Přemysl Otakar II.

1253 - 1278

Historie

(23. září 1253 až 26. srpna 1278)

V květnu roku 1246 zahynul v bitvě rakouský vévoda Friedrich Bojovný a tím po meči vymřel rod Babenberků. S Friedrichovou neteří a jednou z babenberských dědiček Gertrudou se v květnu roku 1246 oženil prvorozený syn českého krále Václava I. Vladislav. Ale ten na počátku roku 1247 zemřel a o vládu v babenberských zemích se rozpoutal boj, do něhož vstoupil sám císař Friedrich II († 13.12. 1250), vévoda Otto Bavorský, druhý manžel Gertrudy Babenberské markrabě Heřman Bádenský († 4. 10. 1250) a uherský král Bela IV. V roce 1249 zahájila jednání s králem Václavem I. skupina rakouských velmožů a znovu se tak otevřela možnost, aby do hry o babenberské dědictví vstoupil rod Přemyslovců, respektive druhorozený syn českého krále Václava I. a jeho manželky Kunhuty Štaufské Přemysl Otakar II. Ten už od jara roku 1247 opatřoval své listiny pečetí s opisem, na němž je označen jako syn krále českého a markrabě moravský. Na této první Přemyslově pečeti byl použit reliéf jezdce-rytíře nesoucího štít s dvouocasým lvem. Podílel se na vzpouře proti Václavovi I. a po její porážce byl na čas uvržen do vězení, ale tam patrně dlouho nezůstal.

Jednání, která vedla část reprezentantů rakouské šlechty s Václavem I. vyústila nakonec v povolání Přemysla do Rakouska. Už v listopadu 1251 v listině pro klášter cisterciáků v dolnorakouském Baumgartenbergu se tituloval jako vévoda rakouský a markrabě moravský, 6. prosince pak za pobytu v Klosterneuburgu u Vídně vydal několik listin a od 21. prosince je doložen jeho pobyt ve Vídni. O několik týdnů později, 11.února 1252, uzavřel Přemysl v Hainburgu sňatek s výrazně starší Markétou, dcerou rakouského vévody Leopolda VI., sestrou posledního vládnoucího Babenberka Friedricha Bojovného a vdovou po římském králi Jindřichovi VII. Toto manželství mělo legitimovat Přemyslovo převzetí vlády nad babenberským dědictvím. Už před hainburskou svatbou byla na konci roku 1251 pořízena druhá Přemyslova pečeť vyjadřující novou situaci. Tato pečeť je oboustranná. Na líci je reliéf rytíře-jezdce se štítem se znamením dvouocasého českého lva, v opisu je Přemysl titulován jako z boží milosti mladší král Čechů. Na rubu pak je obdobný jezdec-rytíř, ale v jeho štítu je erbovní motiv rakouského vodorovného břevna, v opisu bylo pak použito jméno Otakar provázené titulem „z boží milosti vévoda rakouský a štýrský“. Tento typ pečeti byl dál používán i po té, co v roce 1253 zemřel Václav I. a Přemysl Otakar II. se plně ujal vlády i v českých zemích. V listinách byl zpravidla titulován jako vévoda rakouský a štýrský a markrabě moravský, od smrti otcovy pak navíc jako dědic a pán království českého (heres et dominus regni Bohemiae, popřípadě dominus regni Bohemiae). Tak tomu zůstalo poměrně dlouho, protože Přemysl Otakar II. se až do roku 1261 nedal korunovat.

Papežem zprostředkovaný mír mezi Přemyslem Otakarem II. a uherským králem Belou IV. uzavřený v Budíně 3. dubna 1254 rozdělil babenberské dědictví mezi oba panovníky tak, že Přemyslovi připadly Rakousy s Travenskem a Pitenskem, Belovi pak Štýrsko. Když ale ve Štýrsku vypuklo povstání šlechty proti uherské vládě, ovládnul Přemysl Otakar II. i Štýrsko a ke svému jménu znovu připojil titul vévody štýrského. Válečný střet s uherským králem Belou IV. skončil vítězstvím Přemysla Otakara II. 12. července 1260 v bitvě u vesnice Kressenbrunnu na Moravském poli. V následujícím roce se pak Přemysl Otakar II. rozvedl s Markétou Babenberskou a v říjnu toho roku se znovu oženil v Bratislavě s Kunhutou, vnučkou uherského krále Bely IV. Do Prahy přijela Kunhuta 23. prosince a byla zde slavnostně přivítána. Na hod Boží Vánoční 1261 proběhla pak v Praze korunovace, o níž letopisec podal následující svědectví: „V den narození Páně kníže český, řečený Přemysl, byl posvěcen na krále s touž Kunhutou v kostele pražském od ctihodného otce mohučského jménem Vernera, v přítomnosti šesti biskupů, pražského Jana, moravského, pasovského a dvou z Prus, též v přítomnosti markrabího braniborského s manželkou, syny a dcerami, rovněž v přítomnosti knížat polských a jiných mnohých urozených, hrabat, purkrabí, županů a jiných cizinců a nesčíslného množství Čechů. Těm všem řečený král připravil přeslavné hody po dva dny na poli zvaném Letná, které leží mezi vesnicemi zvanými Ovenec, Holešovice a Bubny, ve staveních k tomu slavnostně připravených“. V den korunovace Přemysl Otakar II. vystavil listiny pro mohučského arcibiskupa Wernera von Eppstein (1259-1284) a jeho doprovod. Arcibiskup byl tehdy bohatě obdarován. Obřad vykonal ostatně v době, kdy Přemyslův rozvod s Markétou Babenberskou nebyl papežskou kurií schválen a stejně tak neměl Přemysl Otakar II. dispens kvůli příbuzenství se svou novou manželkou Kunhutou.

V souvislosti s korunovací byla pořízena nová královská pečeť, jejíž užití je poprvé doloženo na listině z 13. ledna roku 1262. Na lícní straně se objevil reliéf trůnícího panovníka v plném majestátu. V opisu je tu Přemysl označen jako pátý král Čechů, markrabě moravský a syn čtvrtého krále Václava. Bylo tu tak zdůrazněno pořadí českých králů a tím i kontinuita jejich vlády. Rubovou stranu této pečeti zaujal reliéf jezdce-rytíře nesoucího ve štítu českého dvouocasého lva, záhy ale došlo k úpravě pečetního obrazu, po níž se ve štítu ocitlo vodorovné rakouské břevno. Motiv trůnícího svatého Václava uplatňovaný na rubové straně pečetí předchozích českých panovníků tu byl opuštěn. Důležitější patrně tehdy bylo vyjádřit vládu nad Rakouskem a Štýrskem. Připomenutí svatého Václava bylo přesunuto na pečetní obrubu, kde byla vytlačena obdoba tradičního nápisu zvěstující, že mír pátého krále Otakara je v rukou svatého Václava.

Testament Přemyslova strýce korutanského vévody Oldřicha sepsaný 4. prosince 1268 v Poděbradech otevřel českému králi cestu, aby po Oldřichově smrti (27. října 1269) ovládnul Korutany a Kraňsko. K tomu také došlo a v moci českého krále se ocitlo i Pordenone na severovýchodě Itálie, dále Cividale a za svého hejtmana přijala Přemysla kapitula akvilejská. Přemyslovu moc v době, kdy dosáhla největšího územního rozsahu, vyjádřil pátý pečetní typ užívaný v letech 1270-1277.

Střetnutí s Rudolfem Habsburským, zvoleným 1. října 1273 římským králem, vyústilo v Přemyslovu ztrátu všech územních zisků v roce 1276 a skončilo porážkou v bitvě na Moravském poli 26. srpna 1278, kde český král ztratil život.

Přemysl Otakar II. nesporně patřil k největším fundátorům a stavebníkům 13. století v celé střední Evropě. V Čechách a na Moravě, v menší míře pak i v někdejších babenberských zemích vznikly za jeho života více než tři desítky zeměpanských měst. Nabízí se otázka, jaké byly příčiny této urbanizace, kdo byl jejím nositelem, a zda vůbec v tomto procesu mohli panovníci hrát aktivní úlohu. Zda k rozsáhlému zakládání měst nepřihlíželi jen proto, že bylo výhodné také pro královskou pokladnu. Na tomto místě lze nicméně citovat formulaci v listině Přemysla Otakara II. pro město Poličku: „Vědouce o tom, že množství lidu je slávou vladaře a že také v rozmnožení poddaných se projevuje čest a sláva královské velebnosti, staráme se o to, aby ke cti a ozdobě našich knížectví pustá a neschůdná místa, jejichž poloha je k tomu příhodná a schopná, byla vzdělána lidskými syny, jak to vyžaduje poslušenství boží a budoucí lidský prospěch…“. A v Přemyslově privilegiu pro Mělník z roku 1274 se píše doslova: „království našeho sláva … z okrasy a ozdoby měst roste….“.

Zbraslavský kronikář zapsal, že „ve snaze zjednati mít obyvatelům svého království začal na obvodě země ohrazovati města hradbami, opevňovati hrady…“. Počet v době Přemysla |Otakara II. zbudovaných nebo přestavěných královských hradů, mezi něž patřily i hrady založené ve městech, byl mimořádně veliký. Podobně jako vysazování měst bylo i horečné budování hradů prostředkem k upevnění královské moci v jednotlivých částech státu, bylo nástrojem mocenským a politickým.

S osobou Přemysla Otakara II, není však spjat jen zakládání měst a budování hradů, ale i vznik a výstavba několika klášterů. V řadě zeměpanských měst staršího původu i v tehdy nově založených vyrůstaly v době Přemysla Otakara II. nové kláštery mendikantských řádů. V Praze vznikl jako fundace Přemysla Otakara II. klášter řádu cyriaků. Největším založením Přemyslovým bylo opatství cisterciáků ve Zlaté Koruně na horním toku Vltavy.

Náhodnými zprávami jsme zpraveni o nádheře a drahocennosti předmětů, které byly v majetku Přemysla Otakara II. Dnes ale lze s jeho osobou bezpečně spojit jen ostatkový kříž chovaný v pokladnici dómu v Řezně, na jehož břevně je nápis „rex Otacarus me fecit“ – král Otakar mě zhotovil (tj. dal zhotovit). Řezenský kříž s relikvií svatého kříže Kristova, zřízený nákladem panovníkovým, zapadá dobře do intencí dvorského myšlení, v němž významnou úlohu hrálo úsilí o sakralizaci panovníkova majestátu.

Nedochoval se bohužel sochařský monument, o němž jsme zpraveni pražským letopiscem. Když totiž zemřel král Václav I, „byly na trhu města pražského zřízeny nějaké kamenné obrazy pro vzpomínku na věčnou památku českého krále Václava. Toto dílo obrazů bylo dokončeno okolo 1. října“.

Dimenze zakladatelského díla tohoto krále mnohonásobně přesahovaly vše, co doposud v českých zemích předcházelo. Rozsáhlost a územní rozložení tohoto díla svědčí nesporně o velkých vladařských schopnostech Přemysla Otakara II. Vedle panovníka figurovaly v roli fundátorů a stavebníků i další významné osobnosti. Mezi ně patřila Přemyslova teta svatá Anežka Česká, pod jejíž patronací probíhala výstavba dvojitého kláštera klarisek a minoritů v Praze Na Františku.

Literatura:

Josef ŠUSTA: Poslední Přemyslovci a jejich dědictví. Praha 1917; Josef ŽEMLIČKA: Společenský a hospodářský vývoj v době posledních Přemyslovců. In: Jiří KUTHAN (ed.): Umění doby posledních Přemyslovců. Roztoky u Prahy 1982, s. 17–21; Josef ŽEMLIČKA: Století posledních Přemyslovců. Český stát a společnost ve 13. století. Praha 1986; Josef ŽEMLIČKA: Přemysl Otakar I. Praha 1990; Jiří KUTHAN: Přemysl Otakar II. král železný a zlatý Král zakladatel a mecenáš. Vimperk 1993; Josef ŽEMLIČKA: Počátky Čech královských. 1198–1253 Proměna státu a společnosti. Praha 2002; Jiří KUTHAN: Královská hodnost českých vladařů, jejich dílo a reprezentace. In: Jiří KUTHAN / Miroslav ŠMIED (ed.): Korunovační řád českých králů. Praha 2009, s. 51–57; Josef Žemlička: Přemysl Otakar II. Praha 2011; Martin WIHODA: První česká království. Praha 2015, s. 245–255. K umění doby vlády Přemysla Otakara II. zejména: Jiří KUTHAN: Přemysl Otakar II. král železný a zlatý Král zakladatel a mecenáš. Vimperk 1993; Jiří KUTHAN: Česká architektura v době posledních Přemyslovců. Vimperk 1994; Jiří KUTHAN: Královská hodnost českých vladařů, jejich dílo a reprezentace. In: Jiří KUTHAN / Miroslav ŠMIED (ed.): Korunovační řád českých králů. Praha 2009, s. 51–57.

Mapy

Územní zisky Přemysla Otakara II. Křížová výprava do Pruska.

Období do bitvy u Kressenbrunnu (12. července 1260).

Závěr vlády Přemysla Otakara II. až do jeho smrti v bitvě na Moravském poli (26. srpen 1278).

Lokality

Zpět na seznam panovníků Nahoru