Přemysl Otakar I.

1198 - 1230

Historie

(1197–15. prosince 1230, od roku 1198 králem)

Císař Friedrich Barbarossa svými zásahy nesmírně oslabil suverénní postavení českých vladařů. Ani syn krále Vladislava I. Bedřich, ani Soběslav II. a rychle se střídající nástupci na českém panovnickém stolci královského titulu neužívali. To se ale změnilo, když se vladařem stal syn z druhého manželství krále Vladislava I. s Juditou Durynskou energický a cílevědomý Přemysl Otakar I. (1192-1193, 1197-1230). Jemu přála i skutečnost, že po smrti císaře Friedricha Barbarossy († 1190) a císaře Jindřicha VI. († 1197) byla moc rodu Štaufů v Říši značně oslabena. Římskému králi Filipovi (1198-1208) z rodu Štaufů vyvstal rival v osobě Oty, syna Jindřicha Lva z rodu Welfů. Ota (1198-1218) dosáhl dokonce v roce 1209 císařského důstojenství.

Přemysl se zpočátku přidržel bratra zemřelého císaře Jindřicha VI. Filipa Švábského, který potřeboval jeho pomoc. Na sněmu v Mohuči 8. září roku 1198 byl Filip Švábský podruhé zvolen a korunován jako římský král. Patrně v den vydal korunovace vydal král Filip Přemyslu Otakarovi I. privilegium, v němž mu za sebe i své nástupce potvrdil, že české království je dědičným a že není povinováno Říši platy. Příslušná listina se nedochovala, ale udělení práv králem Filipem zmiňuje text tzv. Zlaté buly sicilské z roku 1212. Podle milevského opata Jarlocha, když Češi „přišli do Mohuče, posvěcen tam Filip za krále římského a při tom i kníže náš učiněn od něho králem českým“. O tomto aktu vydávají svědectví i četné cizí anály, ale jejich výpověď je jen velmi stručná. Korunovace Přemyslova se asi neodehrála v Mohuči, ale v porýnském Boppardu.

Zatímco doposud užíval Přemysl I. pečeť s knížecím titulem, po korunovací byl zhotoven nový typář. Tato pečeť již byla oboustranná, podobně jako pečeti prvního českého krále Vladislava. Na lícní s reliéfem trůnícího krále je opis zvěstující, že mír krále Otakara je v rukou svatého Václava. Na reversu pak je reliéfní vyobrazení trůnícího svatého Václava označeného jako svatý Václav kníže Čechů. V dalším období došlo pak k obměnám Přemyslovy pečeti, ale jejich ikonografie nebyla v zásadě dotčena. V řadě pečetí českých králů z rodu Přemyslovců vyniká zlatá bula Přemyslova přivěšená k listině pro klášter břevnovský z roku 1224.

Papež Innocenc III. (1198-1216) však ve svých listinách Přemysla Otakara I. dále označoval jako knížete. Vztah českého vladaře k papežskému stolci se zkomplikoval tím, že Přemysl opustil svou manželku Adlétu z rodu Wettinů a uzavřel sňatek s Konstancií, dcerou uherského krále Bely III. a sestrou uherských králů Emmericha (1196-1204) a Ondřeje II. (1205-1235). Z Wettinů vládnoucích v marce míšeňské si tímto počinem Přemysl I. vytvořil zavilé nepřátele.

Papež Innocenc III. se oproti Filipovi Švábskému postavil na stranu Filipova protivníka Oty Brunšvického. Zaslal Přemyslovi listinu, v níž mu vytknul, že přijal královskou hodnost z rukou „švábského vévody“ Filipa, jenž nebyl oprávněn jí udělit. Přemyslovi nařídil, aby se přimknul k Otovi a od něho si vyžádal korunu. Zároveň slíbil, že jí Přemyslovi potvrdí. Přemysl I. posléze přešel na stranu Otovu a byl korunován papežským legátem Guidem z Palestriny v Merseburku 24. srpna 1203.

Privilegium, které Oto vydal Přemyslovi, se nedochovalo. Ale o jeho vydání svědčí potvrzení v listině papeže Inocence III. vydané v Lateráně 15. dubna roku 1204. O čtyři dny později 19. dubna 1204, vydal Inocenc III. v Lateráně listinu, v níž výslovně zmínil, že přestože mnozí v Čechách byli vyznamenáni královskou čelenkou, římští papeži je nikdy nenazývali králi. Královská hodnost českých vladařů tedy nebyla dosud nikdy uznána a podle textu této listiny nemohlo být uznáno ani udělení královské hodnosti Filipem titulovaným zde jako vévoda švábský, protože ten nebyl sám podle papeže právoplatně korunován a nemohl tedy korunovat právoplatně jiné. Inocenc III. vyzval Přemysla, aby opustil Filipa Švábského a přimknul se k Otovi, jenž ho uznává za krále. Nadále chce považovat i papež Přemysla za krále a nazývat ho králem. Vybídl dále Přemysla, aby se dal od Oty korunovat, ačkoliv Přemysl byl v tu dobu již korunován dvakrát. Královská hodnost českého vladaře tak byla poprvé výslovně uznána papežským stolcem. Cesta k tomu byla v českém případě opravdu hodně dlouhá. Neuspěla však Přemyslova žádost papežskému stolci o zřízení vlastního arcibiskupství, podporovaná Přemyslovým švagrem uherským králem Emmerichem.

Už na podzim roku 1204 Přemysl Otakar I. opět změnil tábor, když přešel na stranu štaufskou. V souvislosti s tím se opět s blížil se svou první ženou Adlétou. Nedlouho poté provdal svou dceru vzešlou z manželství s Adlétou Markétu, zvanou později Dagmar, za dánského krále Waldemara II. I tímto krokem Přemysl Otakar I. dál integroval rod Přemyslovců do společenství evropských korunovaných vladařů.

V roce 1205 se Konstancii Uherské narodil syn, pozdější český král Václav I. a Přemysl Otakar I. podruhé svou první manželku Adlétu odvrhnul. Na říšském sněmu v Augsburku v prosinci 1207, kam český král spolu s bratrem Vladislavem přijel, zasnoubil Přemysl svého syna Václava s Kunhutou, dcerou Filipa Švábského. Toto spojení s rodem Hohenštaufů vládnoucím v Říši bezpochyby opět zvýšilo prestiž Přemysla Otakara I. i českého království. Kunhutin Otec Filip, podruhé korunovaný jako římský král v Cáchách 6. ledna 1205, byl však nedlouho po těchto zásnubách 21. června 1208 v Bamberku zavražděn.

Přemysl Otakar I. pak sice přestoupil na stranu Otovu, ale učinil tak pomaleji, než jiná říšská knížata. A tak se o letnicích roku 1209 český král a jeho bratr Vladislav objevili na Otou pořádaném říšském sněmu ve Würzburku. Dne 4. října 1209 sám papež Innocenc III. vykonal Otovu císařskou korunovaci v Římě. Ale když se Ota pokusil o ovládnutí Sicílie, vysloužil si od Innocence III. klatbu, vynesenou 18. listopadu 1210. Papež se proti svému někdejšímu chráněnci Otovi obrátil a postavil se za kandidaturu tehdy sedmnáctiletého sicilského krále Friedricha, syna císaře Jindřicha VI. a vnuka Friedricha Barbarossy. K Friedrichovi (II.) se postupně přihlásila řada vlivných říšských knížat a také český král Přemysl I.

Už před tím ale vydal Friedrich v Basileji 26. srpna 1212 Přemyslu Otakarovi I. dvě listiny, třetí pak Přemyslovu bratru moravskému markraběti Vladislavu Jindřichovi. Nejdůležitější z nich dostala označení Zlatá bula sicilská, protože je zpečetěna zlatou bulou Friedricha Štaufského jako krále sicilského. Ten se sám v listině označil jako „z boží milosti a přízně zvolený císař Římanů, vždy rozmnožitel říše, král sicilský a kníže kapujský“. Ve skutečnosti byl zvolen římským králem ve Frankfurtu 5. prosince a korunován v Cáchách 9. prosince 1212, císařem byl korunován až 22. listopadu 1220.

V tzv. Zlaté bule sicilské se konstatuje, že „královské hodnosti uděluje náš majestát“. Protože „po přihlédnutí k přeslavným službám oddanosti, které veškerý lid český od dávného času věrně a oddaně prokazoval císařství římskému, a že jasný král jejich Otakar od začátku mezi jinými knížaty, zvláště před ostatními, nás zvolil císařem“, tak jako strýc král Filip, i Friedrich Přemysla ustanovuje králem a aniž by byly vymáhány poplatky, propůjčuje jemu a jeho nástupcům české království na věky. Listina zaručuje celistvost hranic a uděluje českému králi a jeho dědicům právo uvádět do úřadu biskupy. Fridrich dále stanoví, že kdokoli bude českým králem zvolen, udělí mu sám i jeho nástupci odznaky královské hodnosti. V tom ustanovení Zlaté buly odpovídalo slovům českého knížete Soběslava I. (1125-1140), jimiž se podle kroniky mnicha sázavského prostřednictvím poselstva český kníže obrátil na římského krále Lothara III. (1125-1137, císař od r. 1133): „moudrosti tvé, dobrý císaři, sluší věděti, že volba knížete českého, jak jsme slyšeli od svých předchůdců, nikdy nebyla závislá na vůli císaře, nýbrž vždy záležela na vůli předáků země české; v tvé však moci je toliko stvrzení volby“.

České vladaře dále Zlatá bula sicilská osvobodila od účasti na říšských sněmech s výjimkou sněmů konaných v Bamberku a Norimberku a také v Merseburku. Polský panovník označený tu jako „kníže“, pokud by jel na sněm, měl podle starého zvyku českých králů dostat doprovod. V případě korunovační cesty do Říma měl Přemysl a jeho nástupci vyslat buď tři sta ozbrojenců nebo zaplatit tři sta hřiven. V řadě svědků přichází ve Zlaté bule sicilské hrabě Rudolf z Habsburku, děd potomního římského krále stejného jména, jenž porazil vnuka Přemysla I., českého krále Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli. Stěží si mohl onen hrabě tehdy představit, že jeho potomci získají trůn českých králů.

Důležité tedy bylo opětné potvrzení královské hodnosti českých vladařů a její dědičné držení. Český král byl určován volbou a římský král nebo císař mu na jejím základě předávali vladařské odznaky. Ve Zlaté bule nebyla říšským vladařům přiznána žádná možnost, aby do výběru a volby českého panovníka zasahovali. Naopak povinnosti českých králů vůči vladařům Říše byly značně omezeny. Právo jejich účasti při volbě římských králů ve Zlaté bule ale zmíněno nebylo.

Zde uvedená ustanovení byla patrně již součástí starších výsad českých panovníků a to zcela nebo z podstatné části. Texty privilegií Filipa Švábského a Oty IV. se nedochovaly a porovnání tedy není možné. Je však pravděpodobné, že Zlatá bula sicilská nebyla ve svém obsahu nijak převratná, završovala nicméně dlouhou a kostrbatou cestu českých vladařů za královskou korunou a tím i k začlenění českých zemí do společenství evropských království. Byla oceněna i Karlem IV., když jí dal přepsat, doplnit, a dne 7. dubna roku 1348 spolu s dalšími privilegiemi českých vladařů slavnostně potvrdit.

Řadou kroků upevnil Přemysl Otakar I. místo vladařského rodu Přemyslovců ve společenství evropských rodů obdařených korunou. Sám se svým sňatkem s Konstancií Uherskou příbuzensky provázal s uherskými Arpádovci. Pro svého prvorozeného syna a nástupce Václava získal nevěstu z rodu Hohenštaufů, který byl držitelem hodnosti římských králů a císařů. Přemyslova dcera Markéta se stala manželkou dánského krále Waldemara II. Za korutanského vévodu Bernarda z rodu Spanheimu byla provdána Přemyslova dcera Judita a dcera Anna se stala ženou vratislavského vévody Jindřicha Pobožného. Syn českého krále Přemysla Otakara I. moravský markrabě Přemysl se oženil s Markétou, dcerou Oty z rodu Meranského zažívajícího tehdy období velkého vzestupu (Hedvika Meránská, provdaná za vratislavského vévodu Jindřicha I. byla později svatořečena, Gertruda Meránská se stala manželkou uherského krále Ondřeje II. ad.). Nejvíce se ale kalkulovalo se sňatkem Přemyslovy dcera Anežky. Ve věku tří let byla zaslíbena synu slezského knížete Jindřicha Bradatého a jeho později svatořečené manželky Hedviky. Ten však zemřel a dohodnut byl budoucí sňatek Anežky se synem císaře Friedricha II. Jindřichem (VII.), v roce 1220 zvoleným králem římským. Úmluva však nebyla naplněna. Jednalo se tedy o provdání Anežky za anglického krále Jindřicha III. a o jejím sňatku s císařem Friedrichem II. Nakonec se ale Anežka stala nevěstou Kristovou a vstoupila do jí založeného kláštera klarisek v Praze Na Františku. Tam byla abatyší a po řadě staletí se v přelomovém roce 1989 dočkala svatořečení.

Období vlády Přemysla Otakara I. zahajuje v českých zemích epochu velkého zakládání královských měst, které se stalo významnou složkou vladařského díla všech následujících panovníků z rodu Přemyslovců. Za Přemysla I. vznikla první města, v jejichž podobě je již patrné úsilí o jednotné a racionální řešení, jaké se pak ve vyspělejší formě stalo příznačné pro městská založení druhé poloviny 13. století. Nástup monumentální architektury ve městech spadá ale až do dob následujících. Stejně je tomu i pokud jde o královské hrady, jejichž existence je doložena již v době Přemysla I.

Svým darem klášteru břevnovskému vytvořil Přemysl Otakar I. předpoklady pro vznik benediktinského kláštera v Polici nad Metují. Ale i jeho výstavba spadá až do druhé poloviny 13. století. V zeměpanských městech – v Praze, Brně a Olomouci vznikly již za Přemysla I. první mendikantské kláštery. Zdá se, že Přemysl zamýšlel zřídit klášter cisterciaček, pro který připravil pozemkové vybavení. Záměr uskutečnila až Přemyslova ovdovělá manželka královna Konstancie v moravském Tišnově. A konečně Přemysl Otakar I. prokazoval přízeň cisterciáckému klášteru na Velehradě, jehož hlavním zakladatelem byl králův bratr moravský markrabě Vladislav Jindřich.

K osobě Přemysla Otakara I. se bezprostředně neváže vznik žádné významnější zachované stavby ani nějakého malířského díla. Alespoň zčásti je s Přemyslem Otakarem I. spjata významná památka sochařského umění – trojdílný reliéf z kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. Jsou na něm figury krále Přemysla I., jeho sestry svatojiřské abatyše Anežky (1200-1228) a dalších dvou svatojiřských abatyší, které měly o tento klášter velké zásluhy – Berty (1145-51) a Mlady, sestry knížete Boleslava II. z rodu Přemyslovců. V osobě Přemysla I., abatyše Mlady a Anežky je zde prezentován rod Přemyslovců. Ten tu figuruje v roli zakladatele a příznivce svatojiřského kláštera a současně i jako ochránce církve. Svou dynasticko reprezentativní funkcí nepochybně patří k základním kamenům dvorského umění 13. století na české půdě.

Český král Přemysl Otakar I. během svého života mnohokrát účelově měnil strany. Podstatné byly pro něj politické zisky a výhody. Podobně jednal i se svou první manželkou a změnám jeho postoje byla vystavena i druhá Přemyslova žena Konstancie. Z dobrých důvodů napsal pak Přemyslův a Konstanciin syn moravský markrabě Přemysl ve své listině pro klášter v Tišnově, že jeho otec “byl účasten mnohých záležitostí vládních i soukromých a mnoho v nich vykonal, co se neobešlo bez hříchu…“. Tato krátká formulace stav věcí vyjadřuje velmi dobře. Třetí český král Přemysl I. se za svého života dopustil mnoha povážlivých činů. Zároveň toho jako vladař „mnoho vykonal“ – spolu se svým bratrem Vladislavem Jindřichem konsolidoval český stát a pevně ho zakotvil ve vztahu k Říši, k papežské kurii a v síti zahraničních vazeb vůbec. Od jeho doby již nemohlo být o statutu českého království žádných pochybností a ty se také již nikdy nevyskytly. Jediné co se nezdařilo, bylo zřízení vlastního arcibiskupství – pražské a olomoucké biskupství nadále až do doby Jana Lucemburského a Karla IV. podléhala církevní metropoli v porýnské Mohuči. Dílo Přemysla Otakara I. ocenil císař Karel IV., když mu dal v jedné z kaplí nové budované pražské katedrály zřídit velkolepý náhrobek.

Mapy

Korunovace Přemysla I. a vojenské výpravy v říši.

Cesty a výpravy Přemysla Otakara I.

Lokality