Václav IV.
1378 - 1419
Historie
(1378–1419)
První syn se narodil Karlovi IV. v jeho druhém manželství s Annou Falckou. Dostal tehdy jméno Václav, ale zemřel, když mu nebyly ani dva roky. Na dalšího syna pak Karel čekal celých deset let. Narodil se Karlově třetí manželce Anně Svídnické 26. února 1361 v Norimberku, městě těšícím se Karlově mimořádné přízni. Toto narození bylo záležitostí prvořadého politického významu, protože následník byl zárukou dalšího pokračování dynastie. Karel dosah všech svých počinů do hloubky promýšlel a tak nelze zcela vyloučit, že místo, kde novorozenec přijde na svět, nebylo zvoleno náhodně.
Zatímco ve státním svazku České koruny bylo převzetí trůnu dědičné, v Říši se dědičnost prosadit nepodařila a nástup na trůn musel být schválen volbou. Tady byli vždy připraveni mocní konkurenti. Ambice na získání vlády v Říši měly dva rody, v jejichž držení se koruna římských králů v minulosti nacházela – Wittelsbachové a Habsburkové. Příchod syna byl proto pro celou Říši znamením, že následnictví v rodě Lucemburků je zajištěno. Jak osobní radost, tak asi i císařův státnický rozmysl byly podnětem velkorysého daru, který učinil, když poslal šestnáct hřiven ryzího zlata ve váze novorozence korunovačnímu chrámu římských králů v Cáchách.
Manifestací lucemburské pozice v Říši se měl stát i křest. S ním se čekalo jeden a půl měsíce do 11. dubna, protože byla pozvána řada vzácných hostů. Do Norimberku se sjeli kurfiřti a mnozí světští i církevní hodnostáři, z Prahy sem byl převezen říšský poklad a jeho insignie a svátostniny tu byly slavnostně ukazovány. Obřad křtu vykonal pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic.
Už vstup Václava IV. na tento svět byl tedy inscenován jako ceremoniální záležitost prvního řádu. Novorozenec se také okamžitě stal předmětem politických kalkulací, když byl zasnouben dceři Friedricha z Hohenzollernu Alžbětě. Ale takto dohodnuté manželství nebylo uskutečněno, stejně tak jako pozdější Václavovo zasnoubení s neteří uherského krále Ludvíka. Za další dva roky, dva měsíce a čtyři dny, na svátek sv. Víta 15. června 1363 se v pražském chrámu sv. Víta konala Václavova korunovace. Přestože byl důvěrníkem, rádcem a oporou císařovou, zdráhal se údajně pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic tento obřad vykonat, provedl ho až na císařovo naléhání. Můžeme se jen domnívat, že arcibiskup se obával, aby korunovace malého dítěte nebyla neúnosným zlehčením obřadu výsostného státního významu. Ceremoniál korunovačního řádu ostatně nemohl být v tomto případě naplněn. Pokud uvěříme pozdější zprávě, pak ani Arnoštovy obavy nebyly bezdůvodné.
O něco více než dvouleté dítě se aktem korunovace stalo českým králem. Jako takový Václav „spoluvydával“ důležité listiny společně se svým otcem, o něco později pak byly vydávány některé listiny jen Václavovým jménem. Poprvé s titulem českého krále přichází Václav IV. na císařově listině z 20. června 1363. „Václavovy“ listiny byly samozřejmě vyhotovovány v císařově kanceláři.
Vzápětí po korunovaci byla pořízena i Václavova královská pečeť, jejíž užití je doloženo poprvé na listině z 25. července 1363. V opisu na čelní straně je Václav IV. titulován nejen jako český král, ale i jako markrabě Braniborska a Lužice a kníže lucemburský a slezský. Pokud jde o Braniborsko, tady ovšem titulatura daleko předcházela skutečný stav věcí, protože braniborskou marku získali Lucemburkové až o řadu let později. Líc této pečeti zaujímá reliéf trůnícího vladaře v majestátu, na straně rubové je pak dvouhlavá říšská orlice se štítkem na prsou, v němž je znamení dvouocasého českého lva. Tato pečeť vyjadřovala vládu o něco více než dvouletého Václava IV. nejen jako krále českého, ale dávala najevo i nároky na jeho panování v Říši a byla tak politickým manifestem hledícím do budoucnosti.
Když bylo Václavovi přes devět let, padlo rozhodnutí o jeho sňatku s Johanou Bavorskou, když 13. června 1370 císař uzavřel svatební smlouvu s Johaniným otcem rýnským falckrabětem Albrechtem. Následující měsíc 6. července 1370 byla v Praze dohoda o Václavové manželství s Johanou potvrzena. Svatba byla vykonána 29. září 1370 v Norimberku a 17. listopadu 1370 pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi korunoval Johanu Bavorskou v pražském chrámu sv. Víta jako českou královnu. Obřadu byl přítomen jak císař, tak i jeho syn a Johanin manžel Václav IV. Následovala pak hostina na Pražském hradě, která podle Beneše Krabice z Weitmile trvala osm dní.
Před svou smrtí prosadil císař neobvyklou věc, totiž Václavovu volbu římským králem. Tím byl Václav IV. zvolen ve Frankfurtu 10. června 1376, o několik týdnů později 6. července 1376 se pak konala korunovace v Cáchách. Zároveň byla jako římská královna korunována i manželka Václava IV. Johana Bavorská. Korunovačního aktu se zúčastnil sám císař Karel IV. spolu se svou manželkou, přítomni byli arcibiskupové z Kolína, Trevíru a z Prahy, řada říšských knížat a církevních hodnostářů a dalších významných hostů. Vzápětí po korunovaci Václav IV. začal používat titul „Wenceslaus dei gracia Romanorum rex semper augustus et Boemie rex“. Zároveň byla vyhotovena nová Václavova pečeť, jejíž majestátní strana byla ponechána shodná s pečetí Karlovou, jen jméno „Karolus“ bylo zaměněno za „Wenzesl“. Shodnost Václavovy pečetě s Karlovou, tak jak je tomu i v jiných obdobných případech, měla být zjevně znamením vládní kontinuity. V posledním roce císařova života absolvoval Václav spolu s otcem náročnou cestu do Francie. Když císař Karel IV. 29. listopadu 1378 na Pražském hradě zemřel, chyběly Václavovi necelé tři měsíce do věku osmnácti let.
V prvním období Václavovy vlády se leccos podařilo. V roce 1382 byla provdána Václavova nevlastní sestra Anna za anglického krále Richarda II. Václav sám pomáhal svému nevlastnímu bratru Zikmundovi v získání uherského trůnu v roce 1387.
Na počátku Václavovy vlády stála po jeho boku řada starých rádců a pomocníků císaře Karla IV. Ti však z Václavova okolí odcházeli a nový král ve výběru svých pomocníků mnohdy neměl nejlepší ruku. Trvale měl problémy se svými nejbližšími příbuznými. Bezkonfliktní nebyl vztah Václava IV. k církevní hierarchii, zatížený už od samého počátku problémy, které s sebou přineslo papežské schisma vzniklé v závěrečném období života Karla IV. Osudově se Václav IV. střetl s třetím pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Václavův otec se někdy těžce potýkal s ambicemi říšských knížat i mocných českých pánů, ale vždy si dovedl poradit, i když to často stálo nemalé úsilí. V tom neměl Václav IV. mnohdy ani podporu svých nejbližších příbuzných, kteří takové neshody a konflikty neváhali využít ve svém zájmu, zejména králův nevlastní bratr Zikmund a bratranec Jošt.
Spojení Jošta Lucemburského s panskou jednotou vyústilo ve Václavovo zajetí v Králově Dvoře u Berouna 8. května 1394. Panovník byl odtud odvezen na Pražský hrad. Když se ale za něj zasadili Václavův nevlastní bratr vévoda Jan Zhořelecký a moravský markrabě Prokop a jejich vojsko se blížilo k Praze, byl zajatý král převezen na rožmberský hrad Přiběnice, pak na Český Krumlov a dál do Rakous na hrad Wildberg u Lince. Vojsku Jana Zhořeleckého, které vytáhlo do jižních Čech, přibyla i pomoc z Říše vedená Ruprechtem III. Falckým. Dohody o Václavově propuštění bylo dosaženo 30. července 1394.
Zajetí a uvěznění vladaře nemělo v českých zemích v dlouhé předcházející době precedens a bylo těžkým poškozením prestiže královského majestátu. Důvody panského odboje ukazuje ujednání mezi panskou jednotou a králem uzavřené na Žebráku v květnu 1395. Výsledkem byl podíl panstva na výkonu moci a omezení suverénního postavení panovníka, ale tento mocenský dualismus okamžitě stabilitu nepřinesl. O dva roky později v červnu 1397 byli dokonce čtyři oblíbenci Václava IV. zavražděni na Karlštejně.
Václavův otec Karel IV. během svého života vykonal nesčíslné množství někdy i velmi dlouhých a náročných cest, při nichž neustále dával najevo přítomnost vladařského majestátu v zemích České koruny, v Říši i za českými a říšskými hranicemi. Oproti tomu byla mobilita Václava IV. mnohem menší. Pokud jde o velké cesty za hranice Říše, výjimkou tu byla Václavova cesta do Francie v roce 1398. Na ní vyrazil z Frankfurtu v lednu 1398, podél Rýna jel přes Mohuč a Bingen do Koblenze a dále na Trevír, Cáchy a do Lucemburku. V městečku Ivois (dnes Carignan) uzavřel Václav IV. 16. března 1398 smlouvu s poručníkem francouzského krále vévodou Ludvíkem Orleánským o zasnoubení své neteře Elišky, dcery tehdy již nežijícího Jana Zhořeleckého, s vévodovým synem Karlem.
Dne 23. března 1398 mu před brány Remeše vyjel vstříc francouzský král Karel VI. a v remešské katedrále Václava přivítal celý francouzský dvůr. V Remeši byl Václav spolu se svou manželkou Žofií ubytován v prastarém opatství St. Rémy. Pozornosti kronikářů neušlo, že nectností římského a českého krále Václava je jeho náchylnost k nadměrnému pití alkoholických nápojů.
Z Remeše Václav se svým doprovodem zajel do Epernay na zámek vévody z Orleánu a pak se přes Remeš vrátil do Lucemburku. Až v červnu 1398 dorazil do Frankfurtu a na podzim do Čech. Nedlouho poté se otevřela možnost cesty za císařskou korunovací do Říma, když se římský papež Bonifác IX. obrátil na Zikmunda, aby k ní přiměl Václava IV. Ten jí ale ani tehdy, ani později nenastoupil.
Tři roky poté, co v roce 1386 zahynula na Karlštejně Václavova první manželka Johana Bavorská, si 2. května 1389 Václav vzal svou druhou ženu Žofii († 26.9. 1425), dceru bavorského vévody Jana II. a jeho manželky Kateřiny z Gorice. Už 23. prosince téhož roku Václav IV. nařídil vybírat berni na úhradu korunovace své nové ženy. Jako česká královna byla ale Žofie korunována až 15. března roku 1400. O průběhu korunovace jsme podrobně informováni zprávou sepsanou kancléřem Starého Města Pražského Dr. Janem z Weilburka. Přítomen byl uherský král Zikmund, moravský markrabě Jošt Lucemburský a mnoho dalších církevních a světských hodnostářů. Mistr Jan řečený Sofista pronesl kázání, v němž vysvětlil význam královských odznaků, koruny, drahých kamenů, žezla a jablka. Obřad pomazání a vsazení koruny tehdy vykonal pražský arcibiskup Wolfram (Olbram) ze Škvorce (1396-1402).
V rozmezí dlouhých takřka padesáti let mezi rokem 1370, kdy byla v Praze korunována Václavova první manželka Johana Bavorská a počátkem husitské revoluce to byl jediný korunovační obřad, který se v pražské katedrále sv. Víta odehrál. Byl také první korunovací poté, co byl sklenut vysoký chór svatovítské katedrály a tato část chrámu stála v plné své kráse a obřadu skýtala skvělý rámec.
V době Žofiiny korunovace byla už vláda Václava IV. zatížena mnoha neblahými událostmi a jiné byly na obzoru. Na 26. květen roku 1400 svolali kurfiřti bez vědomí krále Václava IV. říšský sněm do Frankfurtu. Na sněmu v Oberlahnsteinu na Rýně pak 20. srpna 1400 čtyři porýnští kurfiřti formou soudního výroku zbavili Václava IV. trůnu. Hlavním strůjcem tohoto aktu byl mohučský arcibiskup Jan II. Nassavský, s nímž ruku v ruce postupoval falcký kurfiřt Ruprecht III. Následující den 21. srpna pak čtyři porýnští držitelé kurfiřtského hlasu na Královském stolci u městečka Rhens na Rýně zvolili jako římského krále falckraběte Ruprechta III. († 18.5. 1410). Volby se nezúčastnil saský kurfiřt Rudolf a Lucemburkové, kteří byli držiteli hlasu českého a braniborského.
Dne 6. ledna 1401 byl Ruprecht korunován v Kolíně nad Rýně, protože Cáchy mu složení holdu odepřely. Ruprechtovo vojsko vzápětí úspěšně zaútočilo na české državy v Horní Falci. Odraženo bylo ale tažení Ruprechtova spojence míšeňského markraběte Viléma I. na Prahu. V září 1401 Ruprecht pracně shromáždil vojsko na tažení za císařskou korunu do Říma, ačkoliv papež Benedikt IX. se k jeho volbě nevyjádřil. Ve srážce u Brescie 24. října 1401 narazil Ruprecht na vojsko milánského vévody, který zůstal přívržencem Václava IV., jemuž vděčil za udělení vévodské důstojnosti. Ruprecht přezimoval v Padově, ale na jaře 1402 opustil Itálii. Jeho tažení skončilo úplným fiaskem, vrátil se bez vojska, bez císařské koruny, zatížen ohromnými dluhy a posměchem. Útěchou mu v následujícím roce mohlo být, že římský papež Bonifác IX. uznal Václavovo sesazení a volbu Ruprechtovu bulou z 1. října 1403.
Svízelná byla ale i situace Václava IV. V únoru 1402 na jednání v Hradci Králové svěřil své vladařské pravomoci Zikmundovi a to až do návratu ze své zamýšlené korunovační cesty do Říma. V Praze pak pod vedením Zikmundovým proběhl ještě v únoru zemský sněm a dne 6. března 1402 dal Zikmund Václava IV. v Královském dvoře na Starém Městě Pražském zatknout a uvěznit. Podařilo se mu zajmout i moravského markraběte Prokopa a poté krále i markraběte převezl do jižních Čech na hrad v Českém Krumlově, následně do Rakous na hrad Schaumburg. Václava IV. Zikmund předal rakouským vévodům a ten byl internován ve Vídni, Prokopa odvezl do Prešpurku. V Čechách ale vypuknul vůči Zikmundovi odpor a na protizikmundovskou stranu se přidal stále intrikující markrabě Jošt Lucemburský. V prosinci 1402 vytáhl Zikmund se svým vojskem do Čech a obsadil Kutnou Horu, kde mu do rukou padl poklad Václava IV. Drancování, kterého se Zikmundovo vojsko všude dopouštělo, i osobní počínání a proradnost Zikmundova nebyly zapomenuty. Kvůli obtížím v Uhrách musel ale Zikmund v červenci 1403 české země opustit, odvážejíc si při tom ohromnou kořist. Krátce poté, co Zikmund z českých zemí odejel, byl v Zadaru 5. srpna 1403 coby král Uher korunován neapolský král Ladislav, jenž měl podporu papeže Bonifáce IX. a Zikmund musel čelit potížím ve svém uherském království.
Dne 11. listopadu 1403 se Václavovi IV. podařil útěk z Vídně a přes Mikulov a Brno dorazil na Karlštejn. Odtud se navrátil do Prahy, kde byl slavnostně přivítán. Tady se již neusadil ve svém starém sídle v Královském dvoře na Starém Městě, ale v hrádku na Zderaze v hradbách Nového Města. Je až s podivem, že po všech těchto otřesech Václav IV. vládnul v zemích České koruny až do své smrti 16. srpna 1419.
Léta 1409-1410 přinesla řadu převratných událostí. Koncil svolaný do Pisy sesadil římského papeže Řehoře XII. a avignonského Benedikta XIII., kteří však nemínili rezignovat a koncil zvolil 26. srpna 1409 papeže nového, jenž přijal jméno Alexandr V. V této chvíli měla církev hlavy tři. V následujícím roce 18. května 1410 zemřel na hradě Landskron u Oppenheimu na Rýně Václavův rival Ruprecht III. Falcký, jehož postavení se tehdy blížilo katastrofě. Dne 20. září 1410 zvolili trevírský arcibiskup a syn Ruprechta Falckého jako nositelé trevírského a falckého kurfiřtského hlasu římským králem Zikmunda Lucemburského. K tomu přistoupil hlas braniborský, který ale nebyl právoplatný vzhledem k majetkovým a mocenským přesunům, k nimž v Braniborsku došlo. Naproti tomu arcibiskupové z Mohuče a Kolína a zmocněnci českého krále Václava a braniborského markraběte Jošta, který tehdy držel Braniborsko, zvolili 1. října jako římského krále Jošta Lucemburského. V této chvíli tedy měla Říše dva, či dokonce tři římské krále, všechny z rodu Lucemburků – Zikmunda, Jošta a Václava IV. Protože Jošt Lucemburský nečekaně zemřel 18. ledna 1411, otevřela se v Říši cesta pro nástup Zikmundův.
Už na počátku 15. století započal postupný rozklad velkolepého dědictví císaře Karla IV. V roce 1402 uzavřeli zástupci markraběte Jošta Lucemburského dohodu s vévodou Ludvíkem Orleánským o přenechání hrabství Lucemburského za ohromné finanční odstupné. V létě roku 1411 předal Zikmund Lucemburský za úhradu svých dluhů správu Braniborska Friedrichovi z Hohenzollernu. Zástava za Braniborsko vzrostla rychle na ohromnou sumu 400.000 zlatých, kterou nebylo v silách Zikmundových zaplatit a tak 30. dubna 1415 Zikmund rezignoval na Braniborsko ve prospěch Hohenzollernů. Země, o jejíž získání i kvůli držbě kurfiřtského hlasu kdysi Karel IV. tak usiloval, byla ze svazku České koruny odtržena.
Poslední desetiletí vlády Václava IV. bylo poznamenáno sílícím reformním hnutím. Upálení mistra Jana Husa během zasedání koncilu v Kostnici přispělo k jeho radikalizaci. Václav IV., jehož postoj byl kolísavý a často i blízký k reformnímu proudu, se nakonec proti němu postavil.
Václavovi IV. nechybělo vzdělání, mimo jiné patrně dobře ovládal latinu. Ale řada osobních rysů oslabovala jeho schopnost dobré vlády, známá byla Václavova záliba v nemírném pití alkoholických nápojů. Nedovedl se dobře ovládat a výbuchy vzteku, zvláště ve chvílích alkoholového opojení, měly mnohdy neblahé důsledky. Václav propadal do dlouhých období apatie a nečinnosti, od vládních záležitostí utíkal do ústraní svých hradů a oddával se své lovecké vášni. Chyběla mu vysoká míra odpovědnosti, svědomitost, vytrvalost a důslednost, schopnost vytvářet kompromisy a trpělivě získávat pro své záměry podporu, tedy vlastnosti, kdysi tak příznačné pro jeho otce. Nedovedl okolo sebe seskupit dostatečný počet vlivných, vzdělaných a oddaných rádců a spolupracovníků, tak jak to kdysi činil Karel IV. Neobklopoval se jako on vysokými církevními hodnostáři a vlivnými pány a knížaty. V okruhu Václavových oblíbenců se ocitaly osoby, které svými počiny a bezohledným kořistnictvím vzbuzovaly u mocných a vlivných církevních hodnostářů i světských knížat a pánů odpor. Tím vším byla panovníkova autorita podlamována. Posvátnost vladařského majestátu, důsledně a dlouhodobě budovaná Karlem IV. i jeho předchůdci, utrpěla v době Václavově jak v Říši, tak v zemích České koruny, hluboké a nenapravitelné rány, které byly ve svých důsledcích osudové.
Za Václava IV. dál pod vedením Petra Parléře a jeho synů vyrůstala nejvýznamnější stavba Prahy - katedrála sv. Víta. Při obdarování ve prospěch svatováclavské kaple prohlásil Václav IV., že chce jít ve šlépějích otcových a přispět tak k její důstojnosti a slávě. Na výzdobu kaple věnoval výnos z poplatku zvaného ostrožné. Ale dlouhodobě se Václav IV. patrně na katedrálním díle nepodílel tak, jako jeho otec Karel IV. Roli tu sehrála zřejmě i roztržka Václava IV. s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Když arcibiskup světil v katedrále, pozval na hostinu uspořádanou při této příležitosti i krále Václava, ten ale pozvání nepřijal a arcibiskup oběd rozdělil mezi 600 chudých. Podle kroniky Jana von Posilge dokonce Václav IV. napadl i huť pražské katedrály, kde sám rozbil jakési sochy.
Jakousi protiváhou svatovítské katedrály se v úhrnném obrazu pražských měst stával kostel Panny Marie před Týnem, jehož západní průčelí se začalo zdvihat nad východní frontou Staroměstského náměstí. Ve prospěch stavby jsou doloženy donace pražského patriciátu. Ale na monumentální stavbě Týnského chrámu je čitelná i jiná – královská - nota. Vladařský majestát je tu přítomný v obou závěrech bočních lodí v sedilích, kde jsou vždy dvě korunované hlavy – mužská a ženská. Kvalitnější jsou busty severního sedile a nelze vyloučit, že hlava krále je zpodobením Václava IV., hlava královny pak jedné z jeho manželek. Do horních koutů sedile v severní chórové kapli jsou vloženy reliéfní figury mnicha a proroka držících kopí s trnovou korunou a kříž, tedy nástroje Kristova Umučení.
Mimořádně okázalá je architektura severního portálu Týnského kostela s bohatou ale patrně ne zcela dochovanou sochařskou výzdobou. Sochařská výprava velikého tympanonu je věnována Utrpení Páně. Tato ikonografie dobře souzní s kultem posvátných relikvií uchovávaných v této době v Praze jako součást říšského pokladu a ukazovaných veřejnosti při pravidelných výstavách. Tím je ve výzdobě portálu podobně jako i sedilí v bočních chórových závěrech přítomna vladařská tónina, která tu zaznívá i v uplatnění českého a říšského znaku. Byla vyslovena domněnka, že tento akcent sochařské výzdoby Týnského kostela by mohl souviset s blízkosti Královského dvora, kam Václav IV. z Pražského hradu přesídlil.
Dál v letech vlády Václava IV. vyrůstaly i další monumenty, jejichž budování bylo zahájeno za Karla IV. Václavův emblém točenice s ledňáčkem vytesaný do kamene byl osazen na velkolepé stavbě Staroměstské mostecké věže. Setkáme se s ním i na portálu do kaple v radnici Starého Města Pražského vysvěcené 4. srpna 1381. Tady ovšem králův emblém neoznačoval bezprostřední královské dílo, ale byl výrazem loajality Starého Města Pražského k panovníkovi. Emblém točenice s ledňáčkem dali radní Starého Města umístit i na vazbu knihy zápisů z roku 1400.
Zatímco Karel IV. zřídil řadu církevních institucí, Václav IV. již nic podobného neučinil. Pozornost věnoval především svým sídlům a jejich výstavbě. Tak za Václava IV. probíhaly práce v královském paláci Pražského hradu. Více se ale Václav zdržoval v Královském dvoře na Starém Městě Pražském, kde byl 6. března roku 1402 zajat. Po svém návratu do Prahy dával přednost hrádku Na Zderaze na Novém Městě Pražském. Kromě toho vlastnil v Praze i další domy. Někdy pobýval na Karlštejně, ale mnohem více na jiných hradech. K nim patřil Křivoklát a Žebrák s Točníkem, který byl velkoryse vybudován. V kameni vytesaná řada erbů na Točníku svědčí o tom, že ani Václavovi IV. nebyla úplně cizí potřeba monumentálního vyjádření vladařské moci, tak jako dříve Karlovi IV. Za Václava IV. byl přestavěn tzv. Vlašský dvůr v Kutné Hoře, kde tehdy vznikla nová kaple náležející k nejpozoruhodnějším architektonickým dílům z přelomu 14. a 15. století v českých zemích. Na Točníku i ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře se setkáme s Václavovým emblémem točenice s ledňáčkem.
V předpolí Prahy dal Václav IV. vybudovat tzv. Nový Hrad u Kunratic. Dne 8. července 1411 byla uzavřena smlouva se zedníkem Řehořem a jeho bratrem Maříkem Otrole na vyhloubení příkopu u Kunratického hradu. Dnem 8. května 1412 je datována smlouva s lamačem kamene Jakubem o stavbě rybníka u Nového Hradu v Kunraticích. Odtud se dovídáme, že ředitelem stavby byl novoměstský konšel Hertwin a mistrem díla Kříž, o němž odjinud víme, že pracoval i pro titulárního antiochijského patriarchu a vyšehradského probošta Václava Králíka z Buřenic a v roce 1415 obdržel odměnu za portál novoměstské radnice. První pobyt Václava IV. tu dokládá jím vydaná listina z 10. října 1412.
Už v roce 1382 dal Václav IV. stavět nové sídlo ve Vratislavi na dómském ostrově a vyslal tam proto svého oblíbence Jíru z Roztok, jenž si v Čechách sám postavil hrad Krakovec na Rakovnicku. S motivem ledňáčka v točenici se lze ve Slezsku setkat v kapli Oppersdorfů při kolegiátním kostele v Głogówku.
Veliká byla záliba Václava IV. v knihách. Jeho knihovna patřila nepochybně ve své době k největším a nejcennějším v Evropě. Řada Václavových knih byla provedena velmi nákladným způsobem a vyzdobena skvělými iluminacemi. Jejich pořízením se římský a český král Václav IV. zařadil k největším evropským mecenášům své doby.
Václavovo objednavatelské dílo má v mnohém jiné rysy než Karlovo. Zatímco pod Karlovým patronátem vyrůstaly monumenty okázale hlásající velikost a lesk vladařského majestátu, stavby a díla vzniklá pro Václava IV. měly převážně charakter privátní. Ústup od monumentalizace panovnické moci je tu nápadný a byl patrně dán osobními vlastnostmi a náklonnostmi Václava IV.
Přes postupující úpadek Václavova vlivu v Říši i v zemích České koruny a pokles prestiže vladařského majestátu si Praha nadále udržela postavení jednoho z nejpřednějších kulturních a uměleckých center Evropy. Pražská umělecká tvorba doby Václavovy měla vrcholnou úroveň. Ve sféře architektury jí stále dominovalo dílo stárnoucího Petra Parléře († 1399) a jeho rodu. Architektura těchto desetiletí, jak jí reprezentuje klenba vysokého chóru pražské katedrály a její jižní věž, prostory v královském paláci na Pražském hradě, hrad Krakovec či kaple Vlašského dvora Kutné Hoře, byla podivuhodně inovativní, naplněná experimenty a hledáním nových výrazových forem. Oslnivě působilo v malířství dílo umělce, jenž dostal označení mistr třeboňského oltáře podle oltářních desek zhotovených pro kostel augustiniánské kanonie v Třeboni. Přímo symbolem tzv. krásného slohu v době okolo roku 1400 se staly sochy krásných Madon a Piet. V Praze vzniklá umělecká díla byla někdy exportována do vzdálených končin a pražské umění bylo pro velkou část evropského kontinentu stále velkým vzorem, jako v době císaře Karla IV. Ale luxusní a nádherná umělecká díla, která byla v chrámech předmětem úcty, stávala se předmětem odsudků reformních kazatelů.
Před koncem svého života se Václav IV. přiklonil k protireformní straně. Jedním z jeho opatření bylo jmenování nových konšelů na Novém Městě Pražském 6. července 1419. Zradikalizovaný dav vedený knězem Janem Želivským vzal 30. července 1419 Novoměstskou radnici útokem a z oken vyhodil a zabil novoměstského purkmistra, rychtáře a několik konšelů. Když se král Václav IV. o této události dověděl, dostal záchvat nepříčetného vzteku. Nakonec změny ve vedení Nového Města Pražského potvrdil, ale po dvou týdnech 16. srpna 1419 zemřel na svém nedávno zbudovaném sídle - Novém Hradě u Kunratic. Mistr pražské artistické fakulty Vavřinec z Březové ve své zprávě o Václavově smrti dodal: „Jeho smrt a činy měly by být všem králům za příklad, aby se báli Boha a jeho zákon a pravdu milovali, plnili, bránili …“.
Literatura:
Jiří SPĚVÁČEK: Václav IV. Praha 1986; Jiří KUTHAN: Královská hodnost českých vladařů, jejich dílo a reprezentace. In: Jiří KUTHAN / Miroslav ŠMIED (ed.): Korunovační řád českých králů. Praha 2009, s. 129–140; HLAVÁČEK, Ivan. Václav IV. In: RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2008. S. 209-221; ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402-1437. Praha: Paseka, 2000; ČECHURA, Jaroslav: České země v letech 1378-1437. Lucemburkové na českém trůně II_. Praha: Libri, 2000; BOBKOVÁ, Lenka. Velké dějiny zemí Koruny české IV.a 1310-1402. Praha: Paseka, 2003
Mapy
Cesty Václava IV. v období 1379 až 1409.
Česká a římská korunovace.
