůstajících ambicí Vladislavových byly i dva jeho sňatky s dcerami z předních říšských rodů. První manželkou Vladislavovy se stala Gertruda († 1150), dcera rakouského vévody Leopolda III. a jeho ženy Anežky, která byla dcerou císaře Jindřicha IV. Z prvního manželství Anežčina se švábským vévodou Friedrichem vzešel syn Konrád (III.), jenž se stal římským králem. S ním byl tedy český kníže Vladislav II. úzce spřízněn.

Tři roky po Gertrudině smrti se Vladislav znovu oženil a jeho druhou manželkou se stala Judita, sestra durynského lantkraběte Ludvíka II. I Juditin otec byl příbuzensky spjat s rodem Štaufů vládnoucím v Říši. S novým vladařem v Říši Friedrichem Barbarossou (1152-1190, císař od r. 1155) se Vladislav nakonec sblížil. Stalo se tak patrně na sněmu konaném v červnu roku 1156 ve Würzburku, kde se odehrála svatba Friedricha Barbarossy s burgundskou princeznou Beatrix. Do Würzburku přijel kníže Vladislav II. v doprovodu svého bratra Děpolta, pražského biskupa Daniela a vyšehradského probošta a kancléře Gervasia. Podle letopisu Vincenciova „... při této svatbě začalo se jednat mezi císařem, panem Danielem, panem Gervasiem, proboštem vyšehradským a kancléřem knížete českého … o to, že když kníže Vladislav s vojskem svým k obležení Milána císaři dle největší možnosti své osobně poskytne pomoc, že on jej korunou královskou ozdobí a k rozmnožen í cti jeho že mu hrad Budyšín zase navrátí“. Pisatel této zprávy kanovník Vincencius byl nepochybně dobře informovaný, protože byl kaplanem biskupa Daniela, jenž v jednáních sehrál důležitou úlohu.

V lednu roku 1158 jel Vladislav na říšský sněm v Řezně. Tady císař „… ozdobil dne 11. ledna jmenovaného knížete pro jeho věrné služby přede všemi svými knížaty korunou královskou a z knížete učiniv krále takovouto jej ozdobou okrášlil. Pro takové svého knížete povýšení radovali se všichni velmožové a pánové země České, kanovníci a veškeré duchovenstvo i s biskupem svým Danielem nesmírnou radostí jásali a veškerý lid se takovému povýšení těšil. Král Vladislav vida se takovou hodností poctěn a chtěje nějakým způsobem za to se zavděčit, slíbil táhnout sám osobně a s četným vojskem k obležení Milána…“.

Mnich sázavský přináší ve své kronice promluvu, kterou údajně císař k Vladislavovi pronesl:*„…výtečnou statečnost při tobě spatřujíce a rádi vidouce, i přejíce sobě, abys byl i napotom k naší Jasnosti císařské věrný a neproměnlivý, uzavřeli jsme poctíti tebe ctí, kterou bys sám chtěl, dle naší štědrosti. Nicméně však poněvadž víme, že země tvá oplývá zlatem a stříbrem i hojností všech vzácných věcí, a že ti nic toho není vzácné, vezmi z milosti boží a z naší dobrotivosti korunu královskou, kterou ti odevzdáváme, i důstojnost moci a cti královské v říši tvé. A to řka, dal přinést korunu zlatem, perlami a drahým kamením divně okrášlenou, jíž totiž on císař sám, jak se pravilo, užíval o největších slavnostech. Takovou tedy ctí božským řízením povznesen, navrátil se jest slavný kníže Vladislav k svému domovu …“* Podle letopisů hradišťsko-opatovických „… císař … u přítomnosti nesčíslného počtu knížat položil na hlavu jeho ozdobu královskou tj. korunu, při čemž biskup Daniel zvláštním přisluhováním byl nápomocen – a rozkázal, aby potom všude králem byl jmenován a země Česká aby více nebyla krajem ale královstvím“.

Listinou vydanou v Řezně 18. ledna 1158 udělil císař Friedrich Barbarossa Vladislavovi II. důležité privilegium. V listině se říká, že tak jako Vladislavův děd a ostatní předkové císařskou přízní vynikali nad ostatní knížata a nosili obroučku, dostává Vladislav právo nosit odznak důstojnosti zlatou obroučku (circulus) o slavnostních příležitostech, kdy císař sám nosí korunu – o Vánocích, Velikonocích a Letnicích a navíc na dny českých světců sv. Václava a sv. Vojtěcha. Toto právo bylo v listině uděleno i Vladislavovým nástupcům, bylo tedy dědičné a nevztahovalo se jen na Vladislava samotného. Tuto obroučku měli podle znění listiny právo vkládat vladaři na hlavu pražský biskup Daniel a olomoucký biskup Jan a jejich nástupci. I toto ustanovení bylo důležitým znamením suverenity českého vladaře. V řadě svědků jsou na listině jmenováni vysocí hodnostáři církevní a světští.

V listině je nápadný rozdíl v označení císařovy koruny (*„corona et diadema glorie“*) a obroučky udělené Vladislavovy (*„circulus“*). Zjevně tím byl vyznačen významový rozdíl mezi korunou císaře a českého panovníka. Ten tu také není nikde označen jako král, ale jako „dux“ (kníže).

Když se Vladislav vrátil do Čech, nebyli čeští velmoži zjevně nikterak nadšeni ani povýšením knížete, ani jeho slibem, který dal císaři, když se zavázal tažením na Milán a obviňovali z toho biskupa Daniela. České vojsko s králem Vladislavem v čele se nakonec tažení zúčastnilo a výrazně přispělo k dobytí Milána. Tady podle svědectví Vincenciova „císař pán ozdoben jsa korunou císařskou a sedě na trůně uprostřed stanu, kde se služby boží konaly, obdaroval a ozdobil po tolika pracích a královských vítězstvích v přítomnosti tak mnohých knížat jak německých tak i vlašských pana Vladislava, krále českého, královskou korunou zvláště velkou a práce podivuhodné, jíž mu byl král anglický poslal“. Stalo se tak 8. září roku 1158. Milánským aktem byl proces povýšení knížete Vladislava na krále a tím i České země na království završen.

V následující době je Vladislav na jím vydaných listinách titulován jako „dei gracia rex Boemorum“ – z Boží milosti král Čechů. Ve Vladislavově listině pro řád johanitů, vydané někdy v letech 1158-1169, byl použit termín „corona regni“, předjímající terminologii, jaká přichází mnohem později za Jana Lucemburského a Karla IV. Toto slovní spojení ukazuje na to, že královský titul začínal být chápán nejen personálně, ale jako výraz instituce království. Termín „corona“ se stal pojmem pro instituci nadosobní a nadčasovou, řečeno právním výrazem, získal povahu „ústavní“.

Jako krále jmenuje Vladislava listina Friedricha Barbarossy z února roku 1165. Výslovného potvrzení královského titulu ze strany papeže se Vladislav zjevně nedočkal. Až v listině Alexandra III. vydané snad v roce 1171 je titulován jako král – papežská kurie tedy vzala povýšení českého vladaře na vědomí.

Výrazem královského titulu Vladislavova se stala jeho nová dvoustranná pečeť. Líc s opisem označujícím Vladislava jako krále Čechů zaujal reliéf trůnícího panovníka. Na rubové straně pak je trůnící svatý Václav s praporcem v pravé a štítem v levé ruce. Opis „PAX REGIS WLADIZLAI IN MANV SCI WENCEZLAI“ – mír knížete Vladislava v rukou svatého Václava - dává najevo, že svatý Václav je garantem míru a řádu. Zjevně tu hraje roli věčného panovníka zajišťujícího trvalou kontinuitu vlády. Taková podoba vladařské pečeti se pak v Čechách udržela až do konce života čtvrtého českého krále Václava I. († 1253). Královskou hodnost Vladislavovu vyjadřovaly i ražby denárů. V monumentální formě manifestoval předání královské koruny Vladislavovi velkolepý kamenný reliéf na malostranské věži někdejšího Juditina kamenného mostu. Reprezentace nového statusu českého vladaře byla tedy velmi výrazná.

Za Vladislava II. (I.) se stavělo na Pražském hradě. Pod ním rostla stavba kamenného mostu spojujícího oba břehy Vltavy. Po druhé Vladislavově manželce byl pojmenován Juditin. Za Vladislavova života se do Čech dostaly nové církevní řády – cisterciáci, premonstráti a johanité. Už v roce 1140 založil Vladislav II. spolu s olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem a manželkou Gertrudou kanonii premonstrátů na pražském Strahově obsazenou z porýnského Steinfeldu. Spolu s Jindřichem Zdíkem zřídil Vladislav premonstrátský klášter v Litomyšli. Další premonstrátský klášter vznikl v době Vladislavově v Želivi, kde pražský biskup Daniel prosadil namísto tam usazených benediktinů premonstráty. Spolu manželkou Gertrudou byl Vladislav zakladatelem kláštera premonstrátek v Doksanech, jehož stavba se zařadila k nejpozoruhodnějším dílům románské architektury na české půdě. Nový konvent sem přišel z kláštera v Dünnwaldu v kolínské diecézi.

Řád benediktinů měl v této době v českých zemích již dobu svého největšího rozmachu za sebou. Ale přesto jako fundace Vladislavovy druhé manželky Judity vznikl mezi lety 1160-67 klášter benediktinek v Teplicích. První klášter řádu cisterciáků v Čechách založil velmož Miroslav v Sedlci. Vzápětí následovalo zřízení opatství v Plasech v západních Čechách, jehož fundátorem byl sám Vladislav II. V jeho době vznikl i cisterciácký klášter v Nepomuku, Klášter Hradiště a klášter ve Svatém Poli u Třebechovic. Jejich zakladatele ale neznáme.

Vladislavův kancléř Gervasius uvedl na levobřežní konec pražského mostu rytířský řád johanitů. Na této fundaci se podílel král Vladislav, jehož založením byla i komenda ve Stříbře a snad i komenda v Kadani. Král Vladislav I. tedy počtem svých fundací předčil všechny předchozí české vladaře. Účast Vladislava na křížové výpravě i na bojích na severu Itálie i jeho stoupající prestiž výrazně přispěly k provázání Čech s cizími zeměmi. Takové vazby měly i církevní řády, které i díky Vladislavově přízni v jeho době v českých zemích zakotvily. To vše nalezlo svůj výraz i v podobě českého stavebního umění i jiných druhů umělecké tvorby, pro jejíž rozvoj vytvářely zakladatelské podniky Vladislavovy velkorysou základnu. Vedle Vladislava se na tomto díle podílely obě jeho manželky - Gertrudy Babenberská a Judita Durynská i pražský biskup Daniel a olomoucký Jindřich Zdík.

V pozdějších letech Vladislavova života se vztahy mezi ním a císařem Friedrichem Barbarossou zhoršily. V roce 1172 se král Vladislav vzdal trůnu ve prospěch svého prvorozeného syna z prvního manželství Bedřicha (1172-1173). Friedrich Barbarossa tehdy do poměrů v Čechách zasáhl a na sněmu v Hermsdorfu u Gery prohlásil Bedřicha za sesazeného a vládu v Čechách udělil synu kdysi českého knížete Soběslava I. Oldřichovi († 1177), který dlouhá léta pobýval na císařově dvoře. Ten vládu přepustil svému bratru Soběslavovi (II.), jenž pak v letech 1173-1178 vládl jako kníže, královského titulu neužíval. Král Vladislav I. zemřel v exilu, byl pochován v Míšni a ještě v době Soběslava II. byly jeho pozůstatky přeneseny do Čech a pohřbeny v chrámu jím založeného opatství premonstrátů na Strahově.

Literatura:

K druhému českému králi Vladislavovi I.: Michal MAŠEK / Petr SOMMER / Josef ŽEMLIČKA a kolektiv: Vladislav II. druhý král z Přemyslova rodu. K 850. výročí jeho korunovace. Praha 2009; Josef ŽEMLIČKA: Křižovatky Vladislava II. Co mohl a nemohl druhý český král? In: Michal MAŠEK / Petr SOMMER / Josef ŽEMLIČKA a kolektiv: Vladislav II. druhý král z Přemyslova rodu. K 850. výročí jeho korunovace. Praha 2009, s. 17-27; Kroniky doby Karla IV. Praha 1987, s. 330; Letopis kanovníka Vyšehradského – FRB II, s. 227-229; Marie BLÁHOVÁ ad.: Pokračovatelé Kosmovi. Praha 1974, s. 65; Kronika mnicha sázavského - FRB II, s. 261; Marie BLÁHOVÁ ad.: Pokračovatelé Kosmovi. Praha 1974, s. 20; Letopis kanovníka Vyšehradského – FRB II, s. 233; Marie BLÁHOVÁ ad.: Pokračovatelé Kosmovi. Praha 1974, s. 71; Václav NOVOTNÝ: České dějiny I/2. Od Břetislava I. do Přemysla I. Praha 1913, s. 812-828; Letopis Vincenciův – FRB II, s. 421; Magdalena MORAVOVÁ (ed.): Milevský letopis. Zápisky Vincencia, Jarlocha a Ansberta. Praha 2013, s. 452; Václav NOVOTNÝ: České dějiny I/2. Od Břetislava I. do Přemysla I. Praha 1913, s. 847; Letopis Vincenciův, událost i jsou chybně vročeny do rčoku 1156 – FRB II, s. 421-423; Magdalena MORAVOVÁ (ed.): Milevský letopis. Zápisky Vincencia, Jarlocha a Ansberta. Praha 2013, s. 43-45; Václav NOVOTNÝ: České dějiny I/2. Od Břetislava I. do Přemysla I. Praha 1913, s. 856-858; Letopis Vincenciův – FRB II, s. 424; Magdalena MORAVOVÁ (ed.): Milevský letopis. Zápisky Vincencia, Jarlocha a Ansberta. Praha 2013, s. 48-49; Kronika Přibíka Pulkavy z Radenína – FRB V, s. 90; Kroniky doby Karla IV. Praha 1987, s. 329; Václav NOVOTNÝ: České dějiny I/2. Od Břetislava I. do Přemysla I. Praha 1913, s. 862-864; Jiří KEJŘ: Korunovace krále Vladislava II. In: Český časopis historický 88. Praha 1990, s. 646-649; Letopis Vincenciův – FRB II, s. 412; CDB I, č. 204, s. 193; Letopis Vincenciův – FRB II, s. 427; o Vladislavově korunovaci též Letopisy Hradišťsko-opatovické – FRB II, s. 400; kronika Přibíka Pulkavy z Radenína - FRB V, s. 91; Kroniky doby Karla IV. Praha 1987, s. 330-331; Kronika mnicha sázavského – FRB II, s. 265-266; Letopisy hradišťsko-opatovické – FRB II, s. 400; CDB I, č. 180, s. 176-178; Percy Ernst SCHRAMM: Kaiser, Könige und Päpste. Gesammelte Aufsätze zur Geschichte des Mittelalters. Bd. IV/2. Stuttgart 1971, s. 530-534; Jiří KEJŘ: Korunovace krále Vladislava II. In: Český časopis historický 88. Praha 1990, s. 646; Listinu potvrdil císař Karel IV. dne 7. dubna 1348 – Marie BLÁHOVÁ / Richard MAŠEK: Karel IV. Státnické dílo. Praha 2003, s. 834-87; Letopis Vincenciův – FRB II, s. 427-428; Letopis Vincenciův – FRB II, s. 429; Magdalena MORAVOVÁ (ed.): Milevský letopis. Zápisky Vincencia, Jarlocha a Ansberta. Praha 2013, s. 51; Letopis Vincenciův – FRB II, s. 442; kronika Přibíka Pulkavy z Radenína – FRB V, s. 99; Kroniky doby Karla IV. Praha 1987, s. 336; Percy Ernst SCHRAMM: Kaiser, Könige und Päpste. Gesammelte Aufsätze zur Geschichte des Mittelalters. Bd. IV/2. Stuttgart 1971, s. 534-536; Letopis Vincenciův – FRB II, s. 443; Magdalena MORAVOVÁ (ed.): Milevský letopis. Zápisky Vincencia, Jarlocha a Ansberta. Praha 2013, s. 62; Letopis Vincenciův – FRB II, s. 445; Magdalena MORAVOVÁ (ed.): Milevský letopis. Zápisky Vincencia, Jarlocha a Ansberta. Praha 2013, s. 64; Letopis Vincenciův – FRB II, s. 451-452; Magdalena MORAVOVÁ (ed.): Milevský letopis. Zápisky Vincencia, Jarlocha a Ansberta. Praha 2013, s. 70; Václav NOVOTNÝ: České dějiny I/2. Od Břetislava I. do Přemysla I. Praha 1913, s. 924-930; Václav NOVOTNÝ: České dějiny I/2. Od Břetislava I. do Přemysla I. Praha 1913, s. 931-933; Letopis Vincenciův – FRB II, s. 460; Magdalena MORAVOVÁ (ed.): Milevský letopis. Zápisky Vincencia, Jarlocha a Ansberta. Praha 2013, s. 78; Letopis Vincenciův – FRB II, s. 460; Magdalena MORAVOVÁ (ed.): Milevský letopis. Zápisky Vincencia, Jarlocha a Ansberta. Praha 2013, s. 78; Václav NOVOTNÝ: České dějiny I/2. Od Břetislava I. do Přemysla I. Praha 1913, s. 955-959; Tak listina pro klášter ve Waldsassen (CDB I, č. 204, s. 192-193) z r. 1159, listina pro klášter Hradiště u Olomouce (CDB I, č. 208, s. 194-197) ad; Jiří KEJŘ: Korunovace krále Vladislava II. In: Český časopis historický 88. Praha 1990, s. 655; CDB I, č. 223, s. 202-203; CDB I, č. 258, s. 228; Jiří ČAREK: O pečetích českých knížat a králů z rodu Přemyslova. In: Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy VIII. Praha 1938, s. 6-7; Jaromír HOMOLKA: K ikonografii pečetí posledních Přemyslovců: In: Jiří KUTHAN (ed.): Umění doby posledních Přemyslovců. Roztoky u Prahy/Praha 1982, s. 159; Anežka MERHAUTOVÁ/Dušan TŘEŠTÍK: Románské umění v Čechách a na Moravě. Praha 1983, s. 116; Anežka MERHAUTOVÁ/Dušan TŘEŠTÍK: Románské umění v Čechách a na Moravě. Praha 1983, s. 171-172; Jan ŠMERDA: Denáry české a moravské. Katalog mincí českého státu od X. do počátku XIII. století. Brno 1996, s. 88-91; Anežka MERHAUTOVÁ/Dušan TŘEŠTÍK: Románské umění v Čechách a na Moravě. Praha 1982, s. 167-171; Václav MENCL: Praha. Praha 1969, s. 23-24; Letopis Vincenciův – FRB II, s. 408; Kronika Přibíka Pulkavy – FRB V, s. 109; Kroniky doby Karla IV. Praha 1987, s. 343; Letopis Vincenciův – FRB II, s. 410; Letopis Jarlochův – FRB II, s. 467, 485-486; Letopis Vincenciův – FRB II, s. 410; Letopis Jarlochův – FRB II, s. 487-490; Petr SOMMER / Zuzana THOMOVÁ / Juraj THOMA: Archeologie a rekonstrukce středověké podoby premonstrátské kanonie v Želivi. In: Michal MAŠEK / Petr SOMMER / Josef ŽEMLIČKA a kolektiv: Vladislav II. druhý král z Přemyslova rodu. K 850. výročí jeho korunovace. Praha 2009, s. 69-82; Letopis Jarlochův – FRB II, s. 467; Letopis Vincenciův – FRB II, s. 408; Letopis Jarlochův – FRB II, s. 467; Letopis Jarlochův – FRB II, s. 467; Zdeněk FIALA: Přemyslovské Čechy. Praha 1975, s. 243.; Markéta MARKOVÁ: Hranice českého státu v době Vladislava II. In: Michal MAŠEK / Petr SOMMER / Josef ŽEMLIČKA a kolektiv: Vladislav II. druhý král z Přemyslova rodu. K 850. výročí jeho korunovace. Praha 42-43; CDB I, č. 182, s. 178-179; CDB I, č. 230, s. 208-209.

Mapy

Vladislav II. a jeho údělná vláda na Olomoucku.

Upevňování moci Vladislava II. v letech 1142 až 1146.

Křížová výprava.

Vojenské výpravy a cesty Vladislava II. Korunovace v Řezně.

Lokality