Václav II.

1278 - 1305

Historie

(1278/83 až 21. června 1305)

Jediný syn Přemysla Otakara II. a jeho druhé manželky Kunhuty, který se dožil věku dospělosti, dostal jméno Václav. Narodil se 27. září 1271 a v době katastrofy na Moravském poli mu bylo necelých sedm let. Moravu ovládl tehdy římský král Rudolf I. V Čechách se vojsku Rudolfa Habsburského postavilo u Kolína vojsku braniborského markraběte Oty V. zvaného Dlouhý, podporovaného skupinou českých velmožů. Spor byl vyřešen tak, že braniborskému markraběti byla na pět let přidělena správa Čech a poručnictví nad malým dědicem trůnu. Markrabě Oto V. byl synem markraběte Oty III. z rodu Askánců a jeho manželky Blaženy, která byla sestrou Přemysla Otakara II. Od tohoto příbuzenského vztahu se odvíjely braniborské nároky na poručnickou správu. Svěřenou zemi však braniborský markrabě bezohledně vykořisťoval a vydíral. Malý Václav II. byl internován na hradě Bezdězu a posléze odvezen do Braniborska.

Návrat dědice trůnu do země vymohl nakonec pražský biskup Tobiáš z Bechyně se skupinou velmožů za veliké výkupné. Dne 24. května 1283 přijel ani ne dvanáctiletý Václav do Prahy. Český kronikář vylíčil jeho příjezd slovy: „… vyšli mu vstříc páni a též rytíři na mnoho mil. Duchovní pak z celého města s lidem mu vyšedše vstříc, uvítali ho slavně v procesí před branou hradu zpívajíce Adventisti desiderabilis i jiné hymny a písně a lid zpíval Hospodine pomiluj ny…“.

Velikým nebezpečím se pro mladého dědice trůnu stal ambiciózní Záviš z Falkenštejna, který získal srdce Václavovy matky a vdovy pro Přemyslu Otakarovi II. královny Kunhuty († 9. 9. 1285). Dobrodružný život Závišův ukončila až jeho poprava pod hradem na Hluboké 24. srpna 1290.

Již před tím ve věku svých patnácti let přijela na Václavův dvůr dcera římského krále Rudolfa Habsburského Guta. Václavovým sňatkem s Gutou byla naplněna úmluva mezi Rudolfem Habsburským a Přemyslem Otakarem II. z roku 1276. Se svým tchánem se Václav setkal na říšském sněmu v Chebu. Tam mu římský král Rudolf 4. března 1289 vystavil listinu, v níž potvrdil Václavovi a jeho dědicům držení úřadu říšského číšníka a hlas při volbě římských králů. V následujícím roce přijel Václav za Rudolfem do Erfurtu, kde mu dne 26. záři 1290 Rudolf udělil v léno „knížectví vratislavské a slezské“ uvolněné smrtí vratislavského vévody Jindřicha IV. Vedle toho Rudolf znovu potvrdil Václavovi II. a jeho dědicům držení úřadu říšského číšníka a volební právo a hlas při volbě římských králů. V příslušné listině se konstatuje, že práva číšnictví a volby „náležela již jeho předkům, dědům i otcům dědů a pradědům těchto dědů“. Rudolfovy listiny z let 1289 a 1290 poprvé v písemné formě zajišťují českým králem podíl na volbě vladařů v Říši, listina z roku 1290 navíc dosvědčuje, že toto právo českým panovníkům náleželo již ve vzdálené minulosti. Václav II. si toto potvrzení nepochybně vyžádal proto, že v minulosti došlo ke zpochybňování těchto výsad českých vladařů. Když dal Karel IV. 7. dubna roku 1348 potvrdit důležité listiny českých panovníků, nechybí ani privilegia vydaná Václavovi II. jeho tchánem římským králem Rudolfem I. Karel IV. tak zjevně ocenil jejich význam. Mezi Karlem IV. nově potvrzenými listinami bylo i privilegium Rudolfova syna, Václavova švagra římského krále Albrechta ze 17. listopadu 1298, podle něhož neměli čeští králové při výkonu číšnického úřadu u císařského dvora povinnost nosit korunu.

Užití první pečeti krále Václava II. je doloženo k 21. listopadu 1283. Velikostí i vysokou uměleckou kvalitou se plně vyrovná pečetím Přemysla Otakara II. Shodně jako na Otakarových pečetích i tady je na líci obraz trůnícího krále a na rubu jezdec-rytíř. Skutečnost, že Václav nebyl ještě korunován, odpovídá zpodobení trůnícího panovníka tím, že král nemá na hlavě korunu, nedrží vladařské jablko a v pravé ruce namísto žezla má vzhůru vztyčený meč. V opisu je označen jako Václav druhý z boží milosti, syn kdysi krále Otakara, pán a dědic českého království. Na obdobně znějícím opisu rubové strany je vyznačena Václavova hodnost markraběte moravského. Svou první pečeť užíval Václav II. až do doby, kdy byl korunován.

Ke korunovaci přistoupil Václav II. o letnicích roku 1297. O celém obřadu a po něm následující hostině přinesl svědectví mnich cisterciáckého kláštera na Zbraslavi, později od roku 1316 jeho opat Petr Žitavský. Byl sám svědkem korunovace a navíc zbraslavští cisterciáci měli k Václavovi II. velmi blízký vztah.

Podle výpovědi Petra Žitavského bylo ještě před korunovací vysláno poselstvo k papeži Bonifácovi VIII proto, aby Václav „dostal požehnání od apoštolského pána a aby pravá matka, římská kurie, dobře znala zbožný úmysl krále jakožto poslušného syna. A zanedlouho se vrátili poslové s radostí spokojení výsledkem své cesty, neboť jak bylo poručeno, přinášela králi podle přání pečlivá věrnost jeho vyslanců pozdrav a milost apoštolského požehnání a svolení ke královskému úmyslu. Také přinášeli titíž poslové apoštolský list bulou opatřený, v němž se udělovala ctihodným otcům, pánům opatům Heidenreichovi Sedleckému a Konrádovi Zbraslavskému plná oprávněnost apoštolské moci, že mají tohoto krále zároveň s jeho manželkou Jitkou, kteří mají býti co nejdříve korunováni, z moci samého nejvyššího biskupa rozhřešiti ode všech pout vyobcování, jestliže snad do nich upadli, a od zápletek všech jejich hříchů, aby tak očištěni ode vší poskvrny vin mohli s čistým svědomím přijmout svatou svátost královského pomazání.“

V poselstvu vyslaném ke kurii byl mimo jiné i Petr z Aspeltu, který patřil k nejužšímu okruhu rádců Václavových. Za svého pobytu v Římě dosáhl od papeže biskupství basilejského. Téhož dne 31. března 1297 vydal papež Bonifác VIII. bulu se souhlasem k zamýšlené korunovaci a listiny udělující zmíněná zplnomocnění opatům cisterciáckých klášterů v Sedlci a na Zbraslavi. Je to v českých dějinách poprvé, kdy je doloženo, že budoucí král se na papeže obrátil se žádostí o souhlas ke korunovaci. Papežovým souhlasem k provedení tohoto aktu nepochybně Václav II. dosáhl větší legitimity své královské hodnosti.

Ale papežovo schválení bylo v tomto případě důležité i z jiného důvodu – mohučský metropolita Gerhard von Eppstein, do jehož arcidiecéze česká biskupství patřila, byl v této době v klatbě a nebyl proto oprávněn vykonávat bohoslužby, natož pak provést obřad takového významu, jakým byla královská korunovace. Další české poselstvo k papežské kurii dosáhlo toho, že mohučský arcibiskup byl pro den korunovace klatby zproštěn. Celou záležitost vylíčil Petr Žitavský ve zbraslavské kronice slovy: „Potom oznámili královští poslové věc králova úmyslu nejdůstojnějšímu panu Gerhardovi arcibiskupovi svaté stolice mohučské, do jehož úřadu patří korunovati české krále, a vyložili mu, jak a k čemu si král žádá jeho ctihodné osobní přítomnosti. A metropolita je laskavě přijal a ještě laskavěji bez odporu se souhlasem vyhověl jejich žádosti jednak pro posvěcení královské, jednak pro vlastní odměnu. Neboť protože nikdo není nucen sloužiti na vojně na vlastní žold, udělují králové čeští, když přijímají korunu, štědře podle osvědčeného zvyku svým korunovatelům sto hřiven nejčistšího zlata. Avšak v oné době se naskytla této královské záležitosti dosti značná překážka, protože ten arcibiskup byl skrze Apoštolskou stolici zapleten do osidel suspenze úřadu a interdiktu. Po předchozí rozumné poradě byli znovu posláni vyslanci k papeži, a abych shrnul obšírnou věc do stručných slov, vyslaní poslové dosáhli splnění žádaného přání a při návratu získali pro mohučského metropolitu takovou milost, že smí plně vykonávat svůj úřad aspoň v onen den, v kterém se má slaviti královské korunovační posvěcení. To natehdy stačilo arcibiskupovi i králi, který měl býti korunován. Neboť onen den pokládal každý z nich za nejslavnější v roce…“.

Před korunovací vykonal Václav II. ještě další čin, jímž uctil památku svého otce kdysi českého krále Přemysla Otakara II. Obdiv k otci vyjádřil Václav II., když dal svého prvorozeného syna, jenž však záhy zemřel, pokřtít jménem Otakar, aby podle zbraslavského kronikáře „při pohledu na tvář synovu příležitostí jména povzbuzoval sám sebe živou vzpomínkou k napodobení horlivosti otcovy. Právem zajisté se měl vracet v paměť synovu ten, jenž přestoupiv mez svých předků za svého života ozdobil královskou korunu tak slavnými činy za vzor potomkům“. Tělo mrtvého krále Otakara bylo z bojiště na Moravském poli převezeno do Marcheggu a do Vídně, odtud pak putovaly pozůstatky velkého českého krále do Znojma, kde byly přechodně pohřbeny v tamním klášteře minoritů a klarisek. Václav II. je dal převézt do Prahy a pohřbít v chrámu sv. Víta. Patrně při této příležitosti byly zhotoveny pohřební královské klenoty, které byly Otakarovým k pozůstatkům přiloženy. Ale toto místo pohřbu Přemysla Otakara II. nepokládal patrně Václav II. za definitivní. Podle zbraslavské kroniky je totiž zamýšlel přenést a s „královskou obřadností“ pochovat na Zbraslavi. K tomu ale nedošlo a až Karel IV. dal pozůstatky Přemysla Otakara II. a spolu s nimi i zmíněné pohřební insignie uložit do nově pořízené tumby v Saské kapli gotické katedrály.

Když bylo pro konání korunovace mnohé vykonáno, byli rozesláni poslové s královskými listy zvoucími na korunovační slavnost. K tomu zbraslavský kronikář dodává, jaká nebezpečí na účastníky této veliké události čekalo – totiž přítomnost kapsářů a zlodějů.

Vlastní průběh obřadu zachytil Petr Žitavský s podrobností, s jakou není zachycena žádná jiná korunovace kteréhokoli jiného českého krále v období středověku: „Když tedy byly všechny potřebné věci k okázalé slavnosti tak znamenitého svátku dopraveny skrze schopné kupce a obstaravatele královy během dlouhé doby i ze vzdálených krajin a v hojnosti nezhodnotitelného nadbytku řádně a velmi náležitě připraveny, nastával den očekávané radosti také přítomností a příchodem nejctihodnějších otců a pánů, pana Bernarda, arcibiskupa svaté stolice magdeburské, biskupů pana Řehoře Pražského, pana Dětřicha Olomouckého, pana Albrechta Míšeňského, pana Jindřicha Kostnického, pana Petra Basilejského, pana biskupa frisinského, pana Jana Krakovského a pana biskupa lebušského, také přítomností ctihodných otců opatů jednotlivých řádů, cisterciáckého, premonstrátského i benediktinského, a rovněž příchodem všech proboštů, převorů, děkanů, kanovníků, farářů a správců kostelů, nebo ať jakoukoli hodností vynikali, z království Českého i z mnohých cizích krajů, nastává šťastná hodina toužebné veselosti. Mimoto slavnou přítomností jasných knížat, pana Albrechta Rakouského, Bolka (Boleslava) Slezského , knížat hlohovského, opolského a jiných vévodů, rovněž návštěvou vznešených knížat, markrabat pana Heřmana Braniborského, pana Oty se Šípem, pana Fridricha Míšeňského byla způsobena radost vytouženého veselí tak slavnostního. Zvětšovala také nádheru oné slavnosti okázalá a skvělá vznešená přítomnost hrabat mnohých zemí, svobodných pánů, rytířů a nesčíslných jiných šlechticů. Nastala tedy skvělá slavnost, protože zasvitl den slávy, v němž zazářilo v království Českém slunce, jež bylo dříve ve mraku; nyní však záříc třpytícími paprsky vyšlo v jásotu a „shromážděni jsou“. Právem se sluncem zveš, ty králi z královské krve.

Tobě tedy, králi, který jsi pokládán za slunce spravedlnosti jako za vzor pravého slunce, věčné slávy, se praví: „Vyšlo slunce a shromážděni jsou“. Kdo a k čemu? Sešla se zajisté knížata vjedno, nikoli proti Pánu a proti Pomazanému jeho, nýbrž sešla se knížata vjedno a králové, aby sloužili Pánu a Pomazanému jeho, neboť jako kdysi přišel veškerén onen lid izraelský do Ebronu, aby ustanovil Davida králem, tak se lid tvůj a dům otce tvého, který je částí dědictví tvého, sešel vjedno, aby tě posadil na stolec otců tvých, sešel se vjedno, aby tě ustanovil vládcem a nad sebou králem svým pomazaným. Ó králi, ty jsi pán, tu pak lid tvůj a ovce pastvy tvé a modlí se dnes za tebe: „Kéž tě pomaže Hospodin Bůh tvůj olejem veselosti před účastníky tvými, kéž ti slouží třídy lidu, budiž pánem bratří svých, kdo by zlořečil tobě, budiž mu zlořečeno, a kdo by dobrořečil tobě, nechť je naplněn dobrořečením, nechť ti dá vzrůstati Bůh můj “jako písku v moři“ a daruje ti požehnání z rosy nebeské a nechť se sklánějí před tebou synové matky tvé, budiž pánem bratří svých!“.

Když tedy bylo jednotné srdce veškerého lidu a jednotné přání za pomazaného Páně, totiž za krále svého, aby bylo naň vylito nejsvětější pomazání, hle, léta Páně 1297, věku pak krále Václava dvacátého šestého, v nejsvětější den letnic, které tehdy byly 2. června, v době jubilejního roku, byl za jásotu veškerého lidu v Praze v katedrálním kostele u hlavního oltáře svatého Víta mučedníka od ctihodného pána Gerharda, arcibiskupa mohučského, při čemž velmi slavnostně s povinnou slušností a úctou asistovali pan Burchard, arcibiskup magdeburský, a četní jiní biskupové a slavní preláti, nejjasnější kníže pan Václav, šestý král český, spolu se svou manželkou, jasnou paní Jitkou, dcerou někdy pana Rudolfa, krále římského, po vzývání a s přispěním milosti Ducha svatého co nejokázaleji a nejoddaněji po předchozím svatém posvěcení a pomazání řádně ozdoben odznaky královskými, korunou a žezlem královským.

Ó jak veliká tu radost a plesání jásajícího lidu! Ó kolik a jak četné oči radujících prolévají slzy z přehojného potěšení uvnitř vytryskující! Ti necvičenými hlasy, ale takovými, jaké jen z radosti utváří uvolněný cit, volají a pokřikují, jiní se veselím sotva sami poznávají a hymnus „Tě Boha chválíme“ zpívajíce provolávají, druzí, vidouce krále v jeho nádheře, radostí zapomněli nápěv a jásavým křikem velmi zvučně volají křičíce: „Slávou a ctí korunoval jsi jej Pane“, „a pánem jsi ho učinil nad dílem rukou svých“, „vstavil jsi na hlavu jeho korunu z ryzího zlata“. Zněl pak jediný hlas všech a modlitba: „Ať žije král Václav! Ať žije král Václav!“ a odcházeli vesele se slovy: „Buď živ král na věky!“Amen!.

Z uvedeného citátu z kroniky Zbraslavské na nás dýchá pisatelova radost z této veliké události i nádhera celého obřadu, jehož se zúčastnilo množství církevních i světských hodnostářů. Poté, co proběhla korunovace, následovala velkolepá hostina, o níž rovněž vypovídá Petr Žitavský: „Aby povinný obřad korunovační a důstojná nádhera vznešenost královského bohatství, které třeba zvučnými názvy povznášeti na nejvyšší vrchol, nebyly předváděny o trochu skromněji, nežli se patří, byl postaven pro královské pohodlí a pro dvůr mezi vrchem Petřínem a břehem Vltavy na rovině ploché a krásné palác podivuhodné velikosti a stavby z kmenů přiřezaných a otesaných se sroubeními spájenými tak, jako by měly trvati na věky, a ten byl trochu do výše od země vyzdvižen vyvýšeněji, takže se do něho vystupovalo a vcházelo po schodech. Stoly i sedadla a všechno, co mohlo patřiti k slavení hostiny, podle toho jak to mohl diktovati duch umělcův, nic z toho všeho nebylo opominuto, nadto byl i ochoz a obvod celého paláce a královského stanu potažen předrahocennými čalouny různých druhů a barev a ty byly mnohotvárně ozdobeny zlatem a stříbrem a krásnými drahokamy a nemálo zářily mezi jasnými tvářemi knížat. A tak bylo všechno to provedeno velmi okázale a dokonale. Stálo to za to doporučit potomkům takovou slavnost, od nás jednou viděnou, kterou doporučovala i sama její vzácnost“.

Petr Žitavský pokračuje v líčení nesmírného množství lidí, kteří se v Praze v den korunovace shromáždili a zmiňuje i veliké výdaje této slavnosti. Lutold, farář z Ústí nad Orlicí, jenž byl obročním písařem, mu vyprávěl, že „jen hostům a cizincům se dával od dvora královského obrok pro koně, kterýchžto koní počet byl sto devadesát tisíc a nad to tisíc koní, k tomu se však nepočítal obrok, který se dával četným domácím lidem a těm, kteří se počítali do denní družiny, jichž počet přece nebyl malý“. A pak Petr Žitavský pokračuje: „*Také byly na Novém tržišti skrytými podzemními trubkami zřízeny prameny, z nichž si jako z řeky nabíral víno, kdo chtěl. Nemohu také nikterak mlčením pominouti, že se jen v době korunovace vydalo za slepičí vejce osm set hřiven těžké váhy, a budeš-li obratným počtářem, prosím tě, abys vypočítal , kolik bylo pijáků vína, kteří v době korunovace vydali jen za led pro chlazení na víno přikládaný dvacet čtyři hřivny stříbra pražské váhy…“*. Na obvodu Prahy prý vyrostly krásné stany, které se plnily „*hojností kvetoucího pokolení rytířského*“, ulice města byly osvětlovány pochodněmi.

Korunovace Václava II. byla inscenována s nádherou a okázalostí, že její ohlasy se naleznou v kronikách vídeňských, durynských, bavorských a v kronice kolmarské. Ale největší pozornost věnoval v cizině této události Otakar Štýrský (Ottokar ouz der Geul), autor veršované rakouské kroniky. V jeho líčení příprav pražské korunovace přichází řada pozoruhodných detailů. Tak prý byli povoláni z Itálie znalci drahých kamenů, z Flander pořízeny látky na oděvy, Otakar jmenuje jednotlivé části panovníkova vybavení a také jejich cenu. Koruna byla prý malá a stála dva tisíce hřiven. Zmiňuje dále meč a především štít se znamením lva, jehož drápy byly provedeny z rubínů, zdobený drahými kameny. Cenu meče a štítu odhadl na tři tisíce hřiven. Připomíná dále nádheru Václavova mistrovského pláště pokrytého zlatými plíšky, takže král prý vypadal jako ryba se šupinami. Tento plášť stál údajně 4000 hřiven, další výbavu ocenil Otakar Štýrský na 6000 hřiven.

V líčení korunovace připomíná Petr Žitavský biblického krále Davida a několikrát pak Davidova syna krále Šalamouna. Cisterciákovi z kláštera na Zbraslavi nádhera Václavovy korunovace vyvolávala asociace s biblickými texty líčícími Šalamounovu moudrost a bohatství, které bylo znamením Boží přízně.

Králi Šalamounovi se Václav II. připodobnil svým počinem vykonaným v den následující po korunovaci. Podle Petra Žitavského *„Když se tedy naplnil pamětní den a přeslavný obřad královské korunovace, ihned druhého dne bezprostředně následujícího, to je v pondělí svatodušní, které tehdy léta Páně 1297 připadlo na 3. června, přišel nově korunovaný král s celým dvorem a zástupem knížat, šlechticů a všech jiných, kteří se sešli k slavnostnímu dni, ke svému založení na Zbraslavi časně zrána už po východu slunce a tam král, ozdoben královskými odznaky, hned usiloval založiti na místě přichystaném a v základě k tomu dříve vykopaném a určeném nový chrám, jehož počátek je dnes vidět. Položil tedy pan Heřman (správně má být Burchard), arcibiskup magdeburský, zároveň s králem a panem Konrádem, prvním opatem, přičemž sbory mnichů stály kolem a zpívaly, s obětováním a s velikou zbožností základní kámen, na kterémžto kameni bylo zlatými písmeny napsáno: Ježíš Kristus.

Když byl položen a oni vyšli ze základů, sloužil jmenovaný už pan Heřman, arcibiskup magdeburský, slavnostně oděn v pontifikálie, na místě, kde dnes stojí větší oltář blahoslavené Panny v témž chrámě, přičemž král seděl v královských odznacích a asistovali důstojní biskupové a páni Řehoř Pražský, Dětřich Olomoucký, Jan Krakovský, Albrecht Míšeňský, Petr Basilejský, Jindřich Kostnický, Konrád Lebušský, Emicho Frisinský, s největší obřadností mši o Zvěstování blahoslavené Panny, totiž „Rosu dejte, oblakové, shůry“, sedm biskupů při té mši zároveň zpívalo Aleluja, nikdo pak, jak myslím, kdo se zúčastnil korunovace, nechyběl při tomto založení. Po skončení oné mše vystoupil korunovaný král, drže v ruce žezlo královské, a opásal v okruhu základu chrámu již založeného dvě stě čtyřicet pánů a šlechticů království Českého a mnoha jiných zemí rytířským pásem. Z toho zaznívá chvála, z toho sláva na věky. Nepohrdala však zbožnost tohoto krále dílem rukou svých, nýbrž na ně hleděla okem stálé podpory a nepřestávala zavlažovati štědrými dary, co zasadila jeho pravice, přičemž Bůh až dodnes popřává podle své milosti začatému chrámu vzrůstu“. Položení základního kamene klášterního kostela opatství Aula Regia na Zbraslavi stalo se tak takřka součástí korunovačního obřadu. Přítomnost řady biskupů v Praze u příležitosti Václavovy korunovace dobře dokládá i jimi 4. června 1297 vystavená odpustková listina.

Tuto velikou slavnost dlouho nepřežila manželka Václavova královna Guta, která zemřela už 18. června 1297 a byla pochována na Pražském hradě v kostele sv. Víta „u hrobu krále Otakara“.

V souvislosti s korunovací byl vyhotoven nový pečetní typář českého krále, jehož použití je poprvé doloženo 22. července 1297. Na lícní straně této druhé pečeti Václavovy s reliéfem trůnícího krále v plném majestátu i na rubu s vyobrazením jezdce-rytíře má Václav titul z boží milosti krále českého, knížete krakovského a sandoměřského a markraběte moravského. Byla tu tak vyjádřena nejen nová královská hodnost Václavova, ale i jeho panství nad Krakovskem a Sandoměřskem.

Ovládnutí Polska dovršil Václav II. v roce 1300. Václavovo vojsko tehdy vtáhlo do Polska a v Hnězdně byl Václav korunován jako král polský. I o této události vypráví kronika zbraslavská: *„A tak přecházel král z města do města, z tvrze do tvrze, z místa na jiné místo a válečnou silou pokořil ty, kteří se mu nepoddávali dobrovolně, a podrobil je svému panství. A přišli k němu vévodové z Opolska, Těšínska, Kujavska a více jiných z Polska, kteří se dali do poddanství královského a pokorně vykonali králi slib věrnosti a manskou přísahu. Konečně jakmile zaujala královská moc zemi Kališskou, Hnězdenskou, Pomořanskou a všechny ony kraje sousední, přišel potom král k hlavnímu městu Hnězdnu a tam byl na žádost všech šlechticů a knížat polských tehdy tam přítomných od Petra, arcibiskupa hnězdenského, Václav, král český, po předchozím požehnání okázale a slavnostně ozdoben korunou království Polského. Aby se pak slavnost tak významného svátku konala slavnostněji, byli přemnozí páni a šlechtici od krále opásáni rytířským pásem, ale ti všichni měli při této nové rytířské slavnosti a svém vystoupení zbraně místo zlatých šatů; neboť bylo tehdy králi řečeno, že chystají tajné úklady někteří ničemníci, kteří byli obecnými nepřáteli míru a vlasti. Od té doby se přidává českým králům titul království Polského až do dnešního dne. Nad hnězdenskou korunovací se tedy vznášel stín nebezpečí, nebyla tu patrně ona veselá bezstarostnost, jak tomu bylo při korunovaci pražské. K hodnosti českého krále přibylo tehdy i důstojenství krále polského a to vyjádřila i třetí a poslední pečeť Václava II.

V následujícím roce 1301, když zemřel poslední uherský král z rodu Arpádovců Ondřej III., pokusil se Václav II. o zisk koruny uherské pro svého stejnojmenného syna. Tento krok se mohl opírat o skutečnost, že Václav III. byl vnukem Kunhuty Haličské, vnučky uherského krále Bely IV., pocházející po matce z rodu Arpádovců. Sám Václav III. byl zasnouben v roce 1298 s dcerou uherského krále Ondřeje III. Dvanáctiletý Václav III. byl korunován v srpnu 1301 kaločským arcibiskupem v Stoličném Bělehradě/Székésféherváru, tradičním korunovačním místě uherských králů. Podle kroniky zbraslavské „... v den Rufa mučedníka byl od arcibiskupa kaločského v městě Královském Bělehradě s přeskvělou nádherou korunován svatou korunou uherských králů. Byli tam přítomni arcibiskupové, hrabata a přemnozí šlechticové a po skončení oné radostné slavnosti uctivě dovedli toho nového krále do Budína. Tak se tedy dědic český stal králem uherským“. Korunovace proběhla na správném místě a na hlavu Václava III. byla vstavena náležitá koruna. K vykonání korunovace ale nebyl oprávněn arcibiskup kaločský, ale metropolita z Ostřihomi.

V roce 1303, tři roky poté, co byl Václav II. korunován polským králem a necelé dva roky po korunovaci Václava III. v Uhrách se český král Václav II. podruhé oženil s Alžbětou Rejčkou, která byla ve věku svých čtrnácti let v roce 1300 přivedena do Čech. V den letnic roku 1303, bylo to 26. května, byl vykonán v pražském kostele sv. Víta nejen svatební obřad, ale Alžběta byla korunována jako česká a polská královna. O této slavnosti jsme opět zpraveni Petrem Žitavským: „… třetího roku po tom, co přišla do Prahy ona panna Alžběta – byl to rok Páně 1303 –, v den letnic slavný Václav, šestý král český, oženil se s dcerou prvního krále polského a dal ji od důstojného pana Jindřicha, biskupa vratislavského, se svolením arcibiskupů mohučského a hnězdenského posvětit a korunovat na královnu českou a polskou v kostele Pražském před oltářem svatého Víta. A aby nebyla trochu skromněji předvedena povinná vznešenost této korunovace, důstojenství, nádhery a královského bohatství, kterou třeba zvučnými názvy na vrchol povznášeti, a byl tehdy postaven mezi chrámy svatého Víta a Jiřího mučedníků královský dvůr neboli ochoz podivuhodné velikosti a stavby z kmenů přiřezaných a otesaných se sroubeními spájenými tak, jako by měly trvat na věky. Byla pak tato stavba vyzdvižena trochu do výše, takže se do ní vstupovalo a vcházelo po schodech. Také stoly a sedadla a všechno, co mohlo patřiti k pořádání královské hostiny, podle toho, jak to mohl nejlépe sestrojiti duch a ruka umělců, nebylo naprosto nic opominuto. A mimoto byl celý ochoz potažen čalouny různého druhu a barvy a ty, mnohotvárně ozdobeny zlatem a stříbrem, ne méně zářily mezi jasnými tvářemi knížat. A tak bylo všechno provedeno velmi okázale a dokonale“. Tyto řádky jsou parafrází vět věnovaných paláci pro korunovační hostinu krále Václava II. v roce 1297. Přesto není třeba pochybovat o tom, že korunovace Alžběty Rejčky dvěma korunami českou a polskou byla příležitostí k manifestaci velkého rozmachu přemyslovské moci.

Už od počátku muselo být zřejmé, že získání Uher nebude snadné. Převahu tu získával papežem Bonifácem VIII. podporovaný Karel Robert z Anjou, vnuk neapolského krále Karla II. (1285-1309) a jeho manželky Marie Uherské († 1323). Václav II. tísněný narůstajícím nebezpečím ze strany Habsburků, vytáhnul přesto v červnu roku 1304 na pomoc svému synovi do Uher. Zbraslavský kronikář vypráví, že „nechtěl však král otec ve svém důvtipu viděti syna krále, leč s korunou a slavnostně ozdobeného všemi rouchy Uherského království. Tak tedy byl král, syn králův, ustrojen tak, jak otec rozkázal. Na místě pak, kde se tito králové měli sejíti, byly po zemi prostřeny velmi drahocenné koberce a kolem stáli a dívali se na to knížata, hrabata a četní šlechtici…“.

Václav II. nezůstal v Uhrách dlouho. Seznal, že se mu v rychlém čase přemyslovskou vládu v Uhrách stabilizovat nepodaří a tak, jak vypráví zbraslavská kronika „král otec se rozhodl k návratu do Čech a vytáhl a odvedl s sebou syna krále uherského, se vší výbavou a ozdobou Uherského království. Téhož tedy roku v měsíci srpnu šťastně se vrátil otec se synem do Prahy“. V této chvíli ale Václavovi II. mnoho času na tomto světě nezbývalo.

Po katastrofě Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli se Václavovi II. podařilo obnovit postavení českého státu, který se opět stal středoevropskou mocností. Český král v některých okamžicích výrazně zasahoval do poměrů v Říši a politika českého královského dvora navazovala vazby se západní Evropou – s Francií a s Anglií. Velkorysou Václavovu politiku vytvářela skupina panovníkových rádců, mezi nimiž byly vynikající osobnosti – probošt a později míšeňský biskup Bernard z Kamence, basilejský biskup Petr z Aspeltu (později arcibiskup v Mohuči a říšský kurfiřt), doktor církevního práva a kanovník pražský Jan z Ostrova (později biskup v Brixenu) a nikoliv na posledním místě několik opatů cisterciáckých klášterů, zejména sedlecký Heidenreich a zbraslavský Ota a jeho nástupce Konrád.

Době Václava II. předcházela éra Přemysla Otakara II., za jehož vlády byl založen velký počet královských měst. Naproti tomu v době Václava II. byla již situace jiná. Síť měst vytvořená v době Přemysla Otakara I., Václava I. a především Otakara II. v podstatě pokryla celé území českých zemí. A tak počet nových měst vzniklých za Václava II. je v porovnání s množstvím fundací Přemysla Otakara II. jen neveliký.

Když v roce 1291 „zničil oheň celé město Pražské, král Václav nařídil znovu je vystavět a slíbil tamním obyvatelům léta úlev, aby měšťané po ztrátě majetku neklesali na mysli“. Za Václava II. byl patrně znovu vysazen Beroun, byla založena města Slaný, Nový Bydžov a Plzeň. Podle kroniky Pulkavovy učinil král Václav II. z Nymburka hrazené město. Města Nový Byžov a Plzeň vynikají dokonalým utvářením půdorysné osnovy. Po této stránce zejména Plzeň představuje nejen závěr, ale i vrchol urbanizačního díla českých králů z rodu Přemyslovců.

V předpolí sedleckého kláštera, v místech kde byla odhalena bohatá naleziště stříbrné rudy, začalo v době Václava II. vyrůstat město Kutná Hora. Svou rozlohou Kutná Hora byla značně větší než ostatní města království s výjimkou Prahy. Zde vzniklo nové královské sídlo – Vlašský dvůr. Když v roce 1300 Václav II. provedl peněžní reformu, byla tu soustředěna ražba mincí dotud rozptýlená do velkého počtu mincoven.

Nemalý byl počet církevních fundací Václava II. Záhy po svém příchodu do Čech z braniborského zajetí listinou vydanou dne 21. listopadu 1283 věnoval Václav II. řádu magdalenitek ves Zahražany u Mostu a tím položil základy ke vzniku nového kláštera. V roce 1285 založil za duši svého otce klášter augustiniánů-eremitů na Malé Straně v Praze. V roce 1287 uvedl Václav II. spolu se svou manželkou Gutou Habsburskou řád augustiniánů-eremitů do Domažlic. Václav II. obdaroval i ženský klášter Cella S. Mariae (tzv. herburský klášter) v Brně. Uvažoval i o zřízení kláštera dominikánek na Starém Brně, ke splnění tohoto záměru přistoupila až Václavova dcera Eliška v roce 1312 (klášter dostal tehdy jméno Hortus Regis). K fundacím Václava II. patřil možná i klášter minoritů v Čáslavi a král podpořil i vznik kláštera dominikánů v Chebu. Poprvé je v době Václava II. doložen dominikánský klášter v Kolíně (12. února 1295). Nové kláštery vznikly v Plzni (minoriti a dominikáni), Berouně (dominikáni) a v Novém Bydžově (minoriti). V roce 1297 obdaroval Václav II. klášter dominikánek v Olomouci. Odtud potom Václavova dcera Eliška dala v roce 1330 znovu osadit klášter dominikánek u sv. Anny v Praze Na Újezdě před malostranskými hradbami, který původně vznikl po roce 1293.

Zvláštní péči věnoval Václav II. své kapli Všech svatých na Pražském hradě. K ní přenesl proboštství a kapitulu z Mělníka, navíc tu zřídil děkanství a několik kanovnických míst. Ale kapitula se odtud nakonec vrátila na Mělník a tak později Václavův vnuk Karel IV. založil při kapli Všech svatých na Pražském hradě kapitulu novou.

Ale především měl Václav II. blízko k řádu cisterciáků. K nejužšímu okruhu rádců a důvěrníků Václava II. patřil sedlecký opat Heidenreich. Král sám několikrát navštívil i sedlecký klášter. Když pak slíbil založit nové cisterciácké opatství a tento úmysl nakonec uskutečnil v blízkosti Prahy na Zbraslavi, požádal Heidenreicha, aby nový konvent byl na Zbraslav vyslán právě ze Sedlce a to přesto, že sedlecký klášter nebyl založen Václavovými předky. Je zjevné, že Václav II. nový klášter na Zbraslavi nejen podporoval, ale že i jeho stavba mu ležela na srdci. Nad jiné o tom svědčí vyprávění zbraslavské kroniky o snu, který král měl: „Zdálo se králi, že stojí a pozorně si prohlíží stavbu svého nového kláštera na Zbraslavi, který byv od něho podivuhodným dílem počat, nebyl ještě dokončen, a že se starostlivou myslí velmi uvážlivě přemýšlí o dokonání tohoto nového díla. A hle, větrná smršť přicházející s prudkostí způsobila tak mocné vání, že jako se pohybuje třtina, která se ohýbá zmítána větrem, tak se zdálo, že se pohybují s viklajícími se patami kladí všech čtyř hlavních mohutných sloupů“.

V klášterním kostele na Zbraslavi byla pohřbena řada členů královského rodu i sám fundátor český a polský král Václav II. Třetího října roku 1326 tu byly pochovány pozůstatky posledního krále z rodu Přemyslovců, Václava III., zavražděného v roce 1306 v Olomouci. V roce 1330 tu byla pohřbena královna Eliška, manželka Jana Lucemburského a matka Karla IV. a nakonec v neklidném čase na počátku husitské revoluce římský a český král Václav IV.

Od konce 13. století až do zničení husity měl klášter Aula Regia na Zbraslavi založený Václavem II. v českých poměrech podobnou úlohu, jako ve Francii opatství Saint-Denis před branami Paříže, či jako klášter cisterciáků Royaumont. Klášter Aula Regia byl zjevně od počátku zamýšlen jako pohřebiště nejen fundátora, ale i celého královského rodu a zároveň i jako královská rezidence. O stavbě královského domu na klášterní půdě vypovídá záznam v kronice zbraslavské.

Klášterní chrám na Zbraslavi vyrůstal nepochybně nejen pro potřeby řeholní komunity, ale byl i monumentem fundátora a královské dynastie. Byl nejen stavbou monastickou, ale především i královskou. Těmto nárokům odpovídaly jeho velké dimenze a náročnost půdorysného řešení. Vedle výstavby klášterního kostela na Zbraslavi bylo nejvýznamnějším dílem v českých zemích v pozdním 13. a v raném 14. století budování nového kostela cisterciáckého opatství v Sedlci, jehož opat Heidenreich patřil k nejužšímu okruhu Václavových rádců. Svou velkolepostí i ustrojením je tento kostel nejen stavbou řeholní komunity, ale i dílem vpravdě královským. Bohužel zničena byla královská kaple v Brně, o jejíž někdejší podobě vypovídají plány a fotografie pořízené před jejím zbouráním a z ní pocházející a dosud dochované architektonické články.

Král Václav II. v listině zahrnuté do formuláře Zdeňka z Třebíče ocenil architektonické umění jistého Roberta (*„...qui artis architektonicae peritia naturali quodam ingenio super alios eruditus in terras nostra Bohemiae ...“*). Pokud jde o tvorbu sochařskou, nezbývá než konstatovat, že z českého prostředí se zachoval jen velmi omezený počet památek, o nichž by se dalo soudit, že vznikly v době Václava II. Víme, že po té, co byl Václav II. pohřben na Zbraslavi, byl nad jeho hrobem zřízen náhrobek s ležící kamennou sochou. Je to vůbec první zpráva o takovém náhrobku, jakou z českého prostředí máme. Až dodatečně byla tato socha přemístěna na jeden ze sloupů zbraslavského chrámu a na náhrobku nahrazena sochou, kterou ulil mistr Jan z Brabant. Naproti tomu nad hrobem královské dcery Guty († 1297) byla v Anežském klášteře v Praze zřízena jen plochá deska s rytou postavou zemřelé. V jejím stylu se zjevně zračí odezva francouzského dvorského umění doby krále Filipa Sličného. O tom, jak do českých zemí v době Václava II. pronikal vliv francouzské kultury vypovídá i zpráva zbraslavské kroniky, podle níž cisterciáčtí opati nakoupili v Paříži knihy za peníze, které jim dal král.

Vedle již zmíněného Roberta objevují se v pramenech i další mistři, kteří pracovali pro Václava II. Tak král odměnil helméře Gunthera z Lokte, který pracoval už pro Přemysla Otakara II. Stejně tak pamatoval na helméře Henrica, jenž do Prahy přesídlil z Vídně. V listině se říká, že ho král povolal do Prahy proto, aby město naplnil užitečnými lidmi. Mezi obdarovanými byl i zlatník Gotfridus, který zhotovoval panovníkovy pečetě. Na dvoře Václava II. působil i Johannes de Graecia (tedy z Byzance) o němž se do vídáme, že králi dodal jakési klenoty. Čistotě zpracování stříbra v Praze jsou věnovány dvě listiny Václava II. V domě zlatníka Konráda sám král zemřel, protože v roce 1303 Pražský hrad vyhořel.

Z písemných zpráv jsme zpraveni nejen o mistrech, kteří pro krále pracovali, ale i o dílech pro něj zhotovených. Tak Václav II. věnoval zbraslavskému klášteru „zlatý kříž ozdobený drahými kameny, který krátce před tím získal za tisíc čtyři sta hřiven stříbra, mnoho monstrancí zhotovených ze zlata i stříbra a ostatky svatých a neméně mnohonásobnou, velmi drahocennou výzdobu kostela s mnohými kalichy stříbrnými...“. Když pak Václav II. onemocněl, daroval pražskému špitálu „všechno šatstvo a celou výbavu královského lože, zhotovenou z drahocenných látek a hedvábných tkanin“. Na jiném místě kronika zbraslavská uvádí, že Václav před svou smrtí „rozdělil tu onde domům Božím klenoty a ostatky a roucha služebníků Kristových a oltář ze své kaple, kterou měl král nade všechna knížata své doby nádhernou, ale většinu svých rouch určil Zbraslavi...“ Když pak byl pohřbíván, jeho tělo „... bylo oblečeno do týchž královských nejvzácnějších rouch, v nichž byl král korunován: koruna vstavena na hlavu, žezlo a zlaté jablko vloženo do jedné a druhé ruky, na prst navlečen prsten...“. Z těchto zpráv a líčení se dovídáme o drahocenných předmětech, které měl král ve vlastnictví, respektive které daroval zejména klášteru na Zbraslavi. Ale z děl zlatnického umění z doby Václava II. se jich nedochovalo mnoho. Panovníkovým nákladem byly patrně pořízeny pohřební korunovační insignie, přiložené k pozůstatkům Václavova otce krále Přemysla Otakara II., když byly převezeny a znovu pohřbeny u sv. Víta na Pražském hradě. Vysokou kvalitou vynikaly i typáře královských pečetí. Pro svou sestru Kunhutu, abatyši kláštera sv. Jiří na Pražském hradě, dal Václav II. pořídit v roce 1303 novou berlu.

K obrazu dvorské kultury spjaté s osobou krále Václava II. nepatřila jen díla architektury a výtvarných umění. Na dvoře Václava II. kvetl minensang tak, jako na žádném jiném dvoře té doby. Vznikala tu díla Ulricha von Etzenbach, Heinricha von Freiberg, religiosní epika Heinricha Clusenera ad. Jako dílo samotného krále Václava II. jsou v tzv. kodexu Manesse uvedeny tři písně. Na jednom z folií tohoto kodexu se setkáme i s velkolepým vyobrazením Václava II. Vedle českého krále figurují v tomto rukopisu i obrazy jeho některých současníků – tak tu přichází vratislavský kníže Jindřich IV. († 1290), braniborský markrabě Otto IV. (1266-1309) a míšeňský markrabě Jindřich III. († 1288) z rodu Wettinů. Všichni byli s Václavem II. spřízněni a s jejich jmény jsou spjaty i pozoruhodné dvorské kultury.

V mnohém šel Václav II. směrem, kterým pak směřoval jeho vnuk Karel IV. Pokusil se o prosazení psaných zákonů, ale neuspěl tak jako později Karel IV. pro odpor šlechty. Už Václav II. chtěl v Praze zřídit vysoké učení. Jemu se to sice nepodařilo, ale tady byl Václavův vnuk Karel IV. úspěšný.

Králi Václavovi II. byla nepochybně vlastní okázalá reprezentace vladařského majestátu. Ta se nepochybně zračila i v monumentech sakrální architektury vznikajících pod panovníkovým patronátem – to platilo zjevně v první řadě o stavbách cisterciáckého opatství na Zbraslavi, jehož sepětí s královskou dynastií zvěstovalo už samotné jméno tohoto kláštera Aula Regia – Síň královská. Ale splendor českého a polského krále Václava II. okázale vyjadřovaly i nákladné slavnosti, jakou byla Václavova korunovace v roce 1297, nebo korunovace druhé Václavovy manželky v roce 1303 i skvělé a nádherné vystupování českého krále na cestách za hranice. Tak když v roce 1298 navštívil Václav II. říšský sněm v Norimberku, zapsal o tom zbraslavský kronikář následující slova: „neboť jako se zářící slunce skví nad ostatní hvězdy, tak se tento král, provázen skvělým spořádaným rytířstvem a vystrojenou družinou, skvěl nad všechny přítomné“.

Materiální nádhera i duchovní svět královského dvora, jak jsme o něm zpraveni díky kronice zbraslavské, ještě více stupňovaly posvátný mýtus českých králů. S okázalou nákladností Václavova vystupování kontrastují jeho kajícné skutky. K výpovědi o tom, s jakou královskou nádherou byl Václav II. pohřben dodává Petr Žitavský, že „v tom sice bylo vyhověno královskému stavu, ale nikterak pokornému přání královu, neboť on sám si krátce před tím přál, že nemá býti po smrti oblečen do kmentu a nachu nebo zavinut do čistého plátna, nýbrž spíše jinak do laciné látky režné“.

Král Václav II. byl silně intelektuálně založený. Podle zbraslavské kroniky „ačkoliv neznal základů písma, přece moudřeji a jasněji než ostatní rozuměl celku i jednotlivostem z toho, co náhodou slyšel z knihy Boží nebo z jiných umění, a porozuměv tomu trvale si to pamatoval…. Také se snažil míti na svém dvoře učitele znalé církevního práva a jiných věd nebo umění, aby při poslouchání jejich vzájemných hovorů o tajných hranicích jejich věd dospěl z jejich sporných rozmluv k znalosti neznámých věcí… S teology hovořil o dějinách, s právníky o případech, s lékaři o lécích proti nemocem…“. Nelze se ubránit dojmu, že tímto rysem své osobnosti Václav II. předznamenal genetickou výbavu svého vnuka císaře Karla IV. Ten po Václavovi „zdědil“ i úctu ke svatým ostatkům. Když těžce nemocný král Václav II. činil své poslední pořízení, musel jeho syn Václav III. přísahat před hlavou svatého Václava a jinými ostatky.

Dne 21. června 1305 král Václav II. zemřel. Mezi přítomnými byli opati cisterciáckých klášterů – Konrád ze Zbraslavi a Heidenreich ze Sedlce. Když jeho tělo omyli, „bylo oblečeno do týchž královských nejvzácnějších rouch, v nichž byl král korunován: koruna vstavena na hlavu, žezlo a zlaté jablko vloženo do jedné a druhé ruky, na prst navlečen prsten“. Z kroniky zbraslavské se dovídáme, že „knížata a starší království nosili máry s ctihodným tělem z kostela do kostela, všude obětujíc oběť za spasení. Duchovenstvo pak, které šlo napřed a které následovalo, bylo by rádo zpívalo, kdyby bylo mohlo … Provázel také slavný pohřeb nesčíslný zástup obojího pohlaví…“. Pohřební ceremoniál, jehož součástí byla posmrtná cesta panovníka po pražských chrámech je trak doložen poprvé. Takovým způsobem později probíhal i pohřeb Václavovy dcery Elišky, manželky Jana Lucemburského. a v roce 1378 i pohřeb samotného císaře Karla IV. Kanovníci svatovítské kapituly by bývali rádi, kdyby byl Václav II. pohřben u sv. Víta na Pražském hradě. Ale jeho tělo bylo lodí převezeno na Zbraslav. Tam v rozestavěném chrámu opatství Aula Regia „bylo tělo královo s pozlacenou korunou, žezlem, jablkem a vší ozdobou královské nádhery položeno do hrobky, která stojí uprostřed svatyně…“.

Mapy

Braniborské zajetí Václava II. a jeho návrat do země.

Zahraniční politika Václava II., územní zisky a panovnické cesty v letech 1283-1300.

Zahraniční politika Václava II. a územní zisky v letech 1300-1305.

Lokality