Václav I.

1230 - 1253

Historie

(prosinec 1230 až 23. září 1253)

Velmi záhy začal Přemysl Otakar I. pomýšlet na zajištění nároků pro svého nástupce. Nutila ho k tomu i okolnost, že v exilu žil jeho prvorozený syn Vratislav († 1225) z Přemyslova prvního manželství s Adlétou Míšeňskou, které skončilo rozlukou. Vratislavovi dokonce propůjčil císař Ota IV. Čechy v léno. Český král ale chtěl mít za nástupce syna Václava vzešlého ze spojení s Konstancií Uherskou. Václava Přemysl I. ve věku dvou let zasnoubil s dcerou římského krále Filipa Švábského Kunhutou († 13.9. 1248). Sňatek byl později uskutečněn a Kunhuta Štaufská se stala českou královnou.

Dne 8. června 1216 se v Praze sešlo shromáždění, na němž byl za krále zvolen Václav. K římskému králi bylo vypraveno poselstvo s touto zprávou a Friedrich II. listinou vydanou 26. července 1216 v Ulmu volbu schválil a udělil Václavovi české království v plném rozsahu a se všemi právy k němu náležejícími, tak jak to království drželi jeho otec a ostatní jeho předchůdcové, jak „knížata, tak králové“. Postupem Přemyslovým, který si český král dal stvrdit touto listinou Friedricha II., bylo fakticky zrušeno ustanovení knížete Břetislava I., jenž před svou smrtí vyhlásil, aby mezi jeho syny nebo vnuky „vždy nejstarší držel nejvyšší moc a stolec v knížectví a aby všichni jeho bratři nebo ti, kteří pocházejí z knížecího rodu, byli pod jeho panstvím“. Namísto nároku nejstaršího z rodu na vládu v zemi se prosadilo právo panovníkových prvorozených synů, u něhož nadále zůstalo.

Přes následnickou volbu Václavovu a její potvrzení Friedrichem II. byla k listině z roku 1224 pro klášter v Břevnově vedle zlaté buly Přemysla Otakara I. přivěšena i pečeť Václavova titulovaného v seznamu svědků i na ne zcela dochovaném pečetním opisu jako kníže plzeňský a budyšínský Až 6. února roku 1228 byl Václav I. spolu se svou manželkou Kunhutou korunován. Od doby, kdy v roce 1185 (nebo 1186) prvního českého krále Vratislava pomazal a korunoval trevírský arcibiskup Gilbert v Praze, byla to teprve druhá královská korunovace, která se konala v Praze. Až doposud býval uznáván jako český vladař ten, kdo byl nastolen na stolci na vyvýšeném místě uprostřed Pražského hradu. Nyní legitimoval panovníka k výkonu vlády obřad pomazání a korunovace uskutečněný v chrámu. Nemáme o tom sice žádné psané svědectví, ale lze předpokládat, že od starého způsobu se právě tehdy jednou provždy ustoupilo.

Obřad korunovace Václava I. v pražském kostele sv. Víta provedl mohučský arcibiskup Siegfried (II.) von Eppstein († 9. 9. 1230). Ten si dal od Přemysla I. a Václava I. vyhotovit listinu, v níž mu bylo potvrzeno, že jen mohučský metropolita má právo pomazat a korunovat českého krále. Tím bylo ustoupeno z výsady uvedené ve Zlaté bule sicilské povolující, aby českého krále mohli korunovat domácí biskupové. Zjevně tu převážilo obecné evropské povědomí, že králové jsou pomazáváni a korunováni arcibiskupy. V listině vystavené na Strahově pro klášter premonstrátů v Teplé Přemyslem Otakarem I. za účasti Václava I., je Václav jmenován jako syn Přemyslův, nyní posvěcený za českého krále. Václav sám se začal označoval jako „dei gratia junior rex Boemorum“ – jako „mladší král Čechů“. Tento titul byl použit na novém typu pečeti Václava I., jehož otisk je dochován jen ve dvou exemplářích z let 1228 a 1229. Když pak Přemysl Otakar I. 15. prosince 1230 zemřel, převzal Václav I. oboustrannou pečeť svého otce, na níž bylo na opisu lícní strany změněno jen panovníkovo jméno. Ve svém titulu na listinách se začal často označovat coby z milosti Boží čtvrtý král Čechů („dei gracia rex Boemorum quartus“). Uvedením tohoto počtu byla viditelně zdůrazněna kontinuita královského důstojenství českých panovníků. Nástupnictví Václavovo po Přemyslu Otakarovi I. ve všech právech a državách potvrdil listinou vydanou v červenci 1231 v Melfi císař Friedrich II.

Podle letopisu zvaného Příběhy krále Václava I. dne 31. července 1249 zvolili čeští velmoži za mladšího krále Václavova druhorozeného syna Přemysla Otakara II. Kronikář se asi zmýlil ve vročení události, stalo se tak patrně v roce 1248. V klauzuře, tj. křížové chodbě pražského kostela sv. Víta mu volitelé přísahali věrnost. Ve zmíněném letopisu se praví, že volba se odehrála bez vědomí krále Václava I. Zatímco Václav I. se stal „mladším králem“ z vůle svého otce, v tomto případě stála v pozadí volby revolta šlechty, která využila pro své cíle panovníkova syna a jediného možného nástupce, protože Václavův prvorozenec Vladislav krátce před těmito událostmi zemřel (27. 3. 1247). Vzpouru, která se rozhořela, podařilo se králi Václavovi I. v srpnu 1249 porazit. V klášteře, jehož abatyší byla Václavova sestra sv. Anežka Česká se odehrála událost, která měla takřka podobu nové korunovace a manifestačně tak vyjádřila obnovu Václavovy vlády. Podle letopisce, autora tzv. Příběhů krále Václava I., „když bylo po svátku blahoslavené Panny, král v bezpečnosti a pokoji druhého dne slavil svou slavnost a dal připravit skvostné hody svým předákům, duchovním i laikům. Neboť toho dne přišel, oděn ve všechny ozdoby královské, do kostela svatého Františka a přijal královskou korunu, jež mu byla vsazena na hlavu rukama biskupů, totiž pražského a olomouckého, a tak oblečen do královského pláště a drže v rukou jablko a žezlo, vešel do kostela, aby slyšel slavnou mši svatou a vyslechl ji pobožně. Tuto mši sloužil biskup olomoucký a k jejímu obřadu opatřil velmi mnoho voskovic pro libost a milost královskou. Po jejím skončení se přistoupilo k hodům, které byly připraveny s královskou nádherou. Byli při nich svrchu řečení biskupové a preláti jiných kostelů. Urození Čech pak při ní slušně přisluhovali podle povinnosti svých úřadů, ozdobeni rozličnou slavnostní výstrojí“.

V době Václava I. zjevně nerůstalo přijímání nových kulturních proudů ze západu. Symptomem, jen zdánlivě podružným, který tomu nasvědčuje, byly turnaje. Jak zaznamenal český letopisec, právě v době Václava I. nalezly v Čechách oblibu. Jiným takovým projevem pěstovaným za Václava I. na královském dvoře byl minnesenag, jenž se stal nástrojem panovníkovy reprezentace stejně tak, jako jiné oblasti umělecké tvorby. Od doby Václava I. patřil k neodmyslitelným součástem života na dvoře všech posledních Přemyslovců.

Kamenný hrad, nejvelkolepější atribut rytířské kultury, byl v českých zemích až do počátečního období vlády Václava I. zjevem velice vzácným. Počet královských hradů založených či budovaných za Václava I. je nemalý. Dosvědčuje to i záznam soudobého letopisce: „Týž král Václav, oddav se vůli svého těla začal milovat život o samotě a sám s několika lidmi přebývat na hrádcích nebo domech k tomu vystavěných“. Královský příklad nalezl následování i u šlechty, která začala houfně budovat opevněná a výstavná sídla nového typu.

Zakladatelská aktivita Václava I. nebyla však omezena jen na výstavbu hradů. Rozsáhlé budování měst ve třetí čtvrtině 13. století v době Přemysla Otakara II. zastínilo náběhy doby Přemysla Otakara I. a Václava I., které však nebyly nevýznamné.

Mimořádnou úlohu se hrály v době Václava I. další osobnosti z vladařského rodu. Manželka Václavova královna Kunhuta založila klášter cisterciaček Marienthal v Horní Lužici. Vdova po králi Přemyslu Otakarovi I. a matka krále Václava I. královna-vdova Konstancie spolu se svým synem a Václavovým bratrem moravským markrabětem Přemyslem zřídila klášter cisterciaček v moravském Tišnově. V západním průčelí klášterního kostela v Tišnově byl osazen portál, v jehož bohatém utváření zřetelně rezonuje svět nádherných portálů francouzských katedrál. Ústřední místo v tympanonu zaujímá mandorlou orámovaná figura trůnícího Krista, po jehož obou stranách jsou figury přímluvců – P. Marie a sv. Jana Křtitele. Ti svými gesty doporučují do Kristovy přízně dvě klečící postavy fundátorů a příznivců kláštera, kladoucí k nohám Kristovým model kostela. V tišnovském klášterním kostele byl po své smrti pohřben bratr českého krále Václava I. moravský markrabě Přemysl a Přemyslova a Václavova matka královna Konstancie.

Mapy

Rozsah panství Václava I., cesty a výpravy.

Lokality